Online archiv

/ O úpadku mužnosti a ženskosti /

Jen málo zemí na světě se může srovnávat s naším územím, pokud jde o nálezy z období pravěkých kultur. My, jako dědici jejich země, bychom měli cítit určitý závazek k tvůrcům těchto kultur ve smyslu jejich co nejpravdivějšího poznání a popularizace získaných výsledků. Jedním z mála těch, kteří se tohoto obtížného úkolu chopili, je Libor Balák. Jeho důsledně multidisciplinární přístup založený na nejnovějších poznatcích vede, podle mého názoru, k dosud nejpravdivějšímu a nejobjektivnějšímu popisu našich dávných předků a jejich života. Proto patří velký dík redakci časopisu Psychologie dnes za to, že se rozhodla přispět k popularizaci těchto poznatků a zveřejnit rozhovor s Liborem Balákem, doplněný jeho barevnými rekonstrukcemi oblékání a bydlení doby ledové. Dovětek „Kdo vládl tlupě“ však obsahuje jen sbírku těch nejbanálnějších klišé, jaké je schopen si vybavit naprostý laik při vyslovení slova „pračlověk“. Musím se přiznat, že smysl zařazení tohoto příspěvku mi není úplně jasný, počínaje tím, že je jejich skupina nazvána „tlupou“. Vzhledem k tomu, že se zde pojednává o lovcích mamutů, mluvíme zde o členech druhu Homo sapiens sapiens. Byli to lidé, jako vy i já. Byli to prostě lidé žijící v pravěku, ne pralidé, stejně tak jako třeba staří Řekové byli lidé žijicí ve starověku, nikoli snad nějací „starolidé“. Použití slova tlupa ve spojitosti s nimi je v seriózně myšleném pojednání věcně nesprávné.

Milá redakce Psychologie dnes. Již několik let kupuji Váš časopis a mimo jednu drobnost k jeho obsahu a kvalitě nemám v podstatě žádné výhrady. Onou jednou drobností je skutečnost, že i přesto, že Vaše články jsou velice zajímavě a kvalitně napsány (a snad právě proto, neboť díky nim jistě mnoho lidí pochopí, co mají vlastně za problém a že ho lze i řešit), není na jejich konci odkaz na osoby či organizace, které by člověku mohly pomoci. Bohužel jsem nenašel ani odkaz, kde by mohl člověk získat dostatečné informace o tom, kde a jak onu odbornou pomoc najít. Mohli byste, prosím, odkazy uvádět? Váš stálý čtenář Jiří Jedlička

Ad) Proč mi to jednou stačilo (Pd 7-8/07)

Jako dlouhodobě praktikující hudebník jsem si se zájmem přečetl statě pana Pavla Mužíka. Jako předkrm jsem zhltl tabulku „Vztah osobnostních rysů a hudebního vkusu“ podle studie pánů Rentfrowa a Goslinga a zarazil se. Nehodlám polemizovat se závěry, že člověk libující si v poslechu klasické hudby si „váží estetického prožitku“ a „považuje sám sebe za inteligentního“. Ale co nemohu pominout, je hrubá paušalizace v uvádění konkrétních příkladů. Kupříkladu hned první kategorie „Reflexivní a komplexní hudba“, kde autoři uvádí, že „...je strukturálně složitá“, a jako první styl je uvedeno před jazzem a klasickou hudbou blues, o jehož strukturální „složitosti“ svědčí zejména fakt, že pokud spolu hrají navzájem nesehraní hudebníci při tzv. jam sessions, hrají většinou blues. Samozřejmě, kdo jsem já, abych jako naprostý laik polemizoval s pány Rentfrowem a Goslingem, potažmo s panem Mužíkem. Ale přišlo by mi logičtější a méně zavádějící vynechat škatulky „stylů“ a jako příklady jednotlivých faktorů uvádět pouze tvorbu jednotlivých kapel. Vskutku jsem bez výhrad schopen přijmout závěr, že „intenzivní a buřičskou hudbu“ poslouchají lidé, kteří mají „rádi risk a jsou fyzicky aktivní“. Kdyby mi autoři zároveň neuváděli, že si mám pod touto kategorií představit tvorbu jak Nirvany (samozřejmě OK), ale taky R. E. M. (sic!) a Alanis Morisette. Protože je to všechno (víceméně) rock. Stejně jako je celá klasická hudba šmahem umístěna v první kategorii, ale přece prožitek z poslechu Richarda Wagnera musí být diametrálně odlišný od prožitku z Vivaldiho Čtvera ročních období. Článek pana Mužíka byl pro mě velice poučný a rád si cokoli na toto téma přečtu, jenom dle mého názoru je nanejvýš problematické přenášet výsledky studií z USA k nám. Ve Státech je totiž oproti našemu prostředí obrovský hudební trh, existují stylová rádia, stylové prodejny a dá se tam uvažovat o něčem, jako je svobodný výběr. U nás jsou dvě tři firmy, které mají své stáje (popových) interpretů, a pokud si chcete poslechnout kapely, které u nich nejsou, a tudíž „neexistují“, musíte na koncert či festival. Když už na festival vyrazíte, tak se v oné tabulce hned zařadíte do druhé kategorie - zajímáte se o nové věci (o většině účinkujících jste nikdy neslyšeli), máte rádi risk (do čeho jsi to sakra šlápnul), jste fyzicky aktivní (pro pivo se dvacet minut prodíráte davem) a musíte považovat sami sebe za inteligentní (vydedukujete, kde dávají žetony na toaletu). A když pak vypukne „ten rej“, uvidíte, že pravděpodobně všechny typy osobností vesele užívají buřičské a intenzivní hudby Vypsané fixy, aby se v zápětí ve stejném obsazení rozněžňovali nad reflexivními a komplexními písněmi Lenky Dusilové. Asi je to tak správně. Vždyť, abych posloužil citátem „muzika je lepidlo světa...“ Celý svět se globalizuje, hudební styly fúzují a ovlivňují se jeden druhým. A pro publikum to přece platí také, ne?

Anketa

Na rozdíl od jiných zemí, kde se psychologie vpasovala mezi medicínské obory, u nás se stále ještě studuje na filozofických fakultách. Přesto jí však, podobně jako v jiných zemích, chybí duchovní rozměr. V posledních letech však snahy o jeho nalezení mezi psychology sílí…

Vysoké sebevědomí může být kulturně univerzální. Mezinárodní studie ukazuje, že pozitivní mínění o sobě samých mají jak Američané, tak Japonci a Číňané. Japonští studenti dokonce v míře vnitřního sebevědomí předčili své čínské a americké kolegy.

Hudba, kterou posloucháte, je jako koktejl. Smíchejte své osobnostní rysy s trochou identity, zalijte životním stylem, protřepejte a podávejte hostům. Můžete být překvapeni, jak dobře dokáží z jednotlivých tónů odhadnout charakter barmana.

Proč právě já? Co mě ještě všechno čeká? Může nemoc způsobit změny osobnosti? A poškodit mé rozumové schopnosti? To jsou časté otázky nemocných i jejich blízkých. Zvyšují úzkost, stres, nejistotu či depresi, které jsou u lidí nemocných roztroušenou sklerózou poměrně časté.