Online archiv

Evropa začíná přicházet na chuť kočičím kavárnám: Sedíte, popíjíte kávu, čaj nebo horkou čokoládu a kolem vás se prochází a posedává několik koček. Když mají chuť, přijdou se s vámi pomazlit. První kočičí kavárna vznikla už v roce 1998 v tchaj-wanské metropoli Tchaj-peji, kde tuhle antistresovou oázu objevili japonští turisté a přivezli si nápad domů. Kočičí kavárny se postupně začaly šířit do dalších kontinentů. Chodí sem majitelé i milovníci koček, kteří z nějakých důvodů nemohou mít zvíře doma, třeba kvůli alergii jiného člena rodiny, nebo proto, že často cestují. V Česku najdete několik kočičích kaváren v Praze, ale „kávu s kočkou“ si můžete dát například i v Hradci Králové, Brně, Opavě. Majitelé kaváren si většinou vybírají klidné a přátelské kočky z útulků. Podle majitelky pražské rodinné Kavárny Kočičí tvoří klientelu hlavně svobodomyslní a trpěliví lidé. „Kočkám musíte poskytnout prostor a smířit se s tím, že vás považují při nejlepším za sobě rovné partnery. Dle mého názoru se s tímto dokážou smířit jen skutečně vyrovnané osobnosti a tito lidé mají ve vztazích více úspěchů než ostatní,“ prozradila před časem. Ovšem Japonci už mezitím vymysleli další zvířecí kavárny – králičí, hadí, posledním hitem je soví kavárna v Tokiju. Založil ji nadšenec pro zvířata Jasu Šusaku a všechny sovy, které tu v klidné místnosti sedí na bidýlkách a mohou si přisednout i k vám, jsou už na lidi zvyklé. Můžete je pozorovat z bezprostřední blízkosti, což se vám v přírodě dost těžko stane, někdy je i pohladit a udělat si se sovou selfíčko.

Když se někteří moji známí dozvěděli, že se ve své diplomové práci věnuji znovu začlenění (resocializaci) jedinců po výkonu trestu odnětí svobody (VTOS) do běžného života a že s těmito lidmi chci dokonce i pracovat, tak na mě nevěřícně zírali a říkali mi, že jsem se úplně zbláznila. Prý, jak mě to vůbec napadlo a proč o tom píšu? Tyto otázky se mě velmi dotkly. Měla jsem chuť odpovědět:,,Já si snad můžu psát diplomku, o čem chci. Do toho, o čem píšu, nikomu nic není.“ Místo toho jsem však šokovaně odpověděla, že mě toto téma velmi zajímá. O to horší reakce byla, když jsem řekla, že bych ráda s lidmi po VTOS pracovala. Strhla se na mě vlna kritiky a otázek. „Ty sI neuvědomuješ, jak moc je tato práce, zvláště pro tebe, nebezpečná? Všichni, kdo pracovali u probační a mediační služby (PMS) odešli zklamaní a zcela emočně vyčerpaní. To bys nezvládla. Žádný z vězňů se nikdy nenapraví!“ Po této odezvě jsem doufala, že v rámci svého výzkumu zjistím alespoň částečný opak. Tedy to, že se někteří lidé propuštění z VTOS přece jen dokážou za pomoci pracovníků PMS začlenit zpět do rodinné, sociální a pracovní oblasti, což je zásadní pro budoucí bezúhonný život řádného občana. Na základě svého výzkumu jsem zjistila, že to jde, ale člověk musí sám chtít. Pokud se začlenit nechce, odmítá spolupracovat s pracovníky PMS, potom je veškerá snaha o pomoc marná. Do skupiny těch, kteří opravdu chtějí, spadají většinou ti, kteří se dopustili majetkových podvodů nebo ti, co si odpykávali trest za neúmyslné zabití. Vážně si tedy myslíme, že pomoc jedincům propuštěným z VTOS vrátit se do běžného života je zcela zbytečná? A co ti, kteří byli odsouzeni k pobytu ve vězení za neúmyslné zabití a svého činu doopravdy litují? Ti si nezaslouží žít normálním životem? Nezaslouží si druhou šanci? Nebo ti, co už mají pobytu ve vězení plné zuby a rozhodnou se, že se změní a začnou s odborníky spolupracovat? Ve svém výzkumu jsem zjistila, že je rodina vždy přijme zpátky a že s její pomocí nebo s pomocí PMS si vždy najdou práci (pokud chtějí) a vrátí se do běžného života. Ať už jsme proti vězňům jakkoli zaujatí, nezapomínejme, že žijeme v době agresivních dětí, mládeže a dospělých lidí a že i nám se může stát, že v afektu někoho zabijeme nebo že ze zoufalství spácháme jiný trestný čin. Můžeme skončit ve vězení třeba i nedopatřením. A přiznejme si, že ne všichni známe všechny zákony a víme, za jaké další činy se můžeme ocitnout za hranicí zákona. A v době narůstající kriminality a agresivity se to může stát každému z nás a kdykoliv. Proto si položme ruku na srdce a zeptejme se sami sebe, kdyby k tomu došlo a my bychom byli odsouzeni k několikaletému pobytu ve vězení, nebyli bychom vděční probačním úředníkům nebo sociálním kurátorům za jejich pomoc? Proto nepokládejme pomoc lidem propuštěným z VTOS za něco zbytečného nebo za zvláštní zálibu. Činnost pracovníků PMS je velmi náročná a nebezpečná, protože zde hrozí velké riziko syndromu vyhoření. Uvědomme si, že každý si zaslouží druhou šanci. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdy budeme potřebovat jejich pomoc i my.

Zaujal mě článek Chmurná digi-vize v prosincovém čísle. Zejména proto, že také pozoruji jisté důsledky přemíry počítačů v životě naší společnosti. Já např. dosud nemám a nepotřebuji ve své ordinaci počítač. Při vyšetřování pacienta by mi velmi překážel, neboť jakožto psychiatr se v rozhovoru s pacientem intenzivně soustředím právě na něj a psaní do počítače by mě rozptylovalo. Při psychiatrickém vyšetření je právě kontakt s pacientem pro lékaře nosným prvkem, na němž staví nejen své diagnostické pozorování, ale i léčbu. To ovšem platí, i když v menší míře, rovněž pro lékaře jiných oborů. Proto s názorem autora, že „pokud pacient už sedmému lékaři znovu stereotypně opakuje svoji anamnézu a ten ji otrocky naťukává do svého počítače, místo toho, aby si ji stáhl z nějakého centrálního systému, zcela jistě tím daný doktor ztrácí čas…“ rozhodně nemohu souhlasit. Při odběru anamnézy totiž lékař s pacientem zahajuje spolupráci a vytváří se mezi nimi vzájemný vztah, a to i v případě, že lékařem je třeba chirurg nebo dermatolog. Rozhovor s pacientem nikdy není ztráta času. Odlidšťování medicíny technickými vymoženostmi, to je to, co mě, a nejen mě, na moderní medicíně děsí. A nejde jen o medicínu. Jsou to zejména ruce a práce, které z nás učinily lidi, na rozdíl od jiných vyspělých a bezesporu inteligentních živočichů. V rehabilitaci duševně nemocných se také používá pracovní terapie, která má značný léčebný efekt. A co teprve u pacientů neurologických postižených různými druhy paréz či jiných pohybových poruch. Jsou to především ruční práce všeho druhu, které jsou schopny rehabilitovat nemocí postižené oblasti, včetně kognitivních funkcí. Jednoduché ťukání do počítače by to nedokázalo. Dalším negativním účinkem plošného používání počítačů je dopad na komunikaci mezi lidmi. Tím, že spolu mluvíme a spolupracujeme, se rozvíjejí osobnostní kvality jedince, včetně podpory emočních vztahů. Obávám se, že opak způsobí jejich úbytek. Takoví „lidé“ budou sice mít k dispozici různá technická vybavení, ale nebudou umět spolu žít.

POSLEDNÍ SLOVO MILANA PETRÁKA

VYTRŽENO Z DIÁŘE

Balijský kalendář v podstatě znamená, že „dnes je dobrý den na svatbu, pokácení stromu nebo kremaci“. Nesnažte se v něm vyznat, i Balijci si volají na pomoc s jeho interpretací vzdělaného a sečtělého kněze. A pokud na Bali ztratíte pojem o čase a o datu, Balijský kalendář nekonzultujte. Ocitnete se totiž v hluboké minulosti. Cibetková káva aneb Kopi. Síla kávového zrna prošlého v zeleném stavu trávicím traktem nenápadné místní lasičky vás asi překvapí, pokud tedy překonáte tuto představu a podezření, jak bylo nakonec toto zrno ještě upraveno. Zvláště když pak na vlastní oči vidíte, jak jej pod širým nebem, na malém ohni a v podivné nádobě praží scvrklá stařenka. Démoni. Bez démonů není ve světě, v přírodě ani v životě rovnováhy, a protože Bali je prakticky synonymem hledání harmonie, jejich sochy a vyobrazení vidíte všude. Nakonec je poznáte i sami v sobě a začnete konečně chápat jejich roli. Díky nim také možná pozměníte svůj pohled na to, jak životní rovnováhu defi nujete vy sami. Energetická centra aneb čakry patří na Bali k základnímu tradičnímu způsobu vnímání celistvosti a fungování lidského těla a jeho napojení na Zdroj. Energie je na Bali všude - cítíte ji ve vzduchu, vnímáte ji z přírody a jak sálá z druhých lidí - a nakonec, světě div se, uvědomíte si i tu svoji, jak ve vás proudí a jak dává o sobě vědět, zpola zapomenutá pod zaprášeným nánosem civilizace. Kacak je tradiční mužský tanec hojně předváděný v turistických oblastech Bali. I když vám bude rytmus mužských hlasů v kombinaci s natřásáním a krčením ramen možná nejdříve připadat k smíchu, nedejte se zmást. Má hlubokou mýtickou podstatu, příběh a je velmi náročný na všechny zúčastněné, tedy i na diváky. Nechte se nést až k transu. A možná vám pak bleskne hlavou, jak málo vlastně o téhle kultuře a její historii víme. Léčitelé. Kdo z nás by nechtěl na Bali alespoň jednoho poznat, nechat se jím vidět a vyléčit bolístky našeho těla a hlavně duše? Setkání s místním léčitelem, který jediným dotykem odhalí vaše slabá místa a ještě než se za ně začnete stydět, je nějak zázračně zmáčkne a „slabost“ odstraní, je jedinečný zážitek. Oddejte se. A ještě jedna rada. Mnohem zajímavější než jejich léčivý dotyk je rozhovor s nimi. Objevíte i nové možnosti vnímání světa a člověka v něm, a asi to bude hluboce moudré a zároveň velmi prosté. Nejsme tu pánem, máme tu nějakou roli a moc tomu nikdy neporozumíme… Rýže už nikdy nebude tím, čím pro vás bývala, až se z Bali vrátíte domů a uvidíte ji balenou v supermarketu. Znamená zelená a bahnitá podmáčená pole nekonečně se vlnící podle silnic a v údolích, znamená každodenní jídlo v miskách dětí i dospělých, skvostně uvařená v páře. Znamená tisíce zrníček na plachtách podél chodníků, kde ji suší místní ženy s hlavami zabalenými v šátcích, aby je nesežehlo slunce. Rýže sytí lidi, a aby zasytila, vyžaduje pozornost, péči a tvrdou dřinu po kolena v bahně. Bez rýže na Bali život končí. Širé nebe je na Bali výsostným svědkem téměř všech životních situací. Stačí se projet na mopedu několika vesnicemi a je vám jasné, proč chrámům chybí střechy a proč v centru každého rodinného sídla stojí jednoduchá zastíněná terasa beze zdí, kde se odehrává každodenní život celé rodiny. Balijci pod širým nebem pracují na poli i v dílnách u silnice, baví se kohoutími zápasy, hrají si, odpočívají, modlí se a meditují, jí i spí. Ano, občas si přitom dopřejí stín, ale jen do té míry, aby na to jejich nebe bylo vždycky dobře vidět. Nebe je potřeba mít na dosah. Ženy jsou na Bali nenápadné, neokázalé a jakoby měly svůj vlastní svět. Jejich role v hierarchii rodiny i v teritoriu společnosti je daná od narození. Vdají se a odejdou do domu svých mužů, kde se přidají do jeho rodiny, mezi své „nové“ ženy. Společně se napříč generacemi starají o děti, pracují na poli a v rýžovištích, vaří, pletou košíčky na obětiny z palmového listí, připravují jídlo a obětiny na četné obřady. Ty pak nosí v několikapatrových koších na hlavách, rovné jako svíčka, bez držení, hrdé, usměvavé a krásné. Zaslechla jsem jednu Evropanku o místních ženách poznamenat: „Sedla jsem si k nim do stínu, pletly si ty své palmové mističky a švitořily, kolem pobíhaly děti. Nerozuměla jsem ničemu, o čem mluvily. A přesto, jak jsem tam tak s nimi seděla, cítila jsem se - jako v ráji!“

Ostrov úsměvů a lásky

Má smysl dávat si novoroční předsevzetí?