Online archiv

Manžel chtěl za každou cenu dítě. Snažili jsme se dlouho a neúspěšně. Stálo nás to spoustu sil a peněz a nakonec to nikam nevedlo. Potom přišel přechod a já se často cítila zoufalá. Věděla jsem, že to znamená konec naděje na dítě.

V 21. století vítězí kolektivní inteligence

Dříve byl tématem, o němž se ve slušné společnosti ani v soukromí nemluví, sex. Zato smrt bývala běžnou součástí lidského života. Děti se brávaly na pohřeb svého rodiče či sourozence, mrtví byli portrétováni v rakvi. Minulé století obrátilo karty – zrovnoprávnilo sex, tabuizovalo smrt.

Oběti manipulace prožívají velmi těžké situace. Jen málokterým z nich se podaří vymanit se z manipulátorova neblahého vlivu. Přitom je možné se před ním chránit. Prvním krokem k znovu nabytí padesáti procent svobody a vyrovnanosti je odhalení manipulátora, dále je nutné snížit pocity viny, zranitelnost a změnit své postoje, chování a přesvědčení. Nějakou dobu to trvá – tři měsíce až tři roky, podle citového pouta, které nás k manipulátorovi váže. Jsme však za tento vliv odpovědni i my? Psychologové a psychoanalytici by mohli odpovědět, že jedině my sami můžeme za to, když sebou necháme manipulovat, obviňovat se a ničit. Částečně je to pravda, ale celý problém je poněkud komplikovanější, než se na první pohled zdá. Manipulace se přímo napojuje na kodifikované a společensky ustálené hodnotové okruhy. Řídíme se společenskými zákony a zásadami, které manipulátor dokáže využít ke svému prospěchu tím, že je oddělí od jejich skutečných hodnot. Manipulátor s oblibou používá jako prostředek ovlivňování pocit viny. Co by se však stalo s lidskou společností bez vymezení pojmů dobra a zla? Při sebemenší příležitosti bychom z hněvu nebo pocitu zklamání mohli bez jakýchkoli zábran odstranit předmět svého trápení, a to dokonce i zabitím. Neexistovala by žádná morální povinnost, rodiče by opouštěli děti, když by jim sebeméně překážely, vlastní zájmy by vždycky stály na prvním místě. Každý z nás zažívá určité pocity viny. Problémy nastávají, když jsou takové pocity přehnaně silné, přesahují hranici racionálna a brání nám spokojeně žít. Většina ne zcela vyrovnaných jedinců však tuto hranici jasně nevidí. Manipulátoři jejich slabinu záhy rozpoznají a zneužívají jí. Dokonce dokážou hranici zcela smazat, aby mohli se svou obětí dělat, co se jim zlíbí.

Když láska přináší utrpení

Hovoříme-li o sexuálních dysfunkcích, obvykle se nám vybaví muž, který má problémy s erekcí. Takoví pacienti se skutečně objevují v ordinacích sexuologů nejčastěji. Přichází ale i mnoho žen s poruchami sexuální touhy, sníženou sexuální potřebou nebo neschopností dosáhnout orgasmu. Pomoc bývá ale mnohem obtížnější.

Je hodný, spořádaný, pracovitý, pomáhá v domácnosti. Na první pohled ideální manžel – jenže se ukazuje, že právě takoví muži ženám příliš neimponují.

Pracovní doba v Japonsku patří k nejdelším na světě. V řadě profesí – vedle oněch uzákoněných 50 hodin týdně – lidé pracují další desítky hodin přesčas, mnohdy dobrovolně. A tak není divu, že významným tématem pro japonské psychology práce a zdraví je pracovní stres. Výzkumně se jím zabývá i profesor Yasumasa Otsuka z Hiroshima University.

Také věříte tomu, že abyste byli v životě úspěšní, musíte se naučit rozumně odhadovat svoje schopnosti? Že jen na základě přesného odhadu svých předností a nedostatků můžete vyhrát? Omyl! Tahle strategie se nevyplácí, jak poprvé doložili vědci: přehnané sebevědomí ve skutečnosti v mnoha případech poráží přesný odhad. Ať jde o sport, o obchod, nebo o boj. Nadměrná troufalost samozřejmě může způsobit i spoušť – autoři jako příklad uvádějí finanční krach z roku 2008 a válku v Iráku v roce 2003. Tady šlo o situaci, kdy se přemrštěné sebevědomí vymstilo. Přesto ale ze srovnání obou strategií vychází přehnaná sebedůvěra jako úspěšnější, a to hlavně tam, kde je možný zisk z konfl iktu dostatečně velký ve srovnání s náklady na boj. Lidé s nestranným, objektivním vnímáním situace pochodí hůř. Podle evolučního modelu je přemrštěná sebedůvěra nejvyšší ve chvíli, kdy lidé stojí tváří v tvář vysoké míře nejistoty a rizika. Když stojíme před neznámým nepřítelem nebo novými technologiemi, je nadměrné sebevědomí zdaleka nejlepší strategií. Tyto dvě základní strategie zkoumal tým vědců z Edinburghské univerzity a Kalifornské univerzity v San Diegu. Použili při tom matematický model, jehož pomocí simulovali efekt přehnané sebedůvěry na několik následujících lidských generací.

Nastaly v letech po „sametové revoluci“ změny, které jste nečekali?

Je to zvláštní jev – když se seznamujeme přes inzerát, jsme ochotní na sebe prozradit spíš to, že máme nějaké to kilo navíc, než své politické smýšlení. Podle výzkumů jsou si ale dlouhodobí partneři politicky daleko podobnější, než by odpovídalo náhodě. Proč se tedy při seznamování snažíme své politické preference zamaskovat? Rose McDermott, spoluautorka zajímavé studie, která se zaměřila na roli politiky v partnerské přitažlivosti, tvrdí, že podle předchozích výzkumů sdílejí manželé politické postoje víc než cokoliv jiného, s výjimkou náboženství. Čím to, že si nakonec pro dlouhodobý vztah volíme politicky podobné partnery? Existují dvě možná vysvětlení. První možností je, že lidé touží v dlouhodobých svazcích po kompatibilitě, která umožňuje ve shodě a úspěšně vychovat děti. Lidé možná na počátku vztahu nejsou v tomto směru vybíraví, ale postupem času podobnost názorů začíná hrát stále větší roli a přetrvávají takové vztahy, kde mají oba partneři stejné politické názory. Druhým možným vysvětlením je, že dlouhodobé rozhodování se zakládá na nepolitických charakteristikách, které ale s politickým přesvědčením korelují, například na náboženské víře. „V jeden okamžik během procesu sbližování nějakým způsobem odfiltrujeme lidi, kteří nesdílejí naše politické preference,“ říká jeden z autorů studie. „Domníváme se, že z krátkodobé perspektivy většina lidí chce během seznamování poznat co nejvíce možných partnerů. Ovšem z dlouhodobého hlediska se sdílené politické názory stávají zásadním základem trvalých vztahů, bez ohledu na to, že mnoho Američanů se o politiku ani nezajímá.“

Už se vám někdy stalo, že jste „dostali chuť“ na nové boty za výlohou nebo na knihu, kterou jste zrovna listovali v knihkupectví? Touha po nějakém předmětu, který nemá charakter jídla, se opisuje slovními obraty, které zahrnují hlad a to, co k němu patří. Je možné, že se nám opravdu sbíhají sliny v ústech? David Gal z Northwestern University tvrdí, že ano. Už sama představa peněz má podle něj dramatický vliv na chování. Ve svém experimentu rozdal vatové tamponky, které si jeho pokusné osoby vložily do úst. Potom jim promítl obrázek peněz a nakonec tamponky jednoduše zvážil. Není to ale tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Lidé totiž „dostali chuť na peníze“ jen v případě, že si představili, že nemají žádnou moc. Ty ostatní, kteří si představovali, že jsou bohatí a mocní, pohled na peníze ke slinění nepřiměl. Gal to vysvětluje tím, že lidem se začnou sbíhat sliny na jiné věci než jídlo jen v případě, kdy jsou tyto věci prostředkem k dosažení nějakého aktivního cíle – tedy když se cítím bezmocný, potřebuji peníze, abych získal moc. V jiném experimentu muži, kteří si měli z obrázků vybrat atraktivní ženu a představit si, že ji pozvou na schůzku, reagovali sbíháním slin na sportovní auta. Naopak ti, kteří měli za úkol představit si návštěvu u holiče, zůstali k autům chladní. Aktivace cíle – pozvat ženu na schůzku – aktivovala touhu po autě. Je totiž známé, že muži se snaží imponovat ženám drahými a luxusními věcmi. Vysvětlení je snadné. Objekty touhy, ať jde o jídlo, či nikoli, aktivují stejný systém odměny v mozku, a slinění může být jednoduše důsledkem této aktivace.