Online archiv

Úklid – na první pohled banální činnost, přesto bývá zdrojem silných emocí. Málokomu je uklízení lhostejné, někdo ho nesnáší, jiný se ho děsí, další v něm nachází uspokojení a vnitřní klid, v někom dokonce dokáže probudit vášeň. Co o nás náš vztah k uklízení napovídá?

Je nám škodolibost vrozená? Richard Smith mluví přinejmenším o „přirozeném sklonu, který se za určitých podmínek projeví“. Hovoří pro to i fakt, že škodolibost se objevuje ve všech kulturách, ve kterých se až dosud zkoumala. V jedné aktuální studii se například ukázalo, že Číňané byli dokonce značně škodolibí, když konkurenční velmoc Japonsko v roce 2011 zasáhla vlna tsunami, která vyvolala zkázu jaderné elektrárny ve Fukušimě. Další indicie: škodolibost můžeme pozorovat už u dětí mladších dvou let. Simone Shamay-Tsoory z University Haifa ukázala dětem, jak jejich matka čte jiným dětem z knížky. Ale nějaká nehoda knihu poničila tak, že byla nepoužitelná. Malé děti tohle „neštěstí“ očividně velmi potěšilo. Patrně proto, že předtím na cizí děti žárlily. Ale když Shamay-Tsoory dětem ukázala video s matkou, které se stala stejná nehoda, když z knihy četla jen sama pro sebe, byly děti daleko méně škodolibé. Nikolaus Steinbeis z Lipského Institutu Maxe Plancka naproti tomu považuje za spíš nepravděpodobné, že by škodolibost byla vrozená. Díky řadě studií zjistil, že děti v prvních letech života zažívají podstatně víc pocitů škodolibosti, s vrcholem v šesti až osmi letech. Tento vývoj neprobíhá náhodně. Ve věku kolem čtyř až pěti let děti začínají srovnávat svůj výkon s ostatními. Cítí-li se být slabší než ostatní anebo na nižším stupni sociálního žebříčku, závist a škodolibost se vyvalí téměř bez zábran. Bez zábran proto, že oblasti mozku zodpovědné za sebekontrolu vyzrávají později. Tato centra sebekontroly později sklon ke škodolibosti alespoň brzdí, aniž by ji ovšem u většiny lidí dokázala vymazat úplně. „Ve věku kolem 7–12 let,“ shrnuje Steinbeis své výzkumy s více než 180 dětmi, „se sklony ke škodolibosti postupně ztrácejí.“ Před dvěma lety uveřejnil výzkumný tým princetonské univerzity vedený sociální psycholožkou Susane Tufts Fiskeovou studii věnovanou škodolibým reakcím lidí na neštěstí druhých. Testovaným dobrovolníkům nejprve ukázali série fotografií, které si obvykle spojujeme se stereotypy, jež v nás vyvolávají určité emoce, například: starý člověk – lítost, student – obdiv, narkoman – pohrdání a hnus, bohatý jedinec – závist. Následně pak výzkumníci fotografie spojili s různými situacemi běžného života, které vyvolávaly emoce pozitivní (výhra v loterii), negativní (být postříkán kolemjedoucím autem) i ty, které byly emočně neutrální, třeba chůze do koupelny. Probandům pak pomocí elektromyogramu měřili pohyby obličejového svalstva. Ukázalo se, že se nejvíce usmívali v situacích „cizího neštěstí“ v případě osob, jimž nejvíc záviděli, standardně tedy bohatě a úspěšně vyhlížejícím jedincům. V následujících výpovědích pak testovaní potvrdili, že se cítili nejlépe při pohledu na luxusně oblečeného člověka, kterého „ohodí“ projíždějící auto. „Zjistili jsme, že když se lidem daří, lépe se srovnávají s těmi, jimž závidějí. V těžkých dobách se však skupiny těch úspěšných stávají skutečným terčem škodolibosti,“ komentovala experiment vedoucí týmu Susan Fiskeová.

Někdo vás vytlačí z levého pruhu na dálnici; o pět minut později vidíte, jak nebezpečného řidiče staví policie: škodolibá radost!

Největší kámoši i rivalové

Rozhovor s velmistrem zednářské lóže

Vegetariáni a vegani pozor! Pokud se považujete za vysoce etické bytosti, které by ani mouše neublížily, a přitom vám nevadí nakrájet si do salátu mrkev, tak trochu klamete sami sebe. Množí se totiž vědecké důkazy o tom, že i rostliny mají vědomí a mohou navzájem komunikovat podobně jako zvířata a lidé. Na univerzitě ve Florencii např. vypozorovali, že popínavé fazole spolu soutěží o klacík, kolem kterého by se mohly obtočit. Jakmile fazole zjistí, že konkurent si už klacík zabral pro sebe, přestane se o něj snažit a najde si jiný cíl. Jak se o vítězství svého druha dozví, to je ovšem záhada. V Britské Kolumbii zase provedli řadu experimentů, během nichž si stromy (dokonce různých druhů) předávají informace o škůdcích: napadne-li škůdce jeden smrk, nejen všechny smrky, ale i borovice v okolí vyvinou obranné prostředky ještě předtím, než jsou samy také napadeny. Rostliny samozřejmě nemají mozek ani smyslové orgány, kterými by mohly vnímat a myslet – přesto je celé jejich „tělo“ od kořenů až po ten nejmenší trn vybaveno obrovským množstvím receptorů, které reagují na neuvěřitelně jemné změny v okolí. Na základě těchto signálů se rostlina „rozhoduje“, zda už má začít kvést, nebo počkat, až z ní někdo posbírá housenky, jestli se ji chystáte zalít, nebo jestli má jít radši spát. Což koneckonců ti, kdo své květinky mají rádi, dávno vědí i bez vědeckých laboratoří. Jen vegetariáni to stále jaksi nechápou, roní slzy nad vepřovými řízky a pokrytecky si místo nich strouhají na talíř jemnocitné kedlubny...

Pro impulzivitu je typická prchlivost, vznětlivost, podléhání náhlým pocitům a tomu odpovídající nevhodné jednání.

Únor

Jsou naši politici naivnější než jejich evropští kolegové?

POSLEDNÍ SLOVO MILANA PETRÁKA