Online archiv

Jung C.G.:Nakl. T. Janečka, Brno 2004. 336 s.

Jiří MrkvičkaObčanské sdružení Péče o duševní zdraví - region Pardubice a Východočeský institut psychoterapie ve spolupráci s vydavatelstvím Theo, Pardubice 2005. 142 s.

V roce 1985 se ve Phoenixu konala konference Evolution of Psychotherapy, na níž se sešli představitelé základních psychoterapeutických směrů. Jak na této konferenci Albert Ellis - zakladatel racionálně-emoční terapie - definovalduševní zdraví, psychoterapii a její cíle?

Existují desítky internetových psycho-poraden a zdá se, že se psychologové na internetu cítí jako ryby ve vodě. Česká asociace pracovníků linek důvěry v květnu letošního roku schválila etický kodex internetového poradenství.

Psychodiagnostické metody bývají často složeny z úkolů, které jsou velmi vzdálené úlohám, jež řešíme v každodenním životě. Vyvstává proto otázka: mohou psychologické testy sloužit k pochopení běžných životních problémů lidí?

Stále častější výskyt poruch příjmu potravy se odráží v potřebě nových terapeutických přístupů. Slibné výsledky přináší nová forma rodinné terapie - Multi-Family Therapy.Víte, jak se chovat, když vaše dcera odmítá jíst?

Staneme-li se svědky napadení, měli bychom se snažit napadeným lidem pomoci jednoduše proto, že bychom sami ocenili, kdyby někdo v takové situaci nouze pomohl nám. Není to tak dávno, kdy mou manželku napadl v obchodě na Národnítřídě muž. Ač znalá karate, vyvázla spíše se štěstím. Během potyčky, které byla svědkem celá fronta, jí nikdo nepomohl. Pouze prodavačka na ni křičela, ať se jdou prát ven. Protože není obdobně lhostejný dav neobvyklým jevem,nepovažuji za vhodné, aby byli lidé odrazováni od pomoci a odkazováni na profesionály, neboť bychom poskytli alibismu generální pardon. To, že máme právo nezakročit, bojíme-li se sami o své zdraví či život, není nutnépřipomínat, myslím, že si je každý tohoto práva vědom a v konkrétní situaci se podle něj rozhoduje. Netroufá-li si, mělo by být minimálním krokem zavolání policie, jejíž výkony jsou ovšem v obdobných situacích proměnlivé, atudíž ne zcela spolehlivé. V konkrétní situaci se rozhodujeme nejen podle stavu útočníka, typu útoku a pokročilosti celé situace, ale také podle vlastního stavu a kondice. Proto se může naše chování situačně lišit. V některýchpřípadech jsem byl troufalejší, jindy bázlivější. Vzpomínám si, jak jsem se v metru zastal ženy, kterou obtěžovali dva muži, a ti proti mně k mému překvapení tasili nůž. O něco později jsem byl v metru svědkem toho, jak tamrozkurážený, do půli těla svlečený muž pořvával velmi agresivně na lidi na eskalátorech. Nevím, jak to dopadlo, protože jsem zrychlil s tím, že jsem si v duchu řekl, že je tam snad dostatek lidí, kteří by zakročili. Stručněřečeno jsem se zachoval zbaběle. Doposud jsem - a to je možná na tom celém to nejvíce zavádějící - ilustroval svá tvrzení vypjatějšími situacemi. Většina situací však taková nebývá. Za svůj život jsem se stal jen jednou obětíloupežného přepadení střelnou zbraní (bez zbytečného vyjednávání jsem tenkrát vydal svou aktovku). Proti tomuto extrémnímu zážitku stojí nepočítaně situací, které pro mne nepředstavovaly žádné, anebo jen velmi malé riziko. Užjenom naznačená tendence pomoci anebo neodejít totiž řadu útočníků odradí. Většina dalších situací se odehraje jako oční souboj nebo je řešitelná klidnou domluvou. Proto by bylo nemístné, kdybychom kvůli extrémním případůmrezignovali na každodenní situace běžné pomoci, které nás tolik neohrožují, ale druhým mohou výrazně prospět. Poskytnutí první pomoci je příklad za všechny. Nevylučuji, že navzdory výše uvedeným prohlášením o tom, že si máme vpřípadě napadení pomáhat, se mi v brzké době stane, že se stanu svědkem napadení a budu se bát pomoci. Neudělám možná nic více, než že zavolám policii. Na toto jednání budu mít zcela jistě právo. Ale současně se budu stydět. Avždycky budu velmi obdivovat lidi, kteří se v takové situaci pokusí o více, místo toho, abych spekuloval o tom, zda takové jednání bylo rozumné.

Zoufale se cítí člověk, který je na veřejnosti napaden, a nikdo z přítomných mu nepomůže. Na druhé straně může taková pomoc vyústit v tragédii. Jak se zachovat v situaci, kdy uslyšíme někoho křičet o pomoc, chceme mu pomoci, asoučasně čelíme strachu o vlastní bezpečí?

Atopický ekzém je chronické zánětlivé onemocnění kůže. Je dědičné, nenakažlivé. Patří k prvním alergickým projevům, které vůbec alergické dítě postihnou, bývá proto nazýván"dětský ekzém". Je to jedno z nejčastějšíchonemocnění dětského věku.Kůže atopika reaguje zvýšenou reaktivitou i na běžné podněty. Příčiny zatím nejsou přesně známy, jako spouštěcí faktor mohou působit potraviny (mléko, vejce, čokoláda), alergeny zevního prostředí (roztoči, plísně),hormonální a stresové faktory. Kombinací těchto vlivů dojde k zánětu, který se navenek projeví vyrážkou provázenou svěděním. Svědění pak nutí ke škrábání, které kůži dále poškozuje a může umožnit i vstup infekce. Další škrábánízvyšuje svědění a vzniká bludný kruh. U atopického ekzému jsou dobře zřetelné psychosomatické i somatopsychické mechanismy.Výskyt atopického ekzému se celosvětově výrazně zvyšuje, v současnosti postihuje 5 až 10 % dětské populace. Zázračná léčba neexistuje. Doporučuje se protizánětlivá léčba s promazáváním a dodržováním režimových opatření.

"Nejvíc se mi líbí ruce, protože na nich nemám skoro žádný ekzém."(chlapec, 8 let)"Nejméně se mi líbí nohy, protože je mám strupaté a osypané."(chlapec, 12 let)"Nejroztomilejší jsou oči, protože jemám jako štěně."(dívka, 14 let)Když Pája (12 let) kreslila, jak vidí sama sebe, znázornila si na kůži ekzém (obrázek 1). U druhého obrázku, který znázorňuje Páju tak, jak by chtěla vypadat, ekzém na kůži není.

Prvotním impulzem k tomu, abych se vyčlenila z mainstreamu a pronikla do subkultury, byl přezíravý postoj mých vrstevníků na základní škole. Dlouho jsem si přitom přála zapadnout, být stejná, konformní. Nedávat ostatním důvod kútokům. Nějak se mi to ovšem nedařilo, vždycky jsem byla ,ta divná', vždycky se našlo něco, co se ostatním na mně nelíbilo: ať už nemoderní styl oblékání nebo poněkud dětinštější chování.Lidé přitom, stejně tak jako šelmy, potřebují tvořit ,smečku' - někam patřit, družit se se sobě podobnými. Smečka - třída, skupina, subkultura - své jedince chrání. Ovšem něco za něco: zpravidla od nás vyžaduje na oplátkuposlušnost, podřízení, určité služby. Příslušník skupiny tak částečně či úplně přebírá kolektivní normy, hodnoty a náhled na svět. Je to bezpečné a je to snazší než být sám. Ve skupině také zpravidla existuje určitá hierarchiea každý usiluje, aby stál co nejvýše.I já jsem se chtěla ve třídě postavit na úroveň těch neoblíbenějších, těch, co jsou nejvíc ,in'. Mezi skupinku kvokajících puberťaček, za kterými lezli kluci z vyšších ročníků, se mi ovšem dostat nepodařilo.A tak jsem se rozhodla jít proti nim, vybojovat si postavení na druhé straně barikády. Změnila jsem styl. Začala jsem chodit mezi anarchofeministky, které mne sice pro můj nízký věk a nezodpovědnost nepřijaly, nicméněnavenek to byla má ochranná skupina. Už jsem si mohla dovolit být ,ta divná'.Postupně jsem pak prošla více subkulturami. Nejvíce mě ovlivnila skupina anarchistická, v níž jsem pobývala nejdéle. Nahlédla jsem též do subkultury skinheadů, ovlivnil mne punk i další proudy. Subkultury mládeže se mijeví jako skupiny menšího rozsahu, většinou velmi vyostřených názorů a radikálních postojů. Po zkušenostech s několika z nich už do žádné patřit nechci, i když s některými stále sympatizuji.

Subkultury mládeže pomáhají dospívajícím v hledání sebe sama, v začlenění do vrstevnické skupiny, v nalézání přátel. Některá hnutí však zároveň podporují agresivitu, zvyšují riziko drogové zkušenosti a násilné činnosti. Pohledspolečnosti zkresluje množství předsudků.Neúspěch v práci nebo škole mohou členové subkultury kompenzovat statutem v této komunitě.