Dissociace aneb Jsem to já?

Když se Řehoř Samsa ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz… Tak začíná jedna z nejslavnějších Kafkových povídek. My se, na rozdíl od něj, ráno probouzíme ve své kůži, víme kde jsme a hlavně kdo jsme, že jsme se od včerejška nezměnili, každý z nás ví, ano, jsem to já se všemi svými schopnostmi, znalostmi, zkušenostmi, jsme si vědomi své jedinečné existence; odborně se to nazývá správná autopsychická orientace. A přesto se každému z nás může stát, že se dostane do situace, kdy si není jist, zda sní, či bdí, zda skutečně existuje, protože náhle se mu jeho prožitky zdají cizí, neskutečné, snové, dívá se najednou na svět jinýma očima, jako divák, cítí se trochu jako automat, jako robot, má pocit, že je dvourozměrný, jako vystřižený z papíru. Čas běží a neběží, pocit vlastního těla i psychiky je změněný, vlastní jednání se zdá být jako ve filmu, je to divné, může to být strašidelné, až děsivé: Vypadá to takhle, když jsem mrtvý? Odborný název pro takový stav je depersonalizace (ztráta osobnosti) a řadíme jej mezi dissociace, tedy stav, kdy se integrující psychická funkce označovaná jako vědomí malinko rozpojí. Zdravému člověku se to nejčastěji stane při velké únavě, například po celodenní náročné túře dorazí do nádražní restaurace, kde hovor splývá v monotónní šumění, bolavé tělo relaxuje, zážitky se promítají v mysli jeden přes druhý, také rychle vypité pivo vykoná část práce - a najednou je to tady. Větinou to potrefené vyleká a někdy vyhledávají ujištění, že se nezbláznili. Daleko dramatičtěji probíhá tato zkušenost u pacientů s panickou poruchou při akutní atace. Tam dominuje především opravdu příšerná úzkost, strach, že omdlí, že umírá, že zešílí, že se mu tělo, které ztuhlo a probíhá jím pocit elektřiny a brní, roztrhne nebo rozsype na kusy, že mu dochází dech, srdce doslova mlátí rychlostí až 160 tepů za minutu, hrudník je sevřený obručemi, svět se mění ve strašidelnou krajinu (podívejte se na Munchův obraz Výkřik) a on sám přestává existovat způsobem, který je mu známý. Tihle pacienti přibíhají na nejbližší lékařskou pohotovost tak rychle, jak jen mohou. Protože ataka trvá několik desítek minut, ani při sebepečlivějším vyšetření lékař nic patologického nenajde. V dobré víře, že nemocného uklidní, pronese nešťastnou větu: „Nic vám není.“ To je zcela matoucí, ten vyděšený pacient nelže, před dvaceti minutami měl pocit, že nastal jeho konec. A místo, aby se uklidnil, dojde k závěru, že lékař buď svému řemeslu nerozumí, nebo že ho obelhává. Podobný zážitek si někdy úmyslně, většinou ale nechtěně navodí experimentátoři s drogou. Ta totiž mění vnímání okolí i vlastního těla daleko explozivněji než shora popsané stresové mechanismy. Naše „já“ je totiž především tělesné „já“, a pokud se stav organismu zásadním způsobem (pod vlivem únavy, stresu nebo drogy) mění, dostává mozek také jiné signály, než na které je zvyklý za standardních okolností, vnímá „jiné“ tělo a prožívá trochu „jiné“ já. Všimněme si, jak některé emoce zpracovává jazyk: byl jsem (zlostí) bez sebe, to jsem snad ani nebyl já, já jsem se nepoznával... Při dissociaci jde tento proces ještě o kousek dál. Někdy až do bezvědomí. Avicenna uvedl ve svém slavném spisu Kánon medicíny zajímavou kazuistiku. Když ve své potulné praxi dorazil k branám jednoho města, čekali tam už na něj a vedli ho k mladíkovi, který „ležel na lůžku téměř bez života“. Avicenna si povolal jednoho občana z města a nechal ho vyjmenovat všechny ulice. Při jedné z nich se mladíkův tep nápadně zrychlil. I nechal si vyjmenovat všechny majitele usedlostí a při jednom jménu pulz dále zrychlil. Při výčtu všech osob, co tam bydlí, zaznělo i jméno dcery majitele a „mladíkův tep začal bít jako na poplach“. Avicennova diagnóza sice není v našich klasifikačních systémech, nicméně byla přesná: šílený láskou. Zavolali tu dívku a mladík se uzdravil. Dnes by dostal diagnózu F44 a léčení by asi bylo delší.

Placená zóna

Radkin Honzák