Emoční nezralost lídrů

Analýzou těchto témat se zabývá mnoho oborů, od politické filozofie přes manažerské teorie až po psychologii osobnosti a psychopatologii. Snažíme se vědeckým či filozofickým jazykem popsat výhody a nevýhody moci, upozorňujeme na nebezpečí vlivu lidí, jejichž morální a osobnostní profil nevěstí nic dobrého, a hledáme nejvhodnější způsoby vedení a velení. 

Pohybujeme se v pojetí vládnutí od platonského chápání krále jako filozofa přes důraz Marca Aurelia na sebevládu jako vnitřní disciplínu, bez níž není autority, či machiavellistický pragmatismus až po ideály humanismu, jak o nich hovoří například Erasmus Rotterdamský ve spise O výchově křesťanského vladaře. Manažerské teorie a knihy o managementu a leadershipu, mnohdy opomíjející svůj filozofický a psychologický základ, hledají nejefektivnější velení a analyzují jeho různorodé styly a jejich rozdílné dopady. Mezi ty nejznámější patří teorie manažerských stylů, jako jsou například autokratický, demokratický, laissez-faire, direktivní, delegující a konzultativní nebo konsenzuální, transformační, transakční nebo nejnověji služebný, servant leadership.

Nezřídka se proto odborníci zabývající se psychologií osobnosti, psychopatologií, zdravotně-organizační psychologií či byznys psychologií ve svých výzkumech orientují spíš než na styly vedení, na popis osobnostních rysů manažerů a vedoucích pracovníků. Specifickou oblastí jsou výzkumy takových rysů osobnosti lídrů, jejichž subklinické či klinické projevy mohou mít signifikantní dopad na firemní prostředí, na vztahy na pracovišti, na spolupráci a komunikaci, na ekonomický růst dané organizace a ve výsledku i na celou společnost. Atraktivním konstruktem výzkumu i mnoha zahraničních publikací je téma psychopatie, zejména korporátní a systémové. Příkladů ze světa politiky nebo vrcholové byznysové exekutivy bylo již popsáno v literatuře a médiích mnoho. Podívejme se na empirickou rovinu tématu korporátní a systémové psychopatie a uveďme několik zajímavých psychologických souvislostí.  

Psychopati a temná empatie

Autoři zabývající se korporátní a systémovou psychopatií, obory, které řeší dopad individuálních patologických osobnostních proměnných na podnikový systém, v posledních letech zkoumají často jemné nuance a osobnostní zvláštnosti psychopatických jedinců. Výstižněji řečeno, zkoumají jedince s psychopatickými rysy, především výskyt a korelaci těchto rysů s dalšími osobnostními charakteristikami. Od původního konceptu, kdy byla psychopatie vnímána jako přirozená osobnostní výbava pouze kriminální populace, uběhlo mnoho let – dnes již psychopatie není chápána jako základní charakteristika výhradně této skupiny lidí. Za poslední desetiletí vznikly nové teorie hovořící o „prosociálních psychopatech“, případně o psychopatech takzvaně funkčních a dysfunkčních, a dávno máme odlišeny poruchy osobnosti od psychopatie – víme, že v některých symptomech se překrývají, ale nejsou totéž. Mnohočetné výzkumy opakovaně potvrdily, že psychopatie, narcismus a machiavellismus jsou samostatné platné osobnostní rysy, a proto je nelze spojovat pouze s poruchami osobnosti, například s poruchou antisociální. Studie ukázaly, že ne každý diagnostikovaný jedinec s antisociální poruchou má i psychopatické rysy – údajně jen asi 25 procent. 

Autoři dnes navazují na slavná knižní díla Cleckleyho, Harého či Duttona o psychopatii, posouvají jejich poznatky dále a rozšiřují je o nové souvislosti a vztahy k jiným osobnostním konstruktům. Nesmírně zajímavé jsou například výzkumy týkající se vztahu mezi kreativitou a psychopatickými rysy nebo též výzkumy o takzvané temné empatii (dark empaths), která empatickým jedincům dovoluje tuto schopnost zneužívat. Empatie, dříve považovaná za výhradně pozitivní vlastnost, se tak jeví v novém světle i jako možný nástroj manipulace. Temná triáda osobnosti – velmi zkoumaný konstrukt stinné stránky povah některých jedinců, sestávající z psychopatie, narcismu a machiavellismu – byla v posledních letech „povýšena“ na temnou „tetrádu“, protože ke třem rysům byl přidán čtvrtý – nesexuální sadismus. Navíc dnes již víme, že i některé složky emoční inteligence mohou být u psychopatů velmi rozvinuté. Lidé s psychopatickými rysy mohou emoce vnímat a chápat je, ale emoční (afektivní) empatie u nich zůstává nízká. Právě její absence v kombinaci s horší kontrolou vlastních emocí sytí u psychopatických osobností impulzivitu, sklon k rizikovému chování, závislostem anebo agresi. Ve spojení s dobrou reziliencí vůči stresorům se pak u psychopatických lidí vytváří téměř smrtící mix.