Online archiv

Zachovat se „jako člověk“ a nevyužít situace ve svůj prospěch, nechat uniknout šanci, která by ale byla vykoupena tím, že někomu ublížíme, je někdy možná docela těžké. I ten sebedokonalejší humanista může být někdy „v pokušení“; jak je lákavé zapomenout na přátele a nechat si výhodu jen pro sebe, „přeskočit“ kolegu a ukrást mu jeho nápad, rozbít dobré vztahy pomluvou… Nikdo z nás nejspíš nevraždí, ale ubližovat dokážeme i bez toho. To všechno se mi honilo hlavou, když jsem zhlédla nový český film Karamazovi. Příběh o závisti a chtivosti je starý, Dostojevskij jej napsal na konci 19. století. Jeho děj je ale stále aktuální - otec, který syny provokuje svým způsobem života, a synové, kteří se za něj stydí, smějí se mu nebo touží po jeho penězích. Aljoša, který se za otce očividně stydí, ale rád by ho přivedl ke spasení, sobec Dmitrij, který se stejně jako otec zamiluje do Grušenky, dívky toužící po penězích víc než po lásce, a Ivan, „neznaboh“ hledající svou pravou cestu. A navíc Smerďakov, Karamazovův nevlastní syn a vrah v jedné osobě. Každý v sobě máme alespoň kousek jednoho z nich. Uchvátilo mě, jak byl příběh, jež jsem znala ze školy, převeden na filmové plátno. Petr Zelenka zavedl otce a jeho syny do prostředí polské fabriky, kde se má odehrát divadelní přehlídka. Banda herců z Prahy, podivných a vulgárních existencí (oplzlý a uprděný Ivan Trojan, který se snaží sbalit polskou průvodkyni) má nazkoušet Karamazovy na jevišti plném strojů a před zraky dělníků. Jeviště i hlediště splývají v jedno, chvílemi nevíte, jestli sledujete „opravdový“ děj, nebo jen zákulisní reje. V jednu chvíli se navíc zdá, že hra přijde o jednoho z hrdinů - představitel Dmitrije David totiž nutně musí zpátky do Prahy, aby nepřišel o velké peníze za natáčení, a tak se děj hry prolíná se scénami, kdy vzteklý David hledá pas a nakonec ujíždí bez dokladů. Neujede; polonahý režisér, který za ním vyběhne ze sprchy, ho donutí k návratu. Sobectví herce, který by obětoval práci svých kolegů kvůli „mamonu“, není daleko od „pravého“ příběhu. Na obou scénách probíhá velké drama; herce předvádějící příběh starého Karamazova sleduje dělník, jehož syn se ve fabrice zranil a bojuje o život. Příběh života a smrti, touhy po penězích, která člověka může dovést až k vraždě někoho blízkého… V jednu chvíli jsem měla dojem, že dějová linka smutného dělníka, jemuž v nemocnici umírá syn, je ještě temnější - moji úvahu o tom, že svého syna zranil sám, aby od továrny získal odškodnění, mi ale všichni vymluvili. Pocit viny z toho, že nějak přispěl k tragédii, nakonec muž neunese - na jednom jevišti „umírá“ Ivan Trojan coby otec Karamazov a na druhém řeší své trápení smutný otec, který přišel o syna. Ani vlastně nevím, co mě na filmu Petra Zelenky zaujalo víc. Vážím si hereckých výkonů; vždycky jsem si myslela, že by Karamazovy mohl dokázat zfilmovat jen Andrej Tarkovskij, ale Zelenkův film mě přesvědčil o omylu. Svoji roli ale jistě hrálo i filmové prostředí; Karamazovi jsou natolik nadčasoví a sví, že není třeba zasadit je pokaždé do „divadelního“ klimatu. Stará železárna jim sluší stejně jako „prkna, která znamenají svět“. Příběh o lásce k penězům a nenávisti až na smrt stojí za vidění nejen kvůli svým filmovým kvalitám. Dovede vás k zamyšlení nad touhami, které vás ovládají, uvědomíte si, jaké doopravdy jsou hnací síly, které vás ženou životem.

Odborníci neznají přesnou odpověď

Jsem Češka, donedávna dokonce příjmením Čechová. Čechy mám ráda. Přesto žiji s Dánem. Též mnoho mých přátel se provdalo za člověka pocházejícího z jiné země. S jistotou mohu říci, že taková partnerství přinášejí mnoho výzev, výzev, jež mohou přinést vzájemné obohacení i trvalý boj.

Podobně jako vrcholový sportovec či umělec, i kouč potřebuje talent, trénink i vzdělání. Vedle formálního vzdělání se koučové mohou hodně naučit ze svého osobního života, zejména z krizí, říká přední britský kouč John Leary-Joyce.

Celý rok sedíme u počítačů a studujeme, vymýšlíme, počítáme, píšeme - a pracovní dobu natahujeme o další hodiny či víkendy, protože jsme pohlceni úkolem, který právě řešíme, přijímáme stále nové pracovní výzvy, honíme termíny. A pak přijde dovolená…

Zasnění, smutní a „rozervaní“ teenageři v černo-bílo-růžovém oblečení, černě lakované nehty i oční stíny a pro dospělého často zneklidňující signály, doprovázející image a chování této skupiny mládeže. Způsobuje emo styl dospívajícím traumata, nutí je k sebepoškozování? Měli bychom se ho bát?

Naprostá většina lidí, kteří trpí lupénkou, se cítí společensky hendikepovaná. Každý desátý přiznává, že alespoň jednou pomyslel na sebevraždu. Vyrovnat se s nemocí bývá bez odborné psychologické či terapeutické pomoci obtížné.

Třetí den po operaci jsem zjistila, že mám po nohou divné fleky. Lékař mi řekl, že je to alergie na nemocniční prostěradla. Smířila jsem se s tím a další rok žila v naději, že alergie zmizí. Nezmizela a verdikt kožní lékařky zněl: Máte lupénku.

stručně