Online archiv

Při soudním řízení uvedl obviněný na svoji obhajobu, že je přespříliš ošklivý na to, aby si našel práci, musí proto krást. Mnoho prospěchu mu vysvětlení před soudcem pochopitelně nepřineslo, nicméně Naci Mocan a Erdal Tekin, ekonomové pracovního trhu z Louisianské, resp. Georgijské státní univerzity, si uvědomili, že škaredost může být docela racionální důvod pro kariéru zločince. Analytici zaměstnanosti již dříve odhalili, že oškliví lidé vydělávají méně. Slavná studie Daniela Hamermeshe a Jeffa Biddla nejdříve zpochybnila, že by krása byla jen v „oku pozorovatele“, a ukázala, že shoda o atraktivitě člověka je v každé jednotlivé zemi poměrně značná a s časem se příliš nemění. Sami pak využili americké a kanadské šetření zaměstnanců, v němž v šíři zjišťovaných údajů byl hodnocen i fyzický vzhled respondenta. Ovšem již dříve se očekávalo, že některá vysoce příjmová zaměstnání jako herectví, modeling či TV zpravodajství přilákají pohledné zaměstnance, čímž by se dal vztah krása–vysoký výdělek vysvětlit. Popřípadě že zákazníci u některých profesí mnohem více odměňují, jednají-li s atraktivními lidmi, jako třeba v pohostinství a službách. Vše z toho platí – třeba velmi atraktivní servírky či ty s bujným poprsím vydělávají na spropitném až o třetinu více. Nicméně Hamermesh a Biddl dokázali, že hezčí lidé vydělávají v průměru o 5 % více obecně, bez ohledu na sektor, v němž pracují. Oškliví zaměstnanci mají pak zhruba o 5–10 % nižší mzdy. Efekt je silnější u začínajících pracovníků, kteří ještě nemají příliš praxe. Překvapivě je vyšší u mužů než u žen (což se dá z části vysvětlit tím, že velmi neatraktivní ženy mnohdy nevstoupí na trh práce a zůstávají v domácnosti). Efekt přitom naopak nelze vysvětlit tím, že vnímaná krása jen skrývá jiné osobní kvality jako třeba lepší zdravotní stav či vyšší inteligenci. Rovněž se nezdá, že by závislost šla opačným směrem, tedy že by lépe vydělávající lidé mohli více investovat do svého zevnějšku, což by se projevilo na jejich vyšší atraktivitě. Z dlouhodobé povahy analyzovaných dat totiž vyplývá, že pociťovaná atraktivita se u jednotlivců de facto téměř nemění, zatímco příjem ano. Zaměstnavatelé prostě nadržují hezkým lidem.

Meditace chůze pro ty, co chvíli neposedí

V letošním roce vyšla v češtině kniha špičkového mozkového specialisty Manfreda Spitzera, ředitele univerzitní psychiatrické kliniky v německém Ulmu, o riziku „digitální demence“.

Zdá se, že zůstali svými protiklady i poté, co odešli do pomyslného psychologického nebe. Zatímco Freudovým rodným domem v moravském Příboru vás prostřednictvím sluchátek provede průvodce zastupující samotného Freuda a v tamních krámcích si můžete pořídit ledasjaký freudovský suvenýr, Junga si musíte objevit docela sami.

Hlava v lednici. Ňadra slavných žen vydražena za 735 tisíc. Válka v českém dabingu. Děsivý únik prasete za svobodou – vyskočilo z jedoucího náklaďáku. Slavná herečka chrastí kostmi. Matka v slzách: označili ji za couru, když v Costa Cofee kojila své dítě. Horor: čínské batole šlukuje před kamerou. Vyhladovělá doga sežrala souseda zaživa. Pokud jste dostali po přečtení titulků chuť pustit se do celých článků, hledejte je na stránkách českého a britského bulváru (Blesk, Aha, The Daily Mail, Sun). Oblíbenost bulvárních deníků není českým specifi -kem, stojí si dobře i v jiných zemích – a nejen v postkomunistickém Polsku, Maďarsku či Slovensku, o nichž bychom si mohli myslet, že si starší čtenáři užívají drbů v míře, o které se jim zamlada ani nesnilo. Silné postavení na mediálním trhu má i německý Bild, ve Velké Británii jsou nejčtenější The Daily Mail a The Daily Mirror. Zato ve Francii a v jihoevropských zemích bulvární deníky prakticky nevycházejí. Ne že by zde měli o tolik kultivovanější čtenářskou obec, ale historicky tu místo deníků fungují bulvární týdeníky. „Ve Španělsku například mají velmi zajímavý segment, který se jmenuje Prensa de corazón – něco jako tisk srdce –, složený spíše z týdeníků. Zabývá se celebritami, showbyznysem, je hodně založený na vizualizaci, mívá bohatý fotografický doprovod a podrobně řeší například to, jak se celebrity oblékají,“ říká mediální odborník Tomáš Trampota, ředitel Institutu komunikačních studií a žurnalistiky při FSS UK.

a tajemství šéfkuchaře

Nejenže jsme tím, co jíme, ale i v našem postoji k jídlu a způsobu, jak ho konzumujeme, se lišíme. Dokonce natolik, že se dají vysledovat určité typy jedlíků, vyznačující se víceméně výraznými společnými rysy.

Ve vzteku a radosti jíme mnohem více než při strachu a smutku. Při hněvu jíme rychle a bezmyšlenkovitě, zatímco při pozitivních emocích si vybíráme spíše potravu, jež potěší naše smysly. Množství snědeného jídla mimoděk „slaďujeme“ s ostatními stolovníky a leccos o nás napoví i naše jídelní rituály.

Seriál o typických povahových rysech a o tom, jak s dotyčnými vyjít 7. díl

Přestože se v současnosti klade silný důraz na individualismus a osobitost, v partnerském soužití se zřejmě vyplatí dívat se na svět tandemovým pohledem. Páry, které se vnímají v první řadě jako „my“, jsou totiž spolu spokojenější, cítí se více šťastni a snáze řeší společné konflikty než ti, kteří se vnímají odděleně jako „ty“ a „já“. Platí to u mladých lidí, stejně jako u manželů, kteří spolu prožili více než dvě nebo tři dekády života, potvrzuje studie z University of California v Berkeley.

Málo diskutované téma asistované reprodukce „Ráda pomohu páru, který nemůže mít své vlastní děťátko. Jsem zdravá svobodná matka jednoho dítěte, těhotenství bez problémů...“

Renata Landgráfová je přední česká egyptoložka a lingvistka. Překládala Knihu mrtvých, staroegyptské životopisné texty i milostnou poezii, která vyšla česky pod názvem Písně Zlaté bohyně. Jako jedna z mála egyptologů na světě se věnuje také démotickému písmu (psané formě „lidové staroegyptštiny“).