Online archiv

Dětská kresba odhaluje vztahy v rodině

V časopise Science L. E. Williams nedávno uveřejnil zajímavý experiment, ve kterém se prokázalo, že hodnocení neznámých lidí může ovlivnit i aktuální teplota našich dlaní. Experimentátoři opakovaně simulovali situaci, kdy student potká cizí osobu, která má plné ruce různých předmětů a během krátké jízdy výtahem poprosí studenta o krátké podržení šálku s nápojem. Šálek obsahoval buďto horkou, nebo ledovou kávu. Posléze se měli studenti vyjádřit k deseti vybraným charakterovým vlastnostem této osoby. Experiment jasně prokázal, že pokud testované osoby držely v ruce šálek s teplým nápojem, hodnotily neznámého výrazně pozitivněji než v opačném případě. Často byla přímo asociována slova, která s teplotou souvisí (vřelý, hřejivý apd.) Vědci tak došli k hypotéze, že za pocit fyzického i „mezilidského“ tepla a důvěry bude v mozku pravděpodobně odpovědný stejný region, což by vysvětlovalo toto vzájemné propojování. Jiný pokus ukázal, že díky fyzickému teplu nehodnotíme druhé lidi jen pozitivněji, ale jak se zdá, máme sami sklon chovat se vroucněji. Tentokrát byly dlaně respondentů ohřáty nebo ochlazeny pomocí plastových sáčků. Poté se měli účastníci experimentu rozhodnout, zda si dárek, který současně obdrželi, raději ponechají, nebo jej předají někomu ze skupiny. Ve studené ruce, jako by předmět zamrzl. Naopak komu bylo teplo, měl větší sklon k velkorysosti. Všechny tyto výzkumy prokazují správnost domněnky, že pro novorozeňata má teplota těla matky skutečně mimořádný význam. Teplý fyzický kontakt není jen příjemný, ale zároveň posiluje bezprostřední vytváření důvěry a tím podporuje zdravý vývoj vztahu.

O tom, co obnáší rozhodnutí odejít natrvalo ze své rodné vlasti a vyměnit ji za “starý kontinent“, jsem si nad šálkem čaje povídala s Howiem Rokofskym, Newyorčanem, který do Evropy přesídlil před 20 lety a tvrdí, že ho zpět do konzumní Ameriky nic netáhne.

Posloucháte za volantem raději Beethovena nebo Beatles? Anebo se snažíte vyjít vstříc spolujezdcům a řídíte za zvuků hudby, která vás bytostně dráždí? Účinky zvukové kulisy na řidičovu psychiku a výkonnost mohou být hlubší, než se na první pohled zdá.

Barcelonské cíle ukládají, aby v roce 2010 mělo 33 % dětí do tří let přístup k jakékoli formě péče o děti, aby se odstranily překážky účasti žen na trhu práce a s přihlédnutím k poptávce po zařízeních péče o děti. Je kolektivní zařízení pro děti raného věku stejně vhodné jako péče stálé osoby v rodině?

Soužití člověka a psa trvá už nejméně 10 000 roků. Psi jsou schopni porozumět člověku jako žádné jiné zvíře, někteří odborníci dokonce tvrdí, že ve schopnosti abstrakce a sociální komunikace se jejich schopnosti blíží úrovni předškolního dítěte.

Je relativně banální pravdou, že pevnost a trvanlivost čehokoli je nepřímo úměrná odporu materiálu - zápis vyrytý do aspiku je sice hotov za moment, ale jemu podobný v žule vydrží déle, zhruba úměrně obtížím při tesání. Tyto „mechanické“ pravdy kupodivu platí i o živých systémech včetně třeba lidských duší. Je obecně známo, že proces integrace archetypů, tj. dospívání a „zaokrouhlování“ lidské psýchy, jak o něm mluví Jung, probíhá nejsnáze u osob s malými duševními potencialitami a relativně všedních. Tam, kde je energie a invence více, se celá procedura táhne dlouho a probíhá obtížně, pokud vůbec; takový člověk klade svému okolí „odpor“. Indičtí krotitelé slonů pokládali za obzvlášť zlé znamení, pokud některý z jejich chovanců po chycení neprojevoval téměř žádný vzdor a víceméně ihned začal poslouchat - okamžitě jej hluboko pod cenou prodali z obavy, že se jednoho dne pomstí, či dokonce uteče - správný pracovní slon se hrdinně brání a teprve poté, co je rozmanitým týráním fyzicky i duševně zlomen, stává se zcela spolehlivým (na obdobném principu funguje i armáda). Misionáři dobře věděli, že národy, které se christianizaci či islamizaci nejvíce vzpouzely, se pak staly největšími sloupy pravověří a kladivy na nepřátele Páně. Je mnoho lidí (ne všichni), u nichž je rychlost chápání a zapomínání čehokoli přímo úměrná - jistá „natvrdlost“ (granit je taky „natvrdlý“) je tím, co poznatky nejlépe fixuje (pracně osvojená Pythagorova věta je statkem, kterým se zdá vhodné intelektuálně oslňovat i po letech). Nejhlubší porozumění ve zlomku vteřiny a úplné neporozumění leží kupodivu téměř vedle sebe.

Znáte Stroupežnického Naše furianty? Děj hry se odehrává na české vsi kolem roku 1870 a autor jako vnímavý pozorovatel věrně zaznamenal, jak Češi před sto lety žili. Ukazuje, že se netajili, ba někteří se pyšnili svým poctivě nabytým majetkem. I ten obyčejný žižkovský frajer ve světlých okamžicích, kdy si vydělal nějakou tu zlatku, se jí chlubil na celou hospodu. Češi, kteří se nestyděli za svůj majetek, i ti, kteří je nepovažovali za šmelináře a podvodníky, opravdu žili. Až v posledních dvou, třech generacích vymřeli. Proč? Padesát let je příliš dlouhá doba. Padesát let, v nichž bylo zapovězeno vyčnívat z řady, kdy si všichni byli oficiálně rovni a kdy slova jako kapitalista, burzián, statkář nebo rentiér měla příchuť kriminálu. Dvacet let se však už snažíme o návrat normálního světa. Toho světa, kde majetek už není ničím trestuhodným. Anebo si to o něm stále myslíme? Stále se nechceme hlásit k tomu, že patříme mezi bohaté? Tvrzení, že lidé ve střední Evropě mají silné sociální cítění, je i podle průzkumů veřejného mínění stále pravdivé. Kdykoli v agentuře STEM vydáme informaci o tom, kolik Čechů se domnívá, že „politické vedení podceňuje zabezpečení sociálních jistot obyvatelstva“, obáváme se, že naše zpráva způsobí strach a paniku. Podíl lidí, podle nichž vedení země zanedbává zabezpečení sociálních jistot, se totiž pohybuje kolem 70 %. Pokud by taková zpráva byla podána bez náležitého vysvětlení, určitě by se objevila na prvních stránkách novin. Ale pohled na dlouhodobou časovou řadu od roku 1993 dokazuje, že těch 70 % žádnou senzací není. Tak silný - a téměř bez ohledu na to, zda vládne pravicová nebo levicová vláda - je sociální cit české veřejnosti. Názor českých občanů na výši majetku jednotlivce ilustrují výstižněji dvě jiné otázky, rovněž pokládané v mnohaleté časové řadě. Dvě třetiny Čechů souhlasí s tím, aby „skutečně schopní lidé měli mnoho peněz, třeba i milióny“. Podíl souhlasících býval v první polovině 90. let hodně přes 70 %, v posledních několika letech se však postupně snižuje. Připočtemeli k tomu „inflační znehodnocení otázky“ (v milionech dnes běžně uvažujeme při pořízení domu či bytu), je vidět, že odpor vůči tomu, aby si i opravdu schopný člověk vydělal větší množství peněz, sílí. Ruku v ruce s tím jde i další tendence - přibývají hlasy, které souhlasí s tvrzením, že by se „rozdíly v příjmech měly zmenšit“. To požadují v současnosti téměř tři čtvrtiny dospělé české populace. Je pochopitelné, že uvnitř populace existují významné rozdíly. Obecně platí, že lidé s lepším majetkovým zajištěním, vyššími příjmy, kvalitnějším vzděláním a mladšího věku, a tudíž - aspoň papírově - lepšími předpoklady pro uplatnění ve společnosti a s větším „přístupem k bohatství“, jsou vůči majetku jednotlivce vstřícnější a logicky ani v tak velké míře nepožadují nivelizaci příjmů. Sumární čísla se však oklamat nedají a opakovaně se přesvědčujeme i o tom, jak velkou a pozitivní odezvu stále mají populistické hlasy pro „milionářskou daň“, pro zostření daňové progrese pro zámožnější občany, volání po dani z luxusního zboží. Kolik nenávisti téměř kdykoli vyvolají diskuse o příjmech špičkových sportovců, manažerů nebo, nedej bože, jejich chudých příbuzných, totiž poslanců nebo ministrů.

Bohatým lidem často závidíme. Víme skutečně, co bohatství člověku přináší? Nejsme jednostranně připraveni vidět jen jednu stranu mince? Samotné bohatství totiž s sebou nese několik nepříjemných aspektů. Jedním z nich je takzvaný decelerační účinek - když má člověk vše, nač si pomyslí, nemá po čem toužit.