Online archiv

Společenské dění dnes zajímá menší počet obyvatel, jsou však kritičtější a zralejší než v devadesátých letech minulého století. Tehdy medializace často neměla vůbec žádný efekt. Lidé vnímali politiky apriorně. Informace z médiíhodnotili jako"správné", pokud odpovídaly jejich pohledu na dotyčného politika, nebo jako zkreslené, pokud jejich vlastnímu náhledu odporovaly. Od poloviny devadesátých let se pak práce novinářů začala postupněodrážet v nárůstu"známosti", a především"popularity"či"antipatie"politiků. Reakce veřejnosti je však ambivalentní a často přichází se zpožděním. Vyplývá to ze společného projektu Média aveřejné mínění společností STEM a NEWTON IT.Má tedy medializace činnosti politiků vliv na jejich znalost mezi veřejností? Ovlivňují mediálně významné kauzy dlouhodobé vnímání politiků v očích veřejnosti? Jak hodnotí činnost politiků novináři a jak je ve stejné doběvidí veřejnost? Otázka po vlivu médií na společnost zajímá mediální teoretiky i řadové pracovníky marketingových či PR oddělení. O co však je otázka závažnější, o to bývá těžší na ni odpovědět. Projekt Média a veřejné mínění jeunikátní tím, že využívá nejrozsáhlejšího domácího archivu novin, časopisů a také přepisů zpravodajských a publicistických pořadů významných elektronických médií, který spravuje NEWTON IT. Tato data pak jsou porovnávána svýzkumy veřejného mínění, které průběžně provádí STEM. Každý měsíc zpracovává vzorek 1600 až 2000 respondentů, což je nejpodrobnější dlouhodobé šetření postojů veřejnosti v Česku.Sociolog Jan Hartl, ředitel společnosti STEM, soudí, že reakce na jednoduché srozumitelné informace přichází dřív, bývá však krátkodobá. Medializace složitých projektů, jako je například evropská ústavní smlouva, pakpřináší jen minimální odezvu. Hartl také upozorňuje, že reakce jsou ambivalentní: mnohdy pozitivní zpráva vzbudí negativní reakce - tedy nárůst antipatií ve veřejnosti. Příkladem může být omluva ministra Ambrozka za SMS zprávuhrubšího zrna. Teprve s omluvou si lidé uvědomili, že ministr zřejmě udělal něco špatného. Podobně se při bližším pohledu na medializaci ministryně Emmerové ukázalo, že s nárůstem známosti vzrostly také antipatie veřejnosti. Vpolitické oblasti tedy rozhodně neplatí tradované rčení, že každá zpráva o nás je dobrá. Každou konkrétní mediální kauzu je takto možné sledovat po dnech až ke kořenům a přesněji interpretovat ohlasy.Z prvních výsledků je také možné porovnat hodnocení politiků veřejností a médii. Na první pohled je patrná větší vyhraněnost veřejnosti. Je-li politik hodnocen v převážné většině příspěvků kriticky, bývá hodnoceníveřejnosti ještě zřetelněji negativní. V hodnoceném období (jaro 2005) byl jedinou výjimkou prezident Václav Klaus. Ačkoli ho média viděla v souhrnu nepatrně negativně, veřejnost pana prezidenta vnímala zřetelně pozitivně.Naopak nejpodobnější hodnocení médii i veřejností výzkum zaznamenal u ministra Pavla Němce a předsedy ODS Mirka Topolánka. Na příkladu Stanislava Grosse by pak bylo možné ukázat opožděnou reakci veřejného mínění. V době, kdy užkritika bývalého předsedy vlády v médiích ustávala, antipatie ze strany veřejnosti soustavně narůstaly.

Jan SokolPraha, Portál 2004, 240 s.Kniha jednoho z nejvýraznějších křesťanských intelektuálů je přitažlivá úhlem pohledu. Nejde v prvé řadě o teologii nebo religionistiku, spolu s antropology si autor klade otázku, jak se na lidech a společenstvích projevuje, ženěčemu věří. Přestože se náboženskost vzpírá běžným vědeckým metodám, racionálnímu popisu z venku, antropologický pohled může říci mnohé."Proč se ale zabývat tímto reliktem dávných dob a přežitých představ, který nejen kničemu nepotřebujeme, ale který zanáší do moderního světa obecné prosperity a tolerance nové nebezpečné fundamentalizmy?"ptá se autor v úvodu a tato kritická otázka naznačuje směr jeho dalšího tázání. Sokol se věnujeevropskému prostředí, sleduje nejstarší"pohanská"náboženství od uctívání předků po starý Egypt, po židovství a křesťanství a poukazuje na z dnešního pohledu zajímavé souvislosti: kořeny náboženské nesnášenlivosti,zrození lineárních dějin a iluze pokroku, svědomí a podíl náboženství na vytvoření prostoru pro lidskou svobodu, ovšem také náboženské války, zatlačení"konfesí"do soukromé sféry s následným vyprázdněním etiky a takdále. (Škoda jen, že není věnována větší pozornost islámu, který v Evropě hrál a bude hrát nezanedbatelnou roli.) Nejprovokativnější je však sama základní hypotéza, a to že náboženství je ve své podstatě vyjádřením vděčnosti zadar života, za stvoření."Sám fakt mého života, stejně jako zdraví, štěstí, láska nebo děti, stejně jako lidská kultura nebo společnost, do níž jsem se narodil, jako svět a příroda, z nichž mohu žít, vstupují do méexistence jako externality - čili tradičněji řečeno dary, které nejsou výsledkem mých schopností, mého úsilí ani mých nákladů,"píše Sokol."Jako takové mne ovšem přirozeně zavazují."Důsledkem pak je starost obudoucnost rodiny, ale také dalších blízkých lidí, společnosti, kultury, světa. Tato myšlenka podle autora spojuje všechny náboženské systémy od prehistorie do dneška a skrývá v sobě nadějný potenciál pro současný svět. Člověkkonce 20. století se zřekl svých ambicí na vlastní absolutnost."V hrůze z toho, co tato ambice napáchala, opustil myšlenku automatického pokroku, uznává a přijímá svou konečnost a omezenost."Přispějí však současnánáboženství k pokorné péči o budoucnost stvořeného světa? Již z výše uvedeného je patrné, že kniha přímo nabádá ke kritickému přemýšlení, je psána přitažlivě srozumitelně a jen výjimečně zabíhá do detailních podrobností.Přitom však díky uváděným poznatkům z různých vědních oblastí je přínosná jak pro studenty, tak i pro odborníky. Kniha vznikla na základě přednášek pro studenty Karlovy univerzity a částečně navazuje na Filosofickouantropologii. Oproti ní je však studie Člověk a náboženství napsána uceleněji, srozumitelněji a se sympaticky střízlivým osobním zaujetím. To jí dodává na výmluvnosti, aniž by zakrývalo otazníky kolem sporných náboženskýchprojevů.

Dean Hamer, Peter CopelandPraha, Portál 2003, 250 s.Jde o souhrn mimořádného počtu studií věnovaných studiu možných genetických predispozic charakterových a povahových vlastností, jakož i dalších osobnostních charakteristik, jako jsou inteligence, sexuální orientace. Právě naHamerově pracovišti - v laboratoři pro výzkum genových struktur National Cancer Institute ve Washingtonu - byly před deseti lety odhaleny markery označující část DNA, shodnou u několika desítek homosexuálů."Je-li někdohomosexuál mohou za to z 50 % geny,"shrnují autoři výsledky dvanácti výzkumů, u žen však podobnou souvislost nenašli:"Geny jako by tu nehrály žádnou roli."Avšak na rozdíl od novinových článků tato kniha nabízípopisy výzkumů, jejich analýzu a obezřetné hypotézy. Podobně zpolitizovaným tématem je i dědičnost inteligence a její souvislost s rasami, již potvrdila řada výzkumů. Autoři ovšem připomínají, že výzkumy sledují spíš schopnostzvládat příslušné testy a přeneseně schopnost člověka zvládat školní nároky. Dále se autoři pokoušejí sledovat kořeny závislostí, paměti, temperamentu (aktivity, reaktivity, nálady), vyhledávání nového, vyhýbání se ohrožení,úzkosti a agresivity. Přitom pro dosavadní výzkumy (víme mnohem víc o nedostatcích než o"normálu") jsou charakteristické komplikované interpretace jak co do samotného významu dědičnosti, tak ohledně její úlohy vjednotlivých životních obdobích. Například u adoptovaných dětí se ukázalo, že na děti s neproblematickými geny mělo domácí prostředí malý vliv. Když však byly geny"problematické", hrála výchova důležitou úlohu.Bylo-li domácí prostředí špatné, lhaní, krádeže, záškoláctví či vyloučení ze školy bylo 500krát častější."Tyto výzkumy jsou vlastně dobrou zprávou pro adoptivní rodiče, protože ukazují, že ani děti delikventů nemusejínutně jít ve stopách svých biologických rodičů."Podobně jako v případě knihy Biologie touhy je Hamerovým spoluautorem novinář Peter Copeland, díky tomu je text čtivější a srozumitelný širší veřejnosti, i když pochopitelněčtenáři s hlubšími znalostmi ocení často jen naznačené statistické postupy či mikrobiologické souvislosti. Celkově je ovšem kniha minimálně zatížena biologickou terminologií, samotné struktuře DNA je ostatně věnováno pouhýchněkolik stran. Přes rozluštění sekvencí lidského genomu totiž základem práce genetiků zůstává statistika - porovnávání vlastností jednovaječných dvojčat a dalších blízkých příbuzných s kontrolními skupinami, a pak rutinníanalýza - hledání podobností v řetězcích nukleových kyselin. Publikace je cenná už výběrem mnohdy kontroverzních témat, ovšem hlavním přínosem je věcný přístup k současným poznatkům (mnohdy korigující trochu zkratkovitý úvod) ataké solidní přiblížení metod práce genetiků.