Online archiv

Těšíte se na dovolenou, plánujete výlety a vymýšlíte zábavný program pro své děti či přátele? Děláte dobře! Holandští psychologové totiž zjistili, že pocit štěstí a spokojenosti ovlivňuje už samotné plánování dovolené – dokáže ho dokonce prodloužit o celých osm týdnů. Prokázala to studie s 1530 respondenty publikovaná v časopise Applied Research in Quality of Life. „Dovolená činí lidi šťastnějšími, ale stojí za tím těšení se na odpočinek a nová dobrodružství, stejně jako očekávaní prázdninových výletů,“ udává autor studie Jeroen Nawijn z Breda University of Applied Sciences v Nizozemí. Pocit štěstí spojený s těšením se a plánováním může být dokonce větší než radost ze samotné dovolené, kterou může pokazit třeba nepříznivé počasí, cestovatelské nevolnosti nebo hádky s partnerem. Tyhle okolnosti mnohdy dokážou snížit pocit vnitřní pohody, ale ten, kdo s pocitem štěstí už odjížděl, má alespoň něco k dobru. Výzkumníci zjistili, že pocit štěstí nesouvisí s délkou dovolené, takže navrhují, abychom si plánovali i v průběhu roku víc prodloužených víkendů a nejrůznějších výletů. Současně můžete zvýšit své štěstí tím, že budete o dovolené mluvit, a případně o ní diskutovat i v online světě,“ říká Nawijn. Pokud vás nebaví listování katalogy a srovnávání různých nabídek, můžete se obrátit i na profesionální agenturu cestovatelského poradenství a s jejími pracovníky si osobně nebo on-line povídat o tom, co byste chtěli vidět, co vás baví dělat, kde chcete o dovolené bydlet a kolik na to můžete věnovat peněz – sestaví vám dovolenou na míru.

Opakovaně čtu a slyším, jak přibývá psychických problémů a že antidepresiva jednoznačně vedou v prodejnosti léků. Naše psychické zdraví je méně imunní. Postrádá životu důležitý „vitamín“ – zájem a upřímnou pozornost ostatních. Ztratili jsme sounáležitost se svým společenstvím. Nikdo se nebojí plivat na chodník, všímavost se stala drzostí. Bojíme se být všímaví. Z vyspělé společnosti se stává skupina izolovaných jednotlivců. Skupina nám neposkytuje nic víc než zvědavé pohledy. Na rušných ulicích jsou instalovány kamery, aby policie mohla hlídat pořádek. Tisíce očí nás, procházejících občanů, už dávno nejsou tím nejlepším strážcem. Mladý muž vchází do ordinace svého lékaře, nechává v čekárně kabát. V čekárně je desítka lidí, přesto nikdo neviděl, kým byl kabát odcizen… Na ulici bylo za bílého dne přepadeno dítě tlupou starších dětí, zbito a okradeno o mobilní telefon. Kolem procházeli lidé, jakoby nic. Nikoho nenapadlo blíže se zajímat, co se to děje, dítěti pomoci nebo zavolat policii. Kolektivní starost o obecné hodnoty se rozpadá. Naše společnost je moderní. Ctí individualitu. Pečovat a starat se sám o sebe – to je dnes podmínka pro pocit bezpečí, pro přežití ve společnosti. Nikdo už dnes neupomene cizí dítě, že nemá házet papírek na zem apod. Bojíme se. Našich neznámých, anonymních individualit. Starost a zodpovědnost o bezpečnost jsme raději předali do rukou hrstky členů místních policejních jednotek. Nebudeme se vměšovat do něčeho, co se nás přímo netýká. Chybí nám pocit „moje společnost“. Člověk hledající v čekárně svůj pravděpodobně zcizený kabát, bude alespoň zajímavostí, která naruší jinak nudné a dlouhé čekání. Se zájmem zvedneme oči a tiše budeme sledovat, co se bude dít. Je to jako divadelní představení, a zadarmo. Najde svůj kabát, nebo nenajde? Nenašel a odešel. My, „diváci“, sklápíme oči zpět ke svým časopisům a mobilům, bezděčně se vracíme do čekající nudy. Představení skončilo. Nevidíme, necítíme, že zrovna před našima očima se událo něco, co by nás mělo zvednout ze židlí. Není tu něco špatně? Společnost, okolí se o mě nestará, nezajímá se. Má vůbec cenu směrem k nim vynakládat svou námahu, energii a čas? Proč vůbec? Kruh se uzavírá. Roste i náš nezájem. Jestliže společenské vazby nefungují, ztrácí se cit pro společnou zodpovědnost a my, v roli oběti, pak budeme tuto netečnou lhostejnost přihlížejících vždy emotivně vnímat jako souhlas s tím, co se nám právě děje. Tedy jako pocity ponížení, zneuznání a vyloučení ze skupiny. Potrestání. A to i přesto, že tato netečnost, kterou projevujeme v roli pozorovatele, vůbec nemusí znamenat, že souhlasíme s probíhajícím dějem, ale většinou jen máme strach zasáhnout nebo nemáme dostatek času, spěcháme, říkáme si – je tu spousta jiných lidí, kteří určitě něco udělají, uchlácholíme své svědomí a s klidem jdeme dál. Nezájem o nás, zvyšuje naši osobní nespokojenost. Rozkolísává naši psychickou rovnováhu. Zvyšuje i potřebu upozornit na sebe, dát o sobě vědět, vyjádřit svůj názor jinak. Můžeme to vnímat i jako obranu a trest jednotlivce vůči společnosti za její nezájem. Přitom k malým, postupným změnám stačí tak málo. Pozdravit souseda, a prohodit pár slov. Věnovat trošinku času těm, vedle kterých žijeme, aby se nám s nimi a vedle nich žilo lépe.

Je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný, poznat lásku a mít přátele než být sám. Na tom bychom se nejspíš shodli všichni. Možná by většina lidí souhlasila i s tím, že je lepší mít práci než zůstat nezaměstnaný. Ale co kdybychom měli tolik peněz, že pracovat nemusíme? Budeme šťastnější, když budeme mít možnost věnovat se jen tomu, co nás opravdu baví?

Po stopách intelektuálky v bulváru

Tvrdí to terapeut a také autor řady úspěšných knih Hans Rath, jehož román A Bůh pravil: Musíme si promluvit se před nedávnem objevil na pultech českých knihkupectví. Příběh poněkud neobvyklého terapeutického vztahu, kde je klientem sám Bůh, otevírá témata lidské existence. A také pobaví a potěší.

Umíte léčit deprese? S touto otázkou se ve své terapeutické praxi setkávám pravidelně. Bývá to vlastně jedna z těch nejčastějších, s nimiž se na nás klienti obracejí v prvním telefonickém nebo e-mailovém kontaktu. Anebo s jejími obměnami, které vesměs mají za cíl zjistit, na jaké obtíže nebo diagnózy se v našem centru specializujeme. Klienti se totiž při hledání léku na potíže často v první chvíli zaměřují na pátrání po té správné odbornosti. A je to asi přirozené. Žijeme ve světě, který se stále ještě dost opírá o koncepty expertnosti, kde každý je odborníkem na úzce vymezenou oblast, kde jednotlivost dostává přednost před komplexností.

Stejně jako mnohé mé klienty, tak i mne přivedla k online terapiím nečekaná životní změna. Tou bylo v mém případě přestěhování se do Berlína, a snaha pokračovat v práci se svými klienty i za nových životních okolností.

Dredy, kristusky, batika, džíny, dlouhé sukně a batůžky byly k vidění podstatně víc než obleky a elegantní pracovní kufříky nebo kostýmky s lodičkami. Účastníci České transpersonální konference zaplnili koncem dubna Národní dům na Vinohradech do posledního místečka.

6. část

Hledím do temné díry zahloubené v okrově zbarvené skále. Skulina velká sotva tak, že se jí protáhne dospělý člověk. Někde v tmavé hlubině se pomalu ztrácí obrysy Rodriga, který do šachty vlezl bez sebemenšího zaváhání, jako před tím už stokrát.

Hned 1. června slavíme nejen Mezinárodní den dětí, ale od roku 2012 i Mezinárodní den rodičů vyhlášený OSN. Vzhledem k tomu, že nejlepší prostředí dokážou dětem vytvořit fungující rodiče, je to vlastně docela logické a spravedlivé, aby slavili všichni společně. Dětem je věnovaný i 12. červen, Světový den proti dětské práci. Díky zájmu veřejnosti a hnutí Fair Trade se podle údajů International Labour Organization podařilo od roku 2000 snížit ve světě dětskou práci o třetinu, přesto 11 % dětí ještě musí vykonávat fyzicky i psychicky nepřiměřenou práci, často jako neplacená síla na rodinných farmách. 15. června si pro změnu připomínáme Světový den proti násilí na seniorech (vyhlášený WHO v roce 2006). V našich podmínkách by nemělo stačit jen „odškrtnout si“, že nejsme lhostejní k týrání a zanedbávání starých lidí, měli bychom se prý zamyslet i nad vlastními sklony k ageismu. 21. června, v den letního slunovratu, se po celém světě slaví Den hrdosti. Doprovází ho průvody pestrobarevně oblečených lidí jako připomínka boje a prvních pochodů za práva gayů a lesbiček v Greenwich Village, který se konal roku 1969. Zároveň se slaví i Evropský den hudby – v roce 1982 ho vyhlásil francouzský ministr kultury jako svátek muzikantů. Chtěl tím upozornit na to, že mladá generace hudbu čím dál víc jen pasivně poslouchá. Hudební happeningy v ulicích tak měly vzbudit zájem o aktivní provozování hudby. Pro úplnost dodejme, že je i Mezinárodní den trpaslíků, především těch zahradních. Romantické kýče všech zemí, spojte se! Na 23. červen připadá veskrze seriózní Mezinárodní den vdov vyhlášený OSN v roce 2011. Popudem bylo především drsné zacházení s vdovami v řadě zemí, například v Indii bývalo zvykem, že po manželově smrti ženě rodina sebrala všechny prostředky a vyhnala ji na ulici.