Online archiv

DANA HAMPLOVÁ, socioložka To je otázka, na kterou se asi nedá jednoznačně odpovědět. Záleží to na situaci, dítěti i částce. Dárky za vysvědčení jsou signálem pro dítě, že si rodiče váží toho, co dosáhlo, ale nic se nesmí přehánět.

Humanoidní roboti, androidi, už zdaleka nejsou jen hrdiny sci-fi příběhů. K těm nejdokonalejším patří Atlas, robot nové generace, který má podobné proporce jako člověk, výšku 175 cm a váhu kolem 82 kg. Jako zdroj energie má vlastní baterie, využívá hydraulické svaly pro pohyb, v hlavě má senzory pro detekci překážek a navigaci, přičemž stabilitu zajišťují senzory v těle a v nohách. Dokáže si otevřít dveře, umí se pohybovat v terénu, ve skladu ukládá bedny do regálů a nenechá se od práce jen tak vyrušit. Ale velký fešák to není. Zato humanoidní robot pojmenovaný Mark I má tvář herečky Scarlett Johanssonové. Během roku a půl ho na balkoně svého bytu vyrobil hongkongský vynálezce Ricky Ma. Kostra umělé Scarlett Johanssonové je vyrobena pomocí technologie 3D tisku, veškerá elektronika je schovaná pod silikonovou kůží. Robot tak vypadá i díky vlasům a make-upu celkem reálně a je udělaný přímo v životní velikosti. Můžete s ním konverzovat, při odpovědi na vás i svůdně mrkne. Odborníci na etické otázky spojené s moderními technologiemi z takových pokusů nadšeni rozhodně nejsou. Kathleen Richardsonová z britského Centra počítačové a sociální odpovědnosti tvrdí: „Ženy dnes mají vlastní názory, pocity, preference a tužby. Pokud je už muži nemohou kontrolovat, je jen logické, že se pustí do experimentů tímto směrem a místo akceptace reálných žen začnou vytvářet umělé objekty.“ Blay Whitby z University of Sussex varuje: „Jednejme dřív, než bude pozdě. Musíme vést diskusi, místo abychom jen obcházeli kolem. Jinak se jednoho dne stane normální, že se našimi společníky stanou roboti – a na otázky, jestli je to dobře, nebo ne, už bude pozdě.“

Nedávno jsem přednášel na semináři s názvem „Jak se nezbláznit z dítěte s Aspergerovým syndromem“. Aspergerův syndrom je zjednodušeně řečeno lehčí forma autismu. U dětí s touto poruchou se často objevují různé druhy problémového chování, např. se vztekají, nadávají, jsou vzdorovité, negativistické, neodbytné. Na konci semináře jsem se ptal asi patnácti účastníků z řad rodičů a odborníků, co si ze semináře odnášejí. Znovu jsem si uvědomil, že pro rodiče je často důležité, že jim nějaká autorita potvrdí, co si sami už dlouho myslí, a dovolí jim se podle toho chovat. Pro jednu maminku bylo třeba důležité dovolení, že nemusí být ke svému handicapovanému dítěti připoutaná jako ke „středobodu svého života“, na který musí myslet, starat se o něj a trápit se s ním od rána do večera, ale že k němu může přistupovat jako k „milovanému, svébytnému doplňku vlastního spokojeného života a fungujícího partnerského vztahu“. Řada rodičů dětí s Aspergerovým syndromem však prožívání velmi rozporuplné emoce. Dvě maminky sdělily, že jsou ze semináře zklamané, že se vlastně vůbec nic nedozvěděly o tom, jak se nezbláznit ze svého náročného dítěte. Jedna z nich se rozplakala a řekla, že nenávidí svého syna. Přemýšlel jsem o tom, kde se stala chyba, protože několik hodin předtím jsem mluvil mj. o faktorech, které určují odolnost člověka, o změně škodlivého myšlení, které vede k silným emocím, uvedl jsem konkrétní příklad a rodiče měli možnost během několika praktických cvičení se sami zamyslet nad sebou, nad svým vztahem k dítěti, k partnerovi a k životu. Vybavil jsem si jednu psychoterapeutku, jíž klient říkal, že se jeho problémy nelepší, ať mu tedy už konečně poví, co má dělat. Odpověděla mu: „Mirku, já vím, vy byste chtěl recept na bábovku. Ale on žádný neexistuje. Musíte se s tím smířit. Jediný recept je pouze ten, který si vytvoříte sám.“ Co vlastně ty dvě ženy potřebovaly, já to nepoznal? Jednou z mých hypotéz je to, že chtěly rychlou, zázračnou, konkrétní a jasnou radu, jak trápení se svými dětmi vyřešit. Tu radu nedostaly, a tak jejich frustrace, zklamání, a možná i naštvanost, byly pochopitelné. Mnozí rodiče zažívají vnitřní konflikty a v jejich nitru vřou rozporuplné emoce. Své dítě milují, a zvláště matky k postiženým dětem hodně přilnou, i když je to často iracionální chování, protože pohledem ekonoma by bylo rozumnější věnovat více času a energie zdravému sourozenci (pokud další dítě mají), u něhož je vyšší pravděpodobnost, že se vložená energie více zúročí. Na druhou stranu mohou někteří rodiče pociťovat biologické, evolučně podmíněné tendence postižené dítě odmítnout nebo odvrhnout, jak tomu bývalo v minulých dobách. Jsou i pod velkým psychologickým tlakem vyhovět svému svědomí a nadměrnou, až perfekcionistickou péčí mírní pocity viny, že za postižení svého dítěte nějakým způsobem mohou. Překotným úsilím se někdy snaží dostát své zodpovědnosti za dítě, mají strach, že dítě v životě neobstojí a budou v budoucnu zažívat pocity rodičovského selhání. Navíc by rodiče měli vyhovět současnému sociálnímu tlaku, který je postavený na kultu dítěte, mateřství, rodičovství a na postoji, že hodnota člověka, zejména ženy, je určována především tím, jestli má děti, jaké má děti a jak se o ně stará. Tento tlak rodiče nutí věnovat svému dítěti, zvláště handicapovanému, maximální péči, a přikazuje jim dusit v sobě negativní emoce, které někdy přirozeně cítí. Jinak by byli veřejností, mnohými odborníky a konečně i sami sebou považováni za špatné rodiče.

V roce 1994 vysílala komerční televizní stanice americkou komedii s názvem „Ace Ventura: Zvířecí detektiv“. Hlavním hrdinou filmu je specialista, který pátrá po ztracených zvířatech. Hahaha, smáli jsme se tehdy a mysleli si, že detektivní kancelář hledající zvířata neexistuje. Netušili jsme, že nejde o uměleckou nadsázku. V USA je „Pet Detective“ celkem běžnou profesí. V Evropě byste si donedávna zvířecího detektiva najmout nemohli. Od roku 2013 si jej objednat můžete – a navíc přímo u nás v Česku. Dále k tématu Konec strachu o malé psí mazlíčky (dak)

POSLEDNÍ SLOVO MILANA PETRÁKA

Psychiatr a sexuolog Martin Hollý strávil část svého dětství za plotem malé slovenské psychiatrické léčebny, kterou vedl jeho otec, a když mu bylo patnáct, chtěl se podle svých slov stát bačou. Rodiče ho ale poslali na gymnázium. V současné době je ředitelem Psychiatrické nemocnice Bohnice. Rok jsem s ním spolupracovala na knize vydané v dubnu v nakladatelství Portál.

Nedávno jsem jela oblíbenou rezidenční oblastí kolem Berounky a místní silnici lemovaly každých pár metrů billboardy s reklamami: „Komunitní školka naplňuje individuální přístup k dětem“, „Svobodná a inovativní škola chce inspirovat děti a rodiče“, „Škola pro život učí děti samostatně myslet“… Jak by se asi prezentovaly vzdělávací organizace pro dospělé, napadlo mě.

Kdekoli zmíním, že „dělám hypnózu“, ihned slyším žádost, abych „TO“ předvedl. Spousta lidí se – možná i díky různým efektním vystoupením v divadlech či v televizi – touží naučit ovlivňovat druhé lidi tak, aby dělali bizarní věci, plnili jejich přání či koupili jejich výrobky, anebo chtějí umět „číst myšlenky“ druhých lidí.

Ještě donedávna bylo v Česku zvykem, že si lidé navzájem nadávali způsobem apolitickým. Zákopovou válku v podobě dobromyslného pošťuchování spolu vedli vegetariáni a masožrouti, kavárenští povaleči a kulturisté či Brňáci a Pražáci.

Plánujete cestu přes více než tři časová pásma? Pak vás patrně postihne jet lag, pásmová nemoc. Dochází při ní k „rozhození“ biologických hodin a provázejí ji poruchy cyklu spánku a bdění. Za režim spánku a bdění jsou odpovědné naše vnitřní biologické hodiny, které jsou řízeny z hypotalamu, části mozku, která je zodpovědná také za produkci spánkového hormonu melatoninu. Jeho uvolňování přes den potlačuje sluneční záření, které dopadá na sítnici lidského oka. S příchodem soumraku naopak dochází ke zvýšené tvorbě melatoninu, který je nezbytným předpokladem kvalitního spánku. Lidské tělo si časem zvykne na pravidelné střídání dne a noci, což se projeví i v pravidelném vylučování melatoninu. Problém ovšem nastává, když se posuneme o několik časových pásem na východ či na západ. Organismu potom nějakou dobu trvá, než se přeřídí podle nového denního řádu. Přechodný zmatek biologických hodin se projeví poruchami spánku a bdění. Obecně se dá říci, že jedinci cestující na východ mají problém večer usnout a ráno vstát. Cestovatelé putující na západ naopak pociťují ospalost ve večerních hodinách a ráno se velmi brzy budí. Příznaky jet lagu se však různí. Velkou roli hraje rozdílná schopnost adaptace biologických hodin každého z nás. Podstatný je také věk a fyzická zdatnost cestovatele. S adaptací na nové časové pásmo mají častěji větší problém starší lidé. Kromě poruch spánkového cyklu se pásmová nemoc projevuje také snížením tělesných a duševních schopností, únavou, bolestmi hlavy, podrážděností či zažívacími obtížemi a nechutenstvím. U disponovaných osob může být jet lag i spouštěčem deprese. Pásmová nemoc je naštěstí přechodný problém, biologické hodiny se během několika dnů přizpůsobí novým podmínkám. Nejnáročnější situaci jsou vystaveni lidé, kteří přilétají z velké vzdálenosti na relativně krátkou dobu, například na vědecké sympozium, konferenci, obchodní či politické jednání na jiném kontinentě. S ohledem na fakt, že nejde o dovolenou, ale o pracovní cestu, na níž se zpravidla očekává vysoké pracovní nasazení, je zvlášť vhodné pokusit se projevům pásmové nemoci předejít.

Proč? Seriál o tělesných projevech a pocitech, které si často neumíme vysvětlit