Online archiv

V denním životě i v praxi psychologa se může hodit poznání získané pozorováním zvířat. Zoologům na druhé straně pomáhá psychologie.

Když si člověk přijde na něco sám, je to daleko cennější, víc to vydrží a lze na tom stavět, říká Hana Junová. Terapeut by měl klienty vést k tomu, aby dokázali svůj život řídit sami.

Josef VondrkaPraha, Portál 2004. 188 s.Josef Vondrka propadl drogové závislosti v 17 letech. Ve své knize velmi otevřeně popisuje svůj život s drogami: nejprve čas zpestřovaný marihuanou, poté denní braní tvrdých drog. Příběh ohromí rychlostí a silou, jíž dokážedroga člověka zcela ovládnout. Vzrušující"jízdy"s partnerkou se brzy mění v samotu a kolotoč neustálého shánění peněz na další dávku. Josef se dostává do stavu, kdy je mu bez drogy příšerně, s drogou jen špatně.Potácí se na hraně mezi životem a smrtí. Cítí, že takhle už nemůže dál, několikrát se pokusí o sebevraždu. Vánoce tráví sám ve sklepě jednoho domu - ve snaze trochu se zahřát zavřený ve skříni. Při čtení Josefova příběhunahlížíme do centra drogové scény v Praze. Jsme v šoku z toho, co se jen před pár lety dělo na náměstí Republiky. Seznamujeme se s osudy různých narkomanů, které autor potkával, když jim vyměňoval stříkačky. Kniha je doplněna okomentáře primáře MUDr. Petra Jeřábka, ředitele Psychiatrické léčebny v Bílé Vodě. Tyto komentáře jsou velmi přínosné a podnětné, přesto se nemohu ubránit dojmu, že byly"šité horkou jehlou". Jsou rozdělené na"Komentář k Josefovu vyprávění"a"Obecný komentář". Některé věty zařazené do prvního typu komentářů se mi však zdály obecné, a jiné, obsažené v pojednání obecném, se zase úzce vztahovaly k Josefovi. Méneporozumění filozofii textů primáře Jeřábka začalo už v úvodu knihy, ve slovníčku odborných termínů. Dozvídáme se zde i to, koho pan doktor myslí pod pojmem člověk, dítě, droga nebo Bůh. U drogy se třeba můžeme dočíst:"Droga - požírá lidi a živí se jimi. Přestože je rodu ženského, je bezpohlavní a hraje dle potřeby roli holky nebo kluka. Feťák si o ní myslí, že je sexy..."Na jiném místě knihy se zase droga"...jen třese nasvé milce, jež si vybírá z řad otroků". Osobně bych uvítala více slov lékaře a méně básníka, i když někoho možná právě výrazy a přirovnání v Jeřábkově stylu mohou oslovit. Za podnětné považuji komentáře zejména ve druhéčásti knihy, kdy Josef absolvuje 14 měsíční léčbu v Bílé Vodě. Pomocí svého deníku nás autor seznamuje s chodem léčebny a později i nově vzniklé komunity. Jsme svědky postupných autorových vítězství nad sebou samým. Po dlouhédobě má Josef svou postel, pravidelný denní režim, kamarády. S pomocí terapeutů i nových přátel nahlíží sám na sebe, uvědomuje si, jaký je i jaký by být chtěl. Pracuje na sobě a my postupně zjišťujeme, že se mění autorovaosobnost: z nevyzrálého chlapce se stává muž, schopný vzít svůj život do vlastních rukou. S autorem se loučíme po pěti letech abstinence, kdy má ženu i zaměstnání. Své otřesné zážitky s drogou již vylíčil při desítkách besed veškolách. Byl zvolen zastupitelem Olomouckého kraje a jmenován členem Krajské protidrogové komise. Kniha je především určena mladým experimentátorům s drogami, ale i těm, kteří se již léčí. Zaujme též rodiče, učitele, lékaře,terapeuty, policisty a pracovníky pomáhajících profesí.

Na jednu ženu u nás připadá v současnosti jedno dítě. Z evolučního pohledu nemá podle sociobiologa Daniela Frynty taková populace perspektivu. Pro lidský druh nepředstavujeme prakticky žádnou budoucnost a je zbytečné se námi ztohoto pohledu zabývat.

"Bojím se zákazů, které by postavily celou oblast klonování mimo zákon,"říká v rozhovoru biolog Jaroslav Petr, člen České komise pro nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty.

J. Praško, B. Pašková, H. Prašková, M. Šlepecký, R. ZáleskýPraha, Portál 2003. 115 s.Čtyři pětiny všech lidí mívají někdy obsedantní, vnucující se myšlenky. Mnoho z nás též provádí drobné kompulzivní rituály, například si obouvá jako první vždy levou botu. Takové myšlenky či chování jsou tedy normální, běžné.Přibližně každého padesátého člověka však začnou jeho obsese ovládat takovým způsobem, že se u něj rozvine obsedantně-kompulzivní porucha (OCD). Takového člověka trápí jedna nebo více nutkavých, nepříjemných myšlenek. Napříkladstrach, že se nakazí nějakou chorobou, když se dotkne kliky, nebo že nezamkl dveře. Tyto myšlenky vedou nemocného člověka k tomu, že tráví i mnoho hodin denně prováděním kompulzivních rituálů, které mají zabránit domnělémuneštěstí. Pacient si například myje ruce tak dlouho, než vymydlí celé mýdlo, nebo před odchodem z domova dvacetkrát zkontroluje všechny vypínače. To samozřejmě významně narušuje fungování takového člověka doma i v práci. Jehoživot je značně omezen. Knížka našich předních odborníků je určena pacientům a jejich blízkým i pracovníkům pomáhajících profesí. Na začátku se čtenář seznámí se základními příznaky, s komorbiditou, průběhem a prognózouonemocnění. Přes kapitolu shrnující příčiny nemoci se pak dostává k hlavní části publikace, a sice ke způsobům léčby. Některé z možností terapie patří do rukou odborníka (léky), jiné, například principy kognitivně-behaviorálníterapie, může použít i pacient sám. V knize se dozví o potřebě expozic obávaným situacím, zabránění rituálům, o práci s kompulzivními myšlenkami. Popsána je též možnost terapeutického vlivu rodiny. Velmi čtivým a dobřeilustrujícím doplněním knihy je řada příběhů pacientů trpících OCD. Autoři na nich popisují různé typy obsesí a kompulzí, jejich vznik, dynamiku, udržovací faktory i možnosti terapeutického ovlivnění. Kniha přehledně shrnujetémata vážící se k problémům pacientů trpících OCD, není však přehnaně rozsáhlá. Vysvětlení tu a tam provázejí jednoduchá schémata a grafy. Na závěr se čtenář dozví, jak předcházet relapsům: nastíněno je několik relaxačníchtechnik a důležitost pohybu v denním životě. Pacientův příbuzný z knihy pochopí, že nemá nemocného za jeho projevy obviňovat, moralizovat. Též není dobré pacienta ujišťovat, že se nic nestane, když neprovede svůj obvyklýrituál. Léčbě naopak prospívá, pokud příbuzný nemocného podporuje v návštěvách odborníka a chválí jej za jakýkoli pokrok. Pacient se z knihy dozví, že není důvod se za OCD stydět a že na světě existuje dalších 100 milionů lidí,které obsese a kompulze trápí. Dočte se, že léčení je dlouhodobé a tedy je zapotřebí trpělivost, odvaha a systematičnost. Ale co je nejdůležitější, jeho porucha je léčitelná! A čím dřív s léčbou začne, tím lépe.