Citlivost k přírodě a pocity viny

V listopadovém čísle Psychologie dnes vyšel rozsáhlý text o environmentálním žalu od šéfredaktora Matyáše Zrna. Jako psycholožka k němu mám několik doplnění. Tyto emoce (ať už jde o smutek z masivního vymírání biologických druhů, hněv kvůli hořící Amazonii či lítost nad nedostatkem jarní vláhy) totiž trápí víc a víc lidí. A není divu.

„Každý víkend odjíždíme z Prahy. Ale když vidím ty štrúdly aut, ty betonové plochy kolem dálnice, ten všeobecný shon a nervozitu, ani nemám chuť žít. Pak konečně přijedeme na chatu, já se snažím dát dohromady, ale místo toho vnímám, jak je to jiné. V zimě chybí sníh, jaro téměř zmizelo, ubývá motýlů i dalšího hmyzu. A do toho soused pálí odpadky. Cítím lítost, bezmoc, zoufalství.“

„Manželka říká, že bychom měli syna připravovat na gymnázium. Ale já vůbec nevím, jestli to má smysl. Když si představím ekologickou krizi, která nás čeká, tak si říkám, jestli naše děti nebudou potřebovat úplně jiné dovednosti. Pěstovat zeleninu? Uživit se divokými plody? Zacházet se zbraní? Fakt nevím.“

Neutěšený stav přírody a chmurné vyhlídky do budoucna dnes ovlivňují emoce i úvahy prakticky všech citlivých lidí. Některé vedou k minimalizování vlastní ekologické stopy, jiné do náruče Extinction Rebellion, další k dobrovolné bezdětnosti či dokonce k sebevražedným myšlenkám. Unést tíhu informací o stavu světa a o tom, kam směřujeme, není vůbec snadné. 

Agrese u popelnic

Smutek ze stavu přírody, hněv na ty, co s tím nehodlají nic dělat, jakož i obavy z budoucnosti jsou normální reakcí na to, co se děje. Důležité však je, a v tom bychom měli svým klientům pomáhat, aby intenzita těchto emocí člověka neničila, aby ho neuvrhla do deprese, nezpůsobila mu úzkostnou poruchu či ho nepřivedla k antisociálnímu chování. Překročit pomyslnou hranici mezi normalitou a patologií totiž není vůbec těžké. Obzvláště velmi zodpovědní lidé se sklonem k perfekcionismu pak mohou vytvořit ze života peklo sobě, a někdy i svým blízkým. 

Povím vám o jednom mladém studentovi, říkejme mu třeba Petr. Od dětství býval velmi citlivým, uzavřeným hochem, který rád trávil čas v přírodě anebo s knihou. Když v pubertě nahlédl, jak vážného drancování a znečišťování přírody se člověk dopouští, jak rychle mizí různé druhy i celé ekosystémy, velmi ho to vzalo. Dokonce přechodně upadl do stavů, které sice nebyly diagnostikovány, patrně však šlo o mírnou až středně těžkou depresi. Když se Petrův stav začal lepšit, vyrovnával se s tíhou obav o přírodu mimo jiné pečlivým tříděním odpadu. Postupně k tomu přiměl i celou svou rodinu (dosud bydlel u rodičů). Neobešlo se to bez hádek, ale časem i rodiče a sestra začali třídit vedle plastů, papíru a skla i hliník a bioodpad.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Pavla Koucká