Sběratelská posedlost

Pohádka vypráví, jak si zajíček postavil chaloupku z kůry a liška chaloupku z ledu. Na jaře lišce chaloupka roztála, ona ale nezůstala bez střechy nad hlavou. Vypudila zajíčka z jeho bytu a usadila se v něm. Bezdomovec zajíček sháněl pomoc tak dlouho, až sehnal ježka, který vyhnal lišku a umožnil zajíčkovi návrat domů. To vše je srozumitelné. Ale jak může z bytu člověk vypudit sám sebe, se zdá nepochopitelné. Pan Zajíček (říkejme mu tak) to dokázal. Trvalo mu to sice několik let, nakonec byl však úspěšný, a jako bezdomovec skončil v kanále s teplovodními trubkami. Nezkušený a netrénovaný v kanále nachladl, dostal zápal plic, byl svými spolubydlícími dopraven do nemocnice a odtud po odléčení do psychiatrické léčebny. Jeho postup byl jednoduchý a levný. Sbíral všechny noviny, letáky a reklamní tiskoviny, které našel v domě nebo na prahu vedlejších domů, posléze v kontejnerech, a skladoval je ve svém bytě. Pracoval systematicky a postupoval od oken směrem do chodby, přičemž za sebou nechával do stropu trčící stohy papíru. Nakonec zůstala prázdná jen předsíň, v níž moudře vysadil dveře od záchodu. Pak se začala plnit i ta a pan Zajíček spal na stále vyšším loži z novin a letáků. Jak nás poučují mýty, často transfomované do pohádek, i ta nejhlubší propast se jednou zaplní, je-li do ní denně vhazováno jen jedno zrnko písku. Věčnost je někde jinde. Byt pana Zajíčka se nacházel v tomto světě s platným zákonem o neprostupnosti hmoty. Vyplněn tiskovinami přinutil majitele hledat jiné útočiště, neboť ježkové nabízející se ku pomoci neměli šanci. Pan Zajíček totiž nebyl ochoten ze své vzácné sbírky obětovat ani útržek. V léčebně dostal pracovní diagnózu hoarding - OCD spektrum. Hoarding znamená hromadění a OCD obsedantně kompulzivní poruchu vyznačující se nutkavým jednáním. To je onemocnění protivné, obtěžující a svízelně léčitelné. Hromadění je jeho speciální odrůda sociálně mnohem problematičtější a léčebně ještě nesnadnější. Malými obsesemi trpí téměř každý z nás. V dětství jsme chodili jen po černých dlaždicích a to nás mělo uchránit před vyvoláním ve škole, dobré zprávy zaklepeme na dřevo, abychom je nezakřikli. Chorobné nutkání však má magicky zabránit trvalé vnitřní úzkosti, což se podaří jen nakrátko, pak se pochyby a strachy vynoří znovu a celý cyklus se opakuje a tím také posiluje. Známe kompulzivní umývání rukou, kontroly zámků, tyranské trvání na pořádku a symetrii, nutkavé dotyky některých předmětů, počítání věcí a další. Obsese a kompulze se nevyhnuly slavným. Michelangelo spal v šatech a někdy i v botech. Émile Zola se každý večer před spaním musel několikrát dotknout vybraných kusů nábytku. Také počítal cokoli, nač jeho oko padlo. Nikola Tesla měl tendenci vždy uspořádat věci po třech nebo násobku tří. Při jídle vždy musel mít 18 ubrousků. Dvaapadesátiletá Holanďanka trpí vzácnou posedlostí, která ji nutí polykat příbory. Když přišla po jednom večírku na pohotovost, měla v žaludku 78 lžiček a vidliček. To už je „shromažďování“ skutečně životu nebezpečné. Hromadit lze cokoli: papíry, nádobí, přístroje, vázičky, sošky, ale i posbíranou veteš nebo potraviny, které se skladováním kazí. Za sbíráním některých předmětů jako kdyby stála filozofie: Já vím, že je to k ničemu, ale já počkám, až to k něčemu bude. Zvláštním druhem jsou osoby trpící bibliomanií, vlastnící až desítky výtisků téhož vydání knihy. O několik stupňů děsnější je shromažďování zvířat. Pacienti - a jsou to opravdu nemocní lidé - nejsou schopni rozhodnout, co vyhodit, tím méně se k tomu odhodlat. Nejen to, celý jejich rozhodovací proces je poruchou nepříznivě ovlivněn, podobně jako celé jejich fungování v práci i v každodenním životě. Patrně se jedná o dysfunkci některých mozkových struktur (gyrus cinguli), z neurotransmiterů je postižen dopamin. Je zde sklon k dědičnosti. Nejefektivnější je kombinovaná léčba antidepresivy a kognitivně behaviorálními postupy, ale i ta přináší jen částečné úspěchy.