Online archiv

Máme se dvacet let po sametové revoluci bát návratu totality?

Mezilidské vztahy jsou pro mě něčím naprosto jedinečným a obohacujícím, zejména ty oboustranně pozitivně laděné. Bohužel do mezilidských vztahů naprosto neúprosně a často netaktně proniká technika, bez které to nejde, ale… Nic se nemá přehánět. Telekomunikační technologie patří mezi mladé disciplíny, které za krátkou dobu dokázaly ovládnout životy téměř všech lidí (mě samozřejmě nevyjímaje). Pro zaměstnavatele je velmi důležité spojení se zaměstnancem, pracovním partnerem či klientem. V krizových situacích, jako je autonehoda, havárie, úraz, je mobilní telefon důležitým mostem k pomoci. Mnohdy si řada lidí nedovede představit, jak by bez něj takové situace řešila. Přitom mobilní telefony tady nejsou dlouho a krizové situace ano… Jak to řešili naši rodiče či prarodiče? Otázka, na kterou si dnes řada lidí neumí odpovědět. Zavedení mobilních telefonů mezi širší veřejnost znamenalo vznik nových vzorců chování, nových způsobů navazování a rozvazování mezilidských vztahů, které mají svůj rámec ohraničen například tolerantností, slušností, neslušností, sobectvím. Lidé jakoby mávnutím kouzelného proutku začali zapomínat na určitá pravidla slušného chování a neuvědomují si, že v nesprávně zvolenou dobu mohou svým telefonováním někoho rušit. Řada lidí považuje mobilní telefon za něco na výsost soukromého. Poskytnout někomu číslo svého mobilního telefonu je pro tyto jedince překročením hranice intimity. Jsou však jiní lidé (těch je daleko více), kteří komunikují „mobilně“ všude bez ohledu na své okolí. Všechny tyto parametry vedou zpětně i k různým zákonným úpravám, vyhláškám a normám o užívání mobilních telefonů. Ale s kým vlastně udržujeme vztah? S telefonem, nebo s člověkem? Často mě napadá tahle otázka při pohledu na ty davy telefonujících na ulici či v autech. Opravdu musíme všichni někomu stále volat, posílat textové a obrázkové zprávy a tak si rychle potvrzovat, že již v tak uspěchané době jsme pro někoho nezbytní? Důvody, proč si koupit mobilní telefon, jsou různé, od těch ryze praktických a racionálních až po ty, které člověku napomáhají odstranit jeho pocity osamělosti. Stejně jako nelze opomenout sociální tlak okolí. Jedná se o nepřímé sociální donucení, především o nápodobu chování ostatních členů sociální skupiny. Zvláštní typ motivace k zakoupení mobilního telefonu svým blízkým je mít své okolí pod kontrolou. Mobilní telefon se dá přirovnat k maličké kamerce, kterou můžeme zkusit i u svého protějšku zapnout, kdy se nám chce. Je to možnost, jak prověřovat lidi v každé chvíli. Dává to mnoha jedincům pocit, že mohou kontrolovat život dalším lidem. Pro starší školáky může znamenat taková kontrola rodičů jednu z příčin lhaní a dalších negativních vzorců chování. Mobilní komunikace zavedla i nové způsoby vyjadřování mezilidských vztahů. Patří sem vypnutí si mobilního telefonu, když čekám hovor od známé osoby, úmyslné zavěšení hovoru, prozvánění druhého, aby zpětně zavolal, půjčení telefonu, psaní textových zpráv např. na dobrou noc. Mobilní telefon změnil mnoho představ o lidském jednání, prožívání a chování. Kvůli němu přišla řada lidí o své soukromí (někdo i rád), lidé se hůře domlouvají na konkrétních setkáních a dalších záležitostech (vždy jde vše změnit na poslední chvíli mobilním telefonem), jde poměrně rychle najít a lokalizovat určitého jedince, někdy i odposlouchávat, lhát, podezřívat, přetvařovat se atd. Velkým dilematem je otázka, co upřednostnit, když s někým jedinec hovoří a najednou se ozve mobilní telefon… Vyjádření citů a potřeba shledání s blízkou osobou se stává kvůli mobilnímu telefonu velmi všední, neboť lidé jsou k zastižení pořád, z mezilidských vztahů se vytrácí kouzlo náhody a nepředvídatelných událostí. Textové zprávy, které jsou doménou mladých lidí, poskytují možnost vyjádřit vlastní názor v poněkud méně decentní podobě a nejednou také slouží k vyjádření citů – SMS zprávou lze pozvat někoho na rande či se zbavit partnera. Řada lidí nejen dává okázale najevo, že tento přístroj (pokud možno nejmodernější variantu) vlastní, je i velmi nervózní, když někdo celý den nezavolá, když nemají signál atd. Mobilní telefon se stává z prosté zprostředkovatelny informačních pramenů jakousi náhražkou za normální komunikaci „tváří v tvář“. Mnozí díky němu získávají pocit nenahraditelnosti: jsou stále na příjmu, nic se bez nich neobejde – a to je zase docela snadný krok k workoholismu. Mobilní telefony přinášejí svobodu veskrze relativní – jedinec nemusí být stále na jednom místě, aby mohl komunikovat, ale na druhé straně musí komunikovat téměř všude.

Určitá témata kolem opatrovnictví bývají opomíjena – v praxi i v publikacích autorů, kteří se touto problematikou zabývají.

Postižení lidé nejsou asexuálními bytostmi, a poskytovatelé služeb by měli dokázat udržet rovnováhu mezi ochranou a bezpečím svých klientů a zachováním jejich práva na zdravý sexuální život. Klíčem je sexuální výchova.

Můj manžel má už několik měsíců zdravotní problémy, ale nechce jít k lékaři. Nejspíš nemá chuť absolvovat různá vyšetření, určitě má taky strach (nejen z vyšetření, i z výsledku), ale nic z toho nepřizná. Svoje potíže slovně popírá a bagatelizuje. Poraďte mi, prosím, jak mu můžu pomoct, jak ho k tomu doktorovi dostat, když každá moje zmínka o tomhle tématu skončí hádkou? Marta B., Příbram Zdánlivě banální otázka skrývá velký, někdy dokonce neřešitelný problém. Před časem uveřejnila Čs. psychiatrie rozsudek Nejvyššího soudu. Týkal se muže, který donutil svoji ženu k léčbě v psychiatrické léčebně. Dáma evidentně duševně nemocná jej opakovaně udávala pro ilegální obchody s masem ze stád, v nichž bylo dobytče trpící nemocí šílených krav. Muže něco takového ani nenapadlo, ač byl řidičem v masokombinátu. Již tak značné kontroly po oznámení ještě zesílily. Soud se nevyjadřoval k pravdivosti udání. Jen potvrdil, že ony tři dny, které paní v léčebně strávila proti své vůli, byly neoprávněným příkořím. Pokud nejste zbaveni svéprávnosti nebo zcela bezprostředně a fatálně neohrožujete svůj život, nikdo vás k léčbě nutit nemůže. Traduje se, že muži jsou bolestíni považující nachlazení za chřipku s pravděpodobně smrtelným vývojem. Pozor, ne všichni a ne vždy! Někteří se cítí natolik „mocní“, že nesnesou roli nemocného. Jiní jsou natolik workoholiky, že nevydrží v lékařské čekárně marnit čas. V neposlední řadě se české zdravotní výchově podařilo vypěstovat u mnohých osob s hlubokým odporem k drogám fobii z užívání léků. Za těchto okolností lze doporučit měkké asertivní postupy. Tedy poprosit o laskavost – „buď tak hodný a udělej to pro mne“, sebeotevření se – „když podceňuješ zdravotní rizika a nejdeš k doktorovi, mám o tebe strach“. Podobně důsledně dle formulky „když děláš X v situaci Y, cítím se Z“. Žádné skryté výhrady či výhrůžky. Nejen asertivitou živ je člověk. Můžete též volit pokus o výměnu hodnot – „budeš-li se léčit, přestanu kouřit“. Možná je samozřejmě i manipulace. Zde například informovat jiné blízké osoby a požádat je o pomoc. Matka či dcera mnohdy dokáže víc než manželka. V každém případě dělejte to, co funguje, a nepokoušejte se mnohokrát opakovat to, co nefunguje. „Nefungujícím“ a směřujícím k hádce přidáte ke zdravotním obtížím jen stres, který stav zhoršuje. Dle malého prince jste zodpovědná za svou růži. Ne ovšem za dávno zletilého, tvrdohlavého a vůči vám poněkud negativistického manžela.

Moderní společnost upřednostňuje seberozvoj a do pozadí utlačuje naše schopnosti sociálního vnímání. Nežijeme v komunitách založených na sdílení společného prostoru, o to častěji se tématem našich hovorů stávají vztahy, rodina, přátelé, případně duševní potíže, se kterými se setkáváme.

I v rámci terapeutických skupin se objevují negativní emoce a snahy. Jednotliví členové si nejsou sympatičtí, závidí si, ponižují se, nenávidí. Známý britský psychoanalytik Morris Nitsun hovoří o antiskupinách. Zdaleka je však nevidí pouze negativně, ale spatřuje v nich i potenciál k růstu.

Alzheimerova choroba ovlivňuje paměť, úsudek i rozhodovací schopnosti, a tak máme často tendenci neklást na osoby s demencí raději žádné požadavky, domníváme se, že nemají zájem o sociální kontakt nebo že jim dokonce škodí. A v neposlední řadě chceme ušetřit pohledu na „smutné stáří“své děti – gerontologové však doporučují pravý opak.

Psychosomatická medicína je pojem v posledních letech poměrně frekventovaný. I v tomto případě platí „už staří Řekové“. starořecký lékař Paracelsus tvrdil, že dobrý lékař by měl poznat, s jakou nemocí k němu člověk přichází, už podle toho, jaké vlivy na něho působí, jak on je prožívá a naopak – z tělesných projevů nemoci poznat další duševní a sociální souvislosti v životě nemocného člověka.