Online archiv

Porozumět sebeobraně znamená se na čas věnovat studiu psychologie. Jedině tak pochopíme procesy, které se v našem mozku a těle odehrávají během střetu. Když poodhalíme mentalitu a myšlení útočníků a dozvíme se něco o způsobu, jakým si vybírají oběti a jak mohou odvést naši pozornost, budeme moci lépe předvídat možné komplikace. Pokud se navíc vyznáme v tom, co se odehrává v našem těle, budeme ušetřeni překvapení a budeme se moci věnovat řešení situace.

Jak si nezničit vztah, jak nepřijít o životního partnera? Co děláme špatně při seznamování, při řešení konfliktů a v manželství? Jakými chybami si komplikujeme společný život? Na to vše se snaží podívat a částečně i odpovědět seriál o partnerských vztazích, který pro vás připravujeme se zkušenými manželskými poradci. Pokud vás samotné trápí podobný problém, neváhejte nám napsat. Desáté pokračování jsme připravili s psycholožkou, terapeutkou a ředitelkou Institutu pro výzkum rodiny Magdalenou Frouzovou.

Byla vždycky aktivní, optimistická, vyřešila každý problém. Te? je jí 79 let a umírá. Všichni to vědí. Přesto matka ujišťuje své dávno dospělé děti, že nemoc překoná – nechce je přeci zatěžovat. Ony na oplátku tvrdí, že se jistě brzy uzdraví – obávají se, že by tak činorodá žena neunesla své chmurné vyhlídky…

Když se dva lidé rozcházejí, počítají s tím, že se musejí domluvit, jak budou pečovat o děti a jak si rozdělí majetek. V první chvíli je ani nenapadne, že se může změnit i vztah ke společným kamarádům a přístup k akcím, které po léta společně podnikali.

Už jste někdy viděli maminku v parku, která při krmení své ratolesti do široka rozevírá a zavírá ústa a napodobuje tak své dítko? Trapné? Účinné! „Opičením“ vzniká automaticky pocit vzájemné důvěry a niterné blízkosti… Lze tedy komunikační strategií založenou na přizpůsobení se chování druhého docílit úspěchu? V takzvané laboratoři nevědomí na nizozemské univerzitě Nimwegen provedl psycholog Rick van Baaren zajímavé objevy týkající se významu napodobování v lidském životě. Psycholog pozval pokusné osoby k běžnému rozhovoru, přičemž se pokoušel pokud možno nenápadně imitovat jejich chování. Kopíroval způsob posedu na židli, způsob pohybu nohou a rukou, tempo řeči atd. Po několika minutách nechal záměrně spadnout několik tužek na zem. U pohovorů, v nichž řeč těla zúčastněných zrcadlena nebyla, pomohl psychologovi sbírat propisky jen každý třetí. U skupiny, jejíž chování bylo imitováno, se však kvóta připravenosti pomoci zvýšila na 100 %. Jednoduše řečeno se sbíráním pomohl doslova každý imitovaný. Vysvětlením se zdá být evoluční vývoj, při kterém se nám jaksi nevědomě zafixovalo, že v situaci, kdy nás někdo imituje, nejsme ohroženi, a cítíme se tudíž druhému blíže. Může člověk z této „strategie chameleona“ profitovat například v roli číšníka? Rick van Baaren se pokusil otestovat funkčnost své teorie v praktické situaci. Se zrcadlením v restauraci nastal problém. Host obvykle sedí na pohodlné židli, zatímco číšník stojí, a navíc drží v ruce tužku a papír. Proto poradil psycholog svým svěřencům strategii, která tentokrát zaútočila na jiný smyslový orgán: Úkol zněl prostě zopakovat pokud možno přesně to, co řekl host. Tedy žádné „ano, zajisté, za momentík“, nýbrž celou objednávku zopakovat jako papoušek. Výsledek byl ohromující. Číšníci používající tuto jednoduchou techniku vydělali na spropitném o celých 68 procent více než doposud! Americký psycholog William Maddux provedl další zajímavý test, potvrzující tentýž jev. Skupinu studentů ekonomie poslal na fiktivní jednání o koupi benzínové stanice. Minimální požadavek prodávajícího ležel vysoko nad maximální nabídkou zájemce. V praxi tedy bezvýchodná situace. Polovina studentů dostala za úkol vědomě napodobovat chování prodávajícího. Výsledky byly fascinující. Celých 67 procent jednání takto instruovaných studentů vedlo ke konsensu, oproti pouhým 12 procentům u těch, kteří strategii „chameleon“ nepoužili.

Kdo není schopen převzít odpovědnost za svoje slova a činy, nikdy nedospěl, říká Eliška Hašková Coolidge, Češka, která pracovala 28 let v Bílém domě ve službách pěti amerických prezidentů. Náš „politický píseček“ se podle ní dvacet let po sametové revoluci hemží dětmi, které křičí, pokud hned nedostanou to, co chtějí.

/ Sloupek terezy boehmové /

Když jsem si v říjnové Psychologii dnes přečetla otázku: Řešíte také generační spory?, nejprve mě napadlo – ne. Pak jsem uvažovala o svých vztazích s blízkými. Celý život jsem žila s rodiči a docela dobře s nimi vycházela. Před dvěmi roky můj otec zemřel. Nyní žiji jen s maminkou a rozumíme si výborně. Přesto jsem si uvědomila, že občas řeším neshody se svou 14letou neteří. Její chování a mluva se mi nelíbí, a tak ji občas svými slovy usměrňuji. Má i světlé chvilky a hezky mluví se mnou i dalšími členy rodiny. Všichni se těšíme, že brzy „vyroste“ a už nebudeme muset řešit odmlouvání a její výstřednosti v chování. Při pročítání celého článku Lucie Hrdličkové, která se narodila o dva roky později než já, jsem narazila na zajímavou pasáž. Pod titulkem Zdroje mezigeneračních konfliktů jsem si mimo jiné přečetla: „Komunista s pravičákem či ateista s jehovistou pod jednou střechou, je opravdu výbušná konstelace.“ Udivilo mě to. Jakoby autorka házela všechny do jednoho pytle. Copak různorodá politická orientace nebo rozdílné náboženství musí nutně vyvolávat mezigenerační konflikty? Podle mého názoru – rozhodně ne vždy. Léta pracuji s různými lidmi a mluvívám s nimi i o jejich vztazích s rodinnými příslušníky. Je jisté, že ne všude panuje pohoda a soulad, ale většinou jsem se setkávala i se snahou domluvit se. Pokud jsou zástupci generací tolerantní, není proč vyhrocovat situace jen kvůli rozdílnosti názorů. Ať už je to člen nějaké politické strany nebo zastánce jejich ideálů či jakýkoli věřící (mimochodem autorka použila člena náboženské společnosti Svědků Jehovových) nebo nevěřící. Vždy má každý možnost dát tomu druhému prostor a nepouštět se na tenký led. Ano, občas se vyskytnou situace, kdy jsou názory generací diametrálně odlišné, ale za výbušnou konstelaci bych je, v tomto případě, neoznačovala. Jedno přísloví říká: Pokud se chce, všechno jde. A opravdu, záleží na každém samém, jestli se chce s osobou z mladší či starší generace domluvit…

„Nadace Naše dítě usiluje od svého vzniku v r. 1993 o pomoc ohroženým a týraným dětem. Nově chceme klást větší důraz též na prevenci sociálně-patologických jevů, protože jsme přesvědčeni, že právě prevencí lze pro dobro dětí udělat nejvíc. Zároveň si uvědomujeme, že pro dítě je nejlepší ochranou dobré rodičovské zázemí a správné vedení bez jakýchkoli násilných prvků ve výchově. Proto od ledna 2010 zahajujeme novou řadu interaktivních seminářů zaměřených na tzv. pozitivní rodičovství, při nichž chceme spolupracovat s renomovanými odborníky,“ sdělila ředitelka Nadace Naše dítě ing. Zuzana Baudyšová. Cílem seminářů je zahájení systematické osvěty na celospolečenské úrovni za spolupráce médií, upozornění na hlavní principy pozitivního rodičovství, propojení poznatků odborných výzkumů s každodenní praxí a otevření diskuse směřující k dalšímu hledání a uplatňování toho, čeho se dětem nedostává a co by povzbudilo jejich optimální vývoj. Semináře chtějí přispět k tomu, aby rodičovství budoucnosti bylo v daleko širší míře vnímáno jako důležitá, odpovědná a svým způsobem kvalifikovaná činnost, jejímž výsledkem jsou dospělé osobnosti schopné prosociálního chování, přispívající k prosperitě a obnově společnosti, a zároveň také aspoň trochu osobně šťastné.