Online archiv

Muži jsou dobrými řidiči – své ženy nepouštějí za volant, aby se neukázalo, že řídí lépe… Za posledních třicet let vzrostl počet řidiček pětinásobně a mnohá dopravněpsychologická srovnání ukazují, že výše zmíněný motoristický vtip o řidičských kvalitách žen není daleko od pravdy.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Zejména ve venkovských oblastech a pro osoby, které nemají přístup k internetu, je obtížné psychologa najít. Přispět ke zlepšení by měla i naše nová servisní rubrika.

Koncert pro hospice

Dá mi vždycky dost práce, než se mi večer podaří uspat syna, a ani pak to není žádný med. Je mu půl roku, ale v noci chce stále pít co dvě hodiny. Přitom téměř nesaje, pokud mu ale mléko odepřu, začne se vztekat a vzbudí celou rodinu. Jsem z celé situace vykolejená zřejmě i proto, že jsem si myslela, jak – jako absolventka pedagogiky, svého prvorozeného zvládnu. Ale praxe je jiná… Předem díky za radu, Andrea Předně vás mohu uklidnit, že v šesti měsících je nervový systém dítěte již natolik zralý, aby prospalo v noci 11 hodin – a to bez jídla. Respektive: žádné dítě ve skutečnosti neprospí v kuse celou noc. Všechny děti se v noci vícekrát vzbudí. Některé však zase samy rychle usnou, aniž by si toho rodiče vůbec všimli, zatímco ty druhé se docela probudí a rozpláčí. Aby znovu usnuly, potřebují pomoc rodičů. Nemají přitom hlad ani špatné sny. Prostě jen nejsou zvyklé usínat samy. A to je patrně i případ vašeho synka. Rodiče ale mají na výběr. Buď mohou svým potomkům i nadále pětkrát za noc sedm dní v týdnu s usínáním pomáhat, nebo je naučí usínat samotné. Abyste dosáhla druhé možnosti, zkuste následující: – Dávejte syna do postýlky bdělého. Pokud váš synek dosud usínal u lahvičky, s vámi v posteli či houpaný ve vašem náručí, nemůže ani vědět, že dokáže usnout sám. Musíte mu v prvé řadě umožnit zkušenost, že je toho schopný. Oddělte usínání od jídla, kolíbání a vlastně všech činností, ke kterým vás potřebuje. – Pokud syna v noci slyšíte a domníváte se, že není hladový, neběhejte k němu hned, nechte mu chvíli, aby se mohl sám upokojit. – Nehrajte si s ním v noci, byť by byl sebebdělejší. – Hrajte si s ním přes den. – V noci opatrně i s mluvením. Rozhodně nemluvte hlasitěji než polohlasem. Vhodná jsou citoslovce (ššššš apod.) – Vedle nočního spánku spí váš syn patrně i přes den. Pokud spí přes den příliš dlouho, vzbuďte jej. Před jednotlivými denními spánky by měl alespoň tři hodiny bdít. Před nočním spaním by měl bdít nejméně čtyři hodiny. Pokuste se jej v tuto dobu udržet bdělého. Můžete mu povídat, zpívat, hrát si s ním, přebalovat, cvičit, hladit, cokoli mu ukazovat… – Některé děti pláčí ze spánku. V takovém případě je nebudíme. – Čas večerního ukládání by měl být vždy stejný, respektive v rozmezí dejme tomu půl hodiny. – Vytvořte si svůj večerní rituál: Dětem obecně pomáhá, když poslední hodina před spaním probíhá den ode dne stejně. Zejména poslední minuty před uložením do postýlky jsou důležité. Vhodnými činnostmi je v tomto čase zpívání, povídání, mazlení, kolíbání… Též večerní koupání je oblíbené: děti jdou do postýlky čisté a většinou se přitom též příjemně uvolní a unaví. Ideální je takový večerní rituál, který si budete společně se synem užívat i vy. Stravte ten čas skutečně naplno s ním, užívejte si ty chvíle. Pro další rady a tipy doporučuji knihu psycholožky Anette Kast-Zahnové a pediatra Hartmuta Mogenrotha Každé dítě může dobře spát. Přeji klidný spánek celé Vaší rodině.

V srpnu byl v médiích publikován výzkum mezi pacienty hospitalizovanými v psychiatrii, který zjišťoval, nakolik jsou informováni o svém zdravotním stavu a způsobech léčby. Téměř třetina pacientů prý netuší, co jim vlastně je, čtvrtina neví, jaké bere léky a proč. Na úskalí podobných výzkumů upozorňuje psychiatr Radkin Honzák.

Psychoterapeut je až poslední instancí, na niž se rodiče obracejí. Mezitím dítě absolvuje řadu nepříjemných a bolestivých vyšetření, často bez výsledku. Málokoho, včetně lékařů, napadne dát do souvislosti zdravotní či výchovné problémy dítěte s určitou událostí v jeho životě – právě v nich však bývá mnohdy zdroj potíží.

Výzkumy vlivu toxoplasmy na lidský organismus přinášejí další překvapení. Na některé poznatky českých vědců jsme se zeptali evolučního biologa Jaroslava Flegra.

Tedy, ptáte se, co já a vztahy? Hmm, děkuji za optání. Ta zdánlivě jednoduchá otázka je ve skutečnosti hodně komplikovaná. Hned zkraje bych se ale měl zeptat já, o jaké vztahy se vlastně jedná? Když není uvedené žádné vysvětlení, tak se patrně jedná o vztahy mezilidské, snad přímo vztahy partnerské. Ale zrovna o těch mých se mně nechce psát, tím bych asi nikoho moc nezaujal. Jeden náš špičkový dirigent na výzvu, aby řekl něco o svých vztazích k ženám, odpověděl něco ve smyslu: „Proč hned tak smutné téma?“ Nicméně, chvíli u té klasiky přece jen zůstaňme. Už nevím, kdo přesně to byl, tuším, že jeden z našich učitelů, nám jednou řekl, že jediný luxus, který bychom si měli opravdu dopřát, je luxus lidských vztahů. Jistě měl na mysli ty dobré, pozitivní, přátelské vztahy, resp. ty, na kterých se dá ve zmíněném směru pracovat. To jistě v zásadě odsouhlasíme. Jen moc nevíme, jak to nejlépe zařídit. Obecně se zdůrazňuje, že na vztazích se opravdu musí pracovat, že je o ně třeba pečovat podobně jako o zahrádku. Odborníci například navrhují obnovovat partnerské smlouvy, pravidelně si vyříkávat, co se nám líbí a co ne apod. Trochu paradoxní je, že i když to mnozí odsouhlasí, jen málokdo to opravdu dělá. Zvláště mužům se moc nechce o vztazích nějak hlouběji mluvit. Vcelku jim rozumím. Když jsem v pohodě, tak proč do toho „šťourat“, že? A když to skřípe, člověku se nechce strkat do toho prsty ještě více… Ale budu provokovat ještě trochu jinak. Co začít sám u sebe? Vím, je to dost otřepaná fráze, ale cesta to není špatná. Zde jsem příznivcem předpokladu, že práce na sobě a snad nejjednodušeji nejdříve přes jasné, srozumitelné a kultivované vnější chování se nakonec odrazí i ve vnitřních prožitcích a stavech. Mnohé si o tom můžeme přečíst například v pěkné knížce Lidský obličej. Mně se prostě zdá, že se v průměru málo snažíme. Jak to souvisí s těmi mezilidskými vztahy? Docela prostě - pokud chci, aby mně bylo rozuměno, abych byl přijímán a nakonec, aby mě měl někdo rád, měl bych splnit zmíněný základní předpoklad na své straně. Už ale slyším námitku, že to nic nezajistí. To je pravda, ale aspoň to možnému dobrému vztahu nebrání. Málo platné, k nalezení dobrého partnera, přítele, kamaráda musíme mít také kus štěstí. Teď ale chci připomenout i jiné vztahy; vztahy k sobě, k vlastní osobě. Ve vztahu k sobě samému nemám na mysli nějakou sebestřednost, ale něco komplikovanějšího, totiž úctu k sobě samému, sebedůvěru, vědomí svých předností i svých slabších stránek. Psychologicky je opodstatněné tvrzení, že kdo nemá takto vytvořený vztah k sobě, nemá ho ani k ostatním. A již jsme u vztahů k něčemu, co nás přesahuje, tedy k hodnotám přesahujícím naši každodennost. Jak jsme na tom se vztahy ke společnosti, k pravdě, poctivosti, víře a podobně? Znamená fakt, že je to cosi nehmatatelného také to, že je to nedůležité? Také umění stojí mimo každodennost, a přesto si troufám tvrdit, že právě umění je naprosto nepostradatelné v naší kultivaci, a tedy i v tvorbě a prověřování všech zmíněných vztahů. Francouzský antropolog Claude Lvi-Strauss prohlásil, že nebude-li XXI. století stoletím společenských věd (a já dodávám, že tedy i umění), nebude vůbec. Je to snad trochu dramatické prohlášení, ale zkusme o něm přemýšlet…

Osobnosti koučinku v P raze

V rámci kognitivně-behaviorální terapie (KBT) využíváme několika ověřených způsobů léčby specifické fobie, přičemž terapeuty nejčastěji využívaná metoda je tzv. odstupňovaná expoziční léčba „in vivo“, která je považovaná za nejefektivnější. Díky ní se 80-90 % pacientů zbaví fobie po 5-10 sezeních. Podmínkou je, že fobie není dále vázána na jiné problémy, je dobře specifikován její podnět, pacient je k léčbě motivován a je ochoten snést při expozici zvýšenou úzkost. Expoziční léčba znamená pro pacienta postupné „otužování se“ v situaci konfrontace s obávaným podnětem či situací. Pacient spolu s terapeutem sestaví žebříček jednotlivých kroků expozice od nejjednodušších po nejtěžší tak, aby dosáhli stanoveného cíle. Při sestavování jednotlivých kroků expozice využíváme informace o modifikujících faktorech, které situaci zlehčují či činí obtížnější (např. velikost, barva, ochlupení pavouka, vzdálenost pacienta od obávaného předmětu, přítomnost další osoby). První expozice provádí terapeut s pacientem společně, dále je pacient procvičuje již samostatně. V dané situaci setrvává do té doby, dokud jeho úzkost neklesne. Na škále úzkosti před danou expozicí odhadne míru úzkosti, jakou bude prožívat. Po ukončení expozice si zaznamená, jak velká úzkost skutečně byla a jak se mu ji podařilo zvládnout. Po úspěšném zvládnutí jednoho kroku můžeme jít o krok dále. „In vivo“ znamená, že se pacient přímo exponuje v konkrétní situaci či s reálným obávaným podnětem. Při odstupňované expozici po předem dohodnutých krocích tak, jak je popsáno výše. Dalším způsobem expoziční léčby je tzv. zaplavení, intenzivní a náročná metoda, kdy se pacient dostává bez postupných kroků do přímé konfrontace s obávaným podnětem či situací. V této situaci zůstává, dokud míra jeho úzkosti nepoklesne. Může jít až o několikahodinovou expozici. Tato metoda vyžaduje od pacienta velké odhodlání, motivaci i dostatek sebedůvěry, neboť je zde riziko, že pokud by pacient situaci nezvládl a expozici ukončil dříve, jeho strach se tak ještě více posílí a jeho sebedůvěra a odhodlání k léčbě poklesne. Pokud pacient v situaci vytrvá až do konce, podaří se mu fobii zvládnout. Zaplavení je velmi účinná metoda, jak odstranit fobii ve velmi krátké době. Jen málo pacientů je však ochotno tuto metodu podstoupit. U silně úzkostných pacientů se využívá expozice v imaginaci, v představách. Stejně jako u odstupňované expozice in vivo si předem s terapeutem sestaví jednotlivé kroky expozice od nejlehčích po nejtěžší. Jednotlivé kroky si pak se zavřenýma očima představuje, nahlas popisuje tyto představy a své prožitky. Terapeut napomáhá klientovi se sugestivními představami i navozením pocitu reálně prožívané situace. Používá se rovněž při práci na zvládnutí specifických fobií, kdy není možná expozice in vivo fobie z bouřek, z létání apod. U velmi úzkostných pacientů je možné zpracovat zážitky nejprve expozicemi v imaginaci, a pak přejít na postupné expozice in vivo. Mimo expoziční léčbu využíváme i tzv. systematické desenzibilizace, a to hlavně u silně úzkostných pacientů a dětí. Jde o velmi šetrnou metodu, jemnější variantu odstupňované expozice v imaginaci. Před zahájením terapie se pacient postupně učí relaxační techniku. Ve chvíli, kdy je uvolněn a zrelaxován, je vybídnut, aby si představoval detaily obávané situace. Imaginace postupuje krok po kroku a díky relaxačním technikám nejsou tělesné prožitky tak silné a nepříjemné. V rámci léčby specifických fobií lze použít i metodu kognitivní restrukturalizace či metodu tzv. behaviorálních experimentů, v níž je zakomponován i určitý prvek expozice. Tyto kognitivní metody jsou však pouze podpůrné, nemohou nahradit expozice prováděné pacientem, při kterých dochází k postupnému otužování se vůči situacím/podnětům tím, že se jim člověk postupně opakovaně vystavuje.

Fobiemi trpí přibližně čtvrtina světové populace. Mnohem častěji než u příslušníků přírodních národů se však vyskytují u lidí v našich zeměpisných šířkách, kteří se stávají úzkostnějšími, mají větší sklon k depresím i fobiím. Ty je mnohdy velmi citelně omezují a znepříjemňují jim život.

Ve 20. století se podařilo podstatně prodloužit délku lidského života, v 21. hledáme způsoby, jak udržet tělesnou a duševní vitalitu. A stárnoucí populace vyspělých zemí se ochotně chytá každé naděje…