Online archiv

Autor: Pavla Koucká

Přátelství navzdory Hitlerovi

Pavla Koucká, 5/2014
Autorka knihy Přátelství navzdory Hitlerovi Judita Matyášová se vydala po stopách skupiny asi 80 židovských dětí, kterým se podařilo uniknout v roce 1939 z tehdejšího protektorátu do Dánska. Po válce se rozprchly po světě a většinou na sebe ztratily kontakty. Judita je vyhledala a některé z nich se díky ní po 70 letech znovu setkaly.

Géniové v plenkách

Pavla Koucká, 4/2014
Zamyšlení nad knihou Fascinující mysl novorozeného dítěte

Láska na první pohled

Pavla Koucká, 2/2013
Michaela Mrowetz, Gauri Chrastilová a Ivana Antalová: Bonding - porodní radost DharmaGaia, Praha 2011

Na Nový rok!

Pavla Koucká, 12/2012
I Evropané mají své rituální drogy: Na úspěch! Na zdraví! Na přátelství! Připíjíme si rádi a na ledacos…

Inteligentní lidé žijí déle

Pavla Koucká, 10/2010
„Patnáct bodů navíc v inteligenčním testu snižuje úmrtnost v příštích několika desítkách let zhruba o čtvrtinu,“ říká profesor Ian Deary z univerzity v Edinburghu, oceněný cenou Evropské asociace psychologie osobnosti. V rozhovoru prozrazuje, čím je to způsobeno, a mnoho dalšího.

Nejen odborná a popularizační

Pavla Koucká, 4/2010
Vybíral ve svém textu rozděluje psychologii na odnož vědeckou a odnož popularizačně zjednodušující. Zcela však opominul psychologii jako řemeslo - setkávání psychologů s klienty a pacienty, jež je podstatou oboru.

Pohádka o Lišce, zeleném ministerstvu a environmentální výchově

Pavla Koucká, 3/2010
Za devatero horami a devatero řekami rozkládalo se království, v němž se lidé dlouho chovali k přírodě nehezky. Nyní se konečně začalo zdát, že se věci obracejí k lepšímu. Tak například ministerstvo školství pod vedením Lišky zezelenalo a děti se začaly o problémech přírody učit. Politická kultura v onom království však pěkná nebyla, a tak se to všechno trochu zašmodrchalo.

Emoce: Dobrý sluha, zlý pán

Pavla Koucká, 3/2010
City nás občas táhnou směrem, jemuž se rozum vzpírá, a tak se je snažíme myšlením potlačit - vždyť silné emoce brání v přemýšlení a někteří lidé se v afektu chovají jako neřízená střela. Jenže viděno z širší perspektivy: představa, že emoce zatemňují mysl, nám sama mysl zatemnila. Novější psychologické teorie již chápou emoce a myšlení jako doplňující se procesy, z evolučního hlediska jsou emoce dokonce rozumné.

V terapeutických skupinách často vzniká nenávist

Pavla Koucká, 11/2009
I v rámci terapeutických skupin se objevují negativní emoce a snahy. Jednotliví členové si nejsou sympatičtí, závidí si, ponižují se, nenávidí. Známý britský psychoanalytik Morris Nitsun hovoří o antiskupinách. Zdaleka je však nevidí pouze negativně, ale spatřuje v nich i potenciál k růstu.

Jak naučit dítě spát?

Pavla Koucká, 10/2009
Dá mi vždycky dost práce, než se mi večer podaří uspat syna, a ani pak to není žádný med. Je mu půl roku, ale v noci chce stále pít co dvě hodiny. Přitom téměř nesaje, pokud mu ale mléko odepřu, začne se vztekat a vzbudí celou rodinu. Jsem z celé situace vykolejená zřejmě i proto, že jsem si myslela, jak – jako absolventka pedagogiky, svého prvorozeného zvládnu. Ale praxe je jiná… Předem díky za radu, Andrea Předně vás mohu uklidnit, že v šesti měsících je nervový systém dítěte již natolik zralý, aby prospalo v noci 11 hodin – a to bez jídla. Respektive: žádné dítě ve skutečnosti neprospí v kuse celou noc. Všechny děti se v noci vícekrát vzbudí. Některé však zase samy rychle usnou, aniž by si toho rodiče vůbec všimli, zatímco ty druhé se docela probudí a rozpláčí. Aby znovu usnuly, potřebují pomoc rodičů. Nemají přitom hlad ani špatné sny. Prostě jen nejsou zvyklé usínat samy. A to je patrně i případ vašeho synka. Rodiče ale mají na výběr. Buď mohou svým potomkům i nadále pětkrát za noc sedm dní v týdnu s usínáním pomáhat, nebo je naučí usínat samotné. Abyste dosáhla druhé možnosti, zkuste následující: – Dávejte syna do postýlky bdělého. Pokud váš synek dosud usínal u lahvičky, s vámi v posteli či houpaný ve vašem náručí, nemůže ani vědět, že dokáže usnout sám. Musíte mu v prvé řadě umožnit zkušenost, že je toho schopný. Oddělte usínání od jídla, kolíbání a vlastně všech činností, ke kterým vás potřebuje. – Pokud syna v noci slyšíte a domníváte se, že není hladový, neběhejte k němu hned, nechte mu chvíli, aby se mohl sám upokojit. – Nehrajte si s ním v noci, byť by byl sebebdělejší. – Hrajte si s ním přes den. – V noci opatrně i s mluvením. Rozhodně nemluvte hlasitěji než polohlasem. Vhodná jsou citoslovce (ššššš apod.) – Vedle nočního spánku spí váš syn patrně i přes den. Pokud spí přes den příliš dlouho, vzbuďte jej. Před jednotlivými denními spánky by měl alespoň tři hodiny bdít. Před nočním spaním by měl bdít nejméně čtyři hodiny. Pokuste se jej v tuto dobu udržet bdělého. Můžete mu povídat, zpívat, hrát si s ním, přebalovat, cvičit, hladit, cokoli mu ukazovat… – Některé děti pláčí ze spánku. V takovém případě je nebudíme. – Čas večerního ukládání by měl být vždy stejný, respektive v rozmezí dejme tomu půl hodiny. – Vytvořte si svůj večerní rituál: Dětem obecně pomáhá, když poslední hodina před spaním probíhá den ode dne stejně. Zejména poslední minuty před uložením do postýlky jsou důležité. Vhodnými činnostmi je v tomto čase zpívání, povídání, mazlení, kolíbání… Též večerní koupání je oblíbené: děti jdou do postýlky čisté a většinou se přitom též příjemně uvolní a unaví. Ideální je takový večerní rituál, který si budete společně se synem užívat i vy. Stravte ten čas skutečně naplno s ním, užívejte si ty chvíle. Pro další rady a tipy doporučuji knihu psycholožky Anette Kast-Zahnové a pediatra Hartmuta Mogenrotha Každé dítě může dobře spát. Přeji klidný spánek celé Vaší rodině.

Vážně se to stalo? Raději zapomenu.

Pavla Koucká, 7/2009
Nemůže-li se člověk vyrovnat s určitým psychickým obsahem, stává se, že jej prostě odštěpí a jakoby o něm neví. Jde o obranný mechanismus disociace. Někdy se dokonce neúnosné pocity, přání a myšlenky přetaví do tělesného příznaku – v takovém případě hovoříme o konverzi. U zrodu disociativních poruch bývá často trauma prožívané v dětství (nejčastěji fyzické a sexuální zneužívání, ponižující a citově odmítavé prostředí) či v dospělosti (znásilnění, tělesné napadení, dopravní nehody, závažná emoční ztráta po úmrtí blízké osoby). Ke vzniku či znovuvzplanutí těchto poruch může přispět i akutní situace, například rodinný nesoulad, trestní stíhání, hrozba ztráty zaměstnání, ale například i chirurgické operace. Disociacemi mohou trpět i psychicky nezralé osoby, které nezvládají přechod k nezávislému životu a čelí problémům, jež nezvládají. V běžné populaci trpí disociativními poruchami okolo 1 % lidí. Nejčastějším projevem disociativního stavu je disociativní amnézie (dotyčný si na danou událost nevzpomíná), méně častá je disociativní fuga (postižený náhle někam cestuje), disociativní stupor (nehybně sedí či leží, nereaguje), trans a stavy posedlosti, poruchy motoriky, křeče, senzorické poruchy. A patří sem i literárně a filmově oblíbená, v realitě však vzácná mnohočetná porucha osobnosti. Většina nekomplikovaných disociativních stavů odeznívá spontánně, u přetrvávajících a obtížnějších stavů je na místě léčba. Používají se léky i psychoterapie, jejímž cílem je v ideálním případě zpětná integrace odštěpených součástí psychiky do vědomé oblasti. Příznaky mizí a psychika se stabilizuje.

Po uši zamilovaní – už půl století

Pavla Koucká, 6/2009