Online archiv

Opakovaně si kladu otázku, proč zrovna psychoterapeuti mají takovou potřebu halit své poznatky a teorie do obecně nesrozumitelných pojmů a proč si každý směr vytváří svou vlastní terminologii, srozumitelnou jen zasvěcencům. Odborníci jiných oborů tuto potřebu – pokud je mi známo – nemají. Biologové, lékaři, chemici, fyzici – ti všichni si dokázali vytvořit univerzálně srozumitelný jazyk, kterým se navzájem domluví. Jen v psychoterapii má každý autor nového přístupu dojem, že dosud zavedené a používané termíny nevyjadřují dostatečně to, co on má na mysli, a proto musí vytvořit termíny nové. Opravdu to pomáhá zvýšit naše porozumění popisovaným jevům? Nebo to jen vytváří falešný dojem odbornosti a zasvěcení do tajemných mystických nauk, když místo „svědomí“ říkáme „superego“ a místo „přesvědčení“ „schéma“ či „fixovaný gestalt“? A hlavně – pak si nerozumíme navzájem. Abych uvedl příklad z textu – Pacientka sedí za dveřmi terapeutovy pracovny a ostýchá se zaklepat. Terapeut pro ni představuje autoritu („matku“) a ona má z dětství zkušenost, že když bude matku obtěžovat svými potřebami, bude za to potrestána. Tento strach z trestu jí brání, aby zaklepala, proto sedí a čeká, až pro ni terapeut sám přijde. Tak nějak by mohl popsat situaci nezasvěcenec. Zasvěcenec – autor – napíše: „Pacientka sama sebe zastavuje před akcí pomocí retroflexe a proflexe.“ Opravdu tomu teď rozumíme líp?

Onkologicky nemocným a jejich blízkým chybí psychosociální pomoc, zaznělo na zámku Jablonná nad Vltavou na setkání, které o prázdninách uspořádalo občanské sdružení Amelie. Počet nemocných rakovinou každým rokem narůstá, ale díky včasné diagnóze a moderní léčbě má stále více lidí šanci na uzdravení a život s rakovinou se prodlužuje. Podpůrné péči na zdravotně-sociálním pomezí dosud není věnována dostatečná pozornost a prostor ani v legislativě. A přece je podle výzkumů zřejmé, že psychický stav a sociální situace nemocného výrazně ovlivňují průběh léčby, její výsledky a konec konců i její finanční náročnost. Cílem setkání v Jablonné bylo zmapovat potřeby onkologicky nemocných na Benešovsku, Příbramsku a Praze-západ, a porovnat je s nabídkou služeb a možnostmi volných kapacit. U kulatých stolů se sešli zástupci odborné veřejnosti z oblasti zdravotní i sociální, onkologicky nemocní, zástupci obcí, Krajského úřadu Středočeského kraje, Senátu ČR, neziskových organizací a dobrovolnických programů. Všichni se shodli na tom, že je potřeba řešit psycho-sociální oblast onkologického onemocnění a života s ním. Často se hovořilo o nedostatku srozumitelných a dostupných informací, o tom, že je třeba rozlišit formy podpůrné péče podle věku, fáze léčby a také podle velikosti obce, kde nemocní žijí. Dostalo se také na zhoršování sociální situace onkologicky nemocných a jejich rodin v souvislosti s odebíráním invalidních důchodů i na problematiku návratu do zaměstnání a aktivního života.

Hroutící se budovy newyorských Dvojčat. Roztrhané vagóny, mrtvá těla v Madridu, obraz zkázy v londýnském metru… Hrůza, zděšení, vztek. A všudypřítomná otázka: co vede mladé lidi k tomu, aby zahodili vlastní život a stali se masovými vrahy lidí, které nikdy neviděli?

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Když se Řehoř Samsa ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz… Tak začíná jedna z nejslavnějších Kafkových povídek. My se, na rozdíl od něj, ráno probouzíme ve své kůži, víme kde jsme a hlavně kdo jsme, že jsme se od včerejška nezměnili, každý z nás ví, ano, jsem to já se všemi svými schopnostmi, znalostmi, zkušenostmi, jsme si vědomi své jedinečné existence; odborně se to nazývá správná autopsychická orientace. A přesto se každému z nás může stát, že se dostane do situace, kdy si není jist, zda sní, či bdí, zda skutečně existuje, protože náhle se mu jeho prožitky zdají cizí, neskutečné, snové, dívá se najednou na svět jinýma očima, jako divák, cítí se trochu jako automat, jako robot, má pocit, že je dvourozměrný, jako vystřižený z papíru. Čas běží a neběží, pocit vlastního těla i psychiky je změněný, vlastní jednání se zdá být jako ve filmu, je to divné, může to být strašidelné, až děsivé: Vypadá to takhle, když jsem mrtvý? Odborný název pro takový stav je depersonalizace (ztráta osobnosti) a řadíme jej mezi dissociace, tedy stav, kdy se integrující psychická funkce označovaná jako vědomí malinko rozpojí. Zdravému člověku se to nejčastěji stane při velké únavě, například po celodenní náročné túře dorazí do nádražní restaurace, kde hovor splývá v monotónní šumění, bolavé tělo relaxuje, zážitky se promítají v mysli jeden přes druhý, také rychle vypité pivo vykoná část práce - a najednou je to tady. Větinou to potrefené vyleká a někdy vyhledávají ujištění, že se nezbláznili. Daleko dramatičtěji probíhá tato zkušenost u pacientů s panickou poruchou při akutní atace. Tam dominuje především opravdu příšerná úzkost, strach, že omdlí, že umírá, že zešílí, že se mu tělo, které ztuhlo a probíhá jím pocit elektřiny a brní, roztrhne nebo rozsype na kusy, že mu dochází dech, srdce doslova mlátí rychlostí až 160 tepů za minutu, hrudník je sevřený obručemi, svět se mění ve strašidelnou krajinu (podívejte se na Munchův obraz Výkřik) a on sám přestává existovat způsobem, který je mu známý. Tihle pacienti přibíhají na nejbližší lékařskou pohotovost tak rychle, jak jen mohou. Protože ataka trvá několik desítek minut, ani při sebepečlivějším vyšetření lékař nic patologického nenajde. V dobré víře, že nemocného uklidní, pronese nešťastnou větu: „Nic vám není.“ To je zcela matoucí, ten vyděšený pacient nelže, před dvaceti minutami měl pocit, že nastal jeho konec. A místo, aby se uklidnil, dojde k závěru, že lékař buď svému řemeslu nerozumí, nebo že ho obelhává. Podobný zážitek si někdy úmyslně, většinou ale nechtěně navodí experimentátoři s drogou. Ta totiž mění vnímání okolí i vlastního těla daleko explozivněji než shora popsané stresové mechanismy. Naše „já“ je totiž především tělesné „já“, a pokud se stav organismu zásadním způsobem (pod vlivem únavy, stresu nebo drogy) mění, dostává mozek také jiné signály, než na které je zvyklý za standardních okolností, vnímá „jiné“ tělo a prožívá trochu „jiné“ já. Všimněme si, jak některé emoce zpracovává jazyk: byl jsem (zlostí) bez sebe, to jsem snad ani nebyl já, já jsem se nepoznával... Při dissociaci jde tento proces ještě o kousek dál. Někdy až do bezvědomí. Avicenna uvedl ve svém slavném spisu Kánon medicíny zajímavou kazuistiku. Když ve své potulné praxi dorazil k branám jednoho města, čekali tam už na něj a vedli ho k mladíkovi, který „ležel na lůžku téměř bez života“. Avicenna si povolal jednoho občana z města a nechal ho vyjmenovat všechny ulice. Při jedné z nich se mladíkův tep nápadně zrychlil. I nechal si vyjmenovat všechny majitele usedlostí a při jednom jménu pulz dále zrychlil. Při výčtu všech osob, co tam bydlí, zaznělo i jméno dcery majitele a „mladíkův tep začal bít jako na poplach“. Avicennova diagnóza sice není v našich klasifikačních systémech, nicméně byla přesná: šílený láskou. Zavolali tu dívku a mladík se uzdravil. Dnes by dostal diagnózu F44 a léčení by asi bylo delší.

Po ukončení bakalářského studia na University of New York v Praze jsem si podala přihlášku k dalšímu studium psychologie na Cambridge a žádost o stipendium. Vyšlo to.

Funguje terapie, nebo je to jen placebo? Který přístup je nejlepší? Co skutečně pomáhá? Na tyto otázky hledá odpověd obor zvaný výzkum psychoterapie. Přináší přitom paradoxně další záhady.

Proč důležitá rozhodnutí podléhají iracionálnímu strachu?

V běžné psychologické praxi se s nimi setkáme poměrně často, v odborné i populární literatuře jsou však jejich problémy opomíjené. Jde o lidi, kteří byli mezi ostatními uchazeči o zaměstnání nespravedlivě zvýhodněni a přijati na základě známosti nebo příbuzenského vztahu s někým, kdo na rozhodování o přijetí má vliv.

Tento významný francouzský psycholog se narodil 11. července 1857 v Nice. Původně vystudoval práva (1878), poté pokračoval ve studiu přírodních věd na Sorbonně, které formálně neukončil. V roce 1883 začal pracovat jako výzkumný asistent v neurologické laboratoři Jeana-Martina Charcota v Salpétriére, což bylo azylové zařízení pro ženy na předměstí Paříže, kde bývalo umístěno až jeden tisíc žen trpících duševními chorobami. Charcot se zde pokoušel léčit hysterii hypnózou. Binet jím byl silně ovlivněn a odpublikoval čtyři články o jeho práci. Charcotovy závěry však neobstály před profesionálním vědeckým přešetřením a Binet byl nucen to veřejně přiznat. Šlo o přesvědčení, že u hysterických pacientů lze pomocí magnetů přesunout libovolnou emoci v její protiklad: odpor ke špíně v zálibu ve špíně. Následné pokusy u nehysterických pacientů ukázaly, že šlo o pouhou sugesci. Kladným výsledkem bylo to, že A. Binet objevil fenomén očekávání experimentátora, které vystihl větou: „Řekni mi, co hledáš, a já ti řeknu, co nalezneš.“ Inspirován narozením svých dvou dcer Madelaine a Alice (1885 a 1887) se Binet obrátil ke studiu psychického vývoje. V letech 1891-4 působil jako výzkumník a zástupce ředitele Laboratoře experimentální psychologie na Sorbonně. Později se stal jejím ředitelem a tuto funkci zastával až do své smrti. V roce 1899 byl vyzván, aby se stal členem Společnosti pro psychologická studia dítěte. Výchova ve Francii se na konci 19. století velmi změnila po přijetí zákona, který zavedl povinnou školní docházku od 6 do 14 let věku. Na žádost francouzského ministerstva školství se Binet začal zabývat otázkou, zda lze testem odhalit dítě, které trpí poruchami učení a mělo by proto být zařazeno do zvláštní třídy. Snažil se odhalit rozdíly, které odlišují normální dítě od „nenormálního“, a tyto rozdíly změřit. Roku 1903 publikoval knihu Experimentální studie inteligence, která je popisem užitých metod. Spoluprací s Binetovým bývalým diplomantem Théodore Simonem vznikla Binetova-Simonova škála, která se rychle rozšířila: Townová ji upravila pro Ameriku (1905), Schubertová pro Rusko (1910), Johnstonová pro Anglii (1911), v dalších letech Saffi oti pro Itálii, Bobertag pro Německo, Faederholm pro Švédsko, Jankowská pro Polsko, Kubo pro Japonsko a Ou-ni-lin pro Čínu. Pro Čechy ji roku 1912 upravil Cyril Stejskal pod vedením profesora Františka Čády. V dalších letech byla škála dále revidována. Měla zásadní dopad na chápání lidské společnosti a její uspořádání. Za jedenadvacet let své kariéry Binet publikoval více než 200 knih, článků a recenzí v oblastech, které dnes nazýváme experimentální, vývojová, výchovná, sociální a diferenciální psychologie.

7. října 1926 zemřel v Mnichově ve věku 70 let německý psychiatr Emil A. Kraepelin. Narodil se 15. února 1856 v Neustrelitzu. Vytvořil klasifikaci mentálních nemocí, definoval maniodepresivní psychózu, r. 1898 definoval pojem dementia praecox (1911 díky E. Bleulerovi přejmenována na schizofrenii). Stal se autorem učebnice pro studující a lékaře (1891), v níž stavěl na znalostech francouzských a německých psychiatrů. Roku 1917 vyšly jeho Stoleté dějiny psychiatrie. Dodnes je zaslouženě označován za otce moderní psychiatrie.