Online archiv

Autor článku Berdache - ani žena, ani muž zajímavě popisuje chování a sociální okolnosti života u jedné z nejznámějších a nejlépe popsaných kulturních forem transgenderů - amerických indiánů berdache (čti berdaši), kteří samiupřednostňují pojmenování Dvojí duch. Autor je v rámci objevování fenoménu berdache poněkud nekritický k jiným kulturám včetně své euroamerické. Různá pojetí transgenderu ale nejsou ničím novým ani unikátním. Naše kultura sesnaží tyto poruchy pohlavní identity dále specifikovat na kategorie transsexualita, transvestitismus dvojí role a další.To, co autor píše o vývoji Dvojího ducha, tedy o prepubertálním vývoji berdache, je jedním z diagnostických kritérií při našem posuzování změněné pohlavní identity. Její biologická podmíněnost totiž nachází ve většiněpřípadů své vyjádření již během dětství. Na druhou stranu však ne každá porucha pohlavní identity v dětství musí přetrvávat i v dospělosti. Jsou známé též případy egodystonních berdache, kteří svou ženskou pohlavní identitunepřijali a v dospělosti se snažili o sociální adaptaci na základě svého biologického pohlaví.Jedince se změněnou pohlavní identitou známe z historie i současnosti mnoha kultur včetně naší. Jen namátkou připomeňme Johanku z Arku nebo velšské zbojníky z 18. století. Méně obvyklé, ale nikoli výlučné je, že kulturadopřávala transgender lidem vysoký společenský status: vedle různých kmenů amerických indiánů tomu tak bylo i u vývojově blízkých Čukčů, ale i indických hidžrů. Paticismus (erotický vztah jinak heterosexuálního muže stransgenderem) patří podle antropologa Gregersena mezi jeden z nejrozšířenějších akceptovaných způsobů homosexuálního chování.Co se týče konkrétně berdache, příchodem evropských křesťanů se společenská tolerance až adorace Dvojích duchů začala snižovat. Projevem netolerance většinové společnosti byla například skutečnost, že některé americkéstáty považovaly ještě na počátku minulého století nošení šatů opačného pohlaví za kriminální čin. Tradice Dvojího ducha v tradiční indiánské kultuře navzdory tomu přetrvala a později se stala jedním z duchovních kořenůamerického emancipačního gay hnutí.Pro českou kulturu je rozlišování mezi sexem ve smyslu biologického pohlaví a genderem ve smyslu pohlaví nejen sexuálního z důvodu nepřesné terminologie problematické. Též naše další jazyková zvláštnost - rozlišovánínaprosté většiny příjmení na mužská a ženská - k vnímání pohlavní dichotomie jistě přispívá.Nesouhlasíme s autorem, že pohlavní identita je společenský konstrukt, který odráží naši dichotomii pohlaví. Rozdělení na dvě pohlaví a z toho plynoucí odlišnosti mezi muži a ženami totiž neodráží pouze psychické asociální aspekty vývoje jedinců, ale především jejich základní biologickou podmíněnost. Diferenciace dle pohlavní dichotomie začíná již na chromozomální úrovni, pokračuje organizací mozkových struktur, hormonálních funkcí,anatomických struktur a dále. Existence jedinců s poruchou pohlavní identity na této dichotomii nic nemění.Mezi základní diagnostická kritéria transsexuality patří touha změnit své pohlaví - biologický muž se cítí být ženou, biologická žena mužem. Rozhodně to však není pouze věcí jejich volby, jistě by se rádi vyhnulikomplikacím, jež s sebou život v cizím těle a následný komplikovaný proces přeměny pohlaví přináší.Diagnostickou rozvahu však v případech jedinců s poruchami identity komplikuje i existence takzvaného transvestitismu dvojí role (tedy jedinců, kteří střídají svoji pohlavní roli, ale o změnu pohlaví neusilují) a víme, jakje správné zařazení pacienta do těchto diagnostických škatulek leckdy obtížné. Z lidí, kteří nás vyhledali s problémem pohlavní identity, prošla proměnou pohlaví jen polovina. Ostatní si našli svou formu existence bez lékařskéintervence a zpestřují tak náš dichotomizovaný svět. Vedle nich je samozřejmě mnoho osob s poruchou pohlavní identity, kteří nás nikdy nevyhledali.Závěrem shrnujeme, že je zbytečné zavádět nové sociální konstrukty, které by vysvětlovaly jevy, které medicína již dávno poznala a podrobně popsala. Nicméně vítáme každou práci, která přispěje ke zvýšení informovanostiodborné i laické veřejnosti v oblasti poruch pohlavní identity, a tím i k lepšímu pochopení problémů těchto lidí.

V tradičních společnostech severoamerických indiánů byli berdache považováni za duchovní bytosti. Bílí lidé však nahradili respekt pohrdáním, a změnili tak jejich společenské postavení i spokojenost.

Bavorský regulační orgán, obdoba naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, vydal v květnu 2004 prohlášení, ve kterém se mimo jiné praví, že"především soukromé televize formáty jako je show Big Brother ... systematickyznevažují společenské normy a vědomě inscenují porušování s nimi souvisejících tabu ... se záměrem dosáhnout větší pozornosti veřejnosti. Cíleně zde posouvají příslušné hranice."Tomuto prohlášení předcházela široká diskuze, ta však nakonec vyústila pouze v povolení účastníkům show mít v průběhu soutěže denně jednu hodinu soukromí.Ve Velké Británii je pořad vysílán až po 22 hodině, regulační orgán nicméně zahájil na internetu debatu o pořadu s otázkami typu Jsou účastníci zneužíváni? Jsou to herci, nebo objekty pořadu? Veřejně byla kritizovánaúčastnice, která je učitelkou. Účast v takovém pořadu je považována ze neslučitelnou s jejím povoláním.V Portugalsku regulační orgán ještě před zahájením vysílání pořadu zkoumal zkušenosti s ním v zemích, kde byl už v průběhu devadesátých let odvysílán. Následně v roce 2004 vyhlásil, že pořad porušuje právo na soukromí aoběma televizním stanicím, které jej vysílaly, uložil sankce. Důsledkem jsou současné snahy změnit v Portugalsku kompetence rugulačního orgánu tak, aby jeho rozhodnutí mělo větší účinnost. Podle posledních zpráv by mělo býtvysílání reality show zcela zakázáno.Velká debata proběhla ještě před zahájením vysílání tohoto pořadu ve Francii. Vyústila do jeho vysílání ve zmírněné podobě a regulační orgán přesto ještě i do této zmírněné podoby několikrát zasáhl a prosadil změnupravidel na několika místech (např. účastníci se nesprchují nazí, ale v plavkách).V USA došlo k jakési vzpouře soutěžících: poslední účastníci odmítli pokračovat a vstoupili do stávky! Chtěli společně odejít a cílovou odměnu si rozdělit. Produkce pořadu ale stávku potlačila.Ve skutečnosti se reality show stává stále zřetelněji divadlem a účastníci se v ní stávají ve skutečnosti herci. Aby byli přitažliví, vybírá produkce soutěžící, kteří jsou něčím nápadní - může to ovšem být leccosdráždivého. Reality show je název záměrně zavádějící. Zůstávají dvě otázky. Předně, proč se na takový pořad dívá tak velký počet lidí? A kam až nás komerční, tedy o zisk usilující televize dokáže zatáhnout?

1. Jak vnímáte příchod reality show na české obrazovky a proč na sebe podle vás strhly tak velkou pozornost?2. Proč by rodiče měli/neměli povolovat jejich sledování svým dětem?

Vlna, která se zvedla s příchodem dvou pořadů reality show na české obrazovky, bezmála navozuje pocit, že nastalo zemětřesení. A jak svědčí průzkumy sledovanosti, životy mnoha lidí, kteří několikrát týdně sledují osudysoutěžících, se skutečně otřásly.

Když se k nějaké vzpomínce často vracíme, neposilujeme ji tím, ale modifikujeme, říká neurofyziolog Jan Bureš. A tak naše vzpomínky vypovídají více o tom, jak byly později připamatovány a upravovány, než o skutečnosti samé.

Čím více příznaků poruchy pozornosti a hyperaktivity v dětství (ADHD) se objeví, tím vyšší je riziko, že daný člověk se v pozdějších letech stane pravidelným kuřákem. Vyplývá to z výzkumu, který proběhl na Duke UniversityMedical Center a který byl publikován v říjnovém vydání časopisu Archives of General Psychiatry. ADHD je běžná psychiatrická porucha, která postihuje přibližně 5 % dětí školního věku. Projevuje se obtížemi v soustředění,hyperaktivitou a impulzivitou."Chtěli jsme zjistit, proč lidé trpící ADHD kouří častěji než ti, kteří hyperaktivitou a poruchami pozornosti netrpí,"říká Scott H. Kollins, hlavní autor studie."Může to být něco týkajícího se symptomůjako takových, co lidi vede k tomu, že začnou kouřit, ale jistí si tím nejsme. Naše data ale jasně ukazují, že s každým dalším příznakem ADHD v dětství se zvyšuje pravděpodobnost, že daná osoba bude během adolescence a ranédospělosti pravidelně kouřit."Výzkumný tým se zaměřil na otázku, zda symptomy ADHD zvyšují riziko kuřáctví během života, bez ohledu na to, zda daná osoba v současnosti kouří či nikoliv. Výzkumný tým využil data 13 852 adolescentů, u nichž byly kdispozici kompletní údaje týkající se symptomů ADHD a užívání tabáku. Účastníci výzkumu byli vyzváni, aby posoudili častost výskytu vyjmenovaných příznaků ADHD a aby také uvedli, zda a jak často kouří."Ukázalo se, že mezi symptomy ADHD a kouřením existuje silný vztah,"říká Kollins o analýze získaných dat."Našli jsme silný vztah mezi věkem při zahájení kouření a počtem symptomů ADHD v dětství. Kuřáci,kteří uváděli nejvyšší míru symptomů nepozornosti nebo hyperaktivity a impulzivity v dětství, začali v průměru kouřit o rok dříve než ti, kteří uváděli nejméně symptomů.""Výsledky byly překvapující, protože jsmezjistili, že riziko vzniku závislosti na kouření nemá bezpodmínečně vztah k ADHD jako takové, ale spíše platí, že čím více symptomů ADHD, tím vyšší je pravděpodobnost, že se člověk stane kuřákem,"dodává Joseph McLernon,spoluautor studie.

Obyvatelé Spojených států budou stále hrdi na svou vlast, říká v rozhovoru pro Psychologii dnes Omar Isaac, reportér New Orleanské televize ABC.

Neschopnost předstírat, lhát. Podle Shakespearovy tragédie Coriolanus. Hrdina v boji s nepřáteli zachrání Řím, má být povýšen na konzula, součástí procedury je však obyčej požádat lid o hlas, o svolení. To Coriolanus nedokáže,rabující luzou pohrdá. K překvapení všech zúčastněných, kteří ho nabádají:"vždyť jsou to pouze slova", náš rek tento úkol nemůže splnit. Nakonec je zavražděn.Člověk s tímto komplexem má archetypální psychickou strukturu, která mu nedovolí jednat jinak než binárně. Jeho psychika není dostatečně diferencovaná. Jungovsky řečeno, je bez persony (masky). Nevytvořil si image,"firemní kulturu", která jinak slouží k hladkému sociálnímu kontaktu. Není schopen kalkulu, a to dokonce na fyzické úrovni (má-li něco takového udělat, v křečích se zhroutí). Má-li si vybrat mezi živořením vevyhnanství a ztrátou duše, volí první (ovšem ve skutečnosti volbu ani nemá); účel jednoduše nesvětí prostředky. Řadí se vedle dona Quijota, Kohlhaase, Idiota, mezi postavy, které - svou infantilní psychickou strukturou - září a přitahují.Až potud obdivuhodné. Ale pozor, věc není tak jednoduchá. Vše bývá nějak propojeno, vlastnost nestojí sama o sobě; váže se k ní např. neschopnost číst emoce druhých, bezohledná upřímnost, zatvrzelost. Kde se to všechnovzalo? Klasická psychoanalýza by v Coriolanovi viděla učebnicový příklad análně-retenčního typu, tj. někoho, kdo zůstal fixován na anální stadium psychosexuálního vývoje, slast získává z toho, že"zadržuje, nepustí".Dítě tímto vzdorem může trestat rodiče. V našem případě hrdina tuší, že kdyby byť jen o krůček ustoupil, znečistí se. Narážku na anální charakter hrdiny nalezneme nakonec i v jeho jménu.

Letošní Cenu Nadace Vize 97 převzal 5. října americký psycholog Phillip Zimbardo. Je to ocenění jeho práce psychologa, výzkumníka a společenského aktivisty, který je znám především tzv. stanfordskými experimenty a dalšímivýzkumy vyšetřovatelů, vězňů a teroristů a zkoumáním, jak sám říká,"temnější stránky lidské osobnosti"a vlivu situace na člověka.Nevšedním zážitkem byla diskuze v historických prostorách Pražské křižovatky na téma Moc a zlo, které je i v názvu sborníku jeho prací vydaných u této příležitosti. S prof. Zimbardem diskutovali profesoři a docentipsychologie P. Říčan, V. Břicháček, S. Kratochvíl, S. Hubálek a docent sociologie J. Fiala. Diskuzi moderovala M. Klicperová-Baker, která se mimo jiné zasloužila a zasluhuje o přátelské a živé vztahy P. Zimbarda s českou psychologií.Diskuzi zahájil P. Zimbardo slovy:"Zlo začalo v Nebi. Bůh vyhnal Lucifera z nebe a stvořil Peklo. Tím stvořil veškeré zlo, které dál přisuzujeme ďáblu". Poté se dostává k psychologické definici zla jakozáměrného chování ve snaze druhým ublížit. Moc mají ti, kteří mají zdroje. Diktátoři a tyrani moci zneužívají, když zlo přisuzují jinému národu, rase, skupině a vytvářejí systémy zla. Otázkou je, zda a jak může dát psychologielidem moc, aby zlu a tyranii čelili.Poté zazněly dotazy a zamyšlení účastníků panelu. Můžeme vytvořit protiklad stanfordských experimentů, které by zkoumaly, jak lidé spolupracují? (V. Břicháček) Překvapující síla slova může být mocným nástrojem vpsychoterapii použitým pro dobro pacienta, ale může být i zneužita. (S. Kratochvíl) Pokud 90 % trestných činů páchá 5 % obyvatel, jakou váhu mají osobnostní predispozice? (S. Hubálek) Zlo je koncept vztahující se k lidsképovaze a je dobře, že tento koncept máme. (P. Říčan) Jsou skutečně všichni lidé rovnocenně predisponováni ke zlu? (J. Fiala)Podle Zimbarda není agrese vlastnost, kterou někdo má nebo nemá. Kdokoli může jednat agresivně v určitých situacích. Skutečná a psychologická vězení se vyznačují tím, že v nich člověk individualitu ztrácí a stává seanonymním konatelem zla. Tento proces je možné už ve školách zvrátit důrazem na spolupráci. K síle slova uvádí, že slova skutečně mohou lidi měnit a podobně jako dramatik vytváří hypnotizér novou realitu. Bezmocný neurotik jeve vězení svého"Nemohu..."Terapeut přesvědčujícím ovlivňováním pomáhá pacientovi najít v sobě sílu a sám sobě pomoci. S ohledem na trestnou činnost připomíná, že jde převážně o lidi, které společnost odvrhla.Vzpomíná, jak se ptal černocha, proč loupí. Odpověď:"Banku bych nevyloupil, kdybych v ní měl peníze."Ke konceptu zla říká:"Zvířata zabíjejí, aby přežila. Člověk vraždí, aby demonstroval svou moc."Akonečně v reakci na predispozici ke zlu připomíná zneužití moci americkými vojáky v Iráku v situaci, která podle něj byla mnohem intenzivnější, reálnou podobu stanfordských experimentů.S dotazy vystoupil i V. Havel, který směřoval pozornost např. k post-vězeňským stavům. Ano, jsou náročné, míní Zimbardo, protože se svobodou přichází nutnost rozhodování, ztráta bezpečí a řádu. R. Palouš se zamýšlí nadgravitací člověka ke zlu. E. Bakalář se s odkazem na Homérovy báje ptá, zda se vyvíjí lidská povaha, na což Zimbardo reaguje zmínkou o genocidě Trójanů vedenou oslavovaným Agamemnonem. Na závěrečnou otázku o úloze disidentů O.Marlinové Zimbardo reaguje polemikou, že lidé, kteří se postaví zlu a konformitě v systému zla, jsou"obyčejnými hrdiny". Každý, když se spojí s druhými, může takovým disidentem, hrdinou být. Jako jednotlivci takmůžeme podporovat pozitivní výchovu a vytvářet pozitivní situace.P. Zimbardo (zcela vpravo)

Kamarád. To by o Tondovi mohlo napsat mnoho kolegů - také proto, že jeho osobní kouzlo dominovalo i v jeho profesním působení. Oblíbený, charismatický, laskavý, s neuvěřitelně širokou tolerantní náručí, kterou si dokázalneústupně hájit. I v posledních letech, kdy obdivuhodně bojoval s rakovinou, zůstával otevřený.Ve věku 60 let zemřel významný český pardubický klinický psycholog, psychoterapeut, supervizor a učitel psychoterapie, který neopakovatelně propojoval profesní a osobní rovinu kontaktu s kolegy i pacienty. Působil zejménana psychiatrickém oddělení pardubické nemocnice, ale i v době, kdy učil v Praze (na FF UK studenty psychologie a na PVŠPS), kdy dlouhé roky pracoval ve výboru České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP či v Českém institutupro supervizi, vždy odkazoval na svoji komunitu, na Pardubice, region, který bez nadsázky psychoterapeuticky probudil. Vybudoval východočeskou pobočku Pražského psychoterapeutického institutu, vedl výcvikovou komunitu,organizoval semináře, na které rádi přijížděli renomovaní kolegové, založil tradici pardubických balintovských weekendů, inicioval východočeský adresář psychoterapeutů, knihovnu, poskytoval supervize. Neúnavně jako supervizorobjížděl výcvikové komunity pracující systémem SUR a způsob jejich práce srovnával. Zorganizoval obě konference o supervizi v Jánských Lázních. A jak se nyní pokouším alespoň část jeho aktivit vyjmenovat, uvědomuji si, že všedokázal se zázemím skvělé ženy Marcely uskutečňovat v atmosféře jakoby samozřejmé pohody (v níž vyrostla jak dcera Pavla, tak i syn - také psycholog - Dan).Bavil se i jinak - hojně fotografoval, psal si, kreslil, zajímal se o lidi i věci, sledoval výtvarné umění, užíval si cigaret a pil pivo (byť to si v posledních letech musel upírat), debatoval, těšil se s vnoučaty. Nedávnopřipravil sborník prací J. Mrkvičky. Doufám, že někdo zmapuje také"stopu"(jak říkával) Antonína Šimka.

Čtu si článek v Psychologii dnes 5/2005"Boj o psychoterapii"a nedá mi to, abych nepřidala svůj pohled - tak trochu z druhého břehu problému. Pracuji v psychiatrické léčebně 8 let, původní profesí jsem sociálnípedagog. V léčebně zastávám práci arteterapeuta a ergoterapeuta. Záměrně píšu"zastávám", neboť zatímco ergoterapie má v souboru nelékařských zdravotnických profesí své místo, arteterapie nikoli.Profese arteterapie neexistuje. Přesto existuje arteterapie. Je v naší zemi vysoká škola, která vzdělává v oboru arteterapie, a jsou zde vysoké školy, kde se arteterapie přednáší. Jsou zde též specializované výcviky varteterapii s akreditací MŠMT. Existuje Česká arteterapeutická asociace. Neexistují však profesionální arteterapeuti.Přesto jsou pacienti, kterým působení arteterapeutických postupů pomáhá v nalezení duševní rovnováhy, v přijímání své nemoci, v nacházení přirozeného ventilu jejich zvyšující se tenze, prohlubující se deprese apod.Potřebnost a indikace arteterapie v péči o pacienty nechybí. Chybí však zakotvení této práce v zákoně o profesích tak, aby byl ošetřen právní status této práce. Logicky by se nabízelo nejjednodušší řešení: uzákonit profesiarteterapeut s jasně vymezenými požadavky na vzdělání a s přesně definovanou pracovní náplní, jako je tomu u jiných zdravotnických profesí.Arteterapie svými metodologickými postupy odpovídá jedné z forem psychoterapie. Jinou logickou cestou by tedy mohlo být uzákonit profesi psychoterapeut a v jejím rámci vymezit jednotlivá odvětví a jejich kompetence,specifika i nároky na vzdělání. Není mi jasné, proč psychoterapie - o které se dnes tolik píše, která je široce používaná, má široké spektrum směrů, vzdělávacích institutů, výcviků, škol i kurzů - je samostatně profesněnelegalizovanou. A proč oproti tomu není problém, aby v zákoně byla uznanou, legálně nabízenou formou péče ergoterapie?Tak jako si pacienti budou moci zkontrolovat, zda zdravotní sestra, která o ně pečuje, má skutečně náležitou odbornou přípravu, tak si nebudou moci zkontrolovat, zda arteterapeut, který o ně pečuje, je odborníkem, nebodiletantem. Neboť i kdyby byl tím nejfundovanějším, avšak ne psychologem, nemá co pohledávat ve zdravotnictví. Není způsobilý v tomto rezortu pracovat.Je otázkou, zda jsou kliničtí psychologové jediní, kdo mohou a mají lobbisticky ovlivňovat poslance při tvorbě legislativních norem. Kdo, kdy, za jakých podmínek a jakým hlasem může a má právo v této diskuzi vůbecpokračovat? Neošetřenost jasným legislativním rámcem při vysoké míře poptávky po psychoterapeutické péči tak vytváří neorané pole působnosti pro řadu diletantů, kteří pod rouškou terapeutické péče mohou provádět praktickycokoli. Jak znevažující je provozovat psychoterapii jako poradenskou činnost, ovšem zamaskovanou za poradnou pro mezilidské vztahy, odbourání stresových faktorů, osobnostní růst a tak podobně, vedle poraden astrologických,jinak okultních, léčitelských atd.Jsem sociální pedagog, absolvent Pražské psychoterapeutické fakulty a pětiletého sebezkušenostního výcviku SUR specializovaného na arteterapii vedeného pod ČAA, dále se vzdělávám a specializuji zejména v expresivníchformách psychoterapie. Se svým vzděláním bych sice leckde v jiném státě Evropské unie mohla působit jako kvalifikovaný psychoterapeut, ale v Čechách nikoliv. Tady denně překračuji zákon prací, kterou kvalifikovaně zastávám. Jeto otázka existence psychoterapie? Postu? Nebo ignorujeme a pošlapáváme práva pacientů? Jak smutně směšné jsou přetahovačky o psychoterapii, když na ně doplácí nedostačující nebo i nekvalifikovanou péčí ti, kterých se celápsychoterapie týká nejvíce - pacienti. O koho v této hře jde?(redakčně kráceno)