Online archiv

Když spolu pracují muži a ženy v laboratoři, zamilují se a škodí to vědě. Když je pak kritizujete, začnou brečet, řekl na adresu vědkyň britský biochemik Tim Hunt při přípitku na neoficiální části konference v Jižní Koreji. A rozpoutal tak nové kolo úvah na téma, jaké jsou důvody diskriminace žen ve vědě.

Přihodila se nečekaná situace. Jste vystresovaní. Nevíte, co si počít. Cítíte úzkost, chce se vám brečet, anebo jste jen trochu podráždění. Podle vědců je možné, že telefonát matce stres zredukuje.

Vaše manželství má ještě šanci

Druhá únorová neděle je Mezinárodním dnem manželství, v Česku mu věnujeme dokonce celý valentýnský Národní týden manželství. Partnerské poradny pořádají dny otevřených dveří, manželští poradci workshopy a besedy - a my si povídáme s jedním z nejznámějších tuzemských poradců a autorem knih o partnerských vztazích, s psychologem Petrem Šmolkou.

Vzájemně se našli na sociálních sítích, dlouho si jen psali, než se rozhodli k osobnímu setkání. A byla to oboustranná láska na první pohled, tvrdí dnes Ryan Said i Jasmine Merino z Toronta. Tuctový příběh? Jenže Ryan se svým rodičům narodil jako dívka a dostal jméno Sarah. „Rodiče mě dlouho nutili, abych se choval jako dívka, ale já vždycky chtěl mít jen klučičí oblečení a měl jsem klučičí zájmy. Byly to těžké roky, říkali mi, že jsem zostudil celou rodinu. Vodili mě k různým psychiatrům, byli přesvědčení, že jsem duševně nemocný,“ líčí. Nakonec se rodiče se situací smířili a začali své dítě místo Sarah oslovovat Ryan, jménem, které si samo zvolilo. Ryan je mužem čtyři roky, zatímco jeho vyvolená kompletní přeměnu z muže na ženu zahájila teprve před dvěma lety. Ryan si každé dva týdny injekcí aplikuje testosteron, zatímco Jasmine užívá dávky estrogenu, které podporují růst jejích prsou. Vzpomíná, že jako dívka v chlapeckém těle měla problémy hlavně se spolužáky. „V mé staré škole mě hodně kluků bilo,“ říká. Teď si užívá, když jí někdo ocení jako krásnou ženu. Přestože Jasmine ještě nemá za sebou všechny potřebné chirurgické zákroky vedoucí ke konečné přeměně pohlaví, oba partneři říkají, že jejich intimní život je skvělý -poté, co se přizpůsobili novým funkcím svých těl. Ryan a Jasmine plánují, že se jednou vezmou a budou mít děti - použijí přitom Jasminino sperma a Ryanova vajíčka. Je ovšem možné, že kvůli hormonům nebudou moci mít děti, tak nějaké adoptují, těší se.

Studentka Danbi Shin žije v americkém New Yorku, zatímco její přítel Seok Li v korejském Soulu. Přestože je mezi nimi časový posun čtrnáct hodin, našli si způsob, jak překlenout vzdálenost a vytvořit si představu společného bytí. Vymysleli totiž originální projekt s názvem Half & Half, ve kterém dělají z fotografií, které nafotí každý ve svém prostředí, zajímavé koláže. Dvojice fotí stejné momenty svých životů a ty pak v grafickém programu spojí do jednoho obrázku. Mohou mít tak pocit, že ačkoliv je jejich láska daleko od nich, prožívají chvíle společně. Mladý pár sdílí své koláže na Instagramu či sociální síti Facebook a s fotografiemi má velký úspěch. Jen na Instagramu sleduje jejich profil téměř sto tisíc lidí a noví zájemci o jejich fotografie denně přibývají. Milenci sdílí fotky městských památek, jídel, infrastruktury nebo i západů slunce. Dobře také zachycují odlišnosti i podobnosti dvou různých kultur. Jejich umělecká díla, jež rozhodně stojí za zhlédnutí, najdete všechny na www.instagram.com/shinliart.

Evropa začíná přicházet na chuť kočičím kavárnám: Sedíte, popíjíte kávu, čaj nebo horkou čokoládu a kolem vás se prochází a posedává několik koček. Když mají chuť, přijdou se s vámi pomazlit. První kočičí kavárna vznikla už v roce 1998 v tchaj-wanské metropoli Tchaj-peji, kde tuhle antistresovou oázu objevili japonští turisté a přivezli si nápad domů. Kočičí kavárny se postupně začaly šířit do dalších kontinentů. Chodí sem majitelé i milovníci koček, kteří z nějakých důvodů nemohou mít zvíře doma, třeba kvůli alergii jiného člena rodiny, nebo proto, že často cestují. V Česku najdete několik kočičích kaváren v Praze, ale „kávu s kočkou“ si můžete dát například i v Hradci Králové, Brně, Opavě. Majitelé kaváren si většinou vybírají klidné a přátelské kočky z útulků. Podle majitelky pražské rodinné Kavárny Kočičí tvoří klientelu hlavně svobodomyslní a trpěliví lidé. „Kočkám musíte poskytnout prostor a smířit se s tím, že vás považují při nejlepším za sobě rovné partnery. Dle mého názoru se s tímto dokážou smířit jen skutečně vyrovnané osobnosti a tito lidé mají ve vztazích více úspěchů než ostatní,“ prozradila před časem. Ovšem Japonci už mezitím vymysleli další zvířecí kavárny – králičí, hadí, posledním hitem je soví kavárna v Tokiju. Založil ji nadšenec pro zvířata Jasu Šusaku a všechny sovy, které tu v klidné místnosti sedí na bidýlkách a mohou si přisednout i k vám, jsou už na lidi zvyklé. Můžete je pozorovat z bezprostřední blízkosti, což se vám v přírodě dost těžko stane, někdy je i pohladit a udělat si se sovou selfíčko.

Když se někteří moji známí dozvěděli, že se ve své diplomové práci věnuji znovu začlenění (resocializaci) jedinců po výkonu trestu odnětí svobody (VTOS) do běžného života a že s těmito lidmi chci dokonce i pracovat, tak na mě nevěřícně zírali a říkali mi, že jsem se úplně zbláznila. Prý, jak mě to vůbec napadlo a proč o tom píšu? Tyto otázky se mě velmi dotkly. Měla jsem chuť odpovědět:,,Já si snad můžu psát diplomku, o čem chci. Do toho, o čem píšu, nikomu nic není.“ Místo toho jsem však šokovaně odpověděla, že mě toto téma velmi zajímá. O to horší reakce byla, když jsem řekla, že bych ráda s lidmi po VTOS pracovala. Strhla se na mě vlna kritiky a otázek. „Ty sI neuvědomuješ, jak moc je tato práce, zvláště pro tebe, nebezpečná? Všichni, kdo pracovali u probační a mediační služby (PMS) odešli zklamaní a zcela emočně vyčerpaní. To bys nezvládla. Žádný z vězňů se nikdy nenapraví!“ Po této odezvě jsem doufala, že v rámci svého výzkumu zjistím alespoň částečný opak. Tedy to, že se někteří lidé propuštění z VTOS přece jen dokážou za pomoci pracovníků PMS začlenit zpět do rodinné, sociální a pracovní oblasti, což je zásadní pro budoucí bezúhonný život řádného občana. Na základě svého výzkumu jsem zjistila, že to jde, ale člověk musí sám chtít. Pokud se začlenit nechce, odmítá spolupracovat s pracovníky PMS, potom je veškerá snaha o pomoc marná. Do skupiny těch, kteří opravdu chtějí, spadají většinou ti, kteří se dopustili majetkových podvodů nebo ti, co si odpykávali trest za neúmyslné zabití. Vážně si tedy myslíme, že pomoc jedincům propuštěným z VTOS vrátit se do běžného života je zcela zbytečná? A co ti, kteří byli odsouzeni k pobytu ve vězení za neúmyslné zabití a svého činu doopravdy litují? Ti si nezaslouží žít normálním životem? Nezaslouží si druhou šanci? Nebo ti, co už mají pobytu ve vězení plné zuby a rozhodnou se, že se změní a začnou s odborníky spolupracovat? Ve svém výzkumu jsem zjistila, že je rodina vždy přijme zpátky a že s její pomocí nebo s pomocí PMS si vždy najdou práci (pokud chtějí) a vrátí se do běžného života. Ať už jsme proti vězňům jakkoli zaujatí, nezapomínejme, že žijeme v době agresivních dětí, mládeže a dospělých lidí a že i nám se může stát, že v afektu někoho zabijeme nebo že ze zoufalství spácháme jiný trestný čin. Můžeme skončit ve vězení třeba i nedopatřením. A přiznejme si, že ne všichni známe všechny zákony a víme, za jaké další činy se můžeme ocitnout za hranicí zákona. A v době narůstající kriminality a agresivity se to může stát každému z nás a kdykoliv. Proto si položme ruku na srdce a zeptejme se sami sebe, kdyby k tomu došlo a my bychom byli odsouzeni k několikaletému pobytu ve vězení, nebyli bychom vděční probačním úředníkům nebo sociálním kurátorům za jejich pomoc? Proto nepokládejme pomoc lidem propuštěným z VTOS za něco zbytečného nebo za zvláštní zálibu. Činnost pracovníků PMS je velmi náročná a nebezpečná, protože zde hrozí velké riziko syndromu vyhoření. Uvědomme si, že každý si zaslouží druhou šanci. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdy budeme potřebovat jejich pomoc i my.

Zaujal mě článek Chmurná digi-vize v prosincovém čísle. Zejména proto, že také pozoruji jisté důsledky přemíry počítačů v životě naší společnosti. Já např. dosud nemám a nepotřebuji ve své ordinaci počítač. Při vyšetřování pacienta by mi velmi překážel, neboť jakožto psychiatr se v rozhovoru s pacientem intenzivně soustředím právě na něj a psaní do počítače by mě rozptylovalo. Při psychiatrickém vyšetření je právě kontakt s pacientem pro lékaře nosným prvkem, na němž staví nejen své diagnostické pozorování, ale i léčbu. To ovšem platí, i když v menší míře, rovněž pro lékaře jiných oborů. Proto s názorem autora, že „pokud pacient už sedmému lékaři znovu stereotypně opakuje svoji anamnézu a ten ji otrocky naťukává do svého počítače, místo toho, aby si ji stáhl z nějakého centrálního systému, zcela jistě tím daný doktor ztrácí čas…“ rozhodně nemohu souhlasit. Při odběru anamnézy totiž lékař s pacientem zahajuje spolupráci a vytváří se mezi nimi vzájemný vztah, a to i v případě, že lékařem je třeba chirurg nebo dermatolog. Rozhovor s pacientem nikdy není ztráta času. Odlidšťování medicíny technickými vymoženostmi, to je to, co mě, a nejen mě, na moderní medicíně děsí. A nejde jen o medicínu. Jsou to zejména ruce a práce, které z nás učinily lidi, na rozdíl od jiných vyspělých a bezesporu inteligentních živočichů. V rehabilitaci duševně nemocných se také používá pracovní terapie, která má značný léčebný efekt. A co teprve u pacientů neurologických postižených různými druhy paréz či jiných pohybových poruch. Jsou to především ruční práce všeho druhu, které jsou schopny rehabilitovat nemocí postižené oblasti, včetně kognitivních funkcí. Jednoduché ťukání do počítače by to nedokázalo. Dalším negativním účinkem plošného používání počítačů je dopad na komunikaci mezi lidmi. Tím, že spolu mluvíme a spolupracujeme, se rozvíjejí osobnostní kvality jedince, včetně podpory emočních vztahů. Obávám se, že opak způsobí jejich úbytek. Takoví „lidé“ budou sice mít k dispozici různá technická vybavení, ale nebudou umět spolu žít.

POSLEDNÍ SLOVO MILANA PETRÁKA

VYTRŽENO Z DIÁŘE