Online archiv

„Dne 31. 1. 1992 mě ve věku necelých 40 let postihla vážná mozková mrtvička. Zprvu tomu říkali lékaři ‘malá cévní příhoda’. Ovšem jak ‘malá’, když mi zůstala trvale ochrnutá pravá ruka?“ napsala moje mamka v memoárech, které na můj popud sepsala v roce 2004. Dnes víme, že kdyby nebylo této zkušenosti, v životě naší rodiny by se neudálo mnoho krásných i těžkých chvil. Patrně bych také nebyl psychologem.

I. D. Yalom Chvála psychoterapie

Ruthellen Josselson Irvin D. Yalom O psychoterapii a lidském bytí

(Dokončení z minulého čísla)

Ztráta zaměstnání patří k životním zkušenostem, se kterými se většina lidí vyrovnává stejně těžce jako například s rozvodem nebo s úmrtím blízkého člověka. Dokonce ani dosažené vzdělání, zkušenosti, obětavost a schopnosti nejsou zárukou, že si práci udržíme. Před branami pracovního úřadu se tak jednoho dne může ocitnout každý.

Slavnosti Velikonoc nás vyvádějí z našich domů a vsazují do „časoprostoru“ rituálu - jeden z mála svátků, kdy nezůstaneme sedět doma u televize. Velikonoce mimochodem (oproti mnoha jiným rituálům) rozdělují všechny aktéry na dva tábory - na muže a ženy. Každý z táborů dělá něco jiného. Muži řežou proutí a pletou z něj pomlázku. Ženy vaří a barví vejce. Velikonoce mají nebo mají mít silný erotický náboj a vyvrcholením jednoho ze symbolických schémat Velikonoc je spojení obou polarit v symbolu darované kraslice.

Určit bohatství jednotlivých zemí a životní úroveň lidí v nich žijících není snadné. Přístup k ekonomickým zdrojům a k jejich rozdělování může být v různých kulturách založen na velmi rozdílných zásadách a může zahrnovat rituální a obřadné vztahy. Přístup k půdě, výroba zboží a poskytování služeb může záviset na příbuzenském vztahu a na příslušnosti k rodině. Výměna zboží se může dát do souvislosti s posilováním moci a vlivu ve společnosti…

/ Odpovídá odborník /

Zatímco Američané neváhají při špatné náladě vyrazit k lékaři s podezřením na depresi, v Evropě je spíše poddiagnostikovaná. Jen kolem 10 % pacientů s depresí dostává správnou léčbu po potřebnou dobu - raději si totiž stěžují praktickému lékaři na nespavost a únavu, než by přiznali psychické potíže.

Děti o sobě mnohé prozradí způsobem, jakým si hrají. Terapeutka Annie Rogers názorně ukazuje způsob své práce a metodu klinického naslouchání.

Motivace dobrovolníků může být různá - pomoci někomu, kdo to potřebuje, podílet se na realizaci něčeho, co považují za důležité, získat zkušenosti, poznat nové lidi, realizovat se, uplatnit své schopnosti, znalosti a dovednosti… Mnozí studenti takzvaných pomáhajících profesí (sociální pracovníci, psychologové, pedagogové, zdravotníci…) se do dobrovolnických programů zapojují s představou, že budoucí zaměstnavatel je coby absolventy bez praxe bude považovat za zkušenější než absolventy bez praxe, kteří nikdy jako dobrovolníci nepracovali. Je to logické, vždyť člověk, který (třeba několik let) přichází jako dobrovolník do kontaktu s klienty a je dobře seznámen s jejich životními osudy, s chodem zařízení, s překážkami, které je potřeba při poskytování sociálních služeb překonávat, s problémy, které mohou vznikat v týmu pracovníků, je do praxe mnohem lépe připravený než někdo, kdo má za sebou pouze dvoutýdenní studentskou praxi, kterou strávil skartováním starých spisů, linkováním sešitů či předepisováním složek klientů. U letitého dobrovolníka se zřejmě v prvním zaměstnání nevyskytne šok z reality, ani nehrozí brzký nástup syndromu vyhoření v takové míře jako u absolventa, který opravdu poprvé přichází do kontaktu s praxí. Pro mnoho zaměstnavatelů však praxe dobrovolníka, podle mých zkušeností, takřka nemá hodnotu. Za praxi v oboru považují pouze práci, která je podložena klasickou pracovní smlouvou. Všechny absolventy považují za stejně nezkušené, přestože jsou mezi nimi výrazné rozdíly, právě v závislosti na celkové délce a frekvenci jejich dobrovolnické činnosti. V době, kdy jsem si hledala první zaměstnání v oboru sociální práce, většina mých pokusů ztroskotala právě na tom, že nemám žádnou praxi, a tudíž žádné zkušenosti s prací s klienty a s realitou sociální práce, jak mi bylo několikrát řečeno, přestože jsem pracovala jako dobrovolník v několika zařízeních sociálních služeb. Zkušenosti získané v placeném zaměstnání podle mého názoru jsou viděny ve zcela jiném světle než zkušenosti získané v rámci dobrovolné činnosti. Z mnoha důvodů je to škoda. Kromě toho, že je to samozřejmě nespravedlivé, je to smutné, protože se tím odrazují mnozí dobrovolníci, jejichž pomoc je velmi zapotřebí. Je to potlačování hodnoty dobrovolnické práce, které brzdí rozvoj dobrovolnictví jako takového. Je to také hloupé, protože zaměstnavatelé se tímto způsobem připravují o pracovníky, kteří mají opravdový zájem pracovat ve zvoleném oboru, jejich jedinou motivací evidentně není finanční odměna a mají také zkušenosti z jiných zařízení. Koordinátorka dobrovolníků Oblastní charity Břeclav, Hana Jagošová uvádí, že dobrovolník určitě odpracuje méně hodin než zaměstnanec a že zaměstnanec se tudíž „dostane věcem víc na zoubek“ než dobrovolník, ale na druhou stranu je podle ní výkon dobrovolné činnosti důkazem, že člověka zvolená profese opravdu baví a zajímá, když je ochoten vykonávat ji bez nároku na mzdu. Vedoucí Azylového domu Břeclav při Oblastní charitě Břeclav Roman Tuček říká: „Myslím si, že není rozdíl v tom, jestli člověk vykonává sociální práci na bázi dobrovolníka nebo zaměstnance, důležitá je praxe, kterou absolvent věnující se pouze studiu zkrátka nemá. Přitom právě dobrovolnictví nabízí možnost aplikace čerstvě získaných vědomostí studiem a ověřování v praxi.“

Dobrovolník bývá považován za podivína, který nemá čím vyplnit volný čas. Dokonce ani dobrovolnictví v oblasti budoucího profesního uplatnění se příliš necení.