Online archiv

ad) Jsou jedináčci chytřejší než dvojčata? (PD 1/09)

Radim Badošek, 3/2009

/ Anketa /

, 3/2009
Koncem ledna padl průlomový rozsudek: Rodiny holčiček, které byly zaměněny v třebíčské porodnici, vysoudily odškodné v celkové výši 3,3 milionu korun.

Těžký život v tlustém těle

Kateřina Cajthamlová, 3/2009
Podle doktorky Kateřiny Cajthamlové (Jste to, co jíte) je největší bolestí lidí nejen obézních, ale často i těch, kteří trpí nadváhou, fakt, že jejich problém je viditelný, mění jejich fyzické schéma a dělá z nich terče pozornosti okolí.

GRAFFITI: Co vede ruku sprejerů?

Klára Jersáková, Alena Kajanová, 2/2009
Umění protestující proti konzumní společnosti nebo produkt pouhého vandalství? Na odstraňování graffiti jsou vynakládány vysoké finanční částky, a tak není divu, že je vnímáno nejednoznačně.

Identifikační náramky na psychiatrii

, 2/2009
Nejsou jen zbytečným stigmatem?

Televizní večeře

mar, 2/2009
stručně

Otužujme děti vůči riziku

Simona Hoskovcová, 2/2009
O otužování slyšíme neradi. Vylézt z vyhřáté postele či sauny a pustit na sebe ledovou vodu, brr! Kdo to ale zkusil, ví, jak příjemný pocit se pak dostaví – o dlouhodobých pozitivních účincích ani nemluvě. Podobnost s otužováním potomků vůči nástrahám života není náhodná. K

Posedlí bezpečím

Lenka Phelps, 2/2009
Typický americký rodič je posedlý bezpečností svého dítěte. Aby nesklouzlo, aby se nenachladilo, aby mu někdo neublížil… Neublíží však v konečném důsledku dítěti příliš úzkostná výchova?

Citát měsíce

, 2/2009

Od skepse k odvaze

Miluš Kotišová, 2/2009
René Descartes pohnul západní kulturou, když v 17. století rozvinul svou filosofii založenou na pochybnosti. Síla Descartova příspěvku moderní civilizaci byla v tom, že jeho metodická a soustavná skepse umožnila vnímat vědu jako kolektivní dí lo. Napadá mne, jestli právě u Descarta bychom nemohli najít vysvětlení, proč je česká politická kultura tak nuzná, vulgární, silácká, agresivní, ale bohužel také krátkozraká, neinspirativní, zablokovaná a bezpochyby i zamindrákovaná. Dovolte však jednu odbočku pro ilustraci, jak jsem si vůbec na francouzského filosofa vzpomněla v souvislosti s naší politikou.

Nadobro uvíznutí v dětství

Adéla Kroupová, 2/2009
Nedávno jsem se dozvěděla, že většina dospělé populace se mentálně zasekne někde kolem věku 15–16 let a už se nikdy neposune dál. Přišlo to ke mně jako kusá informace bannerů internetových zpráv, co se mi ale napevno zakousla do hlavy. Je to myšleno tak, že jsme z většiny trochu hloupí nebo že jsme nemožně infantilní? Kdo všechno do skupiny zaseknutých patří a komu se naopak podařilo vyváznout a skutečně se dotknout dospělosti a moudrého stáří? Nejspíš se mnou sdílíte ten pocit – od doby, co sama sebe znám, jsem stejná. Ať se pozoruji, jak se pozoruji, mnoho se uvnitř nezměnilo. Mění se ti druzí, to ano. Jana vypadá ztrhaně a ztratila jiskru, Linda se chová jako její matka a z Bětky, co je na mateřské, se stala hysterka. Taky se mění svět kolem nás. Třeba Amerika má černošského prezidenta. Hurá. Jak nám ale může být pořád patnáct? S procesem učení a s nabíráním vzdělání to souviset jistě nebude. Nejvíce jsem se ve smyslu znalostním a vědomostním dozvěděla na vysoké škole, a to mi bylo víc. Myslím, že podobně to má i náš instalatér a pán, co mi spravuje auto, i oni pochopili ve dvaceti, možná pětadvaceti a pak se dál učili po celý svůj dospělý život. Že by s oblastí mezilidských vztahů? Jo, to byla hotová prérie! Ale až později, když člověk nabyl věku, pochopil, o čem vztahy skutečně jsou. nás vracejí do dětství, do světa her a nekonečného plynutí času. Připadám si s nimi přirozeně a v bezpečí. Dokonce jsem o zvířatech začala psát a točit filmy, abych se při vší té zábavě stihla taky nějak profesně zrealizovat a trochu živit. Dříve mi mé chovatelské ambice regulovali rodiče, dnes je to můj přítel. Nic se nezměnilo. Místo tří koček můžu mít jen jednu. Mou neodbytnost chladí stejným způsobem jako kdysi matka s otcem, když jsem měla velkochov křečků. Až budeš mít samé jedničky, dostaneš koně, slibovali a já nikdy koně neměla, protože dvojka z matematiky byla jistota. Nejhorší, že se jim nedalo věřit, byli to podvodníci. Věděla jsem, že i kdybych se vypnula k výkonu a donesla na vízo samé biče, nemuselo to dopadnout. Zas by si vymysleli důvod, proč koníka nemůžeme mít. Přítel mi dal ultimátum – když náš kocour vyhraje výstavu, můžeš mu pořídit kamarádku. Výstavu jsme vyhráli minulý týden. Dan své tvrzení změnil – řekl jsem, že se teprve o další kočce můžeme pobavit, ne, že si ji hned koupíš! A pak mi oznámil, že by si rád pořídil motorku, ale ne obyčejnou, ale takovou, která má vzadu dvě kola. Motorku – trojkolku. A tak si říkám, jestli to není vlastně všechno jinak, co když je dospělost jen hra, ke které jsme byli završením 18 let vlastně donuceni? Hra, co přišla plíživě, hra, co nám ji vnutili vlastní rodiče, když nás přestali živit, hra, co s námi hrají zaměstnavatelé a naši partneři. Hra s jediným cílem – fungovat jako dobrá ekonomicko-společenská jednotka, poslouchat a plnit záměr druhých. Uvnitř zůstáváme malými dětmi, navenek předstíráme, že jsme dospělí.

Židovský humor slouží i jako terapie

Barbara Hansen Čechová, 2/2009
„Nemám nic proti umírání. Jenom až se to bude dít, tak u toho nechci být,“ říká Woody Allen. Židovské vtipy jsou známy svou hloubkou a černým humorem. Jejich síla může být osvobozující a léčící, podobně jako psychoterapie.