Citlivost k přírodě a pocity viny

„Každý víkend odjíždíme z Prahy. Ale když vidím ty štrúdly aut, ty betonové plochy kolem dálnice, ten všeobecný shon a nervozitu, ani nemám chuť žít. Pak konečně přijedeme na chatu, já se snažím dát dohromady, ale místo toho vnímám, jak je to jiné. V zimě chybí sníh, jaro téměř zmizelo, ubývá motýlů i dalšího hmyzu. A do toho soused pálí odpadky. Cítím lítost, bezmoc, zoufalství.“

„Manželka říká, že bychom měli syna připravovat na gymnázium. Ale já vůbec nevím, jestli to má smysl. Když si představím ekologickou krizi, která nás čeká, tak si říkám, jestli naše děti nebudou potřebovat úplně jiné dovednosti. Pěstovat zeleninu? Uživit se divokými plody? Zacházet se zbraní? Fakt nevím.“

Neutěšený stav přírody a chmurné vyhlídky do budoucna dnes ovlivňují emoce i úvahy prakticky všech citlivých lidí. Některé vedou k minimalizování vlastní ekologické stopy, jiné do náruče Extinction Rebellion, další k dobrovolné bezdětnosti či dokonce k sebevražedným myšlenkám. Unést tíhu informací o stavu světa a o tom, kam směřujeme, není vůbec snadné. 

Agrese u popelnic

Smutek ze stavu přírody, hněv na ty, co s tím nehodlají nic dělat, jakož i obavy z budoucnosti jsou normální reakcí na to, co se děje. Důležité však je, a v tom bychom měli svým klientům pomáhat, aby intenzita těchto emocí člověka neničila, aby ho neuvrhla do deprese, nezpůsobila mu úzkostnou poruchu či ho nepřivedla k antisociálnímu chování. Překročit pomyslnou hranici mezi normalitou a patologií totiž není vůbec těžké. Obzvláště velmi zodpovědní lidé se sklonem k perfekcionismu pak mohou vytvořit ze života peklo sobě, a někdy i svým blízkým. 

Povím vám o jednom mladém studentovi, říkejme mu třeba Petr. Od dětství býval velmi citlivým, uzavřeným hochem, který rád trávil čas v přírodě anebo s knihou. Když v pubertě nahlédl, jak vážného drancování a znečišťování přírody se člověk dopouští, jak rychle mizí různé druhy i celé ekosystémy, velmi ho to vzalo. Dokonce přechodně upadl do stavů, které sice nebyly diagnostikovány, patrně však šlo o mírnou až středně těžkou depresi. Když se Petrův stav začal lepšit, vyrovnával se s tíhou obav o přírodu mimo jiné pečlivým tříděním odpadu. Postupně k tomu přiměl i celou svou rodinu (dosud bydlel u rodičů). Neobešlo se to bez hádek, ale časem i rodiče a sestra začali třídit vedle plastů, papíru a skla i hliník a bioodpad.

Čím dokonaleji Petrova domácnost třídila, tím větším trnem v oku byly mladému muži kontejnery směsného odpadu před jejich panelovým domem, z nichž čouhaly papírové krabice, pet lahve a další odpadky, jež tam rozhodně neměly co dělat. Když to bylo obzvláště okaté, Petr pet lahev či krabici vytáhl a odnesl tam, kde měla být. Sousedce, která před jeho zraky vhodila do směsného odpadu, co neměla, se pokusil domluvit. Na souseda si u popelnic počkal. Jelikož si však dotyční nevzali Petrova slova patřičně k srdci, následovaly další konfrontace a ostrá slova z obou stran. V mladém muži sílil hněv a odhodlání, taktéž ovšem v ekologicky méně uvědomělých obyvatelích domu. Atmosféra v paneláku začala houstnout. Sousedé domlouvali Petrovým rodičům a ti se pokoušeli domluvit jemu. Hádky eskalovaly. Otec na syna křičel, matka plakala, sestra s Petrem přestala mluvit. Mladý muž psal sousedům vzkazy, vylepoval po domě plakáty a po nocích zoufale přebíral popelnice. Když verbální agrese jednoho konfliktu přerostla v brachiální násilí, skončil náš mladý muž nedobrovolně hospitalizován v psychiatrické nemocnici.

Co s tím?

I pokud hranici normality nepřekročíme, můžeme si způsobit nemalé potíže, stačí být dostatečně důslednými a pečlivými. Prosté počítání ekologické stopy výrobků pak dokáže vytvořit nadlidský výkon třeba z obyčejného nákupu. Co s tím? Matyáš Zrno píše: „… Jíš maso? Ne, jen čočku… Dobře, ale odkud je ta čočka? Nevozí se náhodou z Indie? A co máš na sobě? Oblečení z Číny? Ha! Muselo se přivézt přes půlku zeměkoule. To si totiž nevyberete…“

Na Matyášových slovech něco je. S jeho závěrem však nemohu souhlasit. Jsou volby lepší a volby horší. A o tom to je. Můžeme si vybírat a měli bychom si vybírat. Jen to nesmíme přehánět, protože důsledky tohoto přehánění nás dovedou, stejně jako Petra, na onu pomyslnou, nejlepšími úmysly dlážděnou cestu do pekla.

Někteří kolegové pracují s environmentálními obavami svých klientů jednoduše: „To si nesmíte tak brát, to byste se z toho zbláznil. Tak ty zprávy nečtěte. To už bychom nemohli nic. Lidi se vždycky něčeho báli…“ atd. Přijde mi to krátkozraké. Jde totiž o devalvaci problému, který klient vnímá, a o podporu obranných mechanismů popření a vytěsnění. Klientům se sice přechodně může ulevit, ale vytěsněné dále žije v nevědomí se všemi důsledky, které to přináší. A je zde ještě jedna rovina.

Současná mainstreamová psychologie a psychoterapie pochopitelně zrcadlí individualistické hodnoty naší společnosti. Není to principiálně špatně, jen bych uvažovala o vhodné míře tohoto pohledu a přístupu. Jistě existují lidé, kteří se potřebují naučit myslet na sebe, chránit sami sebe. Jsme však též sociální tvorové, žijeme ve vztazích, a šířeji vzato v prostředí, které na nás působí a které my sami zase ovlivňujeme. Nemůžeme vnímat klienta odtrženě od světa. Individualistická ideologie „každý je pánem svého života“ či „můžeš, cokoli chceš“ již napáchala mnoho škod, nejen ve vztazích.

Nemyslím, že bychom měli svým klientům bránit v jejich individuálním štěstí. Nicméně jim můžeme pomoci vnímat i jiné možnosti, jež jsou uspokojivé a smysluplné. Asi tak jako dítě, které vždy zhltlo každou sladkost samo, najednou pozná, jak hřejivý je to pocit, když se rozdělí. Namísto plného žaludku může vnímat vděk obdarovaného a hrdost rodiče, potažmo svou vlastní. Možná je to vlastně nakonec lepší? Psychický stav jedince je nutné uvažovat v kontextu toho, co se dělo, děje a očekávaně bude dít kolem něj. Vždy je třeba klást si otázku: je problém v jedinci, který má problém se světem, nebo ve světě? 

Kolega Aleš Borecký v jednom velmi hezkém článku kritizujícím individualistickou ideologii v psychologii napsal: „Ideologie, kde já je středem a  jediným zájmem psychologie, neslouží ani tak duši jako části společnosti a všemu, co umožňuje nechat nemocný svět běžet dál bez potřebných změn. Mainstream nás láká k víře v  předpoklad, že struktura společnosti je správná a máme se jí přizpůsobit. Jakékoli potíže s adaptací jsou pak problémem našeho já a  ti mentálně nepřizpůsobiví trpící v systému by se měli dostat do péče opravářů – psychologů.“ Z úzkosti o stav planety nemůžeme jednoduše udělat jednu z dalších fobií a léčit ji. Viděno z širší perspektivy je totiž patologické si starosti nedělat.

Nezbláznit se z toho

Matyáš Zrno píše: „… i my sami můžeme pocítit svůj díl viny za to, že přispíváme ke změnám klimatu. Potíž je, že se tím dostanete dospirály sebeobviňování, ze které není úniku.“ Dovolím si nesouhlasit. To, že pociťujeme svůj díl viny, je namístě. Ekologická stopa nás všech v této společnosti je přílišná a je jen dobře, jsme-li si toho vědomi a cítíme se za to vinni. Do sebezničující spirály sebeobviňování to vést nemusí, a ani by nemělo. Zdravá míra pocitu viny nás nemá ničit, ale vést k tomu, abychom své chování napříště zlepšili, v tomto případě abychom se chovali k přírodě šetrněji. Když své chování v rámci možností změníme, pocity viny by měly ustupovat. Pokud jsou pocity viny přílišné, neustupují, klient se třeba trápí tím, co už se stalo a odčinit se nedá, měli bychom mu pomoci, aby si dokázal odpustit. Svědomí nemá být kruté, a je-li kruté, je úlohou nás terapeutů ho mírnit. Podobně bychom měli svým klientům pomáhat i s dalšími přehnanými emocemi: příliš velkou úzkostí, zničujícím hněvem či příliš hlubokými smutky.

Kdyby byl někdo terapeuticky pracoval se studentem Petrem, mohlo se jeho ekologické úsilí rozvíjet, aniž by se přesmýklo do patologické formy. Terapeut by se ptal na Petrovy hodnoty, vedle přírody by se zajímal i o jeho vztahy s blízkými, o to, co očekává, že se stane, když bude jednat tak a tak. Zajímal by se o Petrovu osobnost z širšího pohledu. Ptal by se, co dělá pro sebe samého, jak relaxuje, co ho baví. Zajímal by se o jeho sny a zároveň jej kotvil v realitě.

Pokud je i s terapeutovou pomocí zvládání úzkostných či depresivních stavů nad síly jedince, bývá na místě navrhnout vedle psychoterapeutické péče též návštěvu psychiatra a medikaci. Ta sice neřeší příčinu, nicméně dokáže výrazně ulevit od potíží. Což má velký smysl jak samo o sobě, tak i proto, že nabyté síly dodají energii k řešení oné příčiny.

Systém hodnot

Matyáš Zrno uvádí „stadia environmentálního žalu“. V textu to sice není uvedeno, jde ale de facto o fáze vyrovnávání se se smrtí, jak je popsala Elisabeth Kübler-Rossová ve známé knize On Death and Dying (O smrti a umírání) z roku 1969: popření — hněv — smlouvání — deprese — smíření.

Jistě zde můžeme hledat paralely, nicméně se domnívám, že není vhodné tento model jednoduše převzít. Už proto, že smrt je neodvratná a smířit se s ní je tedy žádoucí. Kácení deštných pralesů, masivní vymírání biologických druhů a tuny chemie sypané na lány řepky však nejsou něčím, s čím bychom se měli prostě smířit.

Pokusím se popsat, jak se ve svém prožívání posouvají lidé, kteří v terapii řeší, jak se postavit k tématu klimatické krize a ohrožení přírody, a jak se tím nenechat ničit. Nepůjde přímo o „stadia vyrovnávání se“, spíše o naznačení cesty.

Klienti, kteří s těmito otázkami přicházejí za psychologem, zpravidla prožívají silné negativní emoce: žal nad tím, co se přírodě děje, úzkost a obavy z budoucnosti, hněv na energetickou politiku státu, na konkrétní politiky, na ty, kteří tolik létají, netřídí odpad atd. K tomu všemu pak přistupují pocity viny, že se oni sami nechovají k přírodě dost šetrně.

Všichni příchozí zpravidla nejprve potřebují hodně mluvit o tom, co prožívají, jak to vnímají, co je trápí. Už to, že o svých pocitech mluví, že mohou své emoce ventilovat, aniž by jim je někdo vymlouval, zlobil se na ně či je hodnotil, bývá úlevné.

Běžně se stává, že klient prožívá emoce smíšené, či že se jeho emoce v průběhu povídání proměňují. Pod hněvem se často objevuje strach — z ekologických uprchlíků, nepokojů, válek a hladu, ze všeho, co lze spolu s ekologickou a klimatickou krizí očekávat. Podívat se svému strachu do tváře není snadné, nicméně je to potřebné a cenné. Strach, stejně jako smutek, se pak často mění ve hněv, který už má ale jinou kvalitu. Zatímco ten původní měl blíže k bezmocnému vzteku, toto je spíše odhodlaný hněv, který člověka tolik neničí a jehož energii lze dobře využít.

Po úvodní fázi, jež bývá obvykle ve znamení zjitřených emocí, se klienti začínají více soustředit na to, co pro „záchranu planety“ dělají, co by pro ni dělat mohli a co by chtěli.

Někteří lidé se rozhodnou nelétat a omezit jízdy autem, jiní kompostují, angažují se v místní komunitě nebo se věnují ekologické výchově a vzdělávání. To vše pomáhá snížit pocit bezmoci a frustrace.

Mluvíme o tom, na co přitom klienti narážejí. Mluvíme o jiných hodnotách, o systému jejich hodnot a o systému hodnot jejich blízkých. Každý máme své hodnoty nějak uspořádané v pomyslném žebříčku a často musíme volit, kterou z hodnot v dané chvíli upřednostníme. 

Sama si vzpomínám na mnoho takových konfliktů. Třeba když jsem šla po městě: batole v šátku, dva předškoláčci za ruce. Na zádech velký, leč úplně plný batoh a do toho plastový obal od čehosi právě zkonzumovaného. Unavené děti to odmítaly nést, do batohu se to nevešlo a v okolí žádný tříděný odpad. Vzpomínám si na dilema: co s tím? Nakonec rozhodl stav dětí, které se začínaly vztekat, že nemají „celou ruku“. Začala jsem se bát, co se v okolí rušné vozovky může stát, hodnota proekologického chování narazila na hodnotu bezpečnosti dětí a věc skončila v nejbližším koši.

Ochrana přírody musí být, stejně jako jakákoli jiná hodnota, posuzována s ohledem na hodnoty jiné. Optimum prostě neleží v extrémech, jednotlivé hodnoty je třeba vyvažovat.

Osobní cesta

Na základě osobních možností, schopností a preferencí se tak postupně začíná rýsovat osobní cesta každého jedince. Cesta aktivní a uvážená, jež člověku pomáhá unášet nejistou budoucnost. Řečeno s Václavem Havlem: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Další dovedností, kterou můžeme coby terapeuté lidem trpícím eko tématy pomoci, je všímavost k pozitivním věcem. Většina lidí to umí: všímá si jak toho, co je dobré, tak toho, co dobré není. Jsou však i tací, jejichž pozornost je téměř výhradně zaměřena na to, co se nedaří, co je špatně. Zaměření pozornosti je do značné míry naučenou záležitostí a coby psychologové můžeme lidem pomáhat, aby viděli i to hezké. I v oblasti ochrany přírody se dějí pěkné věci. Je možné všímat si toho, co příroda umí a dokáže, vidět i ty kousky země, kam se navrací, vnímat lidi, kteří se chovají k přírodě šetrně. Pokud se stejně smýšlejícími lidmi člověk obklopí, může zažívat hřejivý pocit sounáležitosti.

A když cítíme, že je toho na klienty moc, že je i přes naši pomoc neradostné prognózy a zprávy o stavu světa ničí, že se příliš trápí, můžeme jim navrhnout, aby ekologická témata nějaký čas přestali řešit. Aby se věnovali něčemu jinému, rozvíjeli jiné hodnoty, a k ekologii se vrátili ve chvíli, kdy se budou cítit dostatečně silní.

Nejen psychoterapie

Pro úplnost chci ještě dodat, že pomoc osobám trpícím environmentálním žalem a úzkostmi není jedinou rovinou, na níž se psychologové vztahují ke klimatické krizi. Na konferenci o psychologii a světovém zdraví, jež se konala v říjnu v Lisabonu, se tak vyjádřil i Arthur Evans, současný ředitel Americké psychologické společnosti.

Evans upozornil na to, že psychologie je široká disciplína: zahrnuje kognitivní psychology zkoumající, jak lidé uvažují, i behaviorální psychology, kteří studují, jak chování lidí změnit. Klimatická změna je z větší části způsobena právě lidským chováním. Proto by podle Evanse psychologie měla působit v kampaních zvyšujících uvědomělost veřejnosti o tématu tak, aby k lidem promlouvaly skutečně účinně. Pouhé předávání vědeckých faktů, jak nám ukazuje dosavadní vývoj, není dostačující k tomu, aby lidé měnili své chování dost rychle. 

Čelní představitelé psychologických společností z více než 40 zemí na zmiňované konferenci podepsali prohlášení, v němž se zavázali použít svou odbornost v boji proti klimatické krizi a jejím dopadům.

odkazy:

https://psychologie.cz/zivy-krasny-nemocny-svet/

https://qz.com/1749577/psychologists-sign-pledge-to-address-climate-change/?fbclid=IwAR1_FcH2FOAOsgWb7hFcXAeJCC2RwPg7jROffgSl5KJ7RGHSIiyQT3l7nGg