Online archiv

Odborníci sice upozorňují, že drogy u nás nejsou ničím novým, neboť nejrozšířenější návykové látky, alkohol a cigarety, jsou legální a společensky tolerované mnohdy dokonce i v případě nezletilých konzumentů. Přesto fenomén protidrogové prevence získal na významu až s rozšířením konzumace drog nelegálních. Hromadné akce v plných kinosálech, intimnější besedy ve třídách, výpovědi narkomanů s podlomeným zdravím, vrstevnické peer-programy, podpora sportovních a zájmových aktivit rizikových skupin mladistvých - co dělat, aby primární protidrogová prevence byla co nejúčinnější?

Objevovat a popisovat lidskou přirozenost a rozdíly mezi ní a přirozenostmi ostatních živočichů je velký a vzrušující úkol, srovnatelný s výzkumem atomu, genu nebo minulosti vesmíru. Je to však úkol, jemuž se věda dlouhodobě vyhýbala. A tak největšími experty na lidskou přirozenost byli lidé jako Buddha a Shakespeare, nikoli vědci nebo filozofové.

Ve vyspělých zemích se sice podařilo odstranit analfabetismus, nicnémě na „negramotnost“ narážíme stále. Například počítačovou gramotností se u nás může pochlubit jen zhruba každý čtvrtý. A hovoří se o dalších typech sekundární (ne)gramotnosti - jedna z nejzávažnějších se týká našeho zdraví.

Žila, byla desetiletá Terezka u své maminky. Měly se rády a dobře jim spolu bylo, jak dokládají četná objetí před televizní kamerou. Pak přišel zlý soudce a nařídil odvézt Terezku na psychiatrickou kliniku, přestože neměla tiky, záchvaty ani jiné viditelné chorobné projevy, které by v očích veřejnosti takový krok ospravedlňovaly. Několik dobrých lidí založilo sdružení Na pomoc Terezce a jeho zakladatelka navrhla, aby se uspořádala televizní soutěž, ve které by (třeba místo další super star) diváci hledali nejlepší řešení jejího případu.

S podzimními měsíci se každoročně zvyšují statistické údaje o počtu lidí bez práce. Řady nezaměstnaných rozšiřují i mladí absolventi středních škol a učilišť kteří po prázdninách nesehnali zaměstnání. Nezaměstnanost mladých lidí je významný společenský jev s nepřehlédnutelnými ekonomickými i psychologickými aspekty.

Pracuji jako manažerka ve středně velké firmě, kde buduji kariéru již několik let. Po celou tu dobu mi různí odborníci radí, abych zachovávala dress code. Zásadně tedy nenosím sukně kratší než po kolena, vždy na sobě mám punčocháče, boty s uzavřenou špičkou… A teď máme jet na team building, kde nás čekají různé společné hry, z nichž jedna prý bude v plavkách. Mám se vysvléci? Popravdě se mi nechce ukazovat své tělo v plavkách, obzvláště vedle mladých, krásných kolegyň. A též pak nerozumím tomu, proč mi odborníci celou dobu radí udržovat dress code, když mi teď radí se vysvléci do plavek? Bojím se, že se ztrapním. Vím, že můžu odmítnout, ale to budu vypadat, jako že mám strach, a budu to muset nějak vysvětlit. Což se mi taky nechce. Jak se tedy mám zachovat? Vaše obavy docela chápu. Určitá forma dress code patří k profesionální kultuře prakticky každé firmy. Poskytuje zaměstnancům poměrně jasný popis toho, co se od nich v práci očekává. A vyjasněná očekávání plus důvěrně známé prostředí kanceláře rovná se pocit bezpečí. Pokud je dress code ve vaší firmě navíc formální, jak píšete, může pro vás být užitečným nástrojem, jak si v práci udržet respekt a profesionální odstup. Team building naproti tomu představuje vstup na tenký led. Jeho cílem je často nějaká změna - ať už se jedná o stmelení týmu, rozšíření uvědomění, posílení skupinové dynamiky nebo osvojení nových dovedností. A změny většina lidí nepřijímá příliš ochotně. Vybočení ze známých zvyklostí a bezpečné hierarchie s sebou často přináší obavu, zda v nové situaci obstojím. Do outdoorových aktivit každý vstupuje sám za sebe se svými kvalitami i nedostatky. Najednou se nejde schovávat ani za značkový oblek, ani za manažerskou pozici. Team buildingový trénink proto uměle vytváří situace, do jakých se „v běžném provozu“ nedostanete a které kladou specifické nároky na vlastnosti a dovednosti účastníků. Může se jednat třeba o týmovou spolupráci, vůdčí a manažerské schopnosti, analytické myšlení, řešení problémů či rychlost reakce. Zpravidla hodně prozradí také o firemní kultuře, loajalitě zaměstnanců a nepsaných pravidlech, která uvnitř společnosti vládnou. O účincích team buildingu se v poslední době vedou rozsáhlé diskuse. Hlavním argumentem jeho odpůrců je pochybnost, zda lze výsledky outdoorových aktivit přenést zpátky do prostředí kanceláře, natož je úspěšně aplikovat v pracovním procesu. Já si osobně myslím, že kvalitně a profesionálně vedeným team buildingem můžete jenom získat. S důrazem na ono „kvalitně a profesionálně“. Než se někomu svěříte do rukou, určitě si vyžádejte reference a ověřte si, jaké má profesní zázemí a zkušenosti. Pokud nemáte nějaké zásadní pochybnosti o tom, kým a jak bude team building veden, byla by škoda to nezkusit. Přemýšlejte o tom, jakou podporu si sama můžete poskytnout, abyste se i v nezvyklé situaci cítila co nejlépe. Zážitky a zkušenosti, které získáte, mohou být pro vaši další manažerskou práci neocenitelné. Třeba zažijete trochu jiný kontakt se svými kolegy nebo se potkáte s některou ze svých vlastních, dosud neprávem přehlížených, kvalit. A třeba zjistíte, že vaše autorita a schopnost nadchnout váš tým fungují stejně dobře v kostýmku jako v plavkách…

Pracuji jako psychoterapeut a působil bych rád dobře na své klienty. Jak se mám obléci?

Dnes se hovoří zejména o oděvních kódech v zaměstnání, kde bývají nezřídka uměle předepisovány, říká Helena Jarošová. Ale při řadě příležitostí cítíme jejich potřebnost, aniž by nám někdo nařizoval, co si máme na sebe vzít.

dále k tématu:

Bylo krásné, že do kontextu červencového kongresu evropské psychologie v Praze bylo možné jako diadém vložit i mimořádnou vzpomínku na výročí Českomoravské psychologické společnosti. Vždyť sice žijeme v současnosti a zrak upíráme do budoucnosti, sílu k tomu však čerpáme z kořenů minulosti. Tak tomu je nejen v životě osobním, ale i v životě takových sociálních seskupení, jako je třeba právě Psychologická společnost. Je dobře uchovávat kontinuitu, umět se poučit z chyb i nechat se inspirovat našimi předchůdci. Takto jsem prožíval symposium v rámci kongresu, věnované jednak představení naší Českomoravské psychologické společnosti světu (proto také byly všechny příspěvky přednášeny v angličtině), jednak vlastní reflexi živoucího organismu společenství. Myslím, že obojího bylo dosaženo. V zaplněné konferenční místnosti se sešli naši i zahraniční účastníci. Po přednesených příspěvcích následovala bohatá diskuse. Historie 80 let organizované psychologické činnosti nás řadí v tomto směru mezi kulturní země, peripetie této cesty dávají zahlédnout něco z pohnutých osudů výbojů ducha ve střední Evropě ve 20. století. Bylo možné reflektovat dvojí kořeny psychologie v této zemi: německé, popř. židovské na Německé univerzitě v Praze (v referátu Daniela Hellera zazněla jména světových osobností patřících zároveň Praze, jako jsou Wertheimer, Lindworski, Utitz a další), i psychologie české, jež se postupně pevně uchytila nejen na Univerzitě Karlově v Praze (Krejčí, Příhoda, Doležal, Váňa, Tardy aj.), ale též na univerzitách v Brně (příspěvek prof. Švancary připomněl dílo Rostoharovo, Konečného a dalších) a v Olomouci (příspěvek doc. Plhákové nás uvedl do zrodu a rozvoje psychologie na Palackého univerzitě v Olomouci). Prof. Křivohlavý s dr. Galvasem prokázali ve svém příspěvku sílu ducha vítězícího nad oslabeným tělem. Dr. Baštecká v zasvěceném zamyšlení nad proměnami klinické psychologie u nás v posledním čase ukázala, jak se z rozmanitých tradic a přístupů rodí nová paradigmata. Padla i jména osob, jež v kontextu doby nejsou asociovány s toliko pozitivním ohlasem. Nasvícení těchto osobností z různých stran ukazuje dobovou podmíněnost mnohého i různorodost možných pohledů. O někom bylo možné hovořit jako o člověku, který z určitého pohledu pomáhal psychologii přežít i zlé časy dvojí totality (za války a po r. 1948) a svou angažovaností vytvářel jistý prostor pro uplatnění těch, kteří by za jiných okolností neobstáli. Na druhé straně bylo možné snést konkrétní doklady křivd, které se takto udály konkrétním lidem. Učíme se tak stanout před historií v úctě a zároveň z ní vyvodit důsledky. Spíše jde o společné úsilí pravdu hledat a jí se přibližovat, ve smyslu toho, co mi jako studentovi hluboko za éry minulé jako úkol v podobě dedikace do své učebnice „Psychologie“ vepsal dříve již zesnulý prof. Metod Habáň z Olomouce: „Ať žijí hledači pravdy!“

Naše geny jsou zodpovědné za násilné chování zhruba z padesáti procent, říká v exkluzivním rozhovoru pro Psychologii dnes Christopher J. Ferguson, profesor University of Central Florida. Významnou roli hraje i výchova v rodině, dodává tento sympatický otec malého syna.