Online archiv

Pohledem české psycholožky žijící v USA

Podle údajů Světové zdravotnické organizace je na světě zhruba 300 milionů obézních lidí, kteří jsou ohroženi závažnými zdravotními komplikacemi obezity, jako je zvýšená rezistence na inzulin vedoucí k rozvoji diabetu, kardiovaskulární choroby, metabolický syndrom atd. Nadváhu má šestina populace, tedy asi jeden bilion obyvatel. Poprvé v historii prý chodí po Zemi více lidí s nadváhou než podvyživených.

Zvýšená míru sexuálního pudu je přisuzována většinou mužům, žena je obecně považována za bytost méně sexuálně aktivní. Nymfomanii, která byla poměrně nedávno vyškrtnuta ze seznamu nemocí, lze spolu s podobnou mužskou poruchou zvanou satyriáza označit pojmem hypersexualita. Otázkou ovšem je, co můžeme v oblasti sexu již označit za „zvýšenou míru“.

Podle výzkumů sexuologů Weisse a Zvěřiny uvádí 64 % mužů a 46 % žen, že byli v průběhu manželství nevěrní. S manželovou či manželčinou nevěrou je konfrontována značná část podváděných - a bez ohledu na to, jak moc se aktuálně cítí v manželství spokojení, či nespokojení, působí odhalení partnerovy nevěry vždycky jako psychický šok.

Náš vysněný obraz partnera v mnohém ovlivňují členové naší primární rodiny - vždyť první zkušenosti s druhým pohlavím získáváme v kontaktu s matkou, otcem, sestrami či bratry. Dojmy a zkušenosti, které jsme v dětství získali, obvykle hluboce spolupůsobí na představu partnera, kterého hledáme: Jsouli naše zkušenosti dobré, máme tendenci hledat partnera, který se podobná tomu, s nímž nám bývalo příjemně. Vzor spokojeného manželství našich rodičů v nás navíc posiluje přesvědčení, že trvalý funkční vztah existuje a má smysl se o něj snažit. Přinášíme-li si z primární rodiny vzpomínky rozporuplné či nepříjemné, hledáme partnera, který je pokud možno úplně jiný než osoba, jež nás tehdy tak zklamala. Všichni máme sklon přenášet zkušenosti, které jsme kdysi získali s jedním člověkem, na další lidi. Proto jsme - v nestejné intenzitě - ve vleku své minulosti, což se projevuje nutkavým opakováním, o němž nevíme. Rané zkušenosti totiž ovlivňují naše součastné partnerské hledání většinou nevědomě. I když šťastné zážitky z dětství nalezení vhodného partnera usnadňují, rozhodně nemůžeme říci, že ten, kdo neměl vhodný vzor opačného pohlaví, bude mít v partnerství smůlu. Rovněž můžeme celkem s jistotou tvrdit, že pro každého člověka existuje více myslitelných partnerů, ne jen jedna, jedinečná „osudová láska“. A tak nemusíme propadat beznaději, pokud nás zklamal náš první partner - naopak může být výhodou, že při příští volbě budeme opatrnější, kritičtější, což snižuje nebezpečí, že si nového partnera zvolíme na základě vlastního nereálného předobrazu. Na druhou stranu jsme o to více připraveni projikovat na něj negativní zkušenosti, které jsme získali. Pokud si ujasníme motivy, které řídí naši volbu, pravděpodobnost úspěšnosti našeho dalšího partnerského vztahu vzrůstá.

Bolest. Společná porodní zkušenost všech žen. Zároveň přirozená a pozitivní součást porodu. S bolestí, která porod provází, může rodička spolupracovat. Pomůže rodící ženě intuitivně nalézt nejvhodnější polohu, a díky tomu porod dobře postupuje. Žena ovšem musí mít možnost prožívat porod nerušeně a s úctou k jedinečnému okamžiku.

Tomáš Sedláček, raketová star mezi ekonomy, přirovnává s trochou ironie roli současných ekonomů k šamanům nebo vykladačům snů. Sám se do jisté míry takovým národním šamanem stal - dokázal přivolat velký zájem o historii ekonomického uvažování a nabídl alternativu, jak o problémech přítomnosti přemýšlet.

Od března může zdravotnický personál ukončit intenzivní péči o nevyléčitelně nemocného. Je to krok správným směrem?

Pětiletý kocour Oscar, žijící v domově seniorů v americkém Providence, který je určený především pro klienty s demencí, se chodí mazlit jen s člověkem, který ve velmi krátké době zemře. Kocourovu schopnost odhadnout blízký konec potvrdil i doktor David Dosa z Brown University, který toto zařízení navštěvuje. Kocour Oscar prý takto předpověděl smrt už asi v padesáti případech. Obvykle není příliš velkým příznivcem mazlení, dokonce ani nijak zvlášť nevyhledává lidskou společnost, občas ale vstoupí do pokoje k některému z pacientů, vyskočí k němu na postel a nechá se od něj hladit. Jsou-li do pokoje, kam chce vstoupit, zavřené dveře, dožaduje se vstupu mňoukáním a škrábáním na dveře. Nemocný, jehož Oscar takto navštívil, většinou do deseti hodin zemře. Pracovníci pečovatelského domu několikrát zkoušeli přinést Oscara k pacientovi, o němž byli přesvědčeni, že umírá - kocour však z jeho postele seskočil. Jednou dokonce zamířil do vedlejšího pokoje k člověku, kterému ošetřovatelé dávali ještě několik dní života. Do rána skutečně zemřel. Příběh slavného kocoura se dostal také do jednoho z posledních dílů televizního seriálu Dr. House. Lékařský génius House rozlouskl i tuto záhadu - odmítl teorie, že kočka svým čichem může odhalit chemickou nerovnováhu nebo přítomnost vážných nemocí v těle pacienta, a našel mnohem prozaičtější důvod. Teplomilný kocour podle něj vyhledával pacienty trpící vysokou teplotou nebo ty, které zahřívali elektrickou dečkou.

Zatímco u nás jsme zvyklí televizi hodnotit spíše kriticky kvůli podpoře pasivního životního stylu a negativnímu ovlivňování dětí předkládanými násilnými vzorci chování, jinde ve světě naopak oceňují její přínos. Například v Indii podle odborných studií televizní vysílání přispívá k ženské emancipaci, ke snížení domácího násilí či porodnosti. Díky seriálům, detektivkám a zprávám západní provenience se indické vesnické ženy dozvídají, jak v praxi vypadá rovnoprávné postavení. Přestože v Indii bývá ceněno narození chlapce, i otcové si začínají více vážit dcer, což se projevuje i zvýšením školní docházky indických děvčátek. Navíc se muži díky sledování akčních filmů a přenosů z kriketu, který je v Indii nesmírně populární, odreagují u televize a nemají tolik času na své ženy, proto prý ubývá domácího násilí a je počato méně dětí než v časech před příchodem televize. Jiné americké studie naznačují, že v rodinách s nižším vzděláním a v méně podnětném prostředí může televize přispívat k většímu rozhledu dětí a zvyšovat tak jejich školní úspěšnost. V Americe prý lze zaznamenat o víkendu nižší násilnou trestnou činnost v ulicích, což podle studie Gordona Dahla a Stefana Della Vigny, uveřejněné v The Quarterly Journal of Enonomics, prý může být způsobeno tím, že někteří násilníci zůstávají doma, aby sledovali akční krváky v televizi. Zároveň při nich vybijí vnitřní napětí a sníží se tím jejich motivace použít reálně svou sílu v ulicích.

Roboti nacházejí využití nejen v průmyslu při činnostech, které jsou pro člověka příliš namáhavé nebo se odehrávají ve zdraví škodlivém prostředí. Stále více vědců se zabývá vývojem robotických náhrad paží, nohou, případně konstrukcí celých robotů, kteří se stávají pomocníky fyzicky handicapovaných osob. Mnozí ochrnutí lidé však mají velmi ztížené možnosti ovládání těchto umělých pomocníků, a tak například vědci v německém Bremenu vyvíjejí robotické ruce, jež se dají ovládat jen pomocí pohybů hlavy, například bradou nebo jazykem. V budoucnu by mohly umožnit imobilním osobám například jednoduchou přípravu jídla v mikrovlnné troubě. Japonská automobilka Honda však představila v loňském roce speciálního robota, který dostává pokyny přímo z mozku člověka, jenž ho ovládá. Muž na snímku má na hlavě speciální helmu, ve které je přístroj vybavený elektroencefalografem (EEG) a infračerveným spektroskopem (NIRS). Pohyby rukou robota ASIMO, který svým vzhledem připomíná člověka, jsou řízené pomocí optických senzorů umístěných ve zvláštní pokrývce hlavy. Honda společně s japonskou výzkumnou laboratoří ATR oznámily, že jako první na světě vyvinuly technologii, která umožňuje pohybovat rukama a nohama robota jen silou signálů vycházejících z lidského mozku.