Je typické, že „pohyb“ a vývoj lidské duše je nějakým způsobem korelován s událostmi ve společnosti jako celku. Proces individuace, u nás léty reálného socialismu u většiny populace téměř podvázaný, začal po revoluci roku 1989 prudce a namnoze s mnohaletým zpožděním probíhat. Následující léta byla jakousi masovou „kolektivní psychoterapií“ a sledování filmových záběrů z revolučních dní je po letech zvláštní podívanou — většina účastníků působí dojmem přerostlých dětí, právě osvobozených z poručnického područí — i záběry na revoltující studenty mají v sobě cosi ze vzdělané a kultivované, ale zároveň i zapšklé a ponravovité izolovanosti „zlatých klecí“ či „akaděmgorodků“, v nichž byli chováni. Je zajímavé sledovat, jak veliké proměny značná část našich bližních udělala, zejména ve srovnání se sousedním Rakouskem, v jehož stabilizované společnosti mám z většiny svých přátel a známých i po řadě let tentýž dojem jako kdysi, jako by se mentální čas zastavil. Zdá se, že stabilizované společnosti vyvolávají svou zajištěností spojenou s bezvýchodností uchování řady dětinských rysů v duších, onu zvláštní směs malichernosti a touhy po zadostiučinění. Zdá se, že ještě rychlejší formu „dospívání“ iniciují války a jiné katastrofické zkušenosti, kdy se všechny dříve samozřejmé nároky a požadavky stávají nesamozřejmými a nicotnými, včetně nároku na vlastní život. Svět se náhle ukazuje jako něco nestabilního a ošidného, jako něco, k čemu nemůžeme mít důvěru. V období prudkých změn ve společnosti (včetně změn k horšímu) se pro řadu lidí paradoxně otvírá šance „dospět“ a svoji psýchu jaksi „zaokrouhlit“, byť to nebývá proces příjemný, a u těch, které společenské či osobní tragédie postihují v příliš nízkém věku, jaksi násilně přirychlený a nouzově ukončený s tím duševním potenciálem, který je právě po ruce, takže celkový obraz duševního světa takových lidí je sice dospělý, ale chudý a jaksi „podtržený“. Překotné proměny vnějšího i vnitřního světa, jaké probíhaly třeba v Německu let 1914 až 1947, samozřejmě posléze děsí a poválečná éra byla v Evropě čímsi jako reminiscencí na idylické 19. století, jaksi sekundárně etablovanou a soustředěnou na nejelementárnější lidské statky, například rodinu. Kdo ve výše naznačených letech měl oči otevřené a zároveň nebyl vražedným mechanismem bezprostředně nasát a rozdrcen, měl v dějinách bezprecedentní možnost poučit se o hlubinách lidských duší a zmoudřet, pokud se nepozvracel hnusem. C. G. Jung či G. Orwell byli například z těch, kterým se to podařilo. Příliš opresivní režimy blokují dlouhodobě nejen svobodu projevu, ale i přemýšlení vůbec a proces individuace zvlášť (je to nebezpečné, a proto nevědomí samo takovéto aktivity brzdí), k jeho dohnání však někdy stačí krátká období, často ne delší jednoho roku (u nás např. 1848, 1968). Zatím není snadné rozeznat, zda i naše společnost zkamení a svým způsobem „zapškne“ v tomto téměř bezčasí, či zda jednou rozběhnutý proud už nelze lidskými silami zastavit.

Placená zóna

Stanislav Komárek