Online archiv

SERIÁL

Někdy i obyčejný školní úkol může změnit váš život. Joe Talbert měl na hodinu literatury sepsat životopis někoho neznámého. A rozhodl se pro Carla Iversona, umírajícího usvědčeného vraha. Během jejich rozhovorů Joeovi dojde, že byl Carl odsouzen neprávem, a rozhodne se jeho jméno očistit. Nemohl si však vybrat nic nebezpečnějšího než bojovat za očištění zahořklého starce, jehož kdysi odsoudili za hrůzný zločin.

Dnešní ženy jsou vzdělané, samostatné, chodí do práce stejně jako muži a často se stávají i jedinou „hlavou rodiny“ s dětmi. Jejich život je na hony vzdálený od naivních hospodyněk, které dříve hltaly červenou knihovnu. Přesto i dnes narazíme v některých knihovnách nebo knihkupectvích na regály s označením „čtení pro ženy“. Čím je specifické a proč je čtenářky vyhledávají, jsme se zeptali dvou známých spisovatelek, Ireny Obermannové a Báry Nesvadbové.

MICHELLE:

Nikdo nepochybuje, že J. W. Goethe, autor slavného Fausta a mnoha dalších básní a románů, patří mezi největší básníky vůbec. Méně se už ale ví, že byl také nesmírně všímavý pozorovatel. V básni „Erlkönig“ (v českém překladu Jaromíra Erbena „Král duchů“) z roku 1782 se mu podařilo psychologicky velmi přesně, až kazuisticky popsat průběh dětského deliria, kterým se projevovaly v jeho době běžné infekční choroby. Geothe v básni vypráví, jak za větru a tmy jede na koni muž držící v náručí svého syna: „Ký pozdní to jezdec větrem a tmou?/Otec to s dítětem domů jedou;/synáčka milého v náručí má/a tiskne a hřeje a objímá!“ Dítě přitom pod vlivem deliria halucinuje „krále duchů“, který je líčen jako chlupatý čert s ohonem, mající na hlavě královskou korunu: „Mé dítě, což úzkostně tak se děsíš?/Tatíčku, což krále duchů nevidíš?/ Hle, krále se srstí a s korunou!“ Báseň nakonec vrcholí tím, že král duchů se zmocňuje dítěte a tak způsobuje jeho smrt: „Ach táto, tatíčku! Již po mně sahá, král duchů již v moci své mne má!/I hrůza jest otci a dává se v cval/ své úpící dítě v náručí jal;/přijíždí do dvorce v mysli traplivé/leč dítě v náručí již - neživé.“ Goethe zřejmě, aniž by to věděl, umně popsal vše, co k horečnatému deliriu patřilo, tedy halucinace vizuální, zvukové i hmatové (dítě vidí a slyší krále duchů, který se po něm sápe). Autorův článek na toto téma najdete v České a slovenské psychologii 2/2017.

Postřehy ze XVII. mezinárodního kongresu AIFREF*, Praha 18.-20. května 2017