Po několikadenní hysterické mediální masáži a celonárodním truchlení se nad třemi zemřelými hokejisty zavřela voda a lze předpokládat, že dlouho na ně téměř nikdo nevzpomene, přestože ještě včera lidé na náměstích hlasitě žádali vyhlášení státního smutku, vystavení rakví s ostatky na Staroměstském náměstí, odkud by snad za skandování hesla, Kdo neskáče, není Čech, s nimi odskákali až k místu konečného spočinutí. Co vede lidi k tomuto počínání? K masovým žalozpěvům nad třemi gladiátory, kteří se živili tím, že dávali lidem zábavu a náhradní pocit národní hrdosti? Nejsem cynik a zmařených životů je mi líto. Co mi však přijde neadekvátní, je davové šílenství, které následuje po lidské tragédii, srovnatelné s desítkami jiných, které se ten den odehrály (například čtyři surově zamordované děti) a které nechají většinu lidí ne snad zcela chladnými, ale rozhodně bez větší reakce, hodnotíme-li to počtem zapálených svíček a pietně odložených plyšáků. Sociální psycholog by napsal na toto téma fundovanou úvahu, já mohu nabídnout svou reflexi, která pochopitelně nepostihuje víc než můj úhel pohledu. Od počátku své existence člověk bojuje na třech frontách: s přírodou, se sousedy a se sebou, kde vítězí a kde je často porážen. Popisy těchto zápasů, poučení z nich a implicitní návody pro jednání nacházíme v intuitivních, ale podstatu vystihujících mýtech. To, že si dnes vystačíme s pozitivistickou filozofi í a její dcerou - vědou, neznamená, že mýty přestaly být živoucí skutečností; jen se na ně zapomíná. Příroda i sousedé vytyčili člověku celkem jasné hranice, a mýty vyprávějí jak o nich, tak o snaze je překonat. V případě přírody bývají příběhy spíše tragické (Faethon), co se týče sousedů, pak jejich obsah a forma záleží na tom, vyprávějí-li je vítězové, nebo oběti. Sám sobě člověk odmítá stanovit hranice a ty, o nichž má tušení, se snaží neustále překonávat. Mytologickou postavou, která to před ním už buď učinila, nebo odskákala, je „hrdina“, který má být pro společenství vzorem (Herakles, který to dotáhl až na poloboha), nebo varováním (Oidipus). Hranice mezi mýtem a realitou je prostupná, historické postavy dostávají mytologický charakter (Svatý Václav), mýty se nám pletou do pohádek i do životů, dějepis splývá s bájeslovím. Velké národy mají dějiny, historie těch malých je spíše sbírkou anekdot; velikost se nehodnotí počtem obyvatel, ale jejich činy. Běda národu, který nemá hrdiny, říká Brecht Galileovými ústy a jedním dechem dodává: běda národu, který je potřebuje. S českými hrdiny je to problematické. Svatý Václav přichází ke cti, když jde do tuhého. Pak je dlouhou dobu osočován. Není sám. Příslušníci elit moderní historie by mohli vyprávět. Skutečnými hrdiny byli naši vojáci za druhé světové války, kteří na své hrdinství vesměs doplatili, a úplně poslední byli Jan Palach a Jan Zajíc, jenže… Jenže ti všichni měli charakter, byli věrní, což je devíza, která se už nenosí, a hovořili - a kdyby jen hovořili - o odříkání. My potřebujeme pružné postmoderní hrdiny, kteří za nás budou někde vítězit, a my je budem potom oslavovat. A mávat práporem. Jsou nám blízcí, nejsou to žádní asketi, mají prachy, krásné ženské, príma bejvák, rychlé bouráky, jsou hraví, a proto jsou to naši „chlapci“ nebo „hoši“, rozhodně ne muži. S muži totiž taková sranda není. Ti mají většinu dnů apollónských, zatímco naši zlatí hoši nám zajišťují ty dionýské v konzumním stylu. Po jejich vítězství je možné pokrýt Václavák střepy lahví od šampáňa. Dědici národních tradic a mýtů se stávají polobohy. A když sláva ve velkém stylu, tak také barbarský pohřeb ve velkém stylu! Z uctívačů se stává dav. Dav nemyslí, dav vyzařuje sjednocené emoce. Charismatické osobnosti jim dávají náplň a směr. V roce 1969 charismatický provokatér hodil dlažební kostku do výlohy Aerofl otu a bylo zaděláno na utužení režimu. Letos se plakalo. Charismatičtí bossové před kamerou polykají slzy. Dav je smí nechat stékat po tvářích. Je to katarze?

Placená zóna

Radkin Honzák