Dusivý život v bavlnce

Spolu s Madeleine zůstali v domě ještě dva malí sourozenci. Rodiče podle svých slov zašli děti zkontrolovat každou půlhodinu. Fotografie krásné holčičky s velkýma očima obletěla svět.

Lidé reagovali velmi často odsouzením. Nejen pachatele, ale také rodičů. Jak jen mohli něco takového dopustit? Taková strašná nezodpovědnost, nechat děti večer bez dozoru. Mohlo se stát cokoliv. Mohl vypuknout požár. Mohla se stát nějaká nehoda… Zatímco pátrání po dítěti běželo na plné obrátky, lidé na sociálních sítích, kteří rodinu nikdy neviděli, řešili, jak moc špatní jsou McCannovi jako rodiče. Leckdo volal po jejich potrestání za zanedbání péče. Takovým lidem by se měly děti odebrat!

Ve všem tom mediálním poprasku kolem únosu či vraždy dítěte byl zajímavý jeden moment. Lidé jako by se svým veřejným pohoršováním se nad nekompetencí rodičů a jejich odsuzováním chovali až pověrčivě. V jednom z tisíců článků, které na tohle téma vyšly, dokonce autorka přirovnala chování veřejnosti k jakémusi zaříkávání, k rituálu, kterým se ostatní rodiče nevědomky snaží odvrátit nebezpečí, které by mohlo hrozit i jejich dětem. Jako když ženy v Indii nakreslí svým novorozeným dětem na čelo třetí oko, aby je ochraňovalo před uhranutím. Vidíte, tohle by se mému dítěti stát nemohlo. Já jsem dobrá matka/dobrý otec, já své dítě nespouštím z očí, a proto se mu nemůže nic stát.

Spustit dítě z očí je stále obtížnější. Máme pocit, že svět je nebezpečnější než kdy dřív, ačkoliv statistika to nepotvrzuje. Svět pro děti nikdy nebyl bezpečnější. A také máme možnosti, jaké jsme dřív neměli. Telefony, které umožní děti hlídat nejen nepřímo, ale dokonce nám pošlou zprávu, když se dítě vzdálí z vytčeného teritoria. Chytré hodinky. Pod vlivem médií roste zároveň nedůvěra v naše okolí, takže jsou rodiče stále ostražitější. Kdo dnes nechá předškolní dítě hrát si kolem domu? Navykli jsme si zvažovat rizika a přitom brát vždy v úvahu nejhorší myslitelnou možnost. Mnozí rodiče jsou posedlí kontrolou. Z různých důvodů nesnesou, aby nevěděli, co se s jejich dítětem děje. Odjelo na tábor? Fajn, ale každý den ať dají vedoucí fotky a popis dne na Facebook. Kde je hranice mezi péčí a hyperprotektivitou?

Kdo jsou hyperprotektivní rodiče?

Na první pohled jednoduchá otázka je ve skutečnosti celkem záludná. Hyperprotektivní je ten, kdo své děti nadměrně hlídá, nadměrně chrání před světem, před zklamáním, před selháním, před nepříjemnými situacemi a tak dále. Jenže dítě hyperprotektivních rodičů nemusí být automaticky dítě rozmazlované. Patří sem samozřejmě děti rozmazlované v tom smyslu, že jim rodiče dovolí všechno, co chtějí, nekladou jim hranice, snesou jim první poslední ve jménu lásky rodičovské a šťastného dětství svých potomků. Takový „mazánek“ je dítko, které ohrnuje nos nad těmi, kdo nemají to, co ono, dupe vztekle nožkou a ve skrytu se mezi těmi všemi hračkami, zážitky a tak dále strašně nudí.

Ale jsou i děti omlouvané a zároveň často více či méně skrytě opomíjené až zanedbávané. Jejich „hyperprotektivní“ rodiče jsou ti, kdo přijdou třikrát týdně vynadat paní učitelce do školky, že si dovolila dítě napomenout, aby uklízelo hračky s ostatními. Navíc rozhodně není možné, aby zrovna jejich dítě bylo tím, kdo si vybíjí vztek na kamarádovi nebo někdy začne bitku. Snad leda, kdyby ho někdo vyprovokoval, ale v tom případě je to naprosto na místě, bez ohledu na to, že výsledkem je o hlavu menší holčička s monoklem. A hyperprotektivní se říká i rodičům, kteří dítěti organizují každou minutu času, vozí ho z aktivity na aktivitu. Ti dítě nechrání před svými nároky, ale před okolním světem s jeho nároky, které se nedají zapsat do CV.