Online archiv

Autor: Pavla Koucká

Lockdown s dětmi jako krize i příležitost

Pavla Koucká, 10/2020
Učitelé pronikají do tajů elektronických médií a učí se spoustu nového, zatímco je jim smutno po dětech. Rodiče zase mají potomků nad hlavu, ke své práci na home office pomáhají dětem s učením, vaří, řeší sourozenecké spory a tisíce dalších věcí. Lze to všechno nějak elegantně zvládnout?

Odvážnému štěstí přeje

Pavla Koucká, 2/2020
„Tak bábovka dneska nebude, nemáme vajíčka!“ prohlásí matka. „Já pro ty vajíčka dojdu,“ nabídne se dítě, prvňáček, a už se obléká. Představme si dvě možné reakce. První: „No to zrovna, abys tady sám pobíhal po ulici. Ještě tě něco zajede.“ Druhá: „Prima, dík. Vezmi jich rovnou deset, tady máš peníze.“ Co je pro budoucí vývoj dítěte lepší?

Citlivost k přírodě a pocity viny

Pavla Koucká, 1/2020
V listopadovém čísle Psychologie dnes vyšel rozsáhlý text o environmentálním žalu od šéfredaktora Matyáše Zrna. Jako psycholožka k němu mám několik doplnění. Tyto emoce (ať už jde o smutek z masivního vymírání biologických druhů, hněv kvůli hořící Amazonii či lítost nad nedostatkem jarní vláhy) totiž trápí víc a víc lidí. A není divu.

Klíče ke štěstí

Pavla Koucká, 1/2020
Prioritou dnešních rodičů je rozvíjet potenciál dítěte pokud možno na maximum. Již v předškolním věku se děti učí anglicky, začínají s hokejem, navštěvují lidovou školu umění atd. Co však dovednosti či ctnosti jako skromnost, trpělivost či pokora? Ty se v žádném kroužku neučí…

Trestání dětí ve školách

Pavla Koucká, 3/2019
V minulém čísle Rodiny a školy byl uveřejněn článek Dohlížet a trestat o možnostech a škále trestů, jež mají k dispozici dnešní učitelé a vychovatelé. Palčivé téma mě inspirovalo k zamyšlení, kde jsem využila své zkušenosti psychologa i rodiče. Situace je totiž vážná. Ta tam je doba, kdy býval učitel zobrazován s rákoskou v ruce. Dnes už se nebojí žáci učitelů, ale učitelé žáků.

KVALITA ŽIVOTA DNEŠNÍHO DÍTĚTE

Pavla Koucká, 7-8/2017
Postřehy ze XVII. mezinárodního kongresu AIFREF*, Praha 18.-20. května 2017

JAK JSEM HLEDALA ŠKOLU PRO SVÉ DÍTĚ

Pavla Koucká, 4/2017
Co je pro vás ve výběru školy důležité? Metody výuky? Vybavení? Vzdálenost? Povím vám náš příběh.

Narcis v roli rodiče: Když jen láska nestačí

Pavla Koucká, 12/2016
Navenek působí jako dokonalí, svědomití, srdeční rodiče, ze kterých by si každý mohl vzít příklad. Ve skutečném vztahu k dítěti jim však chybí to nejzásadnější - bezpodmínečná láska a přijetí. Jejich vztah k vlastnímu dítěti je totiž podmíněn jejich potřebou hýčkat si pocit své vlastní jedinečnosti a dokonalosti. K tomuto cíli může být i dítě vždy jenom prostředkem. Narcističtí rodiče zraňují skrytě, ale o to bolestněji…

Když méně je více

Pavla Koucká, 4/2016
Filipovi je sedm a jeho máma za mnou přišla s tím, že by potřebovala nějakou radu na jeho „záseky“. Dozvídám se, že Filip je hodný, šikovný, inteligentní kluk, ale čas od času - a poslední dobou vlastně docela často - se najednou „sekne“, že něco prostě nechce.

Vezměte na milost dětské žalování

Pavla Koucká, 6/2015
„Nežaluj!“ říkají dětem rodiče, prarodiče i učitelé. Žalování vnímáme jako negativní chování a na žalobníky se zlobíme. Zkusme svůj postoj přehodnotit.

Dítě v manželské posteli?

Pavla Koucká, 2/2015
Dítě spící v posteli rodičů je výbušné téma. Najdeme skalní zastánce i odpůrce. Matky i děti zpravidla touží po blízkosti, odborné studie však vyčíslují vyšší riziko úmrtí dítěte…

Móda pro neBarbíny

Pavla Koucká, 7-8/2014
V minulém čísle mě zaujal článek Evy Jedelské Móda není jen pro Barbíny. Autorka v něm naříká nad rozvolněností českých společenských norem, co se týče oblékání. Svoboda prý přináší chaos a to, co je u nás někdy vidět na společenských akcích, působí podle citované stylistky a koučky jako „směs bezradnosti a lenosti“. Článek je zajímavý a pěkně napsaný. Přesto ve mně vyvolal spíše negativní emoce. První důvod je osobní. Stylové oblečení sladěné s doplňky prostě není ve výši mých priorit vysoko, a co je zrovna v módě, je mi vážně úplně jedno. Prý je u nás módní peklo, když se lidé musí dívat na takové, jako jsem já. Každý si ale představuje peklo trochu jinak a já bych se asi cítila hůř ve společnosti, jež by mě pohrdlivými pohledy odsoudila pokaždé, kdy mi zabahněné dítě skočí do náruče, a já se neběžím hned převléknout. Cca dvě hodiny denně strávím péčí o oblečení naší rodiny (sebe, muže a tří malých dětí). A to nežehlím. Stačí praní, věšení, skládání a ukládáni, přemýšlení o tom, co kdo má čistého a co bude kdy potřebovat, vyspravování. A na začátku každé sezóny téměř kompletní výměna šatníku dětí, protože z toho loňského už vyrostly… Kdybych měla ještě zajistit, abychom byli všichni sladění, asi bych nedělala nic jiného. Druhý pramen mých negativních emocí je obecnější. Volání po vyšší kultuře odívání, adorace módy a firemních dress code mi přijde trochu nebezpečné. Zejména shodnemeli se na tom, že upravený, sladěný a módně oděný pracovník je lepší než jeho halabala oblečený kolega prostě proto, že je na něj příjemnější pohled. Patrně vždy to bylo tak, že atraktivní, dobře odění lidé měli například v získávání zaměstnání přednost před stejně kvalifi kovanými, leč hůře vypadajícími. To, oč se hraje, je míra tohoto upřednostnění. A články jako ten z minulého čísla stávající diskriminaci chudších a neatraktivních zvyšují. I mně přijdou úsměvné kalhoty s rozkrokem u kolen či vykukující spodní prádlo. Avšak neuráží mě, beru je za projev svobody, za niž jsem vděčná. Ať si nosí každý, co chce, co je jemu příjemné a co se mu líbí.