Online archiv

To si takhle jedu jednou ve vlakovém kupé, když přede mnou leží zapomenutý čísi časopis. A hleďme, časopis na téma, které mne zajímá – „Psychologie dnes“. Tak jsem neodolala a dovolila jsem si ono číslo zmíněného časopisu odcizit (ačkoli, tady bychom mohli polemizovat – dá se odcizit zapomenutá věc? A co když ji zájemce ponechal ve vlakovém kupé naschvál, aby se mohli pokochat další…). Ale k věci: první, co jsem nalistovala, byl sloupek Maxe Kašparů. Četla jsem ho jednou, dvakrát, třikrát… a nevěřícně jsem kroutila hlavou. Opravdu je tu sloupek někoho, kdo mi mluví z duše, tolik otevřeně a zároveň citlivě vyjadřuje problematiku dnešní věci a ještě to lidi čtou? Děkuji za váš únorový sloupek o plynové lampě, pane Kašparů, a děkuji za to, že mě umíte rozesmát, rozčílit, něco nostalgicky připomenout a… těch emocí je prostě spousta!

Obrat k lepšímu

Myslím, že vlastně nejde o nic převratně nového. Sociologové tomuto rysu naší společnosti, kdy můžete mít (nejen) své děti pod kontrolou, i když nejsou zrovna ve vašem fyzickém dosahu, říkají bezpečná autonomie. Dítě je tak v podstatě neustále pod dohledem, ale zároveň může trávit čas se svými vrstevníky. Rozdíl mezi současným využitím mobilních telefonů a „čipováním“ (zařízení bude pravděpodobně také v mobilním telefonu nebo obdobném zařízení, protože krabičku, která „něco umí“ bude dítě nosit ochotně stále při sobě) je pak jen v automatizaci. Předpokládám, že se za nějaký relativně krátký čas nad sledováním dětí ani nepozastavíme, stejně jako se nepozastavujeme nad tím, že skoro každá činnost, kterou děti dělají, se zpravidla děje pod dozorem dospělého. Možná naopak, rodič může dostat nálepku nezodpovědného, protože dostatečně o své dítě nepečuje. Samozřejmě jde především o to, jak s možností mít děti pod neustálou kontrolou naložíme. Takže ano, chci mít možnost případně své děti sledovat. Ale zejména proto, abych věděl, kam přesně pro ně mám dojet, když se budou večer vracet domů.

Jako katolického kněze studujícího dálkově psychologii mne velmi oslovil článek Martina Krači Fakta a mýty o prožitcích blízkosti smrti v únorové Psychologii dnes. V článku je zvýrazněna myšlenka, která na první pohled působí překvapivě: „Ve svém prožitku může být naopak překvapen ateista při setkání s andělskými bytostmi a Bohem… Proč ovšem jiní, v jejichž životě hraje víra důležitou roli, tento zážitek neměli?“ Na základě své kněžské praxe si dovedu představit věřícího, který je lidsky nezralý a víra je mu spíše náplastí jeho komplexů. Takový člověk by skutečně – ke svému překvapení – v rámci NDE (near-death experience) žádný zážitek setkání s Nadpřirozenem mít nemusel. U něj se totiž o víru v pravém slova smyslu nejedná. Víra, má-li být skutečná, musí být plně integrovaná člověkem, a to dá hodně práce. Taková víra pak jde ruku v ruce s lidskou zralostí a může osobnost dotyčného člověka rozvíjet. Ateista (nebo lépe řečeno agnostik), který ve svém životě vyznává i jiné než jen materiální hodnoty, se může svými postoji „dotýkat“ Nadpřirozena, aniž o tom ví, a v případném okamžiku NDE může být příjemně překvapen. Ostatně – jsem přesvědčen, že až staneme na oné „druhé straně“, zažijeme toho překvapení daleko víc…

S Nikolou Štefanem jsem se seznámil na šachovém turnaji. Zprvu jsem ho pokládal za indického matematika, pak vyšlo najevo, že je to Rom ze Smíchova. Šachy má rád proto, že v nich neexistuje diskriminace – jediné, na čem záleží, je, jak člověk svou věc umí.

? Své děti nade vše miluji, avšak o tom, že bych je dala očipovat nebo jim zakoupila „bezpečnostní krabičku“, neuvažuji. Když byly malé, doprovázeli jsme je všude tam, kde toho bylo zapotřebí. Dnes už je na ně spolehnutí a doufám, že samy v mezích svých možností dbají o svou bezpečnost. Také u sebe nosí mobilní telefony. Je příjemné, že se nám mohou kdykoliv ohlásit nebo můžeme zavolat my jim, tedy pokud si mobil zrovna nevypnou, což s oblibou dělají zvláště ve chvílích, kdy se to nám rodičům nejméně hodí. Eva Labusová, šéfredaktorka časopisu Děti a my ? Pravděpodobnost únosu je velmi malá, ale co je statistika proti našemu sžíravému strachu, že o své dítě přijdeme? Že bychom nevěděli, kde je, zda je živé, nebo mrtvé, zda ho někdo někde netýrá? Tento strach je pro každého rodiče asi ten nejnesnesitelnější. Se svým synem jsem to vyřešil tak, že až do páté třídy jsem ho do školy vozil a odpoledne pro něj chodila chůva. Poté odešel na víceleté gymnázium a já se musel se svým strachem vyrovnat, abych mu více neuškodil svojí hyperprotektivitou. Možnost lokalizace dítěte prostřednictvím GPS si dovedu představit u mladších dětí; u teenagerů jedině s jejich svolením a s omezením funkce na indikaci, že se potomek dostal výrazně mimo dohodnuté teritorium. U dětí rodičů veřejně známých, výrazně bohatých či z jiných důvodů vydíratelných bych použití sledovacího zařízení vnímal jako daň, kterou platí za své výjimečné postavení ve společnosti. Pořád lepší než chodit s ochrankou za zády. Stanislav Svoboda, předseda občanského sdružení Škola dětem ? Mám roční dceru. Jestli máte dítě, víte, co je nejhorší strach – že se vám dítě nevrátí domů. A já vím, že ona to prostě u sebe bude mít. Než to začne schválně vypínat nebo zahazovat nebo to třeba naschvál hodí do náklaďáku, který jede do Brna, aby měl tatínek nějakou zábavu. Zeptejte se mě za pár let, jak to Eliška snáší.

Elektronická sledovací zařízení jsou na našem trhu už několik let, aniž by vyvolávala větší zájem či emoce. Poslední měsíce však všechno změnily – zmizení Aničky Janatkové a další útoky na děti vyvolaly v rodičích pocity ohrožení a potřebu něco pro bezpečí svých dětí udělat. Cokoli a za každou cenu.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Český cestovatel a dobrodruh A. V. Frič popisuje v knize Indiáni Jižní Ameriky porod u kmene Bororó: Na břehu řeky byl postaven nízký domek ze suchého rákosí a do toho domku byla přivedena rodička a ponechána o samotě… musel jsem se přemáhat, když páni čarodějové zapálili boudu z několika stran. Pak s velkým řevem se pustili ke vchodu do boudy. Nepopsatelný výkřik bolesti a leknutí přerušil jejich řev a pak vše utichlo. Z kouře a hořící slámy vyběhla malá maminka s nově narozeným děťátkem. Úlek byl asi prostředkem, který usnadnil porod. Skočila do říčky, přebrodila a přeplavala na druhou stranu, tam se otřepala a přeplavala zpět. Od starších žen přijala bambusový „panakú“, dala do něho plováním vykoupané novorozeně, zavěsila si koš na záda, připjala jej lýkem na čelo, vzala lopatku z tvrdého dřeva a šla do lesa sbírat jedlé kořeny. Jak jí bylo? Ale tvářila se vesele a spokojeně. Zato uboze vypadal její manžel. Ležel na lůžku a zle naříkal. Všichni obyvatelé „baita“ se nahrnuli do jeho domku a smutni mu útrpně domlouvali a tišili ho. Protože se k tomu připletl můj tlumočník, dověděl jsem se, že muž je těžce nemocen. Po delším pátrání zjistil, že nemoc se jmenuje kuvade a jejím smyslem je odlákat zlé duchy, kteří by mohli otevřenou ranou po porodu ohrozit matku. Těhotenství a porod jsou mysteria přesahující naši každodenní zkušenost, a není tedy divu, že se k nim váže mnoho pověr, magických praktik a hlavně emocionálního doprovodu. Že nás od Bororů dělí několik civilizačních etap, neznamená, že u nás něco podobného není možné. A jmenuje se to stále kuvade, přestože se to píše jinak.