Online archiv

Autor: Jakub Hučín

Co čte Jakub Hučín

Jakub Hučín, 4/2006
Doháním to, co jsem nestihl přečíst jako svou povinnou četbu na základní a střední škole, nebo na co jsem byl příliš líný. Možná chválabohu, že jsem to nestihl. Takhle se dostávám k literatuře, která by mě coby gymnazistu svojínáročností možná odradila. Dnes ke mně mluví daleko víc, nacházím v ní sebe i příběhy lidí, se kterými se setkávám v poradně. Velkým objevem posledního půlroku pro mě byly knihy Ericha M. Remarqua. Moje milá žena ví, že mám rádtěžkou až depresivní literaturu a podstrčila mi některé jeho knížky. Tři kamarádi a Miluj bližního svého mě"dostaly"natolik, že jsem si od Ježíška přál další. Díky dobře zásobenému antikvariátu se Ježíškovi podařilomi obstarat jak kompletní dílo Remarqua, tak i některé další autory ztracené generace. Čerstvě mám za sebou Na západní frontě klid s tématy války a mužského přátelství.Ačkoli se jedná o beletrii, jsou Remarquovy knihy zároveň psychologickou učebnicí. Líčení citového a emočního oploštění jako následek extrémního válečného stresu, mikroklima mužských skupin (ať už to jsou vojáci, nebovyhnanci), silný obraz vojáků vracejících se z války a neschopných žít v běžném světě, jak ho znali z dřívější doby - to Remarque dokáže sdělovat tak nějak samozřejmě a nestrojeně. Mnohokrát jsem si říkal, že takhle nějak točlověk skutečně prožívá. Tak třeba při setkání vojáků s jejich příbuznými a známými, kdy se u vojáků ukazuje neschopnost vyprávět o svých prožitcích komukoli, kdo něco podobného neprožil. Podobně o tom mluví lidé, kteří zažilitěžké psychické trauma. Do tohoto světa jako kdyby už nepatřili a neměli právo v něm žít. Je skoro jedno, kdo přežil a kdo zemřel, v nesmyslném světě jsou mrtví zaživa. Život svůj smysl ztratil, proto už také na něm nijak nelpía ve svých dvaceti letech od něj už nic nečekají (je ovšem pravda, že uvažování jeho dvacátníků neodpovídá příliš jejich věku, ale zrcadlí se v nich věk autora).Dalším tématem, které najdeme snad v každé Remarquově knize, je mužské přátelství. Není to banální svět drsňáků z akčních filmů. Remarquovi muži jsou citliví, prožívají emoce, i když o nich moc nemluví, protože se za němožná stydí a nevědí si s nimi rady (řekl bych, že tak nějak podobně, jako i ti skuteční muži). Některé prvky jejich vzájemné komunikace jsou přeci jen něčím specifické. Hodně spolu mlčí, jako kdyby společné mlčení k mužskékomunikaci patřilo. Podobně neokázalé a možná tak trochu"stydlivé"jsou i partnerské vztahy, přesněji řečeno jeho mužské vnímání partnerského vztahu. I v nich muži působí tak trochu bezradně, jako kdyby zasenevěděli, co se svými emocemi - jak je prožívat a vyjadřovat. A zase bych řekl - asi tak nějak to mají muži i ve skutečnosti. Když o tom tak přemýšlím, mám pocit, že se Remarquovi daří velmi dobře vylíčit mužský svět, alespoňtak, jak ho u sebe vnímám. A asi právě proto jsou mi jeho knihy tak blízké.

Sítě vnitřního umění

Jakub Hučín, 2/2006
Božena SprávcováPraha, Lubor Kasal 2005. 168 s.

Erotické představy žen

Jakub Hučín, 9/2005
Hanka FifkováPraha, Mladá fronta 2005. 110 s.Hanka Fifková je rozhodně člověk mimořádného profesního zaměření. Kromě sexuologické a psychoterapeutické praxe je jednou z nejaktivnějších odbornic u nás, které se zabývají osvětou v oblasti sexuálního prožívání člověka. Jejípříspěvky najdeme nejčastěji rozeseté po různých internetových poradnách. Autorka sama je žena velmi otevřená a schopná mluvit o sexu bez nějakých tabu jako o normální součásti života zdravého člověka. Čtenář se proto v jejíútlé knížce setkává s naprosto otevřenými (možná někdy až šokujícími) výpověďmi mnoha žen a několika mužů o tom, jaké představy, fantazie a sny je v jejich sexuálním životě doprovázejí.Kniha si rozhodně nedělá nárok být odbornou sexuologickou publikací. První část je sice věnována teoretickému úvodu, ale to v podstatě jen proto, aby měl čtenář, který se v oblasti sexuologie rutinně nepohybuje, možnostvnímat celý kontext, do něhož jsou sexuální fantazie zasazeny a který je také výrazně ovlivňuje.Druhá část, vlastní jádro knihy, nabízí čtenářům sexuální fantazie sedmdesáti čtyř žen a jednoho muže. Jedna za druhou bez komentáře, tak jak je ženy autorce poslaly napsané. Absence odborného komentáře je možná trochu naškodu, protože by čtenáři umožnil ještě hlubší vhled do ženské duše, ale zřejmě by přesáhl rámec této knihy a autorka ho podle svých slov ani neměla v úmyslu. Protože se jedná o první ucelenější publikaci tohoto druhu, šlo jízřejmě spíše o to shromáždit co největší množství autentických výpovědí a nabídnout je čtenáři jako paletu s živými barvami, z nichž si obraz sestaví už sám. Jednotlivé výpovědi skutečně mohou šokovat, nejednou se v ženskýchfantaziích setkáváme s představou skupinového sexu, veřejného nebo naopak tajného sexu, s násilným i lesbickým sexem. To vše zcela bez obalu, ale také pouze ve fantazii. Pokusy několika žen uvést své fantazie do praxe nebylypodle jejich slov ve většině případů příliš úspěšné. Také reálný sexuální život mnoha žen se často od těchto fantazií značně liší.Zajímavá je i třetí část knihy. Nabízí čtenáři výsledky autorčiny ankety, v níž položila pětatřiceti respondentům, mužům i ženám různých profesí, několik otázek týkajících se ženských sexuálních fantazií a jejichkomunikace mezi partnery. Někteří o nich přemýšleli, jiní ne, většina odpovídajících si ale myslí, že by partneři o svých sexuálních fantaziích měli mluvit, protože to může obohatit jejich společný život. Bylo by zajímavézjišťovat, zda si myslí totéž i po přečtení této knihy. Možná zejména mužům by najednou úplně stačilo znát přání svých partnerek, aniž by museli do detailu vědět, co si při sexu ženy vlastně představují, protože zdaleka ne vždyjsou to právě oni. Ale něco podobného zřejmě platí i u žen.Kniha Hanky Fifkové úspěšně prolamuje další společenské tabu. Je určená všem, kdo se o oblast sexu zajímají (tedy drtivé většině populace). Někoho pohorší, někoho povzbudí k dalším otázkám a pro někoho bude znamenatútěchu, že"neobvyklé"fantazie, jež prožívá, nejsou výsledkem sexuální úchylky, ale projevem velmi dynamické a emočně nabité sexuality.

Strach: Nejčastější emoce

Jakub Hučín, 9/2005
"To není normálka, každej slušnej člověk se občas bojí. Strach, to je jako cit v prstech,"říká hospodský na adresu Franty Nebojsy ve Werichově Fimfáru. Snad žádná emoce není v lidské populaci tak rozšířená. A uněkoho může být strach přímo poruchou. Jak se s ním vyrovnat?

Špek a sušené rybičky nemám rád

Jakub Hučín, 9/2005
Buddhovo učení dává člověku poznat, jak má správně myslet, a ukazuje mu cestu ke štěstí, říká psycholog a buddhistický mnich Mirko Frýba Bhante Áyukusala. Buddhismus nestojí proti poznatkům psychologie, naopak využívá ty nejlepší.

Když se práce stane noční můrou

Jakub Hučín, 7-8/2005
Také si myslíte, že ideální pracovník je ten, kdo bere svou profesi jako poslání a nic od ní nechce získat jen pro sebe? Jste na dobré cestě k vyhoření.Profesionálové, kteří jsou opakovaně přítomni traumatizující události, potřebují k tomu, aby profesně nevyhořeli, své emoce ventilovat. K tomu může pomoci debriefing vedený psychologem, na němž může hasič nebo záchranářotevřeně mluvit o tom, co prožívá.

Peníze rodině nestačí

Jakub Hučín, 7-8/2005
Celá společnost mluví o slučitelnosti rodiny a zaměstnání. Tento problém dokáže každá rodina vyřešit sama, říká psycholog Josef Zeman. Od státu ale potřebuje mít dobré podmínky k tomu, aby se mohla svobodně rozhodovat.

Kojíte rády?

Jakub Hučín, 6/2005
Mateřské mléko je to nejlepší, co může dítě dostat, a málokterá matka by s tímto tvrzením polemizovala. Ne všechny matky ale kojit chtějí nebo mohou. Jak se cítí v atmosféře propagandy kojení jako jediného plnohodnotného způsobuvýživy kojenců?

I v léčebně žijí lidé

Jakub Hučín, 6/2005
Svět psychotického člověka je plný překvapivých souvislostí, afektivních výbuchů, neklidu, proměnlivých nálad, ale i věrnosti a obrovské důvěry, říká psycholožka a psychoterapeutka Darja Kocábová.

Boj o psychoterapii

Jakub Hučín, 5/2005
Kdo smí nabízet psychoterapii a co to vlastně psychoterapie je? Na tuto otázku neexistuje mezi psychoterapeuty jednotný názor. Polemika o psychoterapii na stránkách Psychologie dnes pokračuje.

První ovečka, druhá ovečka...

Jakub Hučín, 5/2005
Prospíme až třetinu svého života. Přesto spánku věnujeme jen málo své pozornosti. Co se při něm s člověkem děje a proč ho někdo potřebuje méně než ostatní? A co dělat tehdy, když nepřichází?

Výkonní lidé rádi sportují

Jakub Hučín, 5/2005
Sport není jenom pouhý pohyb, říká Petr Kavalíř, odborník v oblasti kinantropologie. Sport pomáhá zvyšovat sebedůvěru člověka, pocit vlastní hodnoty, povědomí o sebekázni, rozvíjí mezilidské vztahy a posiluje pocitsounáležitosti se skupinou.