Online archiv

Pokud se najde manželský pár, který ještě po dvaceti letech společného života hovoří o zamilovanosti, chápe se to často jako výstřelek a dvojice bývá podezřívána ze lži. Nyní však našli neurologové důkaz, že něco takového je skutečně možné. Bianca Acedvedo a její kolegové z univerzity New York at Stony Brook a Albert Einstein College of Medicine in New York potvrzují tuto vynikající zprávu: Ještě po dvaceti letech manželství to může mezi partnery pořádně jiskřit! Newyorský tým zkoumal 10 manželských párů, které spolu žily průměrně 21 let ve společné domácnosti a manželé tvrdili, že jsou stále zamilovaní. Vědci si vzali na pomoc mangetickorezonanční tomograf, který dokáže detekovat činnost příslušných mozkových regionů. U mladých, čerstvě zamilovaných párů se zaktivovala oblast ve středním mozku, které se říká ventrální tegmentum. Již při pouhém pohlédnutí na fotografii milované osoby se právě tato mozková zóna rozzářila na tomografu v pestrých barvách. Tato oblast mozku je dávána rovněž do souvislosti s uvolňováním dopaminu, neurotransmiteru, který nám umožňuje prožívat pocity extrémní slasti např. při sexu, při požití dobrého jídla, drog nebo právě v době intenzivní zamilovanosti. Experimentátoři opakovali test s dlouhodobě zamilovanými páry a i u nich se mimořádná aktivita ve ventrálním tegmentu (ventral tegmental area – VTA) potvrdila. Helen Fischerová, antropoložka, která se studie rovněž zúčastnila, tvrdí, že je to přímý fyziologický důkaz o existenci celoživotní romantické lásky. Výzkum odkryl i zajímavé rozdíly mezi oběma zkoumanými skupinami. Zatímco u čerstvě zamilovaných se kromě tegmenta zaktivovala i oblast pro pociťování strachu a vášně, tak u dlouhodobě zamilovaných to byly mozkové regiony, které jsou spojovány s pocity vnitřního klidu a tlumením bolesti. Antropoložka Fischerová to vysvětluje tak, že v dlouhodobě trvajícím láskyplném vztahu je se strachem spojená obsese vystřídána klidem. To vše jen znovu podporuje již mnohokrát vyřčené hypotézy, že dlouhodobě stabilní partnerství je důležitým zdrojem životní spokojenosti.

Na bezdomovce má většina společnosti nemilosrdný názor. „Můžou si za to sami, slušnému člověku se něco takového nestane.“ Když jsem mezi nimi působila jako terapeutka, pochopila jsem, že všechno je mnohem komplikovanější…

Už jste někdy viděli maminku v parku, která při krmení své ratolesti do široka rozevírá a zavírá ústa a napodobuje tak své dítko? Trapné? Účinné! „Opičením“ vzniká automaticky pocit vzájemné důvěry a niterné blízkosti… Lze tedy komunikační strategií založenou na přizpůsobení se chování druhého docílit úspěchu? V takzvané laboratoři nevědomí na nizozemské univerzitě Nimwegen provedl psycholog Rick van Baaren zajímavé objevy týkající se významu napodobování v lidském životě. Psycholog pozval pokusné osoby k běžnému rozhovoru, přičemž se pokoušel pokud možno nenápadně imitovat jejich chování. Kopíroval způsob posedu na židli, způsob pohybu nohou a rukou, tempo řeči atd. Po několika minutách nechal záměrně spadnout několik tužek na zem. U pohovorů, v nichž řeč těla zúčastněných zrcadlena nebyla, pomohl psychologovi sbírat propisky jen každý třetí. U skupiny, jejíž chování bylo imitováno, se však kvóta připravenosti pomoci zvýšila na 100 %. Jednoduše řečeno se sbíráním pomohl doslova každý imitovaný. Vysvětlením se zdá být evoluční vývoj, při kterém se nám jaksi nevědomě zafixovalo, že v situaci, kdy nás někdo imituje, nejsme ohroženi, a cítíme se tudíž druhému blíže. Může člověk z této „strategie chameleona“ profitovat například v roli číšníka? Rick van Baaren se pokusil otestovat funkčnost své teorie v praktické situaci. Se zrcadlením v restauraci nastal problém. Host obvykle sedí na pohodlné židli, zatímco číšník stojí, a navíc drží v ruce tužku a papír. Proto poradil psycholog svým svěřencům strategii, která tentokrát zaútočila na jiný smyslový orgán: Úkol zněl prostě zopakovat pokud možno přesně to, co řekl host. Tedy žádné „ano, zajisté, za momentík“, nýbrž celou objednávku zopakovat jako papoušek. Výsledek byl ohromující. Číšníci používající tuto jednoduchou techniku vydělali na spropitném o celých 68 procent více než doposud! Americký psycholog William Maddux provedl další zajímavý test, potvrzující tentýž jev. Skupinu studentů ekonomie poslal na fiktivní jednání o koupi benzínové stanice. Minimální požadavek prodávajícího ležel vysoko nad maximální nabídkou zájemce. V praxi tedy bezvýchodná situace. Polovina studentů dostala za úkol vědomě napodobovat chování prodávajícího. Výsledky byly fascinující. Celých 67 procent jednání takto instruovaných studentů vedlo ke konsensu, oproti pouhým 12 procentům u těch, kteří strategii „chameleon“ nepoužili.

Nedávno mě navštívil v Praze můj francouzský kamarád Fabrice. Třicátník, typické dítě ze Západu, které vyrostlo s Pamperskami, Nutelou a Coca Colou, byl „na Východě“ poprvé. Ačkoliv jinak už zcestovalý dobrodruh, přiznal, že mu cesta do bývalého východního bloku znovu připomněla, co je to cestovní horečka. Dorazil ke svému překvapení bez úhony a dychtivě očekával tolik démonizovaný svět… (Ostatně – vždyť jsme podle francouzských představitelů svým předsednictvím „vymazovali Evropu z mapy“.) Fabrice pochází z menšího, nijak zvlášť významného města, tak už jsem se nemohla dočkat, až mu s pýchou ukážu poklady naší zlaté a stověžaté Prahy. Doufala jsem, že pak pochopí, že být dítětem z Východu, neznamená nutně být nějakým chudákem k politování. Jeho návštěva byla omezena na pouhé dva dny. Usilovně jsem si lámala hlavu, kudy ho v tak krátkém čase provést, aby viděl to „nej“. Moje starostlivost se brzy ukázala jako zcela lichá. Na otázku, na co se nejvíce těší a co musí v Praze určitě vidět, odpověděl více než překvapivě. Vytáhl z kufru pomačkaný papírek a z toho četl: „No našel jsem v průvodci, že naprosto unikátní je nějaká konečná stanice metra C – „áje“, nebo tak nějak?“ Vytřeštěně jsme na sebe s manželem pohlédli a pohotově položili doplňující, kontrolní otázky. „Jsi si jistý? A co by tam jako mělo být k vidění?“ Neznaje výrazu sídliště či paneláky, začal komplikovaně popisovat, že by rád viděl takové ty socialistické stavby, z takového toho speciálního materiálu… Aha, došlo nám, myslí to vážně. Nemohla jsem přenést přes srdce, aby neviděl zlaté srdce našeho hlavního města. A tak paneláky, nepaneláky, vytáhli jsme ho na Václavák, pusy se nám rozjeli vyprávěním mnoha historických souvislostí, poutajících se k tomuto pro nás tak významnému místu, a už už jsme pelášili na Staroměstské náměstí. Zaujati tím, co všechno se dá o Praze vykládat a jak těžké je to v rychlosti smysluplně, jasně a stručně předat, jsme málem nepostřehli, že náš host se příliš nebaví. Když jsme přežili davovou psychózu v turistické záplavě u Orloje a měli namířeno ke zlatému hřebu – Karlovu mostu, Hradčanům a Malé Straně, náš host nevydržel. „Já jsem se jen chtěl zeptat, stihneme ještě ty áje?“ Došlo nám, že takhle to dál nepůjde. Náš přítel byl procházkou po pražských pamětihodnostech opravdu znuděn a kvůli vřavě turistů i značně otráven. Sdělil nám, že nás tedy nechce urazit, ale že Pražský hrad ani Karlův most opravdu vidět nemusí. Prý vše zná z videa, televize a knih. Navíc tvrdil, že v jeho městě jsou všechny památky postaveny dle stejného architekta jako většina ve staré Praze. Vysvětlil nám, že chce vidět obyčejná místa, kde Pražané žijí. A tak jsme rezignovali a vzali ho na jeho vysněné Háje. Byl nadšen! Nikdy nic podobného neviděl. Autem jsme pak projeli i sídliště Zahradní Město, Prosek, Bohnice a Čimice. „Představoval jsem si sídliště jako nějaká hrůzostrašná ghetta! Přitom taky je tolik stromů, parků, veselých barev, drobných obchůdků! Jásal, téměř u vytržení. Koukej, ten pán s tím pejskem, a támhle, ten houf maminek s kočárky! Žijí tady opravdu úplně normální lidi!“ Netuším, co si chudák představoval, možná je lepší ani to nevědět…

V časopise Science L. E. Williams nedávno uveřejnil zajímavý experiment, ve kterém se prokázalo, že hodnocení neznámých lidí může ovlivnit i aktuální teplota našich dlaní. Experimentátoři opakovaně simulovali situaci, kdy student potká cizí osobu, která má plné ruce různých předmětů a během krátké jízdy výtahem poprosí studenta o krátké podržení šálku s nápojem. Šálek obsahoval buďto horkou, nebo ledovou kávu. Posléze se měli studenti vyjádřit k deseti vybraným charakterovým vlastnostem této osoby. Experiment jasně prokázal, že pokud testované osoby držely v ruce šálek s teplým nápojem, hodnotily neznámého výrazně pozitivněji než v opačném případě. Často byla přímo asociována slova, která s teplotou souvisí (vřelý, hřejivý apd.) Vědci tak došli k hypotéze, že za pocit fyzického i „mezilidského“ tepla a důvěry bude v mozku pravděpodobně odpovědný stejný region, což by vysvětlovalo toto vzájemné propojování. Jiný pokus ukázal, že díky fyzickému teplu nehodnotíme druhé lidi jen pozitivněji, ale jak se zdá, máme sami sklon chovat se vroucněji. Tentokrát byly dlaně respondentů ohřáty nebo ochlazeny pomocí plastových sáčků. Poté se měli účastníci experimentu rozhodnout, zda si dárek, který současně obdrželi, raději ponechají, nebo jej předají někomu ze skupiny. Ve studené ruce, jako by předmět zamrzl. Naopak komu bylo teplo, měl větší sklon k velkorysosti. Všechny tyto výzkumy prokazují správnost domněnky, že pro novorozeňata má teplota těla matky skutečně mimořádný význam. Teplý fyzický kontakt není jen příjemný, ale zároveň posiluje bezprostřední vytváření důvěry a tím podporuje zdravý vývoj vztahu.

Nejzajímavější psychologické experimenty 20. století

Cestovat, sbírat zkušenosti, zdokonalovat jazyk, poznávat jinou kulturu dnešní mladé lidi láká. Když do jejich života v zahraničí vstoupí dítě, dostává všechno najednou jiný rozměr. Musejí se rozhodnout, kde je jejich „doma“.

Podle výsledků studie Melissy Bateson z Univerzity Newcastle postačí pouhý pár lidských očí, který vyvolává instinktivní pocit, že jsme pozorováni. Pomocí jednoduchých experimentů zjistila, že naše touha být lepšími lidmi silně závisí na tom, zda jsme či nejsme pozorováni. „Respondent studie obdržel jistý finanční obnos s tím, že mu byla dána volba, rozdělit se se svými spoluhráči, jak uzná za vhodné, nebo si celou sumu ponechat pro sebe. Výsledky byly jednoznačné. V případě, že rozhodnutí zůstalo anonymní, naprostá většina účastníků nerozdělila prakticky nic. Pokud se ale cítili pozorováni svými spoluhráči, rozdělili většinou padesát procent celkové sumy. Velmi překvapující je, že stejný výsledek byl dosažen i tak, když byli lidé „pozorováni párem očí na počítačové obrazovce“. V jiném experimentu pověsila vědkyně plakát s párem očí u kávovaru, kde stála kasička k dobrovolným příspěvkům na lahodný mok. „Pod dohledem“ náhle stoupla suma nasbíraných peněz hned sedmkrát! Vědkyně rovněž zjistila, že tento efekt neplatí při sledování videokamerou. Domnívá se, že je to tím, že pohled lidského oka oproti kameře je evolučně mnohem více zakotven. Zobrazení lidských očí namísto videozáznamů by bylo z tohoto důvodu pravděpodobně mnohem účinnější i na veřejných místech, kde je problém s asociálním chováním a vandalismem. Pohled do živočišné říše ukazuje, že lidé nejsou v tomto stylizovaném chování žádnou výjimkou. Podobné příklady je možné pozorovat např. u cejnů a malých čistících rybek. Rybky se chovají vzorně ke svému hostiteli jen tehdy, pokud jsou pozorovány konkurenty. Pak velmi pečlivě odstraňují parazity z kůže cejna, ačkoliv mají vlastně zálusk na jeho mnohem chutnější kůži. Dobře vědí, že musí budit seriózní dojem, neboť hostitelé si vybírají a je nutné získat nejdříve jejich důvěru. Pokud se jim to ale jednou podaří a nejsou pozorovány, pak svého hostitele nemilosrdně ožírají.

/ Stručně /

Paro je terapeutický robot, který úspěšně dobývá lidská srdce. Nemůže neočekávaně škrábnout ani kousnout jako živé zvíře. Slyší na jméno, rád se mazlí a učí se, co vám dělá radost. Bílý tuleň byl k vidění již i v naší domovině, v rámci Japonských kulturních dnů v Opavě a později v Praze.

Tajemství dějů, jež se odehrávají v noci za zavřenými víčky, fascinovalo lidi odjakživa. Neurologové a psychologové provedli množství experimentů, vymysleli řadu teorií. Rozlousknutí tvrdého oříšku snění sice zůstává stále snem, přesto se jej však podařilo naťuknout a snad i pootevřít…