Online archiv

Proč někteří lidé dosahující skvělých výsledků v testech IQ jsou v životě nespokojení a ani v práci nejsou zdaleka tak úspěšní jako druzí, jejichž intelekt nijak excelentní není?

Kdybychom navštívili šatnu prvotřídního světového fotbalového mužstva v prvních měsících kalendářního roku, narazili bychom s větší pravděpodobností na oslavy nějakých narozenin, než kdybychom přišli v pozdějších měsících. Znamená to, že talentovanější sportovci se rodí počátkem roku?

Co hraje v životě větší roli?

„Já žádný sukýnky a volánky nechci, já jsem kluk,“ brání se sotva čtyřletá holčička a sahá po teplácích. Chce se podobat staršímu bratrovi a zase zkouší, co si může dovolit, říkají si rodiče. Netuší, že jejich dítě, ačkoli se narodilo s ženským tělem, se bude po celý život cítit mužem. Jiní transsexuálové jsou naopak uvězněni v mužském těle, ačkoli jsou celou svou duší ženami.

Jak to, že i druhý a třetí vztah skončil úplně stejným fiaskem jako ten první? Stejné hádky, tentýž pocit, že mi vlastně vůbec nerozumí, a ani se o to nesnaží. Na vině často bývá nefunkční scénář, který jsme se naučili v dětství a donekonečna ho opakujeme, i když už dávno nefunguje…

Na slovo s Jiřinou Šiklovou

Domníváte se, že zvýšení sazby DPH u knih negativně ovlivní čtenářství?

Mnozí pacienti trpící chronickými nemocemi se potýkají se strachem, o kterém lidé v jejich okolí nevědí. Strach přitom nejednou akceleruje jejich obtíže a pacienti samotní ho nijak neřeší. Podle vědců z Univerzity of Georgie však existuje poměrně jednoduchý způsob, jak úroveň strachu postupně zmírňovat, a tím je sport. Ve svém systematickém přehledu vyhodnotili data ze 40 studií, kterých se účastnilo takřka 3000 osob. Pacienti, kteří byli v jednotlivých studiích vyšetřováni, trpěli širokým spektrem chronických obtíží od artrózy přes kardiovaskulární onemocnění až po psychické poruchy. V rámci výzkumu se zúčastnili pravidelných fyzických cvičení v rozmezí tří až dvanácti týdnů. O co vytrvaleji a intenzivněji (s ohledem na zdravotní stav samozřejmě) nemocní sportovali, o to intenzivněji se snižovala strachová zátěž. Pozitivní vliv sportu se ukázal nezávisle na věku a pohlaví účastníků. A nehrálo přitom roli, jaké výkonnosti v dané disciplíně dotyční dosahovali, ani to, zda trénovali spíše mírně nebo energicky. U všech chronických onemocnění s výjimkou roztroušené sklerózy se díky pohybu snižovala jak intenzita strachu, tak i depresí.

Lidé, kteří vidí v druhých jen to nejlepší, jsou podle nově publikované studie šťastnější a vyrovnaní sami se sebou. Badatelé podle britského deníku Daily Telegraph zjistili, že způsob, jakým posuzujeme druhé lidi, vypovídá především o kvalitě našeho vlastního života. Čím víc považujeme druhé za šťastné, tím víc jde vlastně jen o odraz toho, jak se sami cítíme. „Náš pohled na druhé lidi vypovídá hodně o nás samotných,“ řekl listu profesor psychologie Dustin Woods z Wake Forest University v americkém státě Severní Karolína. Badatelé požádali testovanou skupinu, aby sestavila seznam dobrých a špatných charakteristik u tří osob, které všichni dobře znali. Z hodnocení se však vědci dozvěděli daleko více o sebehodnocení testovaných, jejich duševní pohodě a postoji k druhým než o kvalitách zmíněné trojice. Výsledky studie byly zveřejněny v odborném magazínu Journal of Personality and Social Psychology. „Vidíte-li druhé pozitivně, jste sami v pohodě,“ říká profesor Woods. Zajímavé je, že také svému okolí se „pozitivní hodnotitel druhých“ jeví jako srdečný, vyrovnaný a schopný člověk. Naopak ostří kritikové vykázali při hlubším zkoumání výrazný narcismus a sociopatické sklony. „Samotný fakt, že druhé vidíte kriticky, ukazuje, že jste v nebezpečí depresí a nejrůznějších osobnostních poruch,“ tvrdí Woods. „Kdybychom přiměli lidi, aby začali vnímat své okolí kladněji, nepochybně by se to projevilo pozitivně v jejich samotném životě,“ je přesvědčen psycholog.

Olovnice a vodováha

Nedávno mě zaujala studie The role of violent media preference in cumulative developmental risk for violence and general aggression publikována v březnu r. 2009 v prestižním odborném časopise Journal of Youth and Adolescence. Její autoři Paul Boxer, L. Rowell Huesmann, Brad J. Bushman, Maureen O’Brien a Dominic Moceri, odborníci z University of Michigan, se zde zabývají velmi aktuální a zajímavou otázkou, jakou a jak velkou roli hrají násilné mediální scény v rozvoji agresivního chování dospívajících. Cílovou skupinu výzkumu tvořilo 820 amerických dospívajících v průměrném věku 16 let. Tato skupina se skládala z 430 středoškoláků a 390 mladých delikventů umístěných v krajských a státních výchovných zařízeních. Sběr dat probíhal od roku 2005 do roku 2007 pomocí nejrůznějších metod – dotazníků, strukturovaných interview, pozorování atd. V rámci výzkumu byli dotazováni také zákonní zástupci dospívajících, jejich vychovatelé i pedagogové. Výzkum sledoval nejen vliv násilí v médiích na projevy agresivního chování u dospívajících, ale zaměřoval se také na význam tohoto rizikového faktoru v komplexu rizik predisponujících násilné agresivní chování. Autoři studie vyčítají odborné veřejnosti malý zájem o tuto problematiku a zanedbávání koncentrace pozornosti k této aktuálně ožehavé oblasti. Zvláště potom, kdy výsledky výzkumu poukazují na významnou provázanost rizikového faktoru expozice násilí v médiích s dalšími rizikovými faktory (projevy násilí v rodině, svědek násilné události atd.) a jejich kumulativnost ovlivňující projevy násilného agresivního chování. Ve světě ovládaném mediálními technologiemi, kde je těžké dekódovat sdělení, jež k člověku přicházejí, a hledání pravdy téměř nemožné, zdá se až pošetilé přehlížet rizika, která s sebou vymoženosti soudobé společnosti nesou. Orientaci v chaosu každodenního života nám pomáhá rozklíčovat naše nitro i naše okolí. Ovšem jelikož oni sami jsou nositeli onoho chaosu a vzniku mnoha rizikových faktorů, které nám stále znesnadňují cestu životem, nezbývá nám nic než tyto faktory odhalovat a snažit se je eliminovat. Média usnadňují komunikaci, spolupráci, podporují tvůrčí proces, ale také mohou odpoutávat od reálného života a tlumit kritické myšlení. Mediální sdělení jsou součástí našeho života a jejich obsah v nás zanechává částečný odraz společnosti, ve které žijeme a jejíž normy si od dětství osvojujeme. Proto není bezvýznamné a zbytečné se těmito obsahy zabývat i jejich působením na člověka. Vždyť síla médií a mediálních sdělení byla a je stále jasně patrná v totalitních a diktátorských společnostech, kde jsou média využita k propagandě, útlaku a vyhrožování. Vliv násilných agresivních obsahů mediálních sdělení na dítě, jehož kritické myšlení nedosahuje ještě stupně prudké obrany, může mít potom katastrofální důsledky na jeho sebepojetí i pojetí společnosti, do které patří. K těmto myšlenkám vede i zmíněný výzkum, který představuje jeden z význačnějších záchytných bodů v otázkách vlivu mediálního násilí na vývoj jedince.