Online archiv

Autor: Radkin Honzák

Je psychická porucha s bludy dědičná?

Radkin Honzák, 6/2009
Dědeček mého přítele trpěl nějakou duševní chorobou (chorobné podezírání, nekontrolovatelné návaly vzteku), s níž byl v průběhu života párkrát hospitalizován, nakonec v léčebně i zemře. Babička říká, že v mládí to byl moc hodný člověk. I když matka mého přítele (55 let) je naprosto v pořádku, obávám se, jestli zmíněné potíže nemohou být dědičné, případně jak velké je riziko, že se časem projeví u mého partnera nebo u našich dětí? Jarmila V., Hodonín Vážená slečno, vaše otázka je poněkud rozmlžená, takže ani odpověď nebude vyčerpávající, tím méně jednoznačná. Nicméně nebyla by jednoznačná ani tehdy, kdybyste si byla jista psychiatrickou diagnózou. Podezíravost je vlastní mnoha zdravým lidem, stejně jako zlostné projevy, žárlivý je každý třetí muž, a přesto neudělá to, co spáchal Othello. Protože však byl dědeček vašeho přítele opakovaně hospitalizován v psychiatrickém zařízení, dá se usuzovat, že míra jeho projevů překročila standardní meze a že patrně trpěl nějakou paranoidní psychickou poruchou, kterou podle současné klasifikace pravděpodobně můžeme zařadit pod diagnózu „F22 – porucha s bludy“. Pokud se však projevila až v seniorském věku, mohlo by jít o demenci či jiné organické postižení mozku. Demence má mnohočetné příčiny a rozhodně zde nenajdeme nějakou vystopovatelnou dědičnou zákonitost. Totéž v podstatě platí o chorobné podezíravosti (chorobné proto, že nemá žádný reálný důvod). Porucha s bludy není čistou klinickou jednotkou, jakou je například chřipka způsobená chřipkovým virem A, ale různorodá skupina poruch, které se shodují svými klinickými projevy, a ve srovnání s klasickou chřipkou odpovídá spíše tomu, čemu se říká „viróza“. Přesná příčina poruchy s bludy ani mechanismus jejího rozvinutí nejsou známé. Mohou zde působit některé dědičné vlivy, podobně jako u úzkostných nebo depresivních poruch, spíše ale způsobem vrozené „náchylnosti“, na kterou pak mohou nasedat další negativní okolnosti. Nepříznivě se mohou odrazit zážitky z časného dětství, ale také příliš přísná výchova, neblahé životní zkušenosti a psychická traumata, utrpěná a nezpracovaná velká křivda, z toxicky působících látek nepochybně alkohol a drogy, dále úrazy hlavy, průmyslové škodliviny a další faktory. Mendelovská dědičnost ve smyslu vazby na určité chromozómy (ať dominantní či recesivní) a zákonitého objevu v dalších generacích, tak jak je známá třeba u Huntingtonovy choroby, u této poruchy neexistuje. Chápu, že po přečtení mé odpovědi jste v podstatě tam, kde jste byla předtím, a není vyloučeno, že budete při svých obavách pátrat dále. Chci vás jen upozornit, že na internetu sice najdete stovky zdrojů, ale jen některé z nich jsou spolehlivé. Téma psychických poruch totiž přitahuje také mnoho lidí, kteří v této oblasti mají sami problémy.

Lék na partnerskou hádku: oxytocin

Radkin Honzák, 4/2009
Partnerská hádka není považována za nic mimořádného. Nicméně častější rozmíšky jsou již v psychosociálních souvislostech označovány jako „hassles“ (nepříjemnost, mrzutost, potíže) a mají také své negativní biologické dopady, zejména na imunitní systém. I při mírném stresu se již zvyšují koncentrace hormonu kortizolu, který tlumí některé obranné mechanismy, zejména první linii obrany: NK buňky. Pojmenování pochází z anglického „natural killer“, neboli přirozený zabíječ; tyto buňky rozpoznávají, co je organismu cizí, a bez milosti to ničí. Kortizol má ještě další účinky, které se pro vývoj vztahu v páru ukazují jako nevýhodné: vede k selektivnímu zapomínání kladných podnětů a pozitivně naladěných slov. Ne že by jimi partnerské hádky hýřily, ale i to málo je zapomenuto. Americké autorky a autoři z Georgie (Atlanta) zkoumali, jaký vliv má oxytocin na biologické pochody v organismu v situaci simulované partnerské hádky. Oxytocin je často označován jako „hormon důvěry“ a je o něm známo, že snižuje míru stresu a vede ke zlepšení spolupráce. V dvojitě slepé studii sledovali celkem 47 heterosexuálních párů, které dostaly instrukci, aby se v laboratoři pohádaly na skutečně konfliktní téma, které spolu řeší, např. výchova dětí, peníze, volný čas. Před standardní instrukcí byl partnerům intranazálně (tedy do nosu, odkud se rychle vstřebává) aplikován buď oxytocin, nebo placebo. Každý konflikt byl průběžně sledován, byl pořízen i videozáznam a byly vyhodnoceny jak verbální, tak nonverbální prvky interakcí (např. oční kontakt, pozitivní postoje a gesta, míra vstřícného sebeodhalení ). Během experimentu bylo opakovaně měřeno množství kortizolu ve slinách. Podání oxytocinu ve srovnání s placebem významně zvýšilo pozitivní prvky slovní i behaviorální komunikace v porovnání s negativními (F = 4,18, p < 0,047) a vedlo k signifikantnímu poklesu kortizolu ve slinách (F = 7,14, p < 0,011). Autorky a autoři uzavírají, že jejich nálezy jsou ve shodě se studiemi na zvířatech, které dokazují, že oxytocin je významným činitelem v kohezi páru, a že tedy tyto skutečnosti platí i v humánní oblasti. Protože však oxytocin v každé domácí lékárničce nenajdeme, je možné využít i jiného prostředku, jak ovlivnit stresovou odpověď, a tou je humor. Humor a smích mají příznivý vliv na fyziologické funkce, snižují míru stresové odpovědi, zlepšují imunitu a pomáhají tlumit bolest. A co ještě: humor lze pěstovat, navíc bez rizik, kterým jsou vystaveni pěstitelé jiných uklidňovadel.

Dříve, než nalítnete…

Radkin Honzák, 3/2009
Rád se s vámi podělím o jednu cennou zkušenost. Jedním z témat, kterému se věnuji, je syndrom vyhoření. A tak sleduji literaturu jak v odborných časopisech, tak ve vyhledávačích internetu. Chápu, že tato problematika zajímá personalisty, a nejsem nijak překvapen skutečností, že na Google najdu víc personalistických odkazů než odkazů medicínských. Nicméně jeden z nich mě potěšil nabídkou, že kromě vyhodnocení stupně mého vyhoření (to by bylo za 10 USD bez smlouvání a okamžitě) mi zdarma neboli FREE nabídne, jakou mám šanci se uplatnit ve zvoleném povolání, a poté si mohu služby pořídit za mizerných 300 USD ročně. Číslo mé kreditní karty si vezme bezprostředně poté, co se mu nahlásím jako zákazník. Jen neodpovědný marnotratník by zahodil takovouto příležitost. Já jsem se jí chopil. Stačilo zaslat jméno, emailovou adresu a věk (což bylo v mém případě zahrnuto do kulantně pojmenované skupiny: 60+). Život je změna - a tak jsem z nabídky 300 možných profesí zvolil šanci stát se TRAINER OF ANIMALS. Obratem mi přišla odpověď s obrazcem Learyho testu podobné pavoukovité sítě s osmi segmenty a k ní vysvětlení, že podmínky splňuji téměř na 50 %, avšak jak ze sítě vyplynulo, co mi chybí k dokonalosti, jsou znalosti jazyka, ale především matematické schopnosti, které se pohybují okolo nuly. Neměl jsem nikdy v plánu drezírovat zvířata a učit koně počítat. Taky nevím, zda americké myši umějí jen americky, nebo zda se americky budu muset naučit já. Americky uměl majitel portálu, co mi odpověděl, protože mi bez rozpaků americky tykal (asi ho bere hrdý pocit, že USD proti koruně v poslední době stoupá). A pointa? Vážené čtenářky, vážení čtenáři, ve všech oblastech lidského podnikání je spousta podvodníků (jak píše O´Henry: našli se i tací šťouralové, co se snažili naše zaručeně zlaté hodinky zkoušet kyselinou dusičnou), v psycho-vědách je jich nejvíc. A proto: pozor na ně! Berte jen prověřená pracoviště pracující ověřenými metodami, která mají dobrý kredit. Jelikož jsem v té věkové kategorii, v níž jsem, pamatuju na počátku 90. let jednoho Ukrajince, co si najal tělocvičnu k provozování holotropního dýchání, ale jen do 21 hodin. Pak ty naprosto zblblé klienty vyhnal na ulici, shrábnul zisk a zmizel.

Toužím být psycholožkou, jsem ale psychicky nemocná

Radkin Honzák, 2/2009
Odpovídá odborník

Autority vnucované a ty ostatní

Radkin Honzák, 2/2009
Do Pionýra jsem nikdy nevstoupil, přestože jsem o to byl opakovaně a naléhavě žádán. Nejsem si jist, zda „žádán“ je ten správný termín, ale nač to po létech rozpatlávat. Členem svazu mládeže jsem se stal velice kuriózním způsobem: naše češtinářka a současně třídní, jedinečná osobnost, kterou jsme až na jednoho podivína všichni zbožňovali, si mě jednoho jarního odpoledne rok před maturitou zavolala a pravila: „Ty chceš jít na medicínu, viď?“ Přitakal jsem. „No, a ty nejsi v ČSM. Víš, že už jsi jediný ve třídě?“ Oponoval jsem jí, že také Jana Jungová není členkou tohoto spolku. „Ale je,“ ujistila mě češtinářka, které jsme všichni (až na toho podivína) říkali něžně a s láskou Anička. „Včera jsem ji tam zapsala. A jenom abys věděl, tebe taky. Bez toho by ses, ty osle, nikam nedostal.“ Při nástupu základní vojenské služby jsem nafasoval tornu, v níž chyběla maršálská hůl, navíc jsem se jednou v diskusi s velitelem praporu diagnosticky vyjádřil vzhledem k jeho osobnosti (budoucnost mi dala za pravdu, skončil v blázinci). Nicméně tehdy pro to neměl správné nastavení a já jsem z vojny odešel jako vojínabsolvent v záloze. Mělo to své nesmírné výhody: zatímco moje kolegy i po žloutence tahali na cvičení v trvání několika týdnů, mne jako nespolehlivého nechali až do vyřazení z evidence doma. Zajímavý konflikt jsem měl s okupantskou autoritou v roce 1968, kdy mě vedli pod samopaly s rukama vzhůru a moje žena plakala, zatímco já jsem vzpomínal na Škvoreckého Zbabělce a připadal si jak ta babička, co ji skautíci převádějí přes ulici. Mimochodem, od té doby vím, že „svoloč“ se píše s měkkým znakem na konci. Všichni jsme také po celou tu dobu povinně milovali rodnou komunistickou stranu a Sovětský svaz. Intenzita mé lásky k těmto dvěma entitám mi vynesla zákaz aspirantury (dnes Ph. D.), výjezdů do znepřátelené ciziny a další výhody. Když jsem byl po padesátce upřímně a ukřivděně uraženej a hodlal už odpočívat na „nevavřínech“, stal jsem se náhle vedoucím Oddělení lékařské psychologie na 1. LF UK a tu zatracenou aspiranturu jsem musel udělat. Společnost Jana Evagelisty Purkyně (můj počítač mi to stále opravuje na Turkyně) mě nadchla, když její psychiatrická složka vyloučila pro neplacení příspěvků rok po smrti psychiatra, spisovatele a kamaráda Pepíka Nesvadbu. Neunesl jsem představu své vlastní exhumace a doplacení příspěvků, raději jsem se s nimi rozloučil za živa. Když jsem se jako šéfredaktor Praktického lékaře odmítnul veřejně kát za editorial nazvaný „Komunismus je stejné svinstvo jako fašismus“ – za čímž si stojím dodnes – a byl z této funkce odvolán, opustil jsem i zbytek jejích složek s provoláním: Ať žije předsednictvo ČLS JEP, ale za svý!!! Platil jsem do té doby kolem 2000 korun ročně. Rád bych doplnil tento výčet autoritami, jichž jsem si mohl vážit a vážil. Byli to naši kantoři na gymnáziu nezlomení totalitním režimem, byla to většina osobností na lékařské fakultě, počínaje profesorem Seklou, který prohlásil ex cathedra, že biologii dělíme na normální a sovětskou, a konče tehdy začínajícím asistentem Tichým a jeho jazz-bandem, byl to pragmatický a přitom slušný šéf Ústavu výživy v Krči, profesor Mašek (1966), který zaměstnával několik z politického hlediska velmi problematicky zaměstnatelných osob, byl to zejména slušný, a proto brzy odešedší prof. Kun. Vážím si spousty lidí, kteří mi dnes velí v mých několika zaměstnáních, přestože mají věk mých dětí a někdy nižší. Umím si vážit autorit, musí to však být AUTORITY. Několik týdnů po pádu reálného socialismu jsem měl problém, koho budu milovat, když do pozadí (ne až tak dalekého) odešla rodná strana a Sovětský svaz. Záhy jsem se orientoval a moje láska se napřela směrem k ÚŘADU. Úřad a Brusel jsou mými ideály a denně přemýšlím, jak nejlépe plnit jejich směrnice. Nicméně chci vyslat také pozitivní zprávu. Mám rád svou referentku na berňáku. Daňové přiznání odevzdávám v prvním možném termínu a za 4 týdny mi ta dáma volá: „To je pan doktor? Tak letos to máte zase blbě, přijďte, já vám to opravím…“ Po vysvětlení, že jsem si to nechal přepočítat expertem, sdělí: „Ano, akorát jste se zapomněl podepsat.“ Děkuji Vám, když bude každý takhle vstřícný, budem žít dobře. Smím prozradit jméno té paní?

Inkubátor nezralým novorozencům svědčí

Radkin Honzák, 12/2008
stručně

Pod diktátem „Rolniček“

Radkin Honzák, 12/2008

Jak se tvoří paměťová stopa?

Radkin Honzák, 2/2008
stručně

Dobrým skutkem tvář svou krášli…

Radkin Honzák, 2/2008
Řádění estetické chirurgie na obličejích a postavách žen a nyní také mužů považuji za zvrácené, scestné a pitomé. Vím, že se mnou většina nebude souhlasit, neboť „právo na zkrášlení“ jistě prohlásí za zásadní, přesto se domnívám, že mám právo také na svůj názor. Zdobivost sdílíme s mnoha zvířecími příbuznými, nicméně je rozdíl, zda si šimpanz dá za ucho květinu, nebo zda si dá padesátiletá žena (v marné naději, že se stane atraktivnější) napíchat do prsou dva litry gelu a za to uříznout 10 cm2 kůže za ušima, aby se podobala spíš než sobě egyptské mumii. Jindřiška Smetanová kdysi napsala, že „existuje něco jako Malé dějiny vlastního domova. Přitažlivé na nich je to, že je nepíší ani vítězové, ani dějepisci, ale člověk sám - a to z hlediska své osoby jako hlavní tvůrce.“ A já se domnívám, že toto stonásobně platí o naší tváři a naší postavě. Diktát současné módy vyjádřený skutečností, že všechny adeptky soutěže Miss bůhvíco mají naprosto patologické parametry hmotnosti odpovídající diagnóze mentální anorexie, nesporně přispívá k narůstajícímu výskytu této poruchy v posledních letech. Pokud se také pergamenové tváře našich celebrit stanou ideálem, bude zanedlouho realitou (nikoli science fiction), že po ulicích bude běhat tisíc stejných obličejů, které se příští měsíc promění opět v tisíc jiných-stejných. Pokud se chce člověk měnit, musí začít zevnitř, nikoli od škrabošky, kterou si nasadí na svůj dosavadním životem věrohodně naformovaný obličej. Moc se mi líbila stížnost podaná na jedno pracoviště estetické chirurgie (a dobře jim tak, že podrobně neinformovali klientku předem!): „Nechala jsem si opravit nos, ale manžel mě stejně opustil a odešel za tou druhou.“ Autorce nedošlo, že to nebylo kvůli nosu. Pamatuji se na pohádku, které bude dnes nejméně sto let, jejíž poslání však vyznívá stále aktuálně. Hrdina - filuta i filosof - předvede princezně toužící po elixíru mládí své „omládnutí“ a zanechá jí za patřičnou úplatu vzorek zázračné masti s tím, že jej smí použít až při východu slunce. V té době již je dávno za horami a princezna v krabičce místo elixíru najde vzkaz: „...dobrým skutkem tvář svou krášli, nenaříkej, vrásky máš-li!“ Jako psychiatr, psychoterapeut a především člověk trvám na tom, že krása vyzařuje zvnitřku, a ne z plastikou poničené deformované tváře.

Co čte Radkin Honzák

Radkin Honzák, 12/2006
Právě teď čtu knihu Maxe Picarda: Hitler v nás, která byla napsána v roce 1946, tedy velmi brzy po konci druhé a doufejme poslední světové války, než aby mohla objektivně reflektovat osobní účast Němců na nacismu a dopad nacismu na ně (navíc autorem je Švýcar hlásící se ke konzervativním hodnotám konce 19. století). Přesto je tam několik postřehů, které jakoby přesně komentovaly naše dnešní politické události. Například: „Tak se umí rozeřvat pouze nic, které samo ví, že tu vlastně není, a řevem chce dokázat sobě i jiným svou existenci.“ Nepřipomíná vám to některé tajtrdlíky? Druhou rozečtenou knihou je Psychologie smysluplnosti existence od Jara Křivohlavého, která s odkazem na dílo Viktora Emila Frankla mapuje celou širokou oblast logoterapie a existenciální analýzy. Je to dílo převážně encyklopedické, faktografické a hutné. Čte se mi tedy pomalu. Navíc nutí čtenáře sáhnout po dalších Franklových dílech, aby si dal jisté věci do souvislostí se současným pohledem na tuto problematiku. Abych netrénoval jen levou hemisféru, mám vedle postele také poslední bestseller amerického humoru, Stories and Essays autorů Fevera a Sedarise. Je to humor drsný, ale mně vyhovuje, stejně jako James Thurber, ke kterému se opakovaně vracím. Čtu pohádky, a protože je vnučce předčítám, mám možnost v tomto zpomaleném tempu ocenit kultivovaný jazyk autorů katolické moderny, Erbenův narativní styl i schopnost Němcové postihovat detaily. Ve stoletých originálech se mohu zasnít nad ozvláštňujícími výrazy dialektu. Co však obdivuji nejvíce je bohatost jazyka ve srovnání s expresivními výkřiky typu „Pomóóc!“, „Máme to …“, „Vyvázli jsme jen tak tak“, které nabízejí dětem současné - i ty kvalitnější komiksy. Nepřerušil jsem kontakt se Slovenskem a tak mám k dispozici literaturu vydávanou v Trenčíně a Bratislavě, z níž jsem doslova zhltnul Haštovu publikaci Vzťahová väzba objasňující Bowlbyho teorii připoutání (kterou sice někteří už považují za překonanou, já ovšem nikoli) a jako transakčního analytika mě potěšilo (byť 20 let opožděné) vydání překladu publikace Berneovy žačky a pokračovatelky Mavis Klein: Objav sám seba (Discover Your Real Self). Největší čtenářské zážitky letos pro mne představovaly knihy a články Antonia Damasia, především Hledání Spinozy (nechápu, jak mi taková publikace mohla unikat téměř dva roky) a dále internetem nalovený materiál prací Jaaka Panskeppa vztahující se k nijak novému (viz Spinoza), ale v aristotelském oparu jaksi pozapomenutému nosnému biologickému konceptu emocí. Bylo mi dopřáno číst i několik rukopisů, mezi nimiž září práce dvou „filosofů tržiště“ Václava Smitky a Vladimíra Řezníčka: Rozmluvy, které jsme spolu s dalším recenzentem jednoznačně doporučili k vydání. Jako občan této země čtu také noviny (Lidovky) a čím dál, tím víc se omezuji na Poslední slovo, kde mě oslovuje především stále konzistentní Vaculík a stejně konzistentní Klíma.

Sociální opora u dětí a dospívajících III.

Radkin Honzák, 5/2004
Jiří Mareš a kol.Hradec Králové, Nucleus 2004. 252 s.Sborník příspěvků od téměř dvaceti autorů shrnuje výstupy třetího roku práce na grantovém úkolu"Sociální opora u dětí a dospívajících v psychicky náročných situacích". Medicína patří mezi pomoc nabízející a pomocposkytující profese, což jí (alespoň formálně) zajišťuje vysoký kredit a prestiž. Vnímáme-li člověka, jemuž je pomoc nabízena, jako bio-psycho-sociální entitu, můžeme konstatovat, že biologicky (respektive biotechnicky)orientovaná pomoc je na vysoké úrovni, že se i nadále rozvíjí a že v současné době nejsou pochyby o její kvalitě. Situace psychosociální úrovně již tak uspokojivá není. Sledujeme-li celoživotní aktivity profesora Mareše ičlenů jeho řešitelského týmu, patří všichni mezi průkopníky plné profesionalizace této oblasti (o níž se většina zdravotníků neoprávněně domnívá, že ji bravurně zvládá). Ani tento sborník jako závěrečná část tříletémultidisciplinární a multicentrické práce není výjimkou. V obecné části najdeme šest vynikajících teoretických příspěvků věnovaných motivaci emocionální opory (J. Křivohlavý) a jejímu vlivu na zdravotní stav pacientů (J.Křivohlavý), úloze humoru při poskytování sociální opory, necitlivému poskytování sociální opory, intervencím zlepšujícím poskytování této opory a nakonec otázkám péče řízené samotnými pacienty (vše J. Mareš). Speciální částshrnuje jednak metodicky rigorózně zpracované zkušenosti s českou verzí amerického dotazníku CASS, který autoři převedli do češtiny a následně otestovali v našich podmínkách, a třináct pilotních klinických studií provedených unejrůznějších skupin - jak nemocných, tak osob v tíživé sociální situaci - dětí a dospívajících. Na sborníku je třeba ocenit jednak to, že ač (jako každá taková publikace) má charakter"slepence", má díkyinterdisciplinárním týmům především dominující široký a zevšeobecňující záběr, a to se týká všech příspěvků, jednak že předložené postupy je možno využít v klinické práci (já sám jsem začal používat strukturovanou metoduzjišťování úrovně sociální opory ve skupinové práci s doléčovanými psychotickými pacienty). Stavím se na stranu těch kritiků současných diagnostických manuálů, kteří namítají, že jejich pohled je vymezován striktně negativně azcela opomíjí to, jaké vlastnosti a schopnosti zbývají hodnocené osobě k adaptaci, rehabilitaci, překonání nevýhodného stavu a situace, tedy kvalit, které by měly být využívány systematičtěji a významněji. Stavím se proto i nastranu Jiřího Mareše a jeho spolupracovníků, kteří pod pojmem pozitivní psychologie chtějí právě tyto kvality rozvíjet, a to nejen u jedince, ale i u sociální sítě, do níž patří.

Emigrant lékař vypráví

Radkin Honzák, 4/2004
Jiří KřížekTišnov, SURSUM 2003. 167 s.Autora, českého psychiatra žijícího ve Washingtonu, pravděpodobně řada čtenářů již poznala, protože pod americkým jménem George O. Krizek publikuje v mnoha českých periodicích a jeho práce se týkají především psychiatricképroblematiky. Pro recenzovanou publikaci použil znovu své české jméno a přihlásil se tak (nejen jím, ale hlavně bohatou a krásnou češtinou) ke své národní příslušnosti. Jako správný lékař začíná bohatou rodinnou anamnézou,jejíž kořeny sahají hluboko do předchozích generací a která zaujme svou různorodostí, pestrostí a současně autentičností. Psychology jistě zaujme a možná bude i trochu provokovat reference o autorově první vzpomínce z věku 18měsíců života, stejně jako jeho tvrzení, že nikdy nevěřil, že člověk není schopen pamatovat si tak časné zážitky. Nicméně systematicky jeho memoáry sahají od doby před druhou světovou válkou (plastická a živá vzpomínka napohřeb TGM, který prožil v pěti letech) až do současnosti, popisují neskutečné množství dobových reálií, z jejichž mozaiky sestavuje proudy vlivů, které působily nejen na duši dítěte, dospívajícího a nakonec dospělého a zraléhojedince, ale na celou českou společnost. Popisem válečných let přesvědčivě dokládá Vaculíkovu myšlenku, kterou začínalo památných 2000 slov: Nejprve naše národy postihla válka... Zde začala deformace křehké a nevyzrálé páteřečeského národa, zde můžeme hledat původ deformací dalších. Křížek vystihl velmi přesně i atmosféru panující v padesátých letech na pražské lékařské fakultě (analogicky i na ostatních vysokých školách), neopomněl však osobnosti,které čněly nad atmosférou celkového marasmu doby. Líčí poměry v zaměstnání i poměry celospolečenské, které ho nakonec přivedly k rozhodnutí emigrovat. Peripetie kolem odchodu do emigrace líčí s nadhledem, přestože to tenkrátjistě taková legrace nebyla. Popis prostředí přechodného pracoviště v Rakousku a profesionální zkušenost z USA je doslova napínavým vyprávěním, neméně zajímavé jsou kapitoly věnované české emigraci v USA. MUDr. Křížek má nejenrozsáhlé a hluboké znalosti psychiatrie a psychologie, je vášnivým lepidopterologem (jeho sbírka motýlů je úctyhodná), což mu umožňuje celostní nazírání mnoha lidských problémů etologickým pohledem a současně perfektním znalcemhistorie (včetně detailů týkajících se reálií) - těchto skutečností využil jak v kapitolách typu sci-fi, tak při hodnocení některých českých osobností. Celoživotně ho provází zájem o kuriozity, ať již jde o psychiatrickouproblematiku, kterou vnímá lidským zrakem, nikoli prizmatem diagnostických manuálů, zejména však upoutá jeho zájem o jazykové nuance, o slang a argot (v současnosti se usilovně pídí po slovníku současného slangu). Křížkovavzpomínková knížka je víc než obvyklým souborem drbů, vynášení vlastního ega a pomluv, je svědectvím o době, která těžce poznamenala český charakter, o době, jejíž důsledky pociťujeme dodnes.