Online archiv

Zcela souhlasím s názory a vyjádřeními kolegy dr. Netíka. Je jasné, že je opravdu těžké dokazovat, že nějaký znalec chtěl někoho záměrně poškodit anebo naopak ho zvýhodnit. Jen si vzpomínám ještě na JUDr. Motejla, když navrhoval zřídit skupinu soudních znalců, kteří by dělali kontraposudky, tj. víceméně kontrolovali špatné znalecké posudky. Přimlouval bych se za podobnou skupinu erudovaných znalců a těm, kteří by udělali neprofesionální a špatný posudek, by měla opravdu hrozit nějaká sankce. Znalec by měl být na určité profesionální výši a musí si plně ručit za svůj posudek, který zároveň musí být zcela nestranný – a to opravdu v praxi lze dodržet.

Pravidelně vás čtu. Nejenom že máte zajímavá témata, ale i grafickou úpravu, kterou tvoří převážně fotografie. Někdy fotografie hovoří o tématu víc jak psané slovo. To se právě podařilo v únorovém čísle k tématu Kariéra – společně v práci i v ložnici. Fotografie je pojednána přinejmenším dvouplánově ve své kompozici, kterou dramaticky dělí deska notebooku. V horní části je výrazový portrét ženy a muže. Žena typologicky vyzrálejší, hledí do obrazovky uváženě – nadhledově. Muž exaltovaně se zaujetím. V druhé polovině kompozice trčí ženská noha „okovaná“ špičatou botou proti fotografickému objektivu (světu). Zde je už cítit druhý plán fotografické výpovědi, který směřuje k filozofickému vyústění. Mužský a ženský princip v nastavení života a světa – jeho skutečnosti. Notebook umístěný v klíně ženina těla demonstruje střed světa, ze kterého je „výkop“ feministické dominanty v symbolu pohybu její nohy. Mužský fenomén principu s obavou sleduje ženské počínání (principu) „v internetovém – virtuálním světě “, který se svým raciem stvořil. Pouze divák fotografie zaznamenává, že ženský důvtip právě ve svém principu je ukrytý v její tělesnosti (nohy) – respektive v jejím klíně, který je bohužel středem veškerého života potažmo i světa… Možná to bylo náhodné, naaranžované. Možná to byl záměrný výběr, ale každopádně mě to navedlo k tomuto přemýšlení. Děkuji.

Od 1. října 2010 obsahuje oficiální Katalog prací novou profesi: kaplan. Povolání vykonává duchovní, který poskytuje spirituální péči v širším slova významu. Co vlastně dělá kaplan v nemocnici a čím se liší jeho kompetence, řekněme, od psychoterapeutů?

/ Aktuality z domova /

Přestože lidi, kteří se doma nechávají týrat, mnohdy nechápeme, soucítíme s nimi a státní systém pomoci obětem domácího násilí považujeme za nezbytný. O to podivnější se může zdát fakt, že existuje i program pomoci násilníkům samým.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Baron Prášil není pohádkovou postavou. Skutečně žil v letech 1720– 1797 a jmenoval se Hieronymus Karl Friedrich Freiherr von Münchhausen. Byl proslulý svou bájivou lhavostí (pseudologia fantastica) a vymyšlenými příhodami a kousky, jimiž bavil společnost. Není však o něm známo, že by cestoval od jedné nemocnice ke druhé jen proto, aby se dával vyšetřit nebo bezdůvodně operovat. Jeho jméno je přesto dáváno do souvislosti s jednou podivuhodnou psychickou poruchou, a to s předstíráním nemoci. Předstírat nemoc lze s různou mírou dovednosti a s různým cílem. Nejčastěji bývají předstírány různé bolesti, které se lékařům špatně prokazují, do moči lze přihodit špetku hroznového cukru nebo ucedit kapku krve, také únavu nemůže nikdo dost dobře změřit. Cíl bývá většinou srozumitelný: pracovní neschopnost, invalidní důchod, odklad nástupu trestu a další výhody. To je známý a běžný obraz simulace. Pro dosažení výhod se mohou lidé i poškozovat; vězni např. polykají předměty, aby se dostali do nemocnice. To ale není případ pacienta s Münchhausenovým syndromem. Ten jako by si vzal za své Tyršovo heslo: Ni zisk, ni slávu. Netouží po důchodu, nevyžaduje úlevy ani výhody spojené s rolí nemocného, chce jenom jediné: hrát tuto roli. Chce být opečovávaným pacientem, nic víc. Na rozdíl od většiny simulantů své obtíže nejen předstírá, ale příznaky si také sám vyrábí.