Studentům dobrovolnická praxe v oboru nepomůže

Motivace dobrovolníků může být různá - pomoci někomu, kdo to potřebuje, podílet se na realizaci něčeho, co považují za důležité, získat zkušenosti, poznat nové lidi, realizovat se, uplatnit své schopnosti, znalosti a dovednosti… Mnozí studenti takzvaných pomáhajících profesí (sociální pracovníci, psychologové, pedagogové, zdravotníci…) se do dobrovolnických programů zapojují s představou, že budoucí zaměstnavatel je coby absolventy bez praxe bude považovat za zkušenější než absolventy bez praxe, kteří nikdy jako dobrovolníci nepracovali. Je to logické, vždyť člověk, který (třeba několik let) přichází jako dobrovolník do kontaktu s klienty a je dobře seznámen s jejich životními osudy, s chodem zařízení, s překážkami, které je potřeba při poskytování sociálních služeb překonávat, s problémy, které mohou vznikat v týmu pracovníků, je do praxe mnohem lépe připravený než někdo, kdo má za sebou pouze dvoutýdenní studentskou praxi, kterou strávil skartováním starých spisů, linkováním sešitů či předepisováním složek klientů. U letitého dobrovolníka se zřejmě v prvním zaměstnání nevyskytne šok z reality, ani nehrozí brzký nástup syndromu vyhoření v takové míře jako u absolventa, který opravdu poprvé přichází do kontaktu s praxí. Pro mnoho zaměstnavatelů však praxe dobrovolníka, podle mých zkušeností, takřka nemá hodnotu. Za praxi v oboru považují pouze práci, která je podložena klasickou pracovní smlouvou. Všechny absolventy považují za stejně nezkušené, přestože jsou mezi nimi výrazné rozdíly, právě v závislosti na celkové délce a frekvenci jejich dobrovolnické činnosti. V době, kdy jsem si hledala první zaměstnání v oboru sociální práce, většina mých pokusů ztroskotala právě na tom, že nemám žádnou praxi, a tudíž žádné zkušenosti s prací s klienty a s realitou sociální práce, jak mi bylo několikrát řečeno, přestože jsem pracovala jako dobrovolník v několika zařízeních sociálních služeb. Zkušenosti získané v placeném zaměstnání podle mého názoru jsou viděny ve zcela jiném světle než zkušenosti získané v rámci dobrovolné činnosti. Z mnoha důvodů je to škoda. Kromě toho, že je to samozřejmě nespravedlivé, je to smutné, protože se tím odrazují mnozí dobrovolníci, jejichž pomoc je velmi zapotřebí. Je to potlačování hodnoty dobrovolnické práce, které brzdí rozvoj dobrovolnictví jako takového. Je to také hloupé, protože zaměstnavatelé se tímto způsobem připravují o pracovníky, kteří mají opravdový zájem pracovat ve zvoleném oboru, jejich jedinou motivací evidentně není finanční odměna a mají také zkušenosti z jiných zařízení. Koordinátorka dobrovolníků Oblastní charity Břeclav, Hana Jagošová uvádí, že dobrovolník určitě odpracuje méně hodin než zaměstnanec a že zaměstnanec se tudíž „dostane věcem víc na zoubek“ než dobrovolník, ale na druhou stranu je podle ní výkon dobrovolné činnosti důkazem, že člověka zvolená profese opravdu baví a zajímá, když je ochoten vykonávat ji bez nároku na mzdu. Vedoucí Azylového domu Břeclav při Oblastní charitě Břeclav Roman Tuček říká: „Myslím si, že není rozdíl v tom, jestli člověk vykonává sociální práci na bázi dobrovolníka nebo zaměstnance, důležitá je praxe, kterou absolvent věnující se pouze studiu zkrátka nemá. Přitom právě dobrovolnictví nabízí možnost aplikace čerstvě získaných vědomostí studiem a ověřování v praxi.“