Člověk dotekový

Představuji si, že ještě před sto padesáti lety většina lidstva trávila velkou část času venku, manuální prací, v komunitě. Stejně jako po statisíce let předešlého vývoje. Teď se místo do zeleně díváme do obrazovek, zahrnují nás videa, zprávy, produkty, reklama. Doba strávená s technologiemi se stále prodlužuje, svět se díky dokonalejším přístrojům, aplikacím a umělé inteligenci mění raketovou rychlostí. A s ním i naše vnímání, mysl i chování, ačkoli si to možná zatím nechceme připouštět.

Tato obrovská globální společenská změna se udála během pouhých patnácti let – právě tolik uběhlo od spuštění výroby přelomového „chytrého telefonu“ iPhone, malého počítače, který jsme najednou mohli nosit s sebou v kapse. Dnes, v roce 2023, již vlastní smartphone valná většina populace – více než 5,2 miliard lidí. Vypadá to, že jediní, kdo v bohatší části světa nemají chytrý mobil, jsou miminka a předškoláci – a snad pár „podivínů“, kteří si smartphone pořídit natruc nechtějí a vystačí si s tlačítkovým modelem.

Plody virtuální džungle

Možná jste v médiích zaznamenali Manfreda Spitzera a jeho knihu Digitální demence. Německý psychiatr přísně kritizuje digitalizaci společnosti a viní nové technologie ze snížení mentálních schopností lidí, zhoršení paměti a soustředění a epidemie online závislosti. „Přeneseme-li intelektuální práci na digitální média, pak už ji nevykonává náš mozek. Když používáme auto, atrofují nám svaly. Když používáme GPS, atrofuje nám mozek,“ píše výhružně Spitzer.

Byť jeho studie poskytují šokující data o vlivu nadměrného užívání sociálních sítí, online her a dalších aplikací na náš mozek a jeho obavy jsou bezpochyby oprávněné, přece s jeho rétorikou nesouzním. Vyvolávání strachu a alarmující výzkumy dokážou bohužel přesvědčit k zamyšlení či dokonce změně návyků jen velmi málo lidí, jak se ostatně ukazuje třeba v případě klimatické krize. 

I média se vyhroceného černobílého vidění ráda chytají a sypou na nás hrozivé zprávy – na negativní titulky se totiž více kliká. Jenže internet a digitální technologie a jejich vliv na společnost černobílé nejsou. Jsou naopak komplexním, barevným a nekonečně se proměňujícím fenoménem, který nám také poskytl úžasné možnosti komunikace, propojování, sdílení a svobody. Neomezený přístup ke zdrojům informací pokládáme již za samozřejmost, nepostradatelnou pomoc poskytují v podnikání, rozvoji vědy, při řešení lokálních i globálních problémů. Internet proměnil to, jak se učíme, jak pracujeme. Změnil náš způsob myšlení, vztahování se, chování – někdy k lepšímu, jindy k horšímu. Ale pojďme raději místo strašení a generalizací všímavě a zvědavě zkoumat, jak virtuální džungle funguje, pojďme naplno využívat její plody a tlumit rizika, pojďme individuálně i společně hledat, jak se v ní naučit pohybovat tak zdravě a udržitelně, jak je to jen možné.

Zkoumáme hlavně děti

Potkala jsem nedávno na ulici asi desetiletého kluka, který jel po chodníku na odrážecí koloběžce, v rukou telefon a „pařil“ hru. Řídítka držel břichem. Otřepala jsem se z nepříjemného pocitu z představy, že podobně zaslepeně přechází silnici, a znovu jsem se upevnila v přesvědčení, že zatím svému synovi, čerstvému třeťákovi, telefon s lákavou dotykovou obrazovkou nepořídíme. Vystačí si se současným tlačítkovým snad ještě pár roků – a díky respektujícímu přístupu ve třídě i celé škole nezažívá kvůli tomu, že má „nemoderní telefon“, žádný posměch. Naopak. I ostatní rodiče zatím kupují jeho spolužákům telefony spíš opatrně a digitální hygiena je na škole téma.

Věk, kdy dítě dostane vlastní telefon a tablet, se nicméně v průměru stále snižuje. „V Británii zaznamenali případ tříleté holčičky, která musela být hospitalizovaná, protože v noci nedokázala odložit tablet a zuřila tak, že ji rodiče odvezli na psychiatrickou ambulanci,“ vypráví Vladimír Kmoch, psychiatr a vedoucí adiktologické ambulance Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který se specializuje na digitální závislosti. „Z Koreje zase slyšíme obavy kolegů, kteří sledují, že u dětí bývá problém vydržet jednu hodinu bez telefonu. Zní to jako sci-fi, ale v Česku k podobnému stavu možná směřujeme také.“

Kromě rodičů a vrstevníků hrají ve vztahu k telefonům velkou roli právě vzdělávací zařízení. V Česku mají pravidla používání mobilů při vyučování v gesci jednotlivé školy, jinde v Evropě šli cestou celostátního tvrdého zákona. Francie v roce 2018 zakázala používání mobilních telefonů plošně ve všech základních školách v zemi – a to i o přestávkách. Pokud totiž děti nemají na lavicích nebo v aktovce schovaný telefon, v němž je čeká lákavá dávka dopaminu, jejich školní výsledky se zlepšují. Potvrzuje to i rozsáhlý výzkum z Velké Británie. „V letech 2010–2015 vědci sledovali, co to udělá s vědomostmi žáků, když se zakážou při vyučování telefony. Průměrný žák se zlepšil o šest procent, přičemž nejvíc se zlepšili studenti, kteří byli prospěchově horší, a sice až o čtrnáct procent,“ popisuje Vladimír Kmoch.

Vědecké studie se často věnují právě vlivu internetu a sociálních sítí na děti a teenagery a na vývoj jejich mozku, stejně jako vzdělávací programy. V Česku se osvětou na školách už mnoho let zabývá organizace Replug me, skvělou knihu pro rodiče nedávno vydala také socioložka Michaela Slussareff. Ale my v tomto čísle časopisu zkusíme zapátrat, jak online svět ovlivňuje dospělou mysl. Co nadměrný čas strávený online znamená pro dospělé vztahy, pro naši pozornost a práci? Jak si nastavit zdravější online hranice? A vůbec – máme tento proces plně ve svých rukou? Odpovědi na poslední otázku zkusíme přiblížit právě teď.

Digitální fastfood

Obyvatelé Jihoafrické republiky letos drží jedno světové prvenství: ze všech národů právě oni tráví nejvíc svého bdělého času u displejů a obrazovek – celých padesát osm procent. V závěsu za nimi jsou Brazilci s padesáti šesti procenty a Filipínci s padesáti čtyřmi. My v Česku pak strávíme denně u svítících obdélníků více než třicet sedm procent z doby, kdy nespíme. Doteky mezi lidmi, tolik potřebné pro naše duševní zdraví a pocit bezpečí, zdá se, pomalu nahrazují doteky displejů. Toho svého se při scrollování průměrný majitel chytrého telefonu dotkne víc než dvatisíckrát denně. Kolikrát se přitom dotkneme svých dětí a blízkých?

Žijeme v době „ekonomiky pozornosti“ (attention economy), jak náš systém, v němž vládnou informace, v sedmdesátých letech nazval psycholog a filozof Herbert A. Simon. Naše pozornost je dnes skutečně nejcennějším artiklem, který vydělává firmám a korporacím peníze z reklamy. Podle studií bere průměrný uživatel do ruky svůj chytrý telefon osmdesátčtyřikrát denně. Dvě a půl hodiny za den – celosvětový průměr napříč dospělou populací – pak strávíme na sociálních sítích, zkonzumujeme stovky reklam a sponzorovaných příspěvků. Dostáváme za to zpět adekvátní hodnotu? Proč se od online světa často neumíme odtrhnout, ani když už máme nezbytné e-maily a komunikaci vyřízené? Co nás tam drží?

„Pracuju z domova a dost často cítím osamělost. Žiju v části Prahy, která je vybudovaná jako noclehárna, lidé jezdí za prací pryč, o víkendu na výlety. Jsem tak přes den obklopený pár matkami na mateřské a několika freelancery, se kterými ale nemám nijak blízké vztahy. Většina z nich nejsou lidé, na které bych zaťukal. Pokud se to zkombinuje s únavou, nemám tak pevnou vůli a často zaháním nepříjemné pocity tím, že bezcílně brouzdám po internetu,“ vypráví mi Tomáš Hajzler, spisovatel a vydavatel knih a taky jeden z prvních lidí, kteří se už v roce 2013 uchýlili na půl roku k plnému digitálnímu detoxu, dávno předtím, než se z toho stal módní fenomén.

Tomáš jako lektor a bloger na volné noze byl v té době zavalený komunikací a obsahy – z hromady e-mailů a zpráv na Facebooku, Twitteru a LinkedInu začal být vyčerpaný. Zjistil, že ho elektronická komunikace odvádí od důležitých věcí, které mu v životě dělají radost. Trávil málo času s dětmi, marně se také snažil dopsat knihu. „S kamarády jsem se vídal čím dál méně, protože mi sociální sítě vytvořily iluzi, že s nimi jsem. Chtěl jsem si zkusit, jaké to bude, když se úplně odpojím. Byl to jeden z nejlepších experimentů, jaké jsem v životě udělal.“

Půl roku strávil Tomáš bez telefonu a bez internetu. Byla to náročná, objevná cesta, která ho zavedla do mnoha bizarních situací. Třeba zjistil, jak těžké je v dnešní době jen tak na někoho zazvonit, bez předchozí domluvy po telefonu, nebo udržovat komunikaci se vzdálenější rodinou pomocí dopisů. Dnes je podobný experiment ještě nepředstavitelnější než před deseti lety. Rychlá online domluva na schůzce se stala normou, ani já si už nedokážu představit život bez internetového bankovnictví, bezkontaktních plateb za parkování nebo komunikace s přáteli, kteří žijí na druhém konci světa. 

Ale cítíme se tak méně osamělí? Naopak, studie potvrzují, že nadměrné užívání sociálních sítí pocit osamělosti a izolace prohlubuje. „Impulzivní, nevědomé sahání po telefonu a bezcílné trávení času na sociálních sítích je příznak naší odcizené, hyperindividualizované doby. Sáhnout po mobilu je způsob, jak epidemickou osamělost sebeléčit. Scrollování funguje podobně jako cigarety, káva nebo jakákoli jiná droga, která dodává dopamin,“ přibližuje Tomáš Hajzler. Celé týmy expertů v Silicon Valley bádají nad tím, jak to udělat, abychom na aplikacích strávili co nejvíc času, jak potvrzuje bývalý zaměstnanec Googlu Tristan Harris nebo jiní, kteří se svými zkušenostmi s neetickým chováním technologických gigantů vystoupili například v dokumentu The Social Dilemma (Sociální dilema). „Každá minuta strávená na sítích znamená spoustu dat, která se dají prodat. Algoritmus je navíc nastavený tak, aby vytvářel skupinky lidí, kteří si lajkují svoje věci a utvrzují se ve svých pravdách. Ve finále to vytváří rozdělenou společnost,“ dodává Tomáš Hajzler.

Hodujeme na digitálním fastfoodu, který naši osamělost ale nedokáže zasytit. Skutečný sociální kontakt totiž nezahrnuje jen znakovou složku jazyka, ale také mimiku, gestiku, emoce mé i mého protějšku, vyplavuje hormony a také zapojuje něco, čemu současná neurověda říká „klidová síť mozku“ (default mode network). Psycholog Matthew Lieberman například zjistil, že v pauzách mezi kognitivními úkoly, kdy se zdánlivě nic neděje, náš mozek neustále interpretuje nejen vnitřní stav psychiky a těla, ale i své sociální okolí. Do tohoto defaultního klidového nastavení se mozek navíc přepíná zcela automaticky. Lieberman v sérii studií dokázal, že společenský kontakt a neustálé zjišťování naší „sociální situace“ a přemýšlení nad našimi vztahy je prokazatelnou neurologickou prioritou. Vždyť tuto složitou neuronovou klidovou síť vyvíjela evoluce miliony let, a to pro komunikaci v menší skupině kmenového typu se všemi jejími vrstvami. Dnes lidský online kontakt vypadá jako útržkovité tlachání na messengeru či ještě hůř kliknutí na tlačítko like, což mozku poskytuje několikanásobně méně informací, než očekává, že bude při komunikaci zpracovávat. Vazba, kterou zažíváme online, je tudíž „slabá“, jak ji nazývá Cal Newport. A slabá vazba bez kontextu a bezprostředního setkání tváří v tvář nás může nevědomě zúzkostňovat, jak bohužel potvrzují i četné studie. 

Fastfoodem se nikdy nenasytíme tak jako pořádnou domácí večeří v okruhu blízkých. Ne, nepíšu to proto, abychom teď všichni hromadně zahodili telefony a odstěhovali se do jeskyní, kde si budeme jen povídat v kruhu u ohně. Ale je důležité si rozdíl mezi online a offline rozhovory a vztahy dobře uvědomovat a rozlišovat jejich hodnotu.

Zdravá samota

Osamocení jedinci nadměrně konzumující obsah na sítích a zpravodajských kanálech postrádají kromě skutečného sociálního kontaktu také jeden velmi důležitý stav – nicnedělání a nudu. „Ukazuje se, že mozek nudu potřebuje. Mobilizuje nás to k další akci, volná a odpočatá mysl umí lépe plánovat. Ze studií vyplývá, že hluboká nuda je také určitou prevencí deprese,“ vysvětluje psychiatr Kmoch.

Stejně naléhavě potřebu nudy zdůrazňuje také Cal Newport, docent informační vědy na Kalifornské univerzitě a autor knihy Digitální minimalismus. Mluví zde o „informační samotě“, tedy stavu, kdy jsme z dohledu ostatních a současně nepřijímáme zvenčí do své mysli žádné informace. Jako příklad uvádí prezidenta Abrahama Lincolna, který byl známý svou schopností se hluboce soustředit a při rozhodování o klíčových válečných a politických otázkách – třeba zrušení otroctví – vyžadoval několikadenní naprostou samotu, nepřijímal ani dopisy.

„Nenechat se vyrušovat vnějšími podněty je dnes luxusem, který si málokdy dopřáváme,“ zdůrazňuje Cal Newport a přikládá studie, které potvrzují, že pravidelné delší odpojení od online světa a zdravý čas o samotě významně snižují úzkostlivost a stres. Newport navrhuje ordinovat si pravidelné digitální půsty, které mysl osvěží a přivedou do stavu kontemplace, z něhož se můžou vynořit nové myšlenky, nápady, kreativita. Dny digitálního půstu doporučuji zanést třeba napevno do kalendáře. Jedna moje kamarádka také držívala digitální šábes – na celou sobotu si s partnerem vypnuli telefony, trávili velkou část víkendu offline. Dovolili si luxus skutečného odpočinku, bez cinkání zpráv od kamarádů. Nemusí být pořád na příjmu. Odpoví jim přece příští den.

Když jsme ranění hlouběji

Jak jsem se snažila načrtnout, nadměrné užívání sociálních sítí a neschopnost být delší čas bez online „pomůcek“ je především široce společenský a globální problém způsobený příčinami, jež nemá jednotlivec plně v rukou. A nemusí se proto propadat do pocitů viny, pokud se mu omezovat čas u obrazovek hned nedaří, jak by si představoval. Kromě tlaku společnosti nás k útěkům do virtuálna může vést i psychická nepohoda nebo neobjevené duševní zranění.

O závislostech jako symptomu nemocné společnosti i zranění a traumat raného dětství trefně píše kanadský lékař maďarsko-židovského původu Gabor Maté ve své knize V říši hladových duchů. Jeho hypotézu potvrzují i čerstvé výzkumy o klíčové roli dyadického vývoje dítěte ve vztahu s nejbližším pečujícím. Jsou-li rodiče v prvních letech života nepřítomní – ať už fyzicky, nebo psychicky (protože jsou celé dny „přilepení“ k displeji) – a neuspokojují dobře potřeby kontaktu, dítě má v dospělosti vyšší pravděpodobnost psychických potíží či inklinace k různým závislostem.

Jak ze začarovaného kruhu izolace a toužebného hledání vřelého kontaktu v odosobněném digitálním fastfoodu ven? Kromě psychoterapie a dalších metod včetně mindfulness lze vidět východisko v budování skutečných, hlubších lidských vazeb a vztahů, o které budeme pravidelně pečovat, nejen na Whatsappu. Zdravé lidské vztahy – ty nejbližší s partnerem, rodinou, ale třeba i vzdálenější se sousedkou, kterou jednou za týden potkáváme při zalévání květin na chodbě – nejen zvyšují hladinu hormonů, které mohou pomoci nahradit dopaminový rauš. „Vypozoroval jsem, že pokud se pomazlím s dětmi nebo uspořádám večeři pro sousedy, nemám takovou potřebu dopaminu: nedívám se na Facebook, nepiju tolik kafe, nemám večer chuť na skleničku... Mít dostatek doteku a nebýt zavřený v nukleární rodině, to je podle mě cesta ze závislosti,“ uzavírá svou zkušenost Tomáš Hajzler.

Scrollování jako večerníček

Rozhodně se nevzdávejme sociálních sítí ani online technologií, ani neupadejme do úzkosti z digitální demence. Pokud jste se při čtení přece jen lehce otřásli zděšením a chtěli byste svůj online čas omezit, podělím se o první radu, kterou jsem před lety dostala od mindfulness učitele Michala Dvořáka a v níž rozhodně nechybí hravost a sebelaskavost.

Možná jste také jako děti ještě zažili čekání na večerníček, pohádku, která se vysílala jednou denně v pevný čas. Vracela jsem se domů z venku těsně před sedmou, abych si natěšeně sedla na koberec před televizi. V pravidelný čas jsem věděla, že přijde odměna, pohádka, útěk do příběhu – a ta radost, když začala znělka! Proč to tak neudělat i se sítěmi? Přes den k nim zbytečně neodbíhat, věnovat se práci, přátelům, rodině a mít požitek z toho, že žijeme naplno. A na online svět si vyhradit pravidelný čas, uvelebit se s hrnkem voňavého čaje a svých deset minut scrollování za odměnu si prostě vědomě užít. Vydejme se na procházku do online džungle s radostí, ne s úzkostí. A nezapomeňme na doteky laskavosti směřované k ostatním i k sobě.

Zdroje:

Maté, G. V říši hladových duchů. Praha: Peoplecomm, 2020

Newport, C. Digitální minimalismus. Brno: Jan Melvil Publishing, 2019

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0927537116300136

https://www.techspot.com/news/98504-study-identifies-which-countries-spend-most-time-starting.html