Online archiv

Cesta psychiatrie není lemována jen úspěchy, jásajícími příznivci a vděčnými pacienty, nacházejí se a jistě se budou i nadále nacházet její osudové chyby, omyly a nepřátelé. Mezi nejčastěji kritizované jevy patřily a patří námitky proti nepřesné, až zcela nemožné diagnostice a nehumánní léčbě. Past je pak možné nastražit tak důmyslně, že si do ní psychiatři vběhnou sami.

Jana byla přeložena z jednotky intenzivní péče na psychiatrické oddělení po sebevražedném pokusu léky proti bolesti, které našla doma. Přijímací lékař hodnotil její jednání jako „volání o pomoc“. Sebevraždu neplánovala ani neměla přání definitivně zemřít, hrozilo však nebezpečí, že svůj skutek zopakuje. Šlo totiž o zoufalý čin v bezvýchodné situaci, navíc při rozvinuté depresi. Jana měla pocit, že se ocitla v pasti, která se v posledních šesti měsících stále více svírala. Jana se vdala ve dvaceti a její manžel byl téměř o třicet let starší. Představoval pro ni ideální kombinaci otcovské péče, která jí od dětství chyběla, a správného chlapa. Pracoval v jakési detektivní agentuře, když ho před pěti roky propustili od policie, „protože toho příliš mnoho věděl“, jak se často chlubil, zvlášť když se napil. Po roce však jako by přenesl svou agenturu domů, objektem jeho zájmu se stala Jana, kterou začal podezírat z nevěry a špehoval ji téměř na každém kroku. Objevoval se často nečekaně před jejím pracovištěm, zahlédla ho v supermarketu při nákupu a doma si počínal jako vyšetřovatel, který chce přesně znát všechny její kroky, minutu po minutě, kde byla, jak dlouho se tam zdržela, s kým mluvila, co mu řekla, kontroloval jí mobil i obsah kabelky… Došlo to tak daleko, že v doprovodu k výkřikům „tak se konečně přiznej“ přistoupily hrubé urážky a rány. V kritický den jí po takové scéně sebral telefon a klíče od bytu, zamknul ji doma a odešel do hospody. Když se vrátil, našel ji přiotrávenou.

Pohádka vypráví, jak si zajíček postavil chaloupku z kůry a liška chaloupku z ledu. Na jaře lišce chaloupka roztála, ona ale nezůstala bez střechy nad hlavou. Vypudila zajíčka z jeho bytu a usadila se v něm. Bezdomovec zajíček sháněl pomoc tak dlouho, až sehnal ježka, který vyhnal lišku a umožnil zajíčkovi návrat domů. To vše je srozumitelné. Ale jak může z bytu člověk vypudit sám sebe, se zdá nepochopitelné. Pan Zajíček (říkejme mu tak) to dokázal. Trvalo mu to sice několik let, nakonec byl však úspěšný, a jako bezdomovec skončil v kanále s teplovodními trubkami. Nezkušený a netrénovaný v kanále nachladl, dostal zápal plic, byl svými spolubydlícími dopraven do nemocnice a odtud po odléčení do psychiatrické léčebny. Jeho postup byl jednoduchý a levný. Sbíral všechny noviny, letáky a reklamní tiskoviny, které našel v domě nebo na prahu vedlejších domů, posléze v kontejnerech, a skladoval je ve svém bytě. Pracoval systematicky a postupoval od oken směrem do chodby, přičemž za sebou nechával do stropu trčící stohy papíru. Nakonec zůstala prázdná jen předsíň, v níž moudře vysadil dveře od záchodu. Pak se začala plnit i ta a pan Zajíček spal na stále vyšším loži z novin a letáků. Jak nás poučují mýty, často transfomované do pohádek, i ta nejhlubší propast se jednou zaplní, je-li do ní denně vhazováno jen jedno zrnko písku. Věčnost je někde jinde. Byt pana Zajíčka se nacházel v tomto světě s platným zákonem o neprostupnosti hmoty. Vyplněn tiskovinami přinutil majitele hledat jiné útočiště, neboť ježkové nabízející se ku pomoci neměli šanci. Pan Zajíček totiž nebyl ochoten ze své vzácné sbírky obětovat ani útržek. V léčebně dostal pracovní diagnózu hoarding - OCD spektrum. Hoarding znamená hromadění a OCD obsedantně kompulzivní poruchu vyznačující se nutkavým jednáním. To je onemocnění protivné, obtěžující a svízelně léčitelné. Hromadění je jeho speciální odrůda sociálně mnohem problematičtější a léčebně ještě nesnadnější. Malými obsesemi trpí téměř každý z nás. V dětství jsme chodili jen po černých dlaždicích a to nás mělo uchránit před vyvoláním ve škole, dobré zprávy zaklepeme na dřevo, abychom je nezakřikli. Chorobné nutkání však má magicky zabránit trvalé vnitřní úzkosti, což se podaří jen nakrátko, pak se pochyby a strachy vynoří znovu a celý cyklus se opakuje a tím také posiluje. Známe kompulzivní umývání rukou, kontroly zámků, tyranské trvání na pořádku a symetrii, nutkavé dotyky některých předmětů, počítání věcí a další. Obsese a kompulze se nevyhnuly slavným. Michelangelo spal v šatech a někdy i v botech. Émile Zola se každý večer před spaním musel několikrát dotknout vybraných kusů nábytku. Také počítal cokoli, nač jeho oko padlo. Nikola Tesla měl tendenci vždy uspořádat věci po třech nebo násobku tří. Při jídle vždy musel mít 18 ubrousků. Dvaapadesátiletá Holanďanka trpí vzácnou posedlostí, která ji nutí polykat příbory. Když přišla po jednom večírku na pohotovost, měla v žaludku 78 lžiček a vidliček. To už je „shromažďování“ skutečně životu nebezpečné. Hromadit lze cokoli: papíry, nádobí, přístroje, vázičky, sošky, ale i posbíranou veteš nebo potraviny, které se skladováním kazí. Za sbíráním některých předmětů jako kdyby stála filozofie: Já vím, že je to k ničemu, ale já počkám, až to k něčemu bude. Zvláštním druhem jsou osoby trpící bibliomanií, vlastnící až desítky výtisků téhož vydání knihy. O několik stupňů děsnější je shromažďování zvířat. Pacienti - a jsou to opravdu nemocní lidé - nejsou schopni rozhodnout, co vyhodit, tím méně se k tomu odhodlat. Nejen to, celý jejich rozhodovací proces je poruchou nepříznivě ovlivněn, podobně jako celé jejich fungování v práci i v každodenním životě. Patrně se jedná o dysfunkci některých mozkových struktur (gyrus cinguli), z neurotransmiterů je postižen dopamin. Je zde sklon k dědičnosti. Nejefektivnější je kombinovaná léčba antidepresivy a kognitivně behaviorálními postupy, ale i ta přináší jen částečné úspěchy.

Paní učitelka, jež pobývala na přijímacím oddělení naší psychiatrické léčebny, byla velmi pořádná, čisťounká, protože se neustále myla a kdykoli měla možnost, tak se sprchovala. Jako většina pacientek, také ona byla přesvědčena, že u nás je omylem. Užívala si spokojeně prvních měsíců důchodu, když náhle začalo její trápení. V bytě se jí objevil nějaký hmyz, který ji v noci obtěžoval a nenechal ji vyspat. Byli to maličtí broučci, lezli jí po kůži a to děsně svědilo. Zašla proto za hygieniky, kteří ihned poslali dva pracovníky provést desinsekci jejího bytu. Asi tři neděle byl klid a pak vše začalo nanovo. Okresní hygienik, její bývalý žák, vysvětlil důrazně svým podřízeným, že není možné ošetřit jen jeden byt a ponechat ostatní zahmyzené, a ti proto poslušně vysmradili celý čtyřpatrový dům. Také její třetí návštěva měla za následek zásah desinsektorů; přispěla k tomu i skutečnost, že v té době se objevily ve školách obzvláště otužilé vši, které přežívaly i v nízkých teplotách okolo 12 oC, což do té doby nebylo popsáno. Počtvrté ale už neuspěla. Zašla proto za svým kožním lékařem, kterému přinesla v krabičce od zápalek vše, co na své kůži v noci „pochytala“. A protože pan doktor ani pod mikroskopem nenašel nic než odrolené šupinky kůže, usoudil, že paní učitelka nemá v bytě parazity, ale že má – trefně lidově řečeno – brouky v hlavě, a poslal ji k nám.

To slovo má ponurý zvuk, který by nás mohl zmýlit natolik, že bychom začli uvažovat o chorobné náklonnosti k temnotě. Nenechme se však svádět fonémy cizích jazyků; parafilie také není zamilování do parašutisty. Složenina apotemnophilia se skládá z řeckých kořenů: apo = od, temnein = řezat, philia = náklonnost, touha a označuje poruchu spočívající v neodbytné žádosti jinak normálních pacientů po amputaci některé části zcela zdravé končetiny či končetin. Po provedení tohoto zákroku popisují úlevu, pocity štěstí až orgastické intenzity a bez amputované části se paradoxně cítí „konečně celiství a správní“. Jediné temno tedy panuje v neodhalených příčinách tohoto podivného jevu. Současná psychiatrie jej řadí mezi poruchy identity a integrity tělového schematu (body integrity identity disorder), ale to je zase jen nálepka nevysvětlující podstatu problému. Přitom postižených jedinců je více, než se předpokládá a než se jich dostane do kuriózních zpráv černé kroniky, a v posledních desetiletích jich přibývá. V květnu 1989 odcestoval 79letý muž z New Yorku do Mexika, kde zaplatil 10 000 dolarů za to, že mu pokoutní chirurg amputoval dolní končetinu; zemřel na gangrénu v hotelovém pokoji. V říjnu 1999 zcela zdravý a příčetný muž z Milwaukee si amputoval domácky vyrobenou guillotinou levou paži a při snaze o chirurgické ošetření prohlásil, že to udělá znovu, pokud mu lékaři pahýl přišijí. Čtyřicetiletá kalifornská advokátka byla odmítnuta v několika nemocnicích, kde žádala amputaci obou dolních končetin v lýtkách. Doma si je tedy zatáhla škrtidlem a obložila ledem s představou, že tkáň odumře a bude muset být amputována. Poté, co jí lékaři nohy zachránili, prohlásila, že si je nechá ujet vlakem nebo že si je ustřelí.

Český cestovatel a dobrodruh A. V. Frič popisuje v knize Indiáni Jižní Ameriky porod u kmene Bororó: Na břehu řeky byl postaven nízký domek ze suchého rákosí a do toho domku byla přivedena rodička a ponechána o samotě… musel jsem se přemáhat, když páni čarodějové zapálili boudu z několika stran. Pak s velkým řevem se pustili ke vchodu do boudy. Nepopsatelný výkřik bolesti a leknutí přerušil jejich řev a pak vše utichlo. Z kouře a hořící slámy vyběhla malá maminka s nově narozeným děťátkem. Úlek byl asi prostředkem, který usnadnil porod. Skočila do říčky, přebrodila a přeplavala na druhou stranu, tam se otřepala a přeplavala zpět. Od starších žen přijala bambusový „panakú“, dala do něho plováním vykoupané novorozeně, zavěsila si koš na záda, připjala jej lýkem na čelo, vzala lopatku z tvrdého dřeva a šla do lesa sbírat jedlé kořeny. Jak jí bylo? Ale tvářila se vesele a spokojeně. Zato uboze vypadal její manžel. Ležel na lůžku a zle naříkal. Všichni obyvatelé „baita“ se nahrnuli do jeho domku a smutni mu útrpně domlouvali a tišili ho. Protože se k tomu připletl můj tlumočník, dověděl jsem se, že muž je těžce nemocen. Po delším pátrání zjistil, že nemoc se jmenuje kuvade a jejím smyslem je odlákat zlé duchy, kteří by mohli otevřenou ranou po porodu ohrozit matku. Těhotenství a porod jsou mysteria přesahující naši každodenní zkušenost, a není tedy divu, že se k nim váže mnoho pověr, magických praktik a hlavně emocionálního doprovodu. Že nás od Bororů dělí několik civilizačních etap, neznamená, že u nás něco podobného není možné. A jmenuje se to stále kuvade, přestože se to píše jinak.

Odpoledne jsem si šla sednout do předzahrádky v centru města, srkala jsem limonádu a najednou mě napadlo, že bych si měla koupit klobouk. Nechala jsem na stole peníze i s velkým dýškem a rozběhla jsem se (ano, rozběhla) do obchoďáku, kde mohli mít taky klobouky. Než jsem je našla, zaujalo mě krásné hasičské auto, jaké jsem chtěla mít, když jsem byla malá, tak jsem si ho koupila. Klobouk nakonec taky. Řekla jsem si, že bych se v něm mohla ukázat v té restauraci. Cestou jsem autíčko dala nějakému dítěti. Ve výloze jsem spatřila svůj obraz a klobouk se mi už nezdál tak úžasný, tak jsem jej hodila do popelnice a vydala se pro nový. Za to odpoledne jsem jich takhle koupila a vyhodila pět. Večer jsem přerovnala spoustu věcí v bytě a napsala několik dopisů na pracovní nabídky. Taky jsem si přes internet objednala pár věcí. Spala jsem jen asi čtyři hodiny, ale vzbudila jsem se úplně svěží, možná proto, že jsem se stačila předtím pětkrát vykoupat. Z práce mě poslali domů, že jsem opilá, i když jsem tam nic zvláštního neudělala, jen po dlouhé době, kdy jsem měla depku, jsem byla trochu veselá. Taky kamarádka měla umravňující řeči, tak jsem ji poslala, však víte kam. Nechtělo se mi nic jiného než konečně žít naplno. V hospodě jsem se nabourala do mejdanu úplně cizích lidí, ale hned jsem se mezi nimi cítila jako doma. Když tam nějakej kluk povídal, že by byla sranda, kdybych tancovala na stole, řekla jsem si, proč ne a začala jsem s produkcí. Hospodskej byl suchar, tak jsem ho polila pivem. Pak zavolal policajty… Policisté byli osvícení. Když zjistili, že Hanka není ani opilá ani pod vlivem drog, odvezli ji rovnou na psychiatrii. Nebyla zde poprvé. Po vyšetření jí řekli, že je potřeba, aby zůstala pár dní v léčebně, což velmi stroze odmítla, protože k tomu neviděla žádný důvod; chtěla se prostě trochu pobavit, a to přece není nic špatného. Zůstala tam tedy z moci úřední, protože přijímající lékař usoudil, že je „nebezpečná sobě i okolí“, a to z důvodů duševní poruchy. Ta se jmenuje bipolární (dříve maniodepresivní) porucha a Hanka rozhodně není sama, která se s ní potýká. Odhady říkají, že touto poruchou trpí jeden až dva lidé ze sta. Vyznačuje se chorobnými výkyvy nálad a aktivit, které nemocný už nedokáže ovlivnit svou vůlí. Nikdo z nás nemá náladu úplně stabilní, i při různých temperamentech naše nálady kolísají ve směru plus (příjemně prožívané) a minus (nepříjemné) nejen podle situace, ale také spontánně. Zřídka ale překročí kritickou mez. Nálada, tempo, výkonnost i schopnost radovat se u lidí trpících bipolární poruchou se nečekaně mění a kolísají v patologických dimenzích od deprese vyznačující se útlumem všech tří uvedených složek až do té míry, že nejsou schopni postarat se o své základní potřeby, do mánie charakterizované expanzí aktivity a nálady. Oba dva krajní póly se přitom vyznačují poklesem až ztrátou kritičnosti, takže pacienti nejsou schopni si uvědomit, že se jedná o chorobný stav. Při depresi se zcela nekriticky podceňují a zavrhují, při mánii je jim „moře po kolena“, aniž by zhodnotili, jak to ve skutečnosti je. Když jsem s Hankou mluvil, měla za sebou již deset dnů zklidňující léčby, přesto ještě nebyla schopná nahlédnout na nepřiměřenost svého chování před přijetím k hospitalizaci.

Když se Řehoř Samsa ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz… Tak začíná jedna z nejslavnějších Kafkových povídek. My se, na rozdíl od něj, ráno probouzíme ve své kůži, víme kde jsme a hlavně kdo jsme, že jsme se od včerejška nezměnili, každý z nás ví, ano, jsem to já se všemi svými schopnostmi, znalostmi, zkušenostmi, jsme si vědomi své jedinečné existence; odborně se to nazývá správná autopsychická orientace. A přesto se každému z nás může stát, že se dostane do situace, kdy si není jist, zda sní, či bdí, zda skutečně existuje, protože náhle se mu jeho prožitky zdají cizí, neskutečné, snové, dívá se najednou na svět jinýma očima, jako divák, cítí se trochu jako automat, jako robot, má pocit, že je dvourozměrný, jako vystřižený z papíru. Čas běží a neběží, pocit vlastního těla i psychiky je změněný, vlastní jednání se zdá být jako ve filmu, je to divné, může to být strašidelné, až děsivé: Vypadá to takhle, když jsem mrtvý? Odborný název pro takový stav je depersonalizace (ztráta osobnosti) a řadíme jej mezi dissociace, tedy stav, kdy se integrující psychická funkce označovaná jako vědomí malinko rozpojí. Zdravému člověku se to nejčastěji stane při velké únavě, například po celodenní náročné túře dorazí do nádražní restaurace, kde hovor splývá v monotónní šumění, bolavé tělo relaxuje, zážitky se promítají v mysli jeden přes druhý, také rychle vypité pivo vykoná část práce - a najednou je to tady. Větinou to potrefené vyleká a někdy vyhledávají ujištění, že se nezbláznili. Daleko dramatičtěji probíhá tato zkušenost u pacientů s panickou poruchou při akutní atace. Tam dominuje především opravdu příšerná úzkost, strach, že omdlí, že umírá, že zešílí, že se mu tělo, které ztuhlo a probíhá jím pocit elektřiny a brní, roztrhne nebo rozsype na kusy, že mu dochází dech, srdce doslova mlátí rychlostí až 160 tepů za minutu, hrudník je sevřený obručemi, svět se mění ve strašidelnou krajinu (podívejte se na Munchův obraz Výkřik) a on sám přestává existovat způsobem, který je mu známý. Tihle pacienti přibíhají na nejbližší lékařskou pohotovost tak rychle, jak jen mohou. Protože ataka trvá několik desítek minut, ani při sebepečlivějším vyšetření lékař nic patologického nenajde. V dobré víře, že nemocného uklidní, pronese nešťastnou větu: „Nic vám není.“ To je zcela matoucí, ten vyděšený pacient nelže, před dvaceti minutami měl pocit, že nastal jeho konec. A místo, aby se uklidnil, dojde k závěru, že lékař buď svému řemeslu nerozumí, nebo že ho obelhává. Podobný zážitek si někdy úmyslně, většinou ale nechtěně navodí experimentátoři s drogou. Ta totiž mění vnímání okolí i vlastního těla daleko explozivněji než shora popsané stresové mechanismy. Naše „já“ je totiž především tělesné „já“, a pokud se stav organismu zásadním způsobem (pod vlivem únavy, stresu nebo drogy) mění, dostává mozek také jiné signály, než na které je zvyklý za standardních okolností, vnímá „jiné“ tělo a prožívá trochu „jiné“ já. Všimněme si, jak některé emoce zpracovává jazyk: byl jsem (zlostí) bez sebe, to jsem snad ani nebyl já, já jsem se nepoznával... Při dissociaci jde tento proces ještě o kousek dál. Někdy až do bezvědomí. Avicenna uvedl ve svém slavném spisu Kánon medicíny zajímavou kazuistiku. Když ve své potulné praxi dorazil k branám jednoho města, čekali tam už na něj a vedli ho k mladíkovi, který „ležel na lůžku téměř bez života“. Avicenna si povolal jednoho občana z města a nechal ho vyjmenovat všechny ulice. Při jedné z nich se mladíkův tep nápadně zrychlil. I nechal si vyjmenovat všechny majitele usedlostí a při jednom jménu pulz dále zrychlil. Při výčtu všech osob, co tam bydlí, zaznělo i jméno dcery majitele a „mladíkův tep začal bít jako na poplach“. Avicennova diagnóza sice není v našich klasifikačních systémech, nicméně byla přesná: šílený láskou. Zavolali tu dívku a mladík se uzdravil. Dnes by dostal diagnózu F44 a léčení by asi bylo delší.

Po několikadenní hysterické mediální masáži a celonárodním truchlení se nad třemi zemřelými hokejisty zavřela voda a lze předpokládat, že dlouho na ně téměř nikdo nevzpomene, přestože ještě včera lidé na náměstích hlasitě žádali vyhlášení státního smutku, vystavení rakví s ostatky na Staroměstském náměstí, odkud by snad za skandování hesla, Kdo neskáče, není Čech, s nimi odskákali až k místu konečného spočinutí. Co vede lidi k tomuto počínání? K masovým žalozpěvům nad třemi gladiátory, kteří se živili tím, že dávali lidem zábavu a náhradní pocit národní hrdosti? Nejsem cynik a zmařených životů je mi líto. Co mi však přijde neadekvátní, je davové šílenství, které následuje po lidské tragédii, srovnatelné s desítkami jiných, které se ten den odehrály (například čtyři surově zamordované děti) a které nechají většinu lidí ne snad zcela chladnými, ale rozhodně bez větší reakce, hodnotíme-li to počtem zapálených svíček a pietně odložených plyšáků. Sociální psycholog by napsal na toto téma fundovanou úvahu, já mohu nabídnout svou reflexi, která pochopitelně nepostihuje víc než můj úhel pohledu. Od počátku své existence člověk bojuje na třech frontách: s přírodou, se sousedy a se sebou, kde vítězí a kde je často porážen. Popisy těchto zápasů, poučení z nich a implicitní návody pro jednání nacházíme v intuitivních, ale podstatu vystihujících mýtech. To, že si dnes vystačíme s pozitivistickou filozofi í a její dcerou - vědou, neznamená, že mýty přestaly být živoucí skutečností; jen se na ně zapomíná. Příroda i sousedé vytyčili člověku celkem jasné hranice, a mýty vyprávějí jak o nich, tak o snaze je překonat. V případě přírody bývají příběhy spíše tragické (Faethon), co se týče sousedů, pak jejich obsah a forma záleží na tom, vyprávějí-li je vítězové, nebo oběti. Sám sobě člověk odmítá stanovit hranice a ty, o nichž má tušení, se snaží neustále překonávat. Mytologickou postavou, která to před ním už buď učinila, nebo odskákala, je „hrdina“, který má být pro společenství vzorem (Herakles, který to dotáhl až na poloboha), nebo varováním (Oidipus). Hranice mezi mýtem a realitou je prostupná, historické postavy dostávají mytologický charakter (Svatý Václav), mýty se nám pletou do pohádek i do životů, dějepis splývá s bájeslovím. Velké národy mají dějiny, historie těch malých je spíše sbírkou anekdot; velikost se nehodnotí počtem obyvatel, ale jejich činy. Běda národu, který nemá hrdiny, říká Brecht Galileovými ústy a jedním dechem dodává: běda národu, který je potřebuje. S českými hrdiny je to problematické. Svatý Václav přichází ke cti, když jde do tuhého. Pak je dlouhou dobu osočován. Není sám. Příslušníci elit moderní historie by mohli vyprávět. Skutečnými hrdiny byli naši vojáci za druhé světové války, kteří na své hrdinství vesměs doplatili, a úplně poslední byli Jan Palach a Jan Zajíc, jenže… Jenže ti všichni měli charakter, byli věrní, což je devíza, která se už nenosí, a hovořili - a kdyby jen hovořili - o odříkání. My potřebujeme pružné postmoderní hrdiny, kteří za nás budou někde vítězit, a my je budem potom oslavovat. A mávat práporem. Jsou nám blízcí, nejsou to žádní asketi, mají prachy, krásné ženské, príma bejvák, rychlé bouráky, jsou hraví, a proto jsou to naši „chlapci“ nebo „hoši“, rozhodně ne muži. S muži totiž taková sranda není. Ti mají většinu dnů apollónských, zatímco naši zlatí hoši nám zajišťují ty dionýské v konzumním stylu. Po jejich vítězství je možné pokrýt Václavák střepy lahví od šampáňa. Dědici národních tradic a mýtů se stávají polobohy. A když sláva ve velkém stylu, tak také barbarský pohřeb ve velkém stylu! Z uctívačů se stává dav. Dav nemyslí, dav vyzařuje sjednocené emoce. Charismatické osobnosti jim dávají náplň a směr. V roce 1969 charismatický provokatér hodil dlažební kostku do výlohy Aerofl otu a bylo zaděláno na utužení režimu. Letos se plakalo. Charismatičtí bossové před kamerou polykají slzy. Dav je smí nechat stékat po tvářích. Je to katarze?

(PD 7-8/2010)

Dovolte upřesnění k článku Když bolí celý člověk. Paracelsus nebyl starořecký lékař, jak zřejmě překlepem uteklo autorce Ivě Adlerové, ale středověký genius, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim. Byl alchymista, astrolog a lékař, který předznamenal vznik novodobého lékařství. Jméno Paracelsus přijal, aby vyjádřil, že má větší (para) schopnosti než uznávaný dávný římský lékař Celsus.

V srpnu byl v médiích publikován výzkum mezi pacienty hospitalizovanými v psychiatrii, který zjišťoval, nakolik jsou informováni o svém zdravotním stavu a způsobech léčby. Téměř třetina pacientů prý netuší, co jim vlastně je, čtvrtina neví, jaké bere léky a proč. Na úskalí podobných výzkumů upozorňuje psychiatr Radkin Honzák.