Online archiv

Názory autorů v článku zveřejněném v říjnovém čísle Psychologie dnes jsou sice velice zajímavé, ale autoři se dopouštějí chyby, jaká se u těchto témat poměrně pravidelně opakuje -neptají se samotných studentů, kterých se to týká. Já nyní studuji sextu na Gymnáziu Jana Palacha v Mělníku, je mi 16 let a ráda bych upozornila na praktický dopad přidávání určitých předmětů. V minulém roce nám přibyly dva nové předměty, a to: OCH (Ochrana obyvatelstva za mimořádných situací), což je obdobou bývalé branné výchovy, a OSV (Osobnostní a sociální výchova). To je předmět, o němž jsme se nikdy nedozvěděli, k čemu měl sloužit. V předmětu OCH se profesor ze začátku pokoušel o jakési vyučování, ale skončilo to přehráváním různých filmů či videí, které vybírali studenti, a u OSV nám zpočátku profesorka přehrávala jakási videa o etice, kde nám bylo řečeno, kdo podává ruku jako první (což vás učí již na základní škole během jiných předmětů) a nakonec to i profesorka vzdala, jelikož nevěděla, co učit. Ti, co rozšiřování osnov schvalují, si totiž neuvědomují, že my se musíme ve škole soustředit několik hodin v kuse a ještě doma se intenzivně připravovat a že toto je samozřejmě ztráta času. Diskutující v článku uvádějí spoustu důvodů, proč by měla být zavedena etická výchova, ale vůbec se nezabývají realizací. Konkrétně odpovědi uvedené v článku mi přišly až vtipné. Paní Marie Oujezdská má sice velmi zajímavý nápad, že by se to mělo realizovat v malých skupinkách, ale bohužel nebere v potaz, že učitelů je málo. A i když se říká, že v práci končí brzy, domů si nesou spousty písemek a také je doma čeká příprava různých prezentací a zejména práce s dětmi je velice náročná na psychiku. (Vím to z vlastní zkušenosti, jelikož má matka se jako profesorka na gymnáziu živí.) Dále pan Jiří Unger, který, tedy jestli jsem to pochopila správně, tvrdí něco v tom smyslu, že nám chybí morálka. To se bohužel dá naučit pouze odkoukáváním ve společnosti kolem nás, což je někdy obtížné. A také zde kritizuje, že školy jsou neutrální. Když jsem to četla, tak mě napadla myšlenka, jak budoucím prvňáčkům budou dávat barevné mašličky, podle toho, jaký názor mají v budoucnu zastávat. Nejvíce jsem se asi ztotožnila s názorem ředitele gymnázia Daniela Přibíka. Etická výchova má podle mého být součástí každého předmětu, kdy se učíme slušně hovořit s autoritou a různá pravidla mluvení při diskusi apod. Že to některé dnešní děti neovládají, to bohužel ovlivňují jak rodiče, tak i učitelky, které děti pomalu prosí, aby spočítaly příklad, a dále samozřejmě dění v médiích.

V listopadovém čísle mě zaujaly články Neurofeedback: dokáže vyléčit neklidné děti a Oběť - proč se násilníkovi nebrání? První především tím, že docela objektivně ukazuje, co lze vlastně feedbackem, který se mimochodem stal velmi módní záležitostí, tzv. napravit. V naší republice bohužel pedagogicko-psychologické poradny jak na běžicím páse „vyrábějí“ diagnózy ADHD (správněji by to měl stanovit neurolog anebo neuropsycholog, případně psychiatr) a tahle zběsilost k nám dorazila z Ameriky. Ne všechny hyperaktivní („živé“) děti musejí mít nutně nálepku syndromu ADHD. Kolegyně Čírtková ve druhém textu naprosto srozumitelně a erudovaně vysvětluje viktimizaci a související jevy, její článek patří opravdu k jisté úrovni, kterou dle mého názoru jinak časopis ztrácí. Mám na mysli nejen autory příspěvků (často i nepsychologové, případně čerství absolventi), ale i jednotlivá témata.

Idylická představa Vánoc nás nutí hledat způsoby, jak zabránit hrozícímu stresu a konfliktům - nejlépe snadno a rychle, díky „spolehlivému receptu“ v deseti bodech. Což si pro změnu připustit, že by vlastně bylo velmi překvapující, kdyby k předvánočním a vánočním krizím nedocházelo?

U svého biologického dítěte bych se asi neradovala z toho, že už nepropadá a že už tolik nekrade. Asi bych u něho nedokázala patřičně ocenit, že se se mnou přijde pomazlit. Přijaté děti vám ukážou život a hodnoty v úplně jiném světle.

Proč se násilníkovi nebrání?

/Poradna /

Během terapie dětské obezity očekáváme na prvním místě úbytek celkové hmotnosti a tukové vrstvy. Ukazuje se však, že děti, které během terapie pár kilogramů shodí, časem opět přiberou. Problém vidím v tom, že se málo pozornosti věnuje změnám v psychice dítěte.

Neurofeedback nebo také EEG biofeedback je metoda, jež se uplatňuje při léčbě širokého spektra poruch od bolestí hlavy přes poruchy spánku až k léčbě autistického spektra či poruch učení a pozornosti. Může skutečně zcela odstranit problémy dětské hyperaktivity (ADHD), jak někteří zastánci tvrdí?

Na workshopu, který jsem v Praze absolvovala, jsem si vyzkoušela psychometrický test britských odborníků, díky němuž mohu zjistit, proč a v jakých situacích podléhám stresu, a jaké způsoby trénování vlastní odolnosti jsou pro mě nejlepší. Hlavním přednášejícím byl Peter Clough, který se stresu dlouhodobě věnuje.

se narodil Gordon Willard Allport, jeden z prvních psychologů, kteří se soustředili na výzkum osobnosti.