Online archiv

Dítě spící v posteli rodičů je výbušné téma. Najdeme skalní zastánce i odpůrce. Matky i děti zpravidla touží po blízkosti, odborné studie však vyčíslují vyšší riziko úmrtí dítěte…

V minulém čísle mě zaujal článek Evy Jedelské Móda není jen pro Barbíny. Autorka v něm naříká nad rozvolněností českých společenských norem, co se týče oblékání. Svoboda prý přináší chaos a to, co je u nás někdy vidět na společenských akcích, působí podle citované stylistky a koučky jako „směs bezradnosti a lenosti“. Článek je zajímavý a pěkně napsaný. Přesto ve mně vyvolal spíše negativní emoce. První důvod je osobní. Stylové oblečení sladěné s doplňky prostě není ve výši mých priorit vysoko, a co je zrovna v módě, je mi vážně úplně jedno. Prý je u nás módní peklo, když se lidé musí dívat na takové, jako jsem já. Každý si ale představuje peklo trochu jinak a já bych se asi cítila hůř ve společnosti, jež by mě pohrdlivými pohledy odsoudila pokaždé, kdy mi zabahněné dítě skočí do náruče, a já se neběžím hned převléknout. Cca dvě hodiny denně strávím péčí o oblečení naší rodiny (sebe, muže a tří malých dětí). A to nežehlím. Stačí praní, věšení, skládání a ukládáni, přemýšlení o tom, co kdo má čistého a co bude kdy potřebovat, vyspravování. A na začátku každé sezóny téměř kompletní výměna šatníku dětí, protože z toho loňského už vyrostly… Kdybych měla ještě zajistit, abychom byli všichni sladění, asi bych nedělala nic jiného. Druhý pramen mých negativních emocí je obecnější. Volání po vyšší kultuře odívání, adorace módy a firemních dress code mi přijde trochu nebezpečné. Zejména shodnemeli se na tom, že upravený, sladěný a módně oděný pracovník je lepší než jeho halabala oblečený kolega prostě proto, že je na něj příjemnější pohled. Patrně vždy to bylo tak, že atraktivní, dobře odění lidé měli například v získávání zaměstnání přednost před stejně kvalifi kovanými, leč hůře vypadajícími. To, oč se hraje, je míra tohoto upřednostnění. A články jako ten z minulého čísla stávající diskriminaci chudších a neatraktivních zvyšují. I mně přijdou úsměvné kalhoty s rozkrokem u kolen či vykukující spodní prádlo. Avšak neuráží mě, beru je za projev svobody, za niž jsem vděčná. Ať si nosí každý, co chce, co je jemu příjemné a co se mu líbí.

Autorka knihy Přátelství navzdory Hitlerovi Judita Matyášová se vydala po stopách skupiny asi 80 židovských dětí, kterým se podařilo uniknout v roce 1939 z tehdejšího protektorátu do Dánska. Po válce se rozprchly po světě a většinou na sebe ztratily kontakty. Judita je vyhledala a některé z nich se díky ní po 70 letech znovu setkaly.

Zamyšlení nad knihou Fascinující mysl novorozeného dítěte

Michaela Mrowetz, Gauri Chrastilová a Ivana Antalová: Bonding - porodní radost DharmaGaia, Praha 2011

I Evropané mají své rituální drogy: Na úspěch! Na zdraví! Na přátelství! Připíjíme si rádi a na ledacos…

„Patnáct bodů navíc v inteligenčním testu snižuje úmrtnost v příštích několika desítkách let zhruba o čtvrtinu,“ říká profesor Ian Deary z univerzity v Edinburghu, oceněný cenou Evropské asociace psychologie osobnosti. V rozhovoru prozrazuje, čím je to způsobeno, a mnoho dalšího.

Vybíral ve svém textu rozděluje psychologii na odnož vědeckou a odnož popularizačně zjednodušující. Zcela však opominul psychologii jako řemeslo - setkávání psychologů s klienty a pacienty, jež je podstatou oboru.

Za devatero horami a devatero řekami rozkládalo se království, v němž se lidé dlouho chovali k přírodě nehezky. Nyní se konečně začalo zdát, že se věci obracejí k lepšímu. Tak například ministerstvo školství pod vedením Lišky zezelenalo a děti se začaly o problémech přírody učit. Politická kultura v onom království však pěkná nebyla, a tak se to všechno trochu zašmodrchalo.

City nás občas táhnou směrem, jemuž se rozum vzpírá, a tak se je snažíme myšlením potlačit - vždyť silné emoce brání v přemýšlení a někteří lidé se v afektu chovají jako neřízená střela. Jenže viděno z širší perspektivy: představa, že emoce zatemňují mysl, nám sama mysl zatemnila. Novější psychologické teorie již chápou emoce a myšlení jako doplňující se procesy, z evolučního hlediska jsou emoce dokonce rozumné.

Dá mi vždycky dost práce, než se mi večer podaří uspat syna, a ani pak to není žádný med. Je mu půl roku, ale v noci chce stále pít co dvě hodiny. Přitom téměř nesaje, pokud mu ale mléko odepřu, začne se vztekat a vzbudí celou rodinu. Jsem z celé situace vykolejená zřejmě i proto, že jsem si myslela, jak – jako absolventka pedagogiky, svého prvorozeného zvládnu. Ale praxe je jiná… Předem díky za radu, Andrea Předně vás mohu uklidnit, že v šesti měsících je nervový systém dítěte již natolik zralý, aby prospalo v noci 11 hodin – a to bez jídla. Respektive: žádné dítě ve skutečnosti neprospí v kuse celou noc. Všechny děti se v noci vícekrát vzbudí. Některé však zase samy rychle usnou, aniž by si toho rodiče vůbec všimli, zatímco ty druhé se docela probudí a rozpláčí. Aby znovu usnuly, potřebují pomoc rodičů. Nemají přitom hlad ani špatné sny. Prostě jen nejsou zvyklé usínat samy. A to je patrně i případ vašeho synka. Rodiče ale mají na výběr. Buď mohou svým potomkům i nadále pětkrát za noc sedm dní v týdnu s usínáním pomáhat, nebo je naučí usínat samotné. Abyste dosáhla druhé možnosti, zkuste následující: – Dávejte syna do postýlky bdělého. Pokud váš synek dosud usínal u lahvičky, s vámi v posteli či houpaný ve vašem náručí, nemůže ani vědět, že dokáže usnout sám. Musíte mu v prvé řadě umožnit zkušenost, že je toho schopný. Oddělte usínání od jídla, kolíbání a vlastně všech činností, ke kterým vás potřebuje. – Pokud syna v noci slyšíte a domníváte se, že není hladový, neběhejte k němu hned, nechte mu chvíli, aby se mohl sám upokojit. – Nehrajte si s ním v noci, byť by byl sebebdělejší. – Hrajte si s ním přes den. – V noci opatrně i s mluvením. Rozhodně nemluvte hlasitěji než polohlasem. Vhodná jsou citoslovce (ššššš apod.) – Vedle nočního spánku spí váš syn patrně i přes den. Pokud spí přes den příliš dlouho, vzbuďte jej. Před jednotlivými denními spánky by měl alespoň tři hodiny bdít. Před nočním spaním by měl bdít nejméně čtyři hodiny. Pokuste se jej v tuto dobu udržet bdělého. Můžete mu povídat, zpívat, hrát si s ním, přebalovat, cvičit, hladit, cokoli mu ukazovat… – Některé děti pláčí ze spánku. V takovém případě je nebudíme. – Čas večerního ukládání by měl být vždy stejný, respektive v rozmezí dejme tomu půl hodiny. – Vytvořte si svůj večerní rituál: Dětem obecně pomáhá, když poslední hodina před spaním probíhá den ode dne stejně. Zejména poslední minuty před uložením do postýlky jsou důležité. Vhodnými činnostmi je v tomto čase zpívání, povídání, mazlení, kolíbání… Též večerní koupání je oblíbené: děti jdou do postýlky čisté a většinou se přitom též příjemně uvolní a unaví. Ideální je takový večerní rituál, který si budete společně se synem užívat i vy. Stravte ten čas skutečně naplno s ním, užívejte si ty chvíle. Pro další rady a tipy doporučuji knihu psycholožky Anette Kast-Zahnové a pediatra Hartmuta Mogenrotha Každé dítě může dobře spát. Přeji klidný spánek celé Vaší rodině.