K rizikům meditací

Vážená paní doktorko, se zájmem jsem si přečetl několik vašich článků o meditaci v časopisu Psychologie dnes. Psala jste o přínosech meditace, abyste nakonec v lednovém čísle popsala rizika? Z předchozích textů jsem měl dojem, že se skutečně meditací nějak víc zabýváte, sama jste meditační techniky delší dobu praktikovala a jste s nimi skutečně seznámena a došlo u vás skutečně k hlubším vhledům a pochopení. „Rizikem meditací“ jste mne však nemile překvapila a došlo mi, že meditaci znáte jen zvenku, jen z pohledu pozorovatele, psychiatra, který možná vidí nějaké projevy, možná mluvil s mnoha lidmi, ale sama jste podstatu vůbec nepochopila. Evidentně jste v zajetí konvenční psychiatrie a starého newtonovsko-karteziánského modelu světa, do kterého samozřejmě hluboké prožitky z meditace nemohou zapadat. Popisujete poměrně dobře stavy, ke kterým při meditaci dochází, avšak zcela chybně (jako většina psychiatrů) jim přisuzujete patologický ráz. Ano, při meditaci skutečně dochází k tomu, co psychiatrie považuje za patologii a nazývá to derealiace, depersonalizace, ztráta časoprostoru atd. Není to ovšem v tomto případě (v drtivé většině případů) duševní porucha, ale právě naopak schopnost uvědomění si skutečné reality světa. Dokud budete stále vycházet z představy, že vědomí je vytvářeno hmotou (tedy mozkem), do té doby bude vše pouze výplod chorého mozku, halucinace a bludy. Hluboká meditace vás donutí zcela přehodnotit systém vnímání světa, systém hodnot, systém reality. Je to ta nejhlubší transformace, jaké je člověk schopen a málo komu se do ní chce, většina lidí se jí zalekne. Z tohoto titulu oceňuji váš záměr -ukázat rizika meditace pro nepřipravené, nepoučené, nemocné. Považuji také za nezodpovědné dovolit duševně narušeným lidem bez zkušeností, znalostí, možností konzultace s terapeutem, aby jeli například na měsíční meditační pobyt do kláštera. Je do nebe volající nezodpovědnost současné psychiatrie považovat vše za patologii a všechny, kteří se snaží o sebepoznání a sebeléčení utvrzovat v tom, že jde o patologické projevy mysli nebo mozku. Samozřejmě může i k tomu dojít, skutečně může dojít ke schizofrenii nebo jiným těžkým psychotickým stavům, které se zvrhnou v neřízený rozpad osobnosti, na jehož konci nebude transformace, ale trvalá nemoc. Naučte se rozlišovat stavy skutečné duševní choroby a stavy psychospirituálních krizí, ke kterým u nepřipravených jedinců při meditaci často dochází. Než budete lidi strašit meditací, zpracujte systém, jak jim skutečně pomoci. Vůbec netvrdím, že mistři meditace, z českých bohužel již nežijících mystiků třeba Eduard Tomáš, Květoslav Minařík, Fráňa Drtikol, z dosud žijících například známý Vlastimil Marek, jsou zároveň ideální terapeuti pro duševně nemocné nebo narušené pacienty, ale rozhodně jejich zkušenosti a jejich prožitky nelze považovat za patologické. Velmi dobrou rozlišovací diagnostiku zpracoval světoznámý výzkumník na poli rozšířených stavů vědomí Stanislav Grof, který rovněž přinesl pojem psychospirituální krize. Je velkou nezodpovědností až zvěrstvem konvenční psychiatrie 21. století, že stále toto rozlišení a vůbec jeho padesátiletou vědeckou práci odmítá přijmout. Bylo by více než žádoucí, kdyby konečně konvenční psychiatři pochopili význam těchto krizí a naučili se s nimi zacházet, naučili se využívat jejích potenciál. Zatím se chovají jen jako „automat na psychofarmaka“, díky kterým potlačují veškeré „nežádoucí“ duševní projevy a považují to vítězství moderní vědy.