Online archiv

Motivace dobrovolníků může být různá - pomoci někomu, kdo to potřebuje, podílet se na realizaci něčeho, co považují za důležité, získat zkušenosti, poznat nové lidi, realizovat se, uplatnit své schopnosti, znalosti a dovednosti… Mnozí studenti takzvaných pomáhajících profesí (sociální pracovníci, psychologové, pedagogové, zdravotníci…) se do dobrovolnických programů zapojují s představou, že budoucí zaměstnavatel je coby absolventy bez praxe bude považovat za zkušenější než absolventy bez praxe, kteří nikdy jako dobrovolníci nepracovali. Je to logické, vždyť člověk, který (třeba několik let) přichází jako dobrovolník do kontaktu s klienty a je dobře seznámen s jejich životními osudy, s chodem zařízení, s překážkami, které je potřeba při poskytování sociálních služeb překonávat, s problémy, které mohou vznikat v týmu pracovníků, je do praxe mnohem lépe připravený než někdo, kdo má za sebou pouze dvoutýdenní studentskou praxi, kterou strávil skartováním starých spisů, linkováním sešitů či předepisováním složek klientů. U letitého dobrovolníka se zřejmě v prvním zaměstnání nevyskytne šok z reality, ani nehrozí brzký nástup syndromu vyhoření v takové míře jako u absolventa, který opravdu poprvé přichází do kontaktu s praxí. Pro mnoho zaměstnavatelů však praxe dobrovolníka, podle mých zkušeností, takřka nemá hodnotu. Za praxi v oboru považují pouze práci, která je podložena klasickou pracovní smlouvou. Všechny absolventy považují za stejně nezkušené, přestože jsou mezi nimi výrazné rozdíly, právě v závislosti na celkové délce a frekvenci jejich dobrovolnické činnosti. V době, kdy jsem si hledala první zaměstnání v oboru sociální práce, většina mých pokusů ztroskotala právě na tom, že nemám žádnou praxi, a tudíž žádné zkušenosti s prací s klienty a s realitou sociální práce, jak mi bylo několikrát řečeno, přestože jsem pracovala jako dobrovolník v několika zařízeních sociálních služeb. Zkušenosti získané v placeném zaměstnání podle mého názoru jsou viděny ve zcela jiném světle než zkušenosti získané v rámci dobrovolné činnosti. Z mnoha důvodů je to škoda. Kromě toho, že je to samozřejmě nespravedlivé, je to smutné, protože se tím odrazují mnozí dobrovolníci, jejichž pomoc je velmi zapotřebí. Je to potlačování hodnoty dobrovolnické práce, které brzdí rozvoj dobrovolnictví jako takového. Je to také hloupé, protože zaměstnavatelé se tímto způsobem připravují o pracovníky, kteří mají opravdový zájem pracovat ve zvoleném oboru, jejich jedinou motivací evidentně není finanční odměna a mají také zkušenosti z jiných zařízení. Koordinátorka dobrovolníků Oblastní charity Břeclav, Hana Jagošová uvádí, že dobrovolník určitě odpracuje méně hodin než zaměstnanec a že zaměstnanec se tudíž „dostane věcem víc na zoubek“ než dobrovolník, ale na druhou stranu je podle ní výkon dobrovolné činnosti důkazem, že člověka zvolená profese opravdu baví a zajímá, když je ochoten vykonávat ji bez nároku na mzdu. Vedoucí Azylového domu Břeclav při Oblastní charitě Břeclav Roman Tuček říká: „Myslím si, že není rozdíl v tom, jestli člověk vykonává sociální práci na bázi dobrovolníka nebo zaměstnance, důležitá je praxe, kterou absolvent věnující se pouze studiu zkrátka nemá. Přitom právě dobrovolnictví nabízí možnost aplikace čerstvě získaných vědomostí studiem a ověřování v praxi.“

Dobrovolník bývá považován za podivína, který nemá čím vyplnit volný čas. Dokonce ani dobrovolnictví v oblasti budoucího profesního uplatnění se příliš necení.

Čtyři lidé z pěti by si skok okamžitě zopakovali. „Je to zkušenost, která se nedá zprostředkovat,“ shodují se zkušení parašutisté i začátečníci. Jde jen o adrenalinový zážitek nebo je ve skocích s padákem něco hlubšího?

Výjimečný, nekonformní. Designový, vzdušný a prostorný byt plný světla. Především však individualisticky řešený prostor, v němž je estetika v žebříčku priorit na nejvyšším místě. Tak vypadají dnešní loftové byty vytvořené z kdysi převážně účelových průmyslových prostor.

Do boje za život ženy 17 let ležící v kómatu se v Itálii aktivně vložil i premiér. Eluana zemřela, bouřlivé diskuse pokračují. Asistovaná smrt společnost spolehlivě polarizuje.

Každý důvod je dobrý, třiďte odpad!, hlásá televizní reklama, v níž mladík dychtivě hledí do výstřihu dívky naklánějící se nad kontejner. Psychologické výzkumy ukazují, že motivace k třídění mohou být vskutku různé…

Ve světě, v němž se stále rychleji vytváří, šíří a zpřístupňuje suma faktických údajů, je stále méně zapotřebí memorovat. Jednotlivá fakta naprosto ztrácejí na ceně. Přesto bez funkční a dostatečně pružné paměti kariéru neuděláme. Slouží nám jako předstupeň ke zpracování informací.

Rád se s vámi podělím o jednu cennou zkušenost. Jedním z témat, kterému se věnuji, je syndrom vyhoření. A tak sleduji literaturu jak v odborných časopisech, tak ve vyhledávačích internetu. Chápu, že tato problematika zajímá personalisty, a nejsem nijak překvapen skutečností, že na Google najdu víc personalistických odkazů než odkazů medicínských. Nicméně jeden z nich mě potěšil nabídkou, že kromě vyhodnocení stupně mého vyhoření (to by bylo za 10 USD bez smlouvání a okamžitě) mi zdarma neboli FREE nabídne, jakou mám šanci se uplatnit ve zvoleném povolání, a poté si mohu služby pořídit za mizerných 300 USD ročně. Číslo mé kreditní karty si vezme bezprostředně poté, co se mu nahlásím jako zákazník. Jen neodpovědný marnotratník by zahodil takovouto příležitost. Já jsem se jí chopil. Stačilo zaslat jméno, emailovou adresu a věk (což bylo v mém případě zahrnuto do kulantně pojmenované skupiny: 60+). Život je změna - a tak jsem z nabídky 300 možných profesí zvolil šanci stát se TRAINER OF ANIMALS. Obratem mi přišla odpověď s obrazcem Learyho testu podobné pavoukovité sítě s osmi segmenty a k ní vysvětlení, že podmínky splňuji téměř na 50 %, avšak jak ze sítě vyplynulo, co mi chybí k dokonalosti, jsou znalosti jazyka, ale především matematické schopnosti, které se pohybují okolo nuly. Neměl jsem nikdy v plánu drezírovat zvířata a učit koně počítat. Taky nevím, zda americké myši umějí jen americky, nebo zda se americky budu muset naučit já. Americky uměl majitel portálu, co mi odpověděl, protože mi bez rozpaků americky tykal (asi ho bere hrdý pocit, že USD proti koruně v poslední době stoupá). A pointa? Vážené čtenářky, vážení čtenáři, ve všech oblastech lidského podnikání je spousta podvodníků (jak píše O´Henry: našli se i tací šťouralové, co se snažili naše zaručeně zlaté hodinky zkoušet kyselinou dusičnou), v psycho-vědách je jich nejvíc. A proto: pozor na ně! Berte jen prověřená pracoviště pracující ověřenými metodami, která mají dobrý kredit. Jelikož jsem v té věkové kategorii, v níž jsem, pamatuju na počátku 90. let jednoho Ukrajince, co si najal tělocvičnu k provozování holotropního dýchání, ale jen do 21 hodin. Pak ty naprosto zblblé klienty vyhnal na ulici, shrábnul zisk a zmizel.

Svoji psychiku můžete zkoumat a škatulkovat mnoha způsoby, ale nedávno jsem narazila na jeden, který mě nadchl: jde o takzvanou typologii MBTI, hojně používanou personalisty, manažery a kariérními poradci. Když vyplníte dotazník čítající několik desítek otázek, které člověku připadají nenápadné a tak jaksi „nezacílené“, takže švindlovat je tady asi dost těžké, dopracujete se k jednomu ze šestnácti typů, které vznikly kombinacemi čtyř polarit. Přitom žádný z těchhle typů není „lepší“ nebo „horší“, jenom samozřejmě mají své plusy a mínusy. O MBTI jsem neměla tušení, dokud jsem se nepustila do psaní jednoho dušezpytného článku, kvůli čemuž jsem si prostudovala jednu personalistickou příručku a vyplnila jsem si v ní i příslušný dotazník. Vyšlo to neuvěřitelně přesně a vysvětlilo mi to řadu podivností, anomálií a záhadného skřípání v mých kontaktech se světem, kterými jsem se od dětství trápila, jimž jsem nerozuměla a kvůli kterým jsem si připadala jako dosti podivný mutant.