Online archiv

V posledních desetiletích panoval trend úspěšnosti za každou cenu. Lidé běželi horečnatý závod o co nejlepší výkon, povýšení nebo jiné pocty v profesním životě. A to na úkor všeho ostatního: rodiny, společenského i partnerského života, volného času apod. Dnes je mnohé jinak.

Myslíte si, že je člověk racionální bytost? Předpokládáte, že se jako lidstvo rozhodujeme v rámci možností vždy pro tu nejlepší variantu? Sondování příčin ekonomické krize ukázalo opak. Velký úspěch proto celosvětově slaví nový obor behaviorální ekonomie, která odhaluje skutečné způsoby lidského spotřebního chování. A klasickým ekonomickým modelům, které lidské rozhodování přirovnávaly k počítači, dává pěkně na frak.

Současná česká rodinná terapie pracuje s metaforami ostrov rodiny a rodina jako sociální děloha. Mnoho dalších metafor pak používáme v souvislosti s rodinou v běžném jazyce: rodinné hnízdo, rodinný kruh, rodinná střecha, rodinná pouta… uvažují na toto téma manželé Šupovi. V psychoterapii lze metaforu využít k převyprávění či přerámování příběhu, například když člověk přichází se slabými kořeny či od vyhaslého krbu. Aktivací metafory v naší mysli se pak přirozeně objevují možné způsoby intervence. Vyhaslý vztah lze znovu zapálit, pokud najdeme pár žhavých uhlíků, které opatrně rozfoukáme. Užíváním metaforického jazyka můžeme také spustit proces imaginace, oslovit fantazii, zapojit kreativitu. Například využitím metafory rodiny jako stromu akceptujeme její růst, vývoj, naši propojenost se svými předky a také zdůrazňujeme důležitost událostí v naší rodové linii pro pochopení událost, tady a teď. Apelem na sílu rodinného kruhu se můžeme dotknout hlubších, se symboly rezonujících stránek osobnosti.

Cizopasníci mají na svědomí jedny z nejzávažnějších chorob světa, například malárii, která zabíjí jeden milion lidí ročně. Někteří parazité si počínají mnohem nenápadněji, ale o to rafinovaněji. Pohrávají si s mozkem své oběti a promění ji v poslušnou loutku. Psychické manipulaci cizopasníkem se nevyhnul ani člověk.

Loni byly firemní školky tématem, na němž firmy nacházely samá pozitiva: loajalita a stabilita zaměstnanců, podpora sla?ování profesního a soukromého života a flexibilita, úspory za nábor nových zaměstnanců, udržení know-how a pracovních návyků zaměstnanců.

Albert Einstein se naučil mluvit až ve čtyřech letech a číst v sedmi. Když byl Thomas Edison chlapec, jeho učitel mu řekl, že je příliš hloupý na to, aby se cokoli naučil. Jedny noviny vyhodily Walta Disneye, protože prý neměl žádné dobré nápady. Beethovenův učitel hudby o něm řekl, že jako skladatel je beznadějný. A vy se bojíte udělat chybu?!

Když mluvíte před mužem o setkání mužské skupiny, skoro určitě narazíte na nedůvěru. Tohle nepotřebuji. Svoje věci si zvládnu vyřešit sám. Zajímavé, ale proč bych tam chodil? Takové jsou nejčastější reakce. Chlapi nejsou ženský, aby se scházeli a sdíleli. Leda že by byli na hlavu…

Sumatra je svou rozlohou 443 066 km2 pátým největším ostrovem světa, rozhodli jsme se tedy procestovat s Jitkou alespoň její severní část s tím, že se budeme držet hesla méně je více. Zanechaly jsme za sebou Bali, ostrov bohů, a vydaly se na ostrov mnoha tváří, na kterém můžete celé dny chodit tropickou džunglí, stoupat na sopky nebo vychutnávat atmosféru tradičních batackých vesnic.

Psychowalkman neboli audiovizuálně stimulační přístroj (AVS) je přístroj, který světelnými záblesky a zvukovými šumy stimuluje mozek, a tak ovlivňuje jeho chování. Působí tedy na dva lidské smysly, zrak a sluch. Frekvence a typ stimulace se mění podle specifického cíle. V průběhu ní dochází v mozku k efektu strhávání rytmů, které způsobuje postupné přela?ování z jednoho stavu vědomí do jiného. Ovlivňuje především výskyt úrovní frekvenčního spektra, které vysílají jednotlivé části mozku. Někteří odborníci předpokládají, že je možné stav mysli ovlivnit působením AVS stimulace, a domnívají se, že psychowalkmany pomáhají při stresu, při chronickém únavovém syndromu a jejich používání zlepšuje studijní výsledky. Jiní pohlížejí na psychowalkman jako na výnosný obchodní artikl a tvrdí, že jeho efekt je neprokazatelný.

Jak se posádka kosmické lodi při meziplanetárním letu vypořádá s rok a půl trvající izolací? Na to má odpovědět rozsáhlý mezinárodní experiment evropských odborníků, jehož první část nedávno úspěšně skončila. Výsledky napověděly, nač se zaměřit ve druhé fázi experimentu.

Jedno lze říci s jistotou: není zbytečné slovo – ať je jakkoli zhůvěřilé, pomáhá diferencovat svět. Mateřský jazyk se vší bohatostí významů, symbolickými odkazy, zažitými metaforami a šifrou ironie je tím nejdůležitějším klíčem, který nám otvírá vnitřní svět druhého. Zaplaťpánbůh za tento klíč – pomocí jazykového kódu můžeme totiž velmi rychle selektovat, aniž dotyčného vidíme či o něm cokoli dalšího víme (což je v době internetu důležité). Slova, která pro mě slouží jako jasné negativní selektory, jsem rozdělil do čtyř kategorií: 1. Výrazy, jejichž cílem je propašovat blízkost, event. infantilizovat: ahojky, ahojda/čauky, atmoška, človíček/lidičky, člověčina, dovča, hoďka, holčina, kafčo/pivčo, nashle, nazdárek, srdíčkovské povídání (rozhlasový pořad), přijďte pobejt, sváča, véča, žíža; kancelářské „hodnej/hodná“, u starších lidí „děkuji ti, dobrá vílo“. 2. Dealerské optimistické amerikanismy: (mějte) hezký den/víkend, užívat si, něco je báječné, event. manažerský slang – ofis, dýl, ejč ár, badžit, keš, exklamace typu „Wau!“, „Shit!“. 3. Erotika: bejvalka, sexovat, udělat se, zaláskovat se (a pochopitelně všechny vulgarismy). 4. Klišé: dopadlo to, jak to dopadlo, to pravé ořechové, hodit řeč, moje krevní skupina. Uvedené příklady lze použít pouze ironicky, jsme „in“ a zároveň nad věcí. Bohužel je v posledních letech slýchávám stále častěji. Děti a mladí lidé se v tom ocitli nevinně. A navíc každá generace má potřebu se jazykově profilovat, odlišit. Co si však myslet o starších, kteří tyto výrazy převzali, podobně jako různé módní doplňky (např. baseballové čepice štítkem dozadu) – je to hra na „cool“? Pro dítě či mladého člověka může být těžké nenechat se k takové mluvě časem strhnout, zejména pokud je v kolektivu takto hovořících jedinců. Udržet si správnou (neinfikovanou) řeč v takovém případě vyžaduje značné úsilí – a tím i osamělost, separaci od ostatních, posměch apod. Abych zjistil, jak z mého pohledu problematická slova vnímá nastupující generace, zadal jsem skupině studentů obchodní akademie (n = 43) seznam slov. Úkolem respondentů bylo posoudit na škále + 5 (oblíbený výraz) až – 5 (velmi mi vadí) dvacet slov. Nejlépe se umístila slova narozky (3,6), hezký den (3,5), užívat si něco (3), ahojky (2,9) a nashle (2,6). Nejhůře dopadla slova přijďte pobejt (-2,4), mít buben (-2,1), člověčina (-2), sexovat (-1,4) a bejvalka (-1,2). Vsadil bych se, že páry budou mít k estetice jazyka velmi podobný vztah – možná to dokonce bude nejsilnějším prediktorem, zda se dají dva lidé dohromady. Dále by bylo užitečné zkoumat například „stavovské“ rozdíly, rozdíly městovenkov, gendrové rozdíly, podobný trend infantilizace v jiných jazycích.

Prohlížíme-li nezaujatým okem celou širokou škálu možných lidských aktivit, zaujme nás, do jaké míry je fenomén „prorokování“ transkulturní. Ač je znám nejlépe ve své „zavedené“ podobě u semitských národů Středního východu, tj. starých Židů a Arabů, je těžko nevidět některé podobné rysy i u zcela vzdálených kultur a také u řady lidí v našem bezprostředním okolí. Naprosto nemá význam si osoby s prorockými rysy „patologizovat“, stejně jako jim nekriticky propadat — oboje pomáhá k pochopení celého fenoménu jen málo. Mimo vší pochybnost se sice jedná o riskantní a minoritní životní strategii, která se ale nedá odbýt výroky typu „Muhammad byl epileptik“ či vážně míněným rozlišováním proroků na „pravé“ a „falešné“. Vždy se jedná o jedince nějakým způsobem do společnosti nezařazené a ve většině případů po zařazení ani netoužící. Svým způsobem je u kořene profetických aktivit neschopnost žít na světě, jaký je, a touha jej nějakým radikálním způsobem reformovat a přetvořit (tedy cosi v podstatě dětinského, neboť dospělý dospívá právě v okamžiku, kdy shledá, že svět funguje v podstatě správně — je to ovšem právě tato „infantilita“, která pohání civilizační i kulturní pokrok kupředu). Dětskému schématu odpovídá i to, že většinou zvěstují vůli nějakého božstva či jiného „transcendentálního rodiče“, k němuž mají tak říkajíc přímý drát. Obsahem prorokování je vždy konec starých časů, skonání starého a počátek nového věku, v němž bude vše či alespoň většina věcí „zcela jinak“. Zároveň je typické, že proroci požadují po svých bližních nějaká zjevná znamení připojení se k novému proudu, někdy dosti bizarní, a odřeknutí se tradice či alespoň její části. K tomuto účelu se také vždy používá poetický jazyk (byť se často zároveň proti „básníkům“, tj. v podstatě konkurenci, bojuje), často nabubřelý a plný drastických obrazů, což je ostatně pro řeč „holých“ archetypů, které mluvčího uchvátily, typické (odtud třeba uhrančivost proroků intelektuálních, např. Nietzscheho). Zdá se, že nejhorší, co se může prorokovi stát, je být blahovolně trpěn. To vede většinou k jeho osobnímu rozpadu či alespoň sociální degradaci. Je-li mu přisouzen význam, ať už kamenováním či instalováním do vůdcovské pozice, jeho život se začíná naplňovat. Obecně jsou převratné doby pro proroky mnohem příznivější než klidné a sami je ostatně pomáhají spoluvytvářet. Pro srovnání je zajímavý případ proroka ze zcela jiného kulturního okruhu. Byl to Tenskwatawa, bratr známého náčelníka indiánského kmene Šauní, Tekumseha. Jeho profetická činnost trvala několik let a vrcholila během první dekády 19. století. Požadoval po svém kmeni i po těch okolních zanechání konzumace alkoholu, válek a fyzického násilí vůbec, ale také usmrcení všech psů, odhození magických „medicínských“ váčků, nepřetržité udržování ohně v obydlích a zákaz jeho rozdělávání jinak než třením dvou dřev. Jeho emisaři roznášeli na všechny strany jeho učení, které působilo obecné rozrušení a strach, byť většina jeho krajanů požadované zásady dodržovala. Když vzrušení opadlo, vegetoval vizionář ještě řadu let s cejchem lháře a podvodníka v rámci kmene dál (událost je barvitě líčena ve vzpomínkách Johna Tannera, které vyšly v roce 1956 pod názvem V indiánském zajetí i česky). Stojí za to připomenout i skutečnost, že určité profetické rysy nesla a nese i celá řada intelektuálů z českého disidentu minulého režimu či alespoň z jeho pokraje. Už z tohoto důvodu vyvolávají jejich knihy a články i na zdánlivě zcela specializovaná témata často záchvaty nadšení či odporu typické spíše pro činnost proroků v širokém slova smyslu (uzavření jakéhokoli typu působí vždy velký rozkvět profécie — vzpomeňme jen na babylónské zajetí Židů). Úspěch proroků je v neposlední řadě dán i jejich hojným publikem — v duších celé řady z nás se skrývá více či méně vědomá touha po nových začátcích, radikální revizi světa, pokání i pocit, že takto to už se světem dál nejde, touha ne zcela nepodobná afektu hněvivých dětí, že dnes je neděle a v hračkářství se neprodává.