Online archiv

SLOUPEK

V minulém čísle mě zaujal článek Evy Jedelské Móda není jen pro Barbíny. Autorka v něm naříká nad rozvolněností českých společenských norem, co se týče oblékání. Svoboda prý přináší chaos a to, co je u nás někdy vidět na společenských akcích, působí podle citované stylistky a koučky jako „směs bezradnosti a lenosti“. Článek je zajímavý a pěkně napsaný. Přesto ve mně vyvolal spíše negativní emoce. První důvod je osobní. Stylové oblečení sladěné s doplňky prostě není ve výši mých priorit vysoko, a co je zrovna v módě, je mi vážně úplně jedno. Prý je u nás módní peklo, když se lidé musí dívat na takové, jako jsem já. Každý si ale představuje peklo trochu jinak a já bych se asi cítila hůř ve společnosti, jež by mě pohrdlivými pohledy odsoudila pokaždé, kdy mi zabahněné dítě skočí do náruče, a já se neběžím hned převléknout. Cca dvě hodiny denně strávím péčí o oblečení naší rodiny (sebe, muže a tří malých dětí). A to nežehlím. Stačí praní, věšení, skládání a ukládáni, přemýšlení o tom, co kdo má čistého a co bude kdy potřebovat, vyspravování. A na začátku každé sezóny téměř kompletní výměna šatníku dětí, protože z toho loňského už vyrostly… Kdybych měla ještě zajistit, abychom byli všichni sladění, asi bych nedělala nic jiného. Druhý pramen mých negativních emocí je obecnější. Volání po vyšší kultuře odívání, adorace módy a firemních dress code mi přijde trochu nebezpečné. Zejména shodnemeli se na tom, že upravený, sladěný a módně oděný pracovník je lepší než jeho halabala oblečený kolega prostě proto, že je na něj příjemnější pohled. Patrně vždy to bylo tak, že atraktivní, dobře odění lidé měli například v získávání zaměstnání přednost před stejně kvalifi kovanými, leč hůře vypadajícími. To, oč se hraje, je míra tohoto upřednostnění. A články jako ten z minulého čísla stávající diskriminaci chudších a neatraktivních zvyšují. I mně přijdou úsměvné kalhoty s rozkrokem u kolen či vykukující spodní prádlo. Avšak neuráží mě, beru je za projev svobody, za niž jsem vděčná. Ať si nosí každý, co chce, co je jemu příjemné a co se mu líbí.

„Jste zastáncem liberální, nebo tradiční výchovy?“ Podobnou otázku dostávám už léta. Odpovídám na ni nerad a s rozpaky. Nejde totiž o dodržování určitého předem daného postupu. Výchova se vždycky odehrává v kontextu vztahu mezi rodičem a dítětem. O tom ovšem vychovatelé vůbec nepřemýšlejí…

Ty poslední kroky už skoro běžel. Rychle za sebou zabouchl dveře. Zamkl a tiše poslouchal. Sledují ho! O tom není pochyb! Viděl ty jejich pohledy! Jak si špitali a pozorovali ho. Rozhlédl se kolem sebe a zhluboka se nadechl. Je ztracen! Cítil, jak do místnosti proniká jedovatý plyn. Dostali ho! Jeho zoufalství a tlukot srdce přerušilo zřetelné syčení: „Sssssssis myslel, že unikneš?“ Chytil si hlavu do dlaní. „Nám nikdy neunikneš!“ Věděl, že neunikne. Věděl, že satelity a lasery jej sledují na každém kroku. Věděl, že nemůže věřit nikomu. Nikomu! Bylo to tak skutečné. Pach otráveného plynu. Hlasy dunící přímo v jeho hlavě. Strach a obavy o holý život. Jak by mohl uniknout? Dostali ho. Už nemá šanci. Svezl se pomalu na zem. Schoulil se do klubíčka a čekal, až pro něj přijdou…

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Švýcarský lektor Andre Jacomet povede 17. září 2014 v Praze výjimečný seminář o tom, jak podpořit odolnost dětí vůči stresu a traumatu už v prenatálním období a brzy po narození. Seminář je beneficí pro Živou radost.

Léčbu tmou bych zahrnul do široké škály technik, které pracovně označuji jako léčba změnou životního stylu. Patří sem například léčba chůzí, uměním, hudbou, pohybem či dechem a věřím tomu, že na některé pacienty by zabrala třeba i léčba tlačenkou s cibulí či slivovicí. Možná že i slovo „léčba“ je v mnoha případech příliš silné a že by se mohlo hovořit o nápravě či úpravě rytmu života, jeho hodnot a postojů.

Už je pro nás naprosto samozřejmé, že k tomu, abychom mohli příteli, kamarádovi či známému něco sdělit, se nemusíme osobně potkat. Po ruce máme chytrý telefon či notebook, díky nimž můžeme okamžitě telefonovat, SMSkovat, chatovat, skypovat… Jsme prostě stále on-line, dostupní, ve spojení. Ne vždy si ovšem uvědomujeme, že tyhle relativně nové formy komunikace nefungují stejně jako rozhovor tváří v tvář.

Cítí odsouzené ženy vinu? Čím se trápí? Jak se jim s pocitem viny ve výkonu trestu žije? A čím by měly projít, aby se mohly „napravit“ a k trestné činnosti se už nevrátily? To nás zajímalo ve výzkumu, který jsme podnikli v opavské věznici.

Každý pátek je malým svátkem – a jako takový je hodný oslavy. Sobota zrovna tak. S víkendovou „špičkou“ si většina z nás dělá starosti maximálně kvůli zbytkovému alkoholu za volantem. Přesto nás mohou změny v nervové soustavě spuštěné alkoholem vyjít docela draho…