Hněv jako výsada mocných

Hněv je sice na seznamu nežádoucích jevů prakticky všech odvozených náboženství (buddhismus, křesťanství, islám), těžko však popřít, že je ze všech hnutí mysli „nejnuminóznější“. Řádění hromovládných božstev či mytických hrdinů patřilo k základním pilířům antických i mnoha dalších náboženství - tak třeba hinduismus či lamaismus mají kromě božstev laskavých jako samozřejmost i božstva hněvivá, nezřídka jako pouhé modifikace těch předchozích. Rozmary a jakoby dětinské afekty starozákonního Boha analyzuje vynikajícím způsobem C. G. Jung ve své Antwort auf Hiob a konstatuje sice všemocnost, ale sebeneuvědomělost stvořitelských božstev. Hněv je emoce prastará a dá se velmi dobře rozeznat i u zvířat s námi velmi málo příbuzných - vosa rozhněvaná je nám zcela „čitelná“, zatímco třeba vosa zamilovaná už méně. I abiotické jevy, třeba bouřka, se dají velmi snadno vykládat tímto způsobem - obloha se „mračí“ a poté hrom „uhodí“ atd. Není rovněž pochyb o tom, že hněv je emoce v podstatě příjemná, byť se jedná o rozkoš jaksi ambivalentní a potenciálně nečistou, tak jak je to obecně i třeba se sexem, plozením a mateřstvím, jídlem, pitím a drogami, různými typy vytržení, ale i takovými typy „vlhnutí duší“, jako je ubližování jiným, ať už fyzickým trápením, či pomluvami (tyto různé typy aktivit se mohou zdát nesouměřitelné, ale každý typ kultury některé z nich „posvětil“ a zoficializoval a vyzdvihl pouze jejich dobrý aspekt, jiné pak zavrhl a zakázal - tak třeba Řím měl své oficiální arény, ale kolektivní vytržení křesťanů měl za zásadní ohavnost a předhazoval je ve výše jmenovaných zařízeních lvům). Stejně jako jiné „nečisté“ či „ne zcela čisté“ rozkoše byl hněv odnepaměti privilegiem vysoce postavených jedinců, stejně jako hojné jídlo, početné konkubíny či privilegium lovu nebo ozdobného a dominantního oděvu. Zatímco c. a k. dvorní rada se mohl občas po libosti „vyzuřit“ (tak trochu jako starozákonní Jahve, jehož hněv byl spravedlivý per definitionem - tak se vlastně spravedlnost zakládala), u jedinců na nízkých příčkách společenského žebříčku jsou takovéto projevy zcela nepřípustné a jejich hněv se jaksi hromadí a občas i somatizuje nějakou zdravotní poruchou (toto privilegium je hlídáno více nežli třeba právo na sexuální aktivity ve viktoriánské době, ač je si toho málokdo vědom, a bez sankcí je povolováno jen zcela malým dětem). Možnost pořádně se „naštvat“ působí na subjekt blahodárně (často na úkor subjektů jiných) - vyrovnáním vnitřních tenzí (to je podstata všech radostí) nikoli nepodobně vybití statické elektřiny v mracích. Zatímco „hněv“ byl tradičně atributem božství, stala se „zloba“, jakási protrahovaná forma hněvu a nenávisti, atributem ďábelství diferencovaných náboženství - ďábel jako nepřítel, pomlouvač Boží (C. G. Jung velmi trefně píše, že ďábel je pochybnost v Boží mysli). Z řeckých božstev měl hněv v kompetenci nejen Zeus (občas), ale i Ares, a ten speciálně v podobě válečného a sexuálního běsnění (v tomto slově nepřehlédnout slovanský kmen „běs“ pro démona). V archaických společnostech byly běžné změněné stavy vědomí u válečníků, imunizující proti vnímání bolesti i jakékoli sebezáchově - třeba berserkrové starých Germánů - i v hrobech mykénských válečníků lze nalézt stopy neuvěřitelných, později vyhojených zranění, utržených asi v tomto stavu (moderní psychiatrie zná tyto návaly hněvu s výpadkem paměti pod názvem „patický afekt“). Podle řeckého přesvědčení vyjádřeného už Herakleitem byli „Areovi mrtví čistší než ti, kdo zemřeli na nemoci“ a zcela obdobně tomu bylo i u Aztéků, kde k „čistým“ způsobům smrti patřilo příznačně i zabití bleskem. O společenském vyrovnávání hněvivých tenzí bylo už hodně napsáno (třeba K. Lorenz v knize Takzvané zlo o pozitivních aspektech tohoto jevu v mimolidském světě) a o možnosti sublimace a přesouvání agrese, tj. praktického plodu hněvivého afektu, je mnoho známo (je typické, že pro agresi neexistuje trefný český ekvivalent, slovo „útok“ se s ní pojmově přesně nekryje). Čím méně může být hněv dáván podle společenského kánonu najevo, tím lépe musí být ošetřeno jeho náhražkové realizování (i takový národ jako Tibeťané si počínal při lamaistických školních disputacích dosti hrozivě - bylo zvykem protivníkovi silně tlesknout těsně u obličeje jakožto náhražka rány - i jinak byly tyto disputy dosti dramatické). Zejména mistrně si v tomto počínala vždy Čína a Japonsko - gumové figury šéfů ve sklepích japonských firem či čínské „desetiminutovky zloby“ z dob kulturní revoluce jsou dostatečně známé, méně známá je jiná praktika z čínského vězeňství - každý den je jeden z vězňů „dán v plen“ a ostatní mu spílají, vykřikují na něj (většinou falešná) obvinění, případně na něj plivou (přímé útoky jsou zakázány, vězeň musí vydržet). Tím se zároveň každý den jiný vězeň „trestá“ a téměř na nulu klesá nebezpečí vzbouření. Staré čínské úsloví praví „Zabij kuře, aby se tě opice bály“ a ukazuje na magickou přitažlivost vůdců s „nepředvídatelným“ hněvem, který vane, kam chce, a ti, na které právě nedopadl, se hned přicházejí s vděčností třít o jejich nohy (na této ne zcela půvabné vlastnosti lidských duší byla založena řada impérií, třeba Stalinovo - s Brežněvem přišla nejen předvídatelnost a náznaky jakés takés spravedlnosti, ale i začátek konce). Doba od šedesátých do devadesátých let byla v euroamerické civilizaci dobou relativní mírnosti, kdy byly hněv a nenávist ve veřejném prostoru minimalizovány a byly vytlačeny na fotbalové stadiony a do akčních filmů (teprve v nenávisti se sami dostatečně definujeme a ohraničujeme, jaksi více jsme). Že tomu tak nemusí být navždy, je ovšem dobře z historické paměti posledního století vědět.