Online archiv

Jde o to, že náš pětiletý syn chodí do školky, kde jsou i starší děti, a nevíme, jestli mu někdo neřekne, že žádný Ježíšek není – navíc nás zajímá, jestli taková informace od někoho mimo rodinu nemůže poškodit důvěru dítěte v rodiče, kteří mu říkají něco jiného. Děkuji za odpověď. Jana N., Pardubice Chápu obavy čtenářky, která chce zachovat tajemno kolem Vánoc a zároveň se vyhnout tomu, že by byla „usvědčena“ z nepravdy. V takovém rozporu jsme nejen kvůli Ježíškovi, ale také Zubní víle, Velikonočnímu zajíčkovi, Mikulášovi a jeho doprovodu, ale také při otázce, jak se děti dostanou do bříška. Vytváříme spolu s fantazií předškoláka fascinující a tajemný svět, kterému je hezké věřit. Radujeme se z překvapení dítěte, z toho, s jakou radostí věří na zázrak. Rádi bychom mu často věřili také. Okolo ale doslova útočí tvrdá realita – reklamní slogany vyzývající k nákupu dárků, Mikulášové vystavení po paletách v obchodech už od října. Naštěstí dětská fantazie je silná a nedá se jen tak zhnusit naší dospělou konzumní realitou. Na otázku čtenářky asi není jednoznačná odpověď, ale můžu poskytnout metodu, kterou jsem použila na vlastní děti. Dětem říkám, že Ježíšek nosí dárky těm, kteří na něj věří. Nejen, že si přijde pro dopis a pak přání vyplní – tak to funguje hlavně u malých dětí. V některých případech to může fungovat i tak, že Ježíšek někomu vnukne nápad, jaký dárek pořídit. To může být i takový dárek, který nebyl v dopise. Ostatní, hlavně dospělí, si dělají radost dárkem navzájem na oslavu Ježíškova narození. Povídáme si i o tom, že jsou lidé, kteří na Ježíška nevěří, ale věří zas jiným věcem a třeba Vánoce slaví jinak nebo je neslaví vůbec a mají zas jiné svátky. V podstatě je nejlepší nelhat a trochu se zamyslet, jak víru sami vnímáme, v co vlastně sami věříme. Čím míň sami věříme, tím je férovější dřívější převedení na radost ze vzájemného obdarování – v pěti letech na to už může být správný čas. No, a když chceme víru uchovat a dítě pak narazí na někoho, kdo mu řekne, že žádný Ježíšek není, můžeme mu v klidu odpovědět, že Ježíšek existuje pro ty, kdo na něj věří. A tak je to v podstatě i u dospělých.

Konzultace vedená odborníkem na lidský život se mění do podoby přirozené konverzace dvou lidí, kteří se snaží společnými silami rozluštit nastolené dilema. Za touto nenápadnou charakteristikou se skrývá hluboká a převratná změna v psychoterapii.

Silvestr není v životě člověka zdaleka tak významným dnem, aby kvůli němu porušil návyky, které má dodržovat s ohledem na svoje játra, slinivku či překonanou závislost.

Bolesti zad jsou v civilizovaných zemích stále častějším příznakem. Alespoň jednou za život jimi trpí až 80 % obyvatelstva. Jsou častou příčinou pracovní neschopnosti. Na jejich léčení je věnováno nemálo úsilí a prostředků, které jsou však často investovány špatným směrem a nedokážou pacientům dlouhodobě pomoci.

Potenciál je v poslední době velice používané slovo. Můžeme ho chápat jako nevyužité schopnosti a dovednosti, které v nás dřímou, a skryté možnosti našich akcí. Podstata týmu je v tom, že jedinci naprosto originální a neopakovatelní se rozhodnou pracovat spolu. Nejsou krychle, které, postaveny vedle sebe, vždy dokonale sedí. Naopak spolupráce je hledání společných možností, limitů, a hlavně způsobu, jak spolupracovat.

Dokážete v galerii plné obrazů a soch určit ty, které mají vyšší uměleckou hodnotu než jiné? A které z nich se vám opravdu líbí? Vkus sice můžeme tříbit vlastními zkušenostmi s uměním, psycholog Pavel Machotka ale poukazuje na těsnou souvislost s hlubší charakteristikou osobnosti.

Počet žadatelů o adopci v České republice přesahuje počet adoptovaných dětí. Osvojitelé si kladou palčivou otázku, zda mají dítěti říci či neříci pravdu o jeho původu. Ovšem odborníci hájící zájmy a práva dětí nezastávají jednoznačné stanovisko.

To, že ve zdravém těle je zdravý duch, věděli již v antickém Římě. Nebyli ovšem schopni tento mnoha lety potvrzený postřeh vědecky dokázat. Moderní věda prokázala, že fyzická aktivita pomáhá při zvyšování inteligence.

Dnešní mladé generaci, především školákům a studentům středních a vysokých škol, je multitasking, tedy vykonávání více činností najednou, vlastní. Začíná to už momentem probuzení. Ráno při snídani sledují televizi nebo poslouchají MP3, do toho posílají SMS kamarádům a telefonují. Při tom všem dopisují domácí úkoly a zvládají kontrolovat vzkazy na Facebooku. Ve škole poté sledují výklad učitele, zároveň odpovídají na zprávy kamarádů, píšou e-maily, svačí, kreslí si obrázky nebo vtipkují s tím, kdo zrovna sedí vedle.

Onehdy jsem si uvědomil, že člověk je ztracen ve svém vlastním světě. Umíme se sice dostat na Měsíc, udělat nebo zakázat žárovku, ale pokud jde o to, jak si udělat jasno v ostatních lidech, tak se spoléháme na vodítka, která jsou zatraceně méně exaktní než ona žárovka. Už jsme se v minulosti pokoušeli najít pravdu v dýmu hořících bylin, využívali jsme exaltovaného stavu lehce psychopatologických osob, hádali jsme na budoucnost z čar v dlani ruky, z povařených lístků čaje (v našich podmínkách spíše z lógru) anebo ohmatáváním boulí na lebce. Dnes máme psychologické testy, dotazníky a počítačové metody. Jenže zkuste si lidi, které potkáte v autobuse a něčím Vás zaujmou, otestovat. Takže nám zase zbývá naše dobrá dojmologie. Husté obočí značí urputnost, vysoké čelo (asi eufemismus pro čelní pleš) značí inteligenci, srostlé ušní lalůčky neupřímnost, otylost svědčí pro dobrosrdečnost (a jak se zdá, jsme globálně čím dál víc dobrosrdeční), červený nos je jasný alkoholismus, velký nos svědčí o sexuální vyvinutosti muže. K těmto úžasným zjištěním si dovolím přidat vlastní diagnostický znak. Je to zadek. Ptáte se proč? Je jedinečný, a tudíž identifikuje dokonale. Reliabilita v čase je vysoká – zadek se nám nezmění za týden. Další výhodou je to, že je dostupný u všech testovaných jedinců a odpadá tak nutnost volby jiné metody, jak tomu bývá u kulturních nebo zdravotních odlišností. No a co budu lhát, sledování hezkého zadku je pro mne zajímavější než sledování srostlého obočí. Akorát s tou validitou mi to zatím nějak kulhá. Ale to se poddá. Když už je na světě myšlenka, a když se jí dostatečně selektivně věnujeme, tak nakonec uvěříme, že to funguje. A jak mne taková novátorská myšlenka napadla? Šel jsem kolem květinového záhonu, který pracovnice technických služeb okopávaly v reflexních montérkách. No a tím pádem to byla nepřehlédnutelná přehlídka bezhlavých zadků. A jeden se mezi nimi vymykal natolik, že jsem došel k přesvědčení, že patří mimořádné osobnosti. A když jsem si počkal, tak se ukázalo, že patří slečně, která by mohla dělat modelku. Tak nevím. Možná že si tak modelky přivydělávají, nebo tam odpracovávala nějaký trest. Každopádně mezi ostatní nezapadala jak ona, tak ani její zadek. Tak řekněte, může to být jenom náhoda? Jasně že nemůže. Zkrátka psychodiagnostické vodítko. PS: Po přísné korektuře jsem byl manželkou krutě vyveden z omylu. Můj takzvaný objev není vůbec původní. Ženy totiž touto metodikou úspěšně selektují muže už tisíce let.

Je pozoruhodné, jak špatně adjustovaná je lidská výbava vrozených představ na svět, a to lidský i mimolidský, který nás obklopuje. Člověk je ve světě v pravém smyslu cizincem a teprve postupně si na něj zvyká, tak asi jako dospělý Evropan převezený do Tibetu. Dá se říci, že když začíná správně chápat života a světa běh, je už nad hrobem a svého vědění si už neužije, ani není schopen je předat – není totiž tradovatelné slovně – je sice do slov formulovatelné, ale ti, které by z povahy věci mohlo zajímat, mu stejně neuvěří. Každý si tuto adjustaci svých očekávání na svět musí zažít sám. I u zvířat lze pochopitelně vidět rozběžnost vrozených přání s realitou, jak je patrné třeba na nadnormativních atrapách a velkém nadšení pro ně, ale celá záležitost se zdá u lidí být obzvlášť eklatantní. Často opakovaná sentence o člověku jako nejubožejším ze všech tvorů se nevztahuje zajisté jen na bezmocné dětství, dlouhý vývoj a špatnou vybavenost pro přírodní přežívání, neumožňující ani dohonit a zadávit zajíce, ani se efektivně napást, ale především na toto chycení v pavučině vrozených a ke světu nepřiléhavých přání. Představy o spravedlnosti, lásce, žádoucím uspořádání světa i zásvětí přesahují i všemožné sociobiologické konstrukty, proč by něco mělo být tak a nikoli onak. Třeba představy o jakkoli limitovaném posmrtném pokračování bytí mají sotva jakou jinou empirickou evidenci než sny o mrtvých, a přesto se vynořují u většiny kultur, stejně jako představy o zásvětní odplatě (je samozřejmě zavádějící z tohoto na posmrtný život a spravedlnost v něm nutně usuzovat, ale sotva si lze představit „evoluční výhodnost“ takovéto představy a obav ze smrtelnosti vůbec, jevu, který zvířata zjevně příliš nesužuje, byť v posledku nevíme jistě). Celá justiční mašinerie, sociální stát a jeho soukolí i náboženské instituce jsou přímými deriváty těchto vnitřních očekávání, ne empirie (příkaz nekrást versus obecně známý poznatek, že ve všech kulturách se více či méně krade). Ne nadarmo ostatně užívala křesťanská náboženská literatura slova „svět“ ve smyslu toho, jak nás obklopující věci k naší většinou malé radosti samy od sebe běží, jako opozitum ke „království Božímu“, vlastně bytostně archetypicky lidskému, kde běží vše jinak, tak, jak bychom si nejniterněji přáli (je dosti zvláštní představa, že „království Boží“, tj. rejdiště numinózních sil mimo naši kontrolu, je vlastně „svět“ v předešlém slova smyslu – většinu pojmových párů lze oproti běžnému použití invertovat a také dávají smysl, někdy i větší). Jen z těchto vnitřních očekávání je pochopitelné, že se miliony i poměrně chytrých lidí nadchly pro ideu komunismu, byť je to z hlediska zkušenosti se světem na první pohled evidentní nesmysl. Představa ráje s jeho bezrozporností a blaženstvím, zde obohacená o zcela konkrétní materiální blahobytnost, se táhne od středovýchodního dávnověku až po středověké vyprávěnky o zemi nadbytku a nicnedělání, Schlarafenlandu – ke cti středověkých lidí budiž řečeno, že celé vyprávění tradovali jako pohádku a na možnost pozemské realizace něčeho takového nevěřili (konzumní společnost se šlarafijským cílům nápadně blíží, ale „ráj“ se zde mísí v poměru jedna ku jedné s „peklem“). Učení haličští rabíni prý tradovali, že spása může na svět přijít buď zázrakem, nebo přirozenou cestou, lidským přičiněním. Dá se říci, že první polovinu života většina lidí vrozené představy do světa násilím i umem prosazuje, druhou se většinou snaží zjednat místo i postupně poznávaným regulím světaběhu. Tím se drží lidský svět v jakési rovnováze, byť se velmi pozvolna posunuje ve směru zhmotňování vnitřních očekávání v kulturním světě. Čím blíže je takto lidský svět našim vnitřním očekáváním, tím více péče, dohledu a energetických vkladů vyžaduje – ten mimolidský či ty nejvíce přírodní rysy toho lidského stojí jaksi samy sebou a péče z vnějšku nepotřebují, udržují se samy. Z tohoto by nemělo vyplývat, že člověk má dvojí přirozenost, „biologickou“ a „božskou jiskru“ – to jsou jen dva vypreparované konce téhož spektra. Člověk je ovšem svou přirozeností kulturotvorný a k tomu vlastně poháněn skutečností, že je ve světě prakticky cizincem, jako by teprve nedávno odklopil poklop svého mezigalaktického létadla a nesměle vystavil zranitelná zelená tykadélka jarnímu vánku.

Přestože období Vánoc obecně vyvolává u občanů České republiky pozitivní pocity, pro mnohé z nás Vánoce zároveň znamenají značnou psychickou zátěž v podobě stresu, který podle většiny dotázaných k těmto svátkům patří. Ze studie společnosti GfK Praha uskutečněné koncem roku 2008 vyplývá, že téměř 60 % obyvatel spojuje tento stres s nedostatkem finančních prostředků na nákup vánočních dárků. Stres z nakupování vánočních dárků respondenti významně často vázali na nedostatek finančních prostředků. Podle Pavola Friče, autora studie, zmiňovaly těžkosti vyjít s penězi v souvislosti s Vánoci až tři pětiny dotázaných. Možná také proto se ukazuje, že se lidé před Vánoci příliš nechtějí pouštět do nákupu dražších dárků a až polovina z nich plánuje za dárky utratit sumu do 5000 českých korun. Více než 20 000 korun za dárky plánují vynaložit jen 2 % dotázaných. Přes veškerý stres, kterému jsme vystaveni, však většina z nás dokáže překonat svůj odpor ke komercionalizaci Vánoc a upřímně se na ně těší. Je zcela příznačné, že faktor vánoční pohody je typický pro všechny vrstvy a kategorie obyvatelstva. Pavol Frič dodává: „Většina Čechů Vánoce nespojuje s dovolenou v exotickém zahraničí, ale s lidským teplem v kruhu rodiny a přátel, bez nervování a shonu. Zdá se, že navzdory všemu stresu, který tomu předchází, je naprostá většina Čechů o Vánocích šťastná.“ Z výzkumů dále vyplývá, že většina Čechů prožívá Vánoce podle svých ideálních představ, tj. v kruhu rodiny a přátel.