Online archiv

Při prolistovávání zářijového čísla Psychologie dnes mě zarazil článek Petra Bakaláře"Komplex Dona Quijota". Vida, říkám si, Petr Bakalář zavádí do psychologie, resp. psychopatologie nový komplex (jako by jich nebylodost)! A to ještě způsobem, který je ze tří důvodů zcela nepřijatelný. Za prvé je myšlenkově a badatelsky nekonzistentní a za druhé se zcela míjí historickými souvislostmi Cervantesova románu, byť se na něj explicitně odvolává;to dává tušit, že - za třetí - v jádru Bakalářovy konstrukce je postoj alespoň z hlediska evropské duchovní tradice oprávněně odvozené z židovsko-křesťanského dědictví - filozoficky scestný.Jak dále ukážu, je spojování Dona Quijota s"potřebou mít svůj ideál, a to i za cenu toho, že je falešný", vážným nepochopením smyslu postavy Cervantesova rytíře. Ale bez problémů není dokonce ani"nadhozené"zdůvodnění, které nám Bakalář pro svůj nápad poskytl. Povážlivost vyvstává zejména v okamžiku, kdy se Petr Bakalář pokouší vyjmenovat motivy, které k tomuto patologickému jevu vedou. Právě zde se totižobjevují teze, které by bylo nutné předem zdůvodnit, a nikoliv je s indolentní samozřejmostí uvádět jako prokázaná tvrzení.Podstatnější jsou však závažné chyby v druhé oblasti našich námitek - a to ve sféře historických souvislostí. Komplex Dona Quijota, o kterém Bakalář hovoří, má jiné historické souvislosti, než o jakých autor hovoří, ahlavně vůbec - ani vzdáleně - nesouvisí s Miguelem de Cervantesem, který napsal v prvním desetiletí sedmnáctého století román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Pokud by někdo v tomto okamžiku namítl, že Petr Bakalářmyslí donkichotství obrazně a přeneseně, tak jako možná Freud labdakovského krále ve svém oidipovském komplexu, pak je třeba Petra Bakaláře citovat, neboť ve své úvaze říká nade vší pochybnost:"To je případ Cervantesovahrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý..."Ale to právě není ani zdaleka pravda, natož něco samozřejmého. Zde bych se opřel o významného literárního teoretika, filozofa a vneposlední řadě hispanisty Václava Černého, jehož překlad Dona Quijota z roku 1931 patří dodnes k těm nejlepším.Václav Černý říká mimo jiné ve svém zasvěceném úvodu k tomuto románu jasně:"Cervantesův Don Quijote není tedy jen parodií rytířských románů, ale je sám nejkrásnějším rytířským románem, jenž byl stvořen. Cervantesnezabil rytířství, ale povznesl je a očistil."(V. Černý: úvod k překladu románu z roku 1931.) Že se z donkichotství zrodil dokonce španělský duch a hrdost, zdůrazňují i významní filozofové José Ortega y Gasset a Miguel de Unamuno.Někdo by možná v této chvíli řekl, proč tolik pozornosti jednomu nepodařenému článku. Odpověď je zřejmá: protože pojem"komplexu Dona Quijota"sám o sobě skrývá jedno velké duchovní nebezpečí: uznání poklesléhopragmatismu, přízemnosti, lidské ubohé vypočítavosti a duchovní malosti.Bez ideálů, které měl ubohý rytíř Don Quijote de la Mancha, by se totiž zastavil veškerý pokrok a lidstvo by možná dosud přešlapovalo kdesi v pravěku. Nebyl snad Kryštof Kolumbus blázen, když došel k názoru, že cesta doCipangu (Japonska) je přes Atlantský oceán kratší než obeplutím Afriky, a skutečně jednoho dne vyplul a objevil Ameriku? Byl Galilei Galieo normální, když tvrdil, že se Země otáčí kolem Slunce, když každý člověk se zdravýmrozumem vidí na obloze opak? A co M. K. Gándhí, když se"s extrémní naivitou"postavil proti britským zbraním a vycvičené koloniální armádě satjágrahu, učení o nenásilném boji, vedeném pravdou? Netrpěli tito lidé"komplexem Dona Quijota"?! A nebyl snad největším don Quijotem Ježíš Nazaretský, když se postavil svým učením o lásce proti celému tehdejšímu světu, reprezentovanému farizeji, zákoníky a saduceji, a nebyla samýmvrcholem donkichotství jeho potupná a směšná smrt na golgotském návrší?A to je právě ono filozofické scestí úvahy Petra Bakaláře, o kterém jsem hovořil na začátku jako o třetí, nejvážnější závadě a které on sám vyjadřuje slovy, jimiž svůj článek uzavírá:"To je případ Cervantesovahrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý, jinak by nemělo smysl žít; v konfrontaci se Sancho Panzy však často končí v psychiatrické léčebně nebo rovnou sebevraždou."

Ivan Nový, Sylvia Schroll-MachlPraha, Management Press 2005. 313 s.

Nakolik jsou předmětem mého odborného zájmu (mimo jiné) informace a psychologický pohled na ně, s chutí a zvědavostí jsem přečetl útlou knížku E. Mlezivy Diktatura informací - Jak s námi informace manipulují (Plzeň,Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, 133 s.).O informacích jako předmětu psychologického (a praktického) zájmu lze uvažovat: a) jako o nositeli znaků k poznání, uchopení reality, b) jako prostředku k ovlivňování interpersonálních procesů a vztahů, k přetváření (avytváření) reality (jak využít příp. zneužít psychologické vlastnosti informací k ovlivňování lidí). A právě tento druhý, sociálně psychologický a sociologický pohled na informace akcentuje E. Mleziva v uvedené publikaci.Jak uvádí sám autor:"Cílem publikace není systematické zpracování a celkový výklad informací. Při omezeném rozsahu se soustřeďuje na jejich psychosociální aspekty a na problémy, které v naší společnosti informacevytvářejí..."Namísto vytváření teorie si Mleziva všímá takových informačních fenoménů, jako jsou zdroje a typy informací, jejich kvantitativní a kvalitativní stránka, procesy výměny informací, funkce informací přizáměrném ovlivňování jedinců i skupin.Kromě úvodních"informací o informacích"(i když vztah informace - sdělení vnímám jinak než autor), mě osobně v publikaci nejvíce zaujaly pasáže o funkci záměrů obsažených v informacích, o možnostech odhalovánízáměrů a jejich využívání příjemci.Tato tematika totiž úzce koresponduje s mým dalším"životním"tématem - s psychologií moci (jejími druhy, formami, způsoby a prostředky prosazování). To, jakou moc nad námi mají informace (resp. ti, kdo jeprodukují) a proč, autor prezentuje na příkladech využívání záměrných informací v různých sférách života - především v politice (propagandě), v reklamě a v oblasti paranormálních jevů.Záměr, obsažený v informaci ať už v otevřené či skryté formě, představuje klíčovou kategorii při psychologické analýze sdělení. I když informace jsou schopny aktivovat naše emoce, (percepční a motivační procesy) samy osobě jsou psychologicky neutrální. Teprve náš záměr jim dává směr a cíl, vytváří jejich"užitnou"(a vlastně i směnnou) hodnotu. Kdo má informace, má moc. A kdo má moc, má informace. V našich záměrech lze vypozorovatnaše tendence k zacházení s mocí.Odhalení záměru obsaženého ve sdělení umožňuje lépe pochopit obsah a smysl sdělení, posoudit jeho pravdivost, motivaci autora, cílovost jeho komunikace, jednání, vypovídá leccos o vztahu mezi zdrojem informace a příjemcem.Pochopení záměru je základním předpokladem účinné a včasné obrany před manipulací, proti dezinformacím, fámám.Kromě výše uvedených pozitiv je mi blízký přístup E. Mlezivy k prezentaci informací. Autor neposkytuje návody. Popisem procesů zacházení s informacemi provokuje k samostatnému zamyšlení, k lepšímu porozumění a lepšíorientaci čtenářů v labyrintu informací. A jestli to byl jeho záměr, pak se mu vydařil.

Vladimír DočkalPraha Nakladaelství Lidové noviny 2005. 256 s.

Irvin D. Yalom, Ginny ElkinPortál, Praha 2005. 256 s.

Stanislav KratochvílPraha, Grada 2005. 110 s.

Důležitými faktory, které u mnoha žen ovlivňují vztah k vlastní sexualitě, jsou stud a zábrany. Ve své klinické praxi se s tímto fenoménem často setkávám - buď jako s něčím, co se ženě povedlo překonat, nebo jako s něčím, cojejí postoj formuje až doposud.

V letech 1999 a 2000 byl na území České republiky realizován výzkum postoje k menšinám. Respondentům byl předložen seznam skupin lidí a byli tázáni, koho by nechtěli mít za sousedy. V roce 1999 nechtělo mít za souseda HIVpozitivního člověka 21 % lidí (pro porovnání: nejneoblíbenější skupinou byli alkoholici, ty by za sousedy nechtělo 76 % respondentů). O rok později však projevilo nesouhlas s HIV pozitivními jako se sousedy již 47 % respondentů(první místo v neoblíbenosti zaujímali narkomané s 85 %). Netolerantnost respondentů tedy stoupla, i když je otázka, nakolik byly vzorky reprezentativní. V obou letech HIV pozitivní byli na žebříčku neoblíbenosti coby sousedé vpolovině čtrnáctipoložkového seznamu minorit.

HIV pozitivní lidé se musejí vyrovnávat vedle svého onemocnění i s reakcemi společnosti. Tyto reakce by se ovšem měly v mnohém změnit.Smrt Freddieho Mercuryho přitáhla pozornost světové veřejnosti k onemocnění AIDS.

Projektivní technika interpretace obrázků

Taylor, Lichtman a Wood zjistili pomocí nestrukturovaného rozhovoru s řadou pacientů, kteří zvládli zdravotní krizi, tři podstatné aspekty adaptace.Hledání smysluplnosti v tom, co se s člověkem děje. Ženy, které přežily rakovinu prsu, si vždy hledaly nějakou příčinu toho, co se stalo. I když šlo v některých případech o iluze, pomohly jim přežít. Více než polovina znich začala také uvažovat nad sebou samou, svým životem a svými hodnotami, což vedlo k vyšší osobnostní zralosti.Dalším aspektem adaptace je možnost události, které se s pacientem dějí, alespoň částečně sám řídit. Poslední charakteristikou úspěšného přístupu je pak schopnost vnímat pozitiva: pacientky se srovnávaly s těmi, které natom byly hůře, a posilovaly kladné sebehodnocení.

Vyrovnat se s omezením hybnosti bývá velmi těžké. Psychoterapeuti proto hledají možnosti, jak pacientům pomoci. Obracejí se přitom k podpůrnému přístupu i ke kognitivně-behaviorálním technikám. Hodit se mohou též prvkylogoterapie a různé další metody.Ilustrační foto (c) fotobanka.cz, petab