Online archiv

StručněVýznamem smíchu v průběhu psychoterapie se zabývali vědci z Massachusetts General Hospital. V rámci svého výzkumu, který publikovali v říjnovém čísle časopisu Journal of Nervous and Mental Diseases, zaznamenali a analyzovali 10individuálních psychoterapeutických sezení. V jejich rámci identifikovali 145 epizod smíchu, přičemž v některých se smáli současně jak pacient, tak terapeut. Pacienti se v průměru smáli dvakrát častěji než terapeuti. Nejčastějibyl smích pacientů reakcí na jejich vlastní komentáře. Pokud se smáli pacient a terapeut současně, zvyšovalo to podle autorů studie pocity vzájemného porozumění.

StručněV časopise American Journal of Public Health byla publikována studie, z níž vyplývá, že američtí černoši mají ve srovnání s bělochy nižší sklon začít kouřit; pokud však již kouří, je pro ně obtížnější se tohoto návyku zbavit.Studie se účastnilo celkem 240 000 Američanů. Bylo zjištěno, že asi 59 % černochů, ale jen 49 % bělochů nikdy nezačalo kouřit. S kouřením ale skoncovalo jen 15 % černochů, v bílé populaci to bylo 26 %. V průběhu studiepředstavovali kuřáci přibližně 26 % (v obou rasových skupinách). Podle autorů jsou nejpravděpodobnější příčinou rozdílné četnosti osob, které s kouřením skončí, ekonomické a sociální faktory.

Příspěvek P. Procházky ("Uvědomují si klienti svá práva?", Psychologie dnes 9/2004, str. 8) je vzorovým příkladem rizika, které s sebou přinese právo pacientů (klientů) volně prohlížet (a příp. i fotografovat)dokumenty, které o práci s nimi psycholog vede. Jde především o psychodiagnostiku, kde budou, obávám se, reakce velice podobné zveřejněnému dopisu. Mnozí klienti nebudou diagnostické závěry vnímat (když se jim nebudou líbit)jako odborný materiál, ale jako osobní útok na sebe či své blízké, jako nepřátelský kádrový posudek, proti kterému je nutno bojovat. A to, jak ukazuje článek P. Procházky, třeba ironií (viz"všemocný a vševědoucí psychologs rentgenovýma očima"), osočováním (např. z neslušného chování), demagogickým bojem za práva, která klientům nikdo neupírá (např. za právo"něco říkat a něco si myslet"), ale mohou to být i stresující a nekonečnátrestní řízení a soudní pře. Nevýhodou psychologie je zde mj. to, že pracuje s termíny, které se používají i v běžném jazyce, a proto se mnohý laik mylně domnívá, že jsou totožné s jeho pojetím. Naproti tomu zase řada původněodborných termínů časem"zlidověla"a dostala zcela jiný, nezřídka pejorativní obsah (hysterie, psychopatie aj.). Patrně i z těchto důvodů je odborná terminologie opouští a vytváří pojmy"neutrální", kterése ale časem dostanou do stejné pozice (např. od hysterika k histrionovi není zase tak daleko atp.). Podráždění ale mohou u laika vyvolat i cizí odborné termíny (jako např. hostilita v uvedeném příspěvku), u nichž lze sicenajít ve slovníku jejich překlad, ale ne obsah. Pro neinformovaného čtenáře tak mohou být psychodiagnostické závěry v"surovém stavu"šokující; zvláště když budou odporovat obrazu, který si o sobě a svých blízkýchudělal. Paradigma, které zmiňuje pisatel ("neškodit"a"pozitivní diagnóza"), totiž musí ustoupit paradigmatu"objektivní diagnózy". A její formulace, struktura a rozsah se ovšem liší dle účelu,pro který byla provedena. Jinak budou vypadat závěry psychologického vyšetření určené zaměstnavateli, který si chce vybrat mezi novými uchazeči a dosavadními pracovníky ty nejlepší. Jinak bude formulovaná, strukturovaná adlouhá diagnostika určená lékaři, učiteli, příp. psychoterapeutovi. A jinak sdělím a vysvětlím závěry vyšetření samotnému klientovi. Takže, bude-li mít pacient (klient) právo nahlížet do všech písemností (a časem jistě bude),může snadno objevit údaje, které budou pro něj na první pohled zraňující. Ideální by samozřejmě bylo, aby se nejprve zamyslel, zda v nich není kus pravdy, potom aby hledal vysvětlení, a teprve až na závěr příp."odvetná"opatření. Psycholog se samozřejmě může mýlit, a tedy být i neobjektivní, ale neměl by být chápán jako nepřítel, s nímž je třeba bojovat a umlčet ho. Lze přece jednoduše požádat o vyšetření revizní. Takideálně ale řada lidí určitě postupovat nebude; bohužel. Z toho, co jsem napsal, je jasné, že nechci obhajovat z kontextu vytržené věty napadeného psychologického vyšetření, příp. je zatracovat; vím toho o nich příliš málo.Chtěl jsem jen upozornit na to, co nás zřejmě v nejbližší době očekává. Co s tím?

Nedochvilnost. Damoklův meč visící nad všemi schůzkami. Dorazit do chvíle setkání. Většině se to daří celkem bez problémů, ale existuje i určitá skupina lidí, pro které je dochvilnost jen nedosažitelným snem. Jak je to možné?Jak to, že pro některé je to samozřejmost a jiní prostě nejsou schopni přijít včas za žádných okolností? Copak jim opravdu nezáleží na času druhých lidí? Vždyť v současné době je čas jeden z nejcennějších statků, čas jsoupeníze! Hodnotu času objevili již i tvůrci televizních reklam, a tito lidé ji i přesto stále dokáží ignorovat? Proč? I my jsme si takové otázky kladly (a přiznáváme, že často byly kladeny nám), proto jsme se rozhodly provést natoto vědecky dosud téměř nedotčené téma výzkum, o jehož výsledky bychom se s vámi nyní rády podělily. Výzkum byl proveden na 137 českých a slovenských studentech starších osmnácti let, studujících v Česku obory různého zaměření(všeobecné, humanitní, technické, přírodovědné a umělecké). Nedochvilnost jsme pro jeho účel definovaly jako spíše trvalou vlastnost osobnosti, která se manifestuje ve většině situací, kdy je na jedince kladen požadavekdodržení nějakého termínu, kterému tento jedinec (ač by rád) není schopen dostát. Studentům jsme předložily rozsáhlý dotazník, jehož součástí byly otázky týkající se emočního prožívání situace pozdního příchodu, otázkyzkoumající míru nedochvilnosti respondenta a její pravděpodobné příčiny a Eysenckův osobnostní dotazník. Přestože se nejprve dle výpovědí respondentů zdálo, že v emočním prožívání situace pozdního příchodu se dochvilní jedincineliší od nedochvilných - všichni pociťují napětí a nepříjemný pocit, při zpoždění se cítí trapně a snaží se nalézt vhodnou omluvu - poukázala statistická analýza získaných dat na významný rozdíl mezi oběma skupinami, kterýdává jejich výpovědím zcela nový rozměr. Nedochvilní jedinci mají sklon nerespektovat sociální normy a stanovovat si svá vlastní pravidla, dochvilnost považují za mnohem méně důležitou a na vrcholu jejich hodnotového žebříčkustojí jiné proměnné, podle kterých vztah s druhým hodnotí. Požadavek včasného příchodu je pro ně tudíž pouze jakousi společenskou formalitou, nikoliv zvnitřněným imperativem. Toto zjištění tak zásadně mění interpretaci oněchnepříjemných pocitů z pozdního příchodu. Zatímco dochvilní jedinci vnímají situaci jako určité znevážení vlastní osoby a celého vztahu, u nedochvilných jedinců většina negativních pocitů pramení hlavně z vědomí nelibosti, kteréjejich chování u druhých vyvolává. Také z tohoto důvodu nedochvilným většinou nedělá veliké obtíže, když jsou v roli čekajících oni sami. Samotnou příčinou nedochvilnosti je tedy především přesvědčení jedince, že"přinejhorším si může dovolit přijít pozdě, protože to druhá strana pochopí". Tím je možné vysvětlit, proč na pracovní schůzky chodí i chroničtí nedochvilní většinou včas. Tento postoj (může být i nevědomý) zásadně ovlivňujecelý proces přípravy a příchodu na schůzku (zahrnující odhad potřebného času pro přípravu, volbu časové rezervy i přípravu samotnou). Jak náš výzkum potvrdil, nedochvilní jedinci opravdu více riskují zpoždění již při volběčasové rezervy, nejsou schopni sestavit si přiměřený časový plán (a následně jej dodržet) a málokdy pociťují nutnost spěchat. Tímto náš článek končí. Snad se nám podařilo alespoň lehce poodhalit roušku tajemství fenoménuzvaného nedochvilnost. Možná vám vzpomínka na něj pomůže překonat čas, kdy budete vystaveni nedochvilnosti vašich blízkých. Možná, že si právě teď jeho čtením krátíte čekání... Ať tak či onak, doufáme, že přispěl k minimalizacinepříjemných pocitů a k porozumění těm, kteří vám je působí, ba dokonce k odpuštění, že nechápou, jak je váš čas drahý. My to víme, a proto děkujeme, že jste ho věnovali právě tomuto článku.

V průběhu února až dubna 2004 proběhl na 37 základních školách výzkum realizovaný občanským sdružením AISIS zaměřený na atmosféru a spolupráci učitelů, žáků a rodin. Vedle dotazníků pro žáky a učitele byly hodnoceny třiaktivity, ve kterých byla zjišťována úroveň kooperace a komunikace mezi žáky. Výzkum byl zaměřen na žáky 8. ročníků a všechny učitele školy, celkem se výzkumu zúčastnilo 887 žáků a 572 učitelů ze škol, které se zapojily doprojektu Dokážu to, zaměřeného právě na rozvoj osobnostních a sociálních dovedností žáků. Dále uvádíme některé závěry šetření.Výpovědi o spolupráci školy s rodiči získané z rodičovských dotazníků jsou poněkud kontroverzní. Učitelé v drtivé většině uvádějí, že každý rodič je tázán na vlastní názor (který je brán v úvahu) ve všem, co se týká jehodítěte (88 %) a že jsou rodiče tázáni na názory týkající se práce školy a pravidel jejího fungování (70 %). Zároveň polovina učitelů soudí, že se rodiče aktivně účastní školních akcí (54 %).Většina učitelů (86 %) však uvádí, žerodiče navštěvují školu zpravidla jen u příležitosti třídních schůzek nebo na přímou výzvu učitele a pouze 39 % učitelů uvedlo, že se rodiče podílejí na vytváření pravidel školy.Na otázku, jak by spolupráce s rodiči měla vypadat v ideálním případě, učitelé odpovídali, že by bylo dobré, kdyby se rodiče účastnili školních akcí (94 %), a že by měli žádat rodiče o rady ve všech záležitostechtýkajících se jejich dětí (94 %). Poněkud menší procento učitelů (74 %) se domnívá, že by se rodiče měli podílet na utváření školních pravidel.Spolupráce mezi učiteli není na sledovaných školách zcela běžnou záležitostí a učitelé se o ní vyjadřují částečně protikladně. 41 % učitelů uvedlo, že spolu učitelé při plánování výuky a při její realizaci nespolupracují.53 % učitelů naopak soudí, že je obvyklé, že se učitelé na jejich škole vzájemně navštěvují v hodinách a hovoří spolu o výuce a výukových metodách. 80 % učitelů uvedlo, že ve škole pořádají akce a projekty, které vedou kespolupráci žáků a učitelů různých tříd.Klima školy hodnotí učitelé na sledovaných školách velmi pozitivně. Více než 90 % učitelů uvedlo, že mezi učiteli ve škole i mezi učiteli a vedením školy panuje respekt a dobré vzájemné vztahy, že mají naprostou důvěru kesvým kolegům a mohou se na ně obracet s problémy týkajícími se pedagogických záležitostí. Jen o málo menší procento učitelů uvedlo, že má naprostou důvěru k vedení školy (83 %) a že považuje pedagogický sbor za dobrý tým (86%). Stejné procento učitelů se domnívá, že respekt ve škole panuje i mezi žáky a učiteli.Vztahy mezi žáky a učiteli jsou žáky ve sledovaných školách vnímány spíše pozitivně. S tvrzením"naši učitelé na každém z nás najdou něco dobrého"vyjádřila souhlas drtivá většina dotázaných žáků (80 %). 77 %žáků uvedlo, že jim většina učitelů dává příležitost, aby vyjádřili své názory, a 76 % žáků soudí, že vychází dobře s většinou učitelů. 73 % žáků je dále přesvědčeno o tom, že budou-li potřebovat pomoc, jejich učitelé jim jiposkytnou, a že s nimi učitelé jednají fér. O tom, že učitelům na žácích opravdu záleží, je přesvědčeno 71 % žáků. 69 % žáků soudí, že většina učitelů naslouchá tomu, co jim žáci sdělují.Ve sledovaných školách panují mezi žáky relativně dobré vztahy. 80 % žáků uvedlo, že se mezi spolužáky ve třídě cítí příjemně a uvolněně, 70 % si myslí, že žáci mohou otevřeně říci, co si myslí. Pouze polovina žáků však mápocit, že si žáci vzájemně pomáhají s řešením problémů a že se spolužáci ve třídě vzájemně respektují.S násilím mezi žáky se žáci ve sledovaných školách nesetkávají příliš často, nicméně nelze říci, že by se na školách vůbec nevyskytovalo. 29 % žáků uvedlo, že byli v poslední svědky toho, jak byl v jejich třídě někdošikanován jiným žákem, 28 % bylo vloni svědky toho, jak byl v jejich třídě někdo napaden nebo zraněn jiným žákem. 57 % žáků uvedlo, že v jejich třídě bylo někomu v posledních dvou letech něco ukradeno.

Lidé se do ordinace sexuologa nehrnou. Přitom dlouhodobé neshody v sexu mohou být prvním krokem ke konci partnerského vztahu, říká sexuoložka a terapeutka Hanka Fifková. Naštěstí se tabu kolem lidské sexuality daří postupně odstraňovat.

Zdeněk HelusPraha, Portál 2004, 228 s.Práce Zdeňka Heluse obohacují již mnoho let širokou pedagogickou veřejnost, jsou inspirující nejen pro pedagogy, ale i psychology, výchovné poradce a rodiče. Nová autorova kniha je členěna do čtyř hlavních částí, které jsourozpracovány do samostatných kapitol a podkapitol. V první části nazvané"Objevování dítěte a jeho dětství"autor nejprve provádí čtenáře dějinami dítěte a seznamuje ho s myšlenkami významných historiků ve vztahu kotázkám dětství. Dále jsou čtenářům předkládány poznatky psychologických výzkumů, které si kladly za cíl pochopit dítě jako osobnost s jeho specifickými zvláštnostmi a potřebami. Na konci této části autor upozorňuje naproblémy, s nimž se dnešní dítě musí potýkat. Druhá část publikace nazvaná shodně s názvem knihy se zabývá otázkami a východisky osobnostního pojetí dítěte. Čtenář se může seznámit se základním obsahovým vymezením dítěte, a toz pohledu odlišnosti dětského věku od dalších životních etap. Autor zajímavým způsobem vysvětluje základní předpoklady osobnostního pojetí dítěte. Zaměřuje se na výklad základního postoje, který má čtenáři pomoci pochopit, naco je třeba se v přístupech k dítěti zaměřit, tedy na odkázanost, vývojové směřování a potencialitu jedince. Třetí část nazvaná"Osobnostní zřetel v přístupu k dítěti"je v podstatě analýzou zřetelů, na které nelzezapomínat, které je třeba respektovat a uplatňovat v rámci edukace. Velmi mě zaujala právě problematika druhé a třetí části publikace. V současné době, kdy školy řeší otázky koncipování vlastních vzdělávacích programů, zde lzenalézt celou řadu velmi cenných a nosných informací pro praxi. Čtvrtá část"Úrovně a stadia vývoje osobnosti dítěte"seznamuje čtenáře s vývojovými stadii, prostřednictvím kterých je poukázáno na obecné znaky atendence osobnostního vývoje dítěte. Závěrem autor upozorňuje, na co by neměli pedagogové zapomínat při práci s dětmi, co je podstatou realizace osobnostního pojetí dítěte. Klade důraz na učitelovu profesionalitu. Pokud se mámvyjádřit k publikaci jako celku, mohu konstatovat, že tvoří logicky uspořádaný text, který podává čtenáři řadu velmi zajímavých a podnětných informací vedoucích k vytvoření všestranného pohledu na dítě a dětství. Význam tétopublikace vidím zejména v tom, že obsah knihy přináší nejenom pohled na dítě a dětství v historickém kontextu, ale současně poukazuje na aktuální otázky dotýkající se života dítěte v dnešní společnosti. Kniha poskytujeteoretické zázemí nezbytné k porozumění dítěti, přináší hlubší vhled do dětství a vede čtenáře k zamyšlení a snaze pochopit dnešní dítě. Domnívám se, že uvedená publikace si zaslouží pozornost široké odborné i laickéveřejnosti, tedy všech, kteří mají zájem hlouběji proniknout a pochopit problematiku týkající se dítěte a samotného dětství. Publikace je velkým přínosem pro pedagogickou praxi a jistě každý učitel zde najde cenné informace.

Dana DobrovskáPraha, ISV 2004, 196 s.Autorka publikace je erudovaná psycholožka, vedoucí Katedry pedagogiky a psychologie na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT. Řadu let vyučuje studenty i absolventy technických oborů psychologii. Je rovněž činná v Mezinárodníspolečnosti pro inženýrskou pedagogiku IGIP, kde pracuje ve výboru pro udělování titulu inženýr-pedagog. Má nemalou zásluhu na rozvoji této mezioborové disciplíny u nás. Ve své knize nejprve vymezuje předmět inženýrsképedagogiky a charakterizuje její místo v systému dalšího vzdělávání inženýrů. Dále se věnuje historickým proměnám, ke kterým dochází v profesi učitelů obecně a všímá si zvláště situace učitelů na ČVUT, kde působí. Dvěsamostatné kapitoly jsou věnovány vývoji a stavu pedagogického vzdělávání učitelů technických předmětů ve vybraných evropských zemích. U nás se kromě ČVUT inženýrská pedagogika rozvíjí i na dalších technických vysokých školácha univerzitách. K postižení hlavních důrazů a trendů rozvoje inženýrské pedagogiky autorka velmi příhodně využila metody obsahové analýzy referátů z konferencí IGIP v období 1993-2003. Ukazuje se, že největší zájem odborníkůpřitahuje v posledních letech didaktika technických předmětů, využití počítačů ve výuce a problematika kurikula. Zvláštní kapitola je v knize věnována psychologii a tvorbě výukových textů z psychologie pro techniky. Autorka zdezúročila své dlouholeté pedagogické zkušenosti z výuky tohoto předmětu na ČVUT. Dokládá, že má-li být tato výuka efektivní, musí respektovat určitá specifika technicky vzdělaných studentů a stanovit si reálné vzdělávací ivýchovné cíle. Na technických školách se ovšem kromě psychologie vyučují i další humanitní předměty. Autorka ukazuje, že jejich nabídka není v současné době dostačující. Proto se zasazuje za jejich rozšíření i za kvalitnějšípersonální zabezpečení zkušenými odborníky. Za perspektivní formu studia na vysokých školách obecně a na technických školách zvláště je v současné době považován e-learning. Tato forma však s sebou přináší i některá vážnárizika, vyplývající z nedostatečného zohlednění pedagogických zásad. Výsledné efekty pak mohou být nižší než u výuky klasické. Pedagogické a psychologické poznatky shrnuté autorkou v této kapitole umožňují vyhnout se těmtorizikům. V poslední kapitole uvádí autorka podrobnou charakteristiku bakalářského programu Specializace v pedagogice na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT. Kniha je nesporně zajímavým zdrojem poznatků o méně známé oblastipedagogického a psychologického vzdělávání. Její velkou předností je, že se neopírá o pouhou teorii, ale staví na obsáhlém empirickém materiálu. I když hlavní cílovou skupinou čtenářů nebudou psychologové, ale technici aučitelé, pro psychology bude jistě zajímavým a povzbudivým zjištěním, jak významně se může jejich obor uplatnit i ve výuce technických oborů a jaké perspektivy zde mohou mít.

Nechte si poradit od našich autorů, nebo se inspirujte v knižní příloze...

Jan SokolPraha, Portál 2004, 240 s.Kniha jednoho z nejvýraznějších křesťanských intelektuálů je přitažlivá úhlem pohledu. Nejde v prvé řadě o teologii nebo religionistiku, spolu s antropology si autor klade otázku, jak se na lidech a společenstvích projevuje, ženěčemu věří. Přestože se náboženskost vzpírá běžným vědeckým metodám, racionálnímu popisu z venku, antropologický pohled může říci mnohé."Proč se ale zabývat tímto reliktem dávných dob a přežitých představ, který nejen kničemu nepotřebujeme, ale který zanáší do moderního světa obecné prosperity a tolerance nové nebezpečné fundamentalizmy?"ptá se autor v úvodu a tato kritická otázka naznačuje směr jeho dalšího tázání. Sokol se věnujeevropskému prostředí, sleduje nejstarší"pohanská"náboženství od uctívání předků po starý Egypt, po židovství a křesťanství a poukazuje na z dnešního pohledu zajímavé souvislosti: kořeny náboženské nesnášenlivosti,zrození lineárních dějin a iluze pokroku, svědomí a podíl náboženství na vytvoření prostoru pro lidskou svobodu, ovšem také náboženské války, zatlačení"konfesí"do soukromé sféry s následným vyprázdněním etiky a takdále. (Škoda jen, že není věnována větší pozornost islámu, který v Evropě hrál a bude hrát nezanedbatelnou roli.) Nejprovokativnější je však sama základní hypotéza, a to že náboženství je ve své podstatě vyjádřením vděčnosti zadar života, za stvoření."Sám fakt mého života, stejně jako zdraví, štěstí, láska nebo děti, stejně jako lidská kultura nebo společnost, do níž jsem se narodil, jako svět a příroda, z nichž mohu žít, vstupují do méexistence jako externality - čili tradičněji řečeno dary, které nejsou výsledkem mých schopností, mého úsilí ani mých nákladů,"píše Sokol."Jako takové mne ovšem přirozeně zavazují."Důsledkem pak je starost obudoucnost rodiny, ale také dalších blízkých lidí, společnosti, kultury, světa. Tato myšlenka podle autora spojuje všechny náboženské systémy od prehistorie do dneška a skrývá v sobě nadějný potenciál pro současný svět. Člověkkonce 20. století se zřekl svých ambicí na vlastní absolutnost."V hrůze z toho, co tato ambice napáchala, opustil myšlenku automatického pokroku, uznává a přijímá svou konečnost a omezenost."Přispějí však současnánáboženství k pokorné péči o budoucnost stvořeného světa? Již z výše uvedeného je patrné, že kniha přímo nabádá ke kritickému přemýšlení, je psána přitažlivě srozumitelně a jen výjimečně zabíhá do detailních podrobností.Přitom však díky uváděným poznatkům z různých vědních oblastí je přínosná jak pro studenty, tak i pro odborníky. Kniha vznikla na základě přednášek pro studenty Karlovy univerzity a částečně navazuje na Filosofickouantropologii. Oproti ní je však studie Člověk a náboženství napsána uceleněji, srozumitelněji a se sympaticky střízlivým osobním zaujetím. To jí dodává na výmluvnosti, aniž by zakrývalo otazníky kolem sporných náboženskýchprojevů.

Michael A. Arbib (editor)MIT Press 2003, 1136 s.Objemná kniha seznamuje čtenáře se současným stavem teoretických neurověd. Sestavil ji tým sedmnácti spolupracovníků a poradců, z nichž někteří připravují celosvětovou elektronickou databázi výzkumu mozku. Přesto však publikacenení vyčerpávajícím seznamem literatury pro odborníka - umožňuje však orientaci v oboru. Publikace sestává ze tří částí. V první z nich je čtenář seznámen se základními poznatky o nervové buňce a dočte se o různých úrovních astylech analýzy. Z hlediska úrovní sleduje publikace důležité postupy velkých informačních systémů, pokračuje například rekuretními sítěmi neurofyziologických modelů až posléze poskytne základní informace o modelovánímolekulárních struktur. Z hlediska stylů analýzy usiluje o interdisciplinární přístup. Čtenář je seznamován s evolučním vývojem mozku, umělou inteligencí, kognitivní psychologií, biologicky inspirovanými robotickými přístupy apodobně. Následuje úvod do neuronových sítí, které modelují dynamické adaptivní systémy. Týká se to klasifkování vzorů, vytváření svazků vzorů, asociace vzorů... Uspořádání druhé části, v níž nás autoři provázejí teorií mozku,nemá údajně žádný teoretický význam. Jedná se prostě o jeden možný způsob přístupu ke článkům shromážděným ve třetí části. Tento průvodce mapuje teorii mozku do 22 skupin, jež sceluje do osmi základních. Na začátku obsahujemetamapu - informuje čtenáře o vzájemné propojenosti těchto 22 skupin. Některé zde pro jejich důležitost uvedu: základní modely umělých neuronů, neuroetologie a evoluce, mozkové regiony u savců, kognitivní neurověda,psychologie, lingvistika, umělá inteligence, nervová plasticita, nervové kódování, přirozené nervové sítě, dynamika a učení v umělých nervových sítích, spočitatelnost a komplexnost, senzorické a motorické systémy, technickéaplikace. Třetí část knihy se skládá z 285 článků a tvoří více jak 90 % obsahu. Články jsou uspořádány abecedně podle názvu. Abecední seznam autorů příspěvků a tematický index se nacházejí na konci publikace. Uveřejněné článkymají spíše reprezentovat určité téma, než je soustavně zpracovat. Každý článek začíná netechnickým popisem, následuje vlastní sdělení, diskuze k tématu, diskuze otevřených problémů. Na konci článku jsou odkazy na další tématateorie mozku a neuronových sítí. A také odkazy na"Průvodce"v druhé části. Připomeňme ještě, že mezi světovými přispěvateli jsou z bývalých lidových demokracií zastoupeni pouze tři Maďaři a Lánský a Kůrková zAkademie věd. Přínos recenzované publikace spočívá především v celkovém množství informací. Zaujme jistě každého, kdo se výzkumem mozku nebo technickými aplikacemi biologických poznatků o nervovém systému zabývá, není všakvhodná pro úplného začátečníka. Některé části předpokládají znalosti z matematiky, neurofyziologie, anatomie mozku a podobně.

Martin JáraPraha, Pražská vydavatelská společnost a Homeopatická klinika Praha 2004, 210 s.Járova monografie je zaměřena na teorii snů a zejména na jejich využití v psychoterapii (jak ostatně vyjadřuje i podtitul: Psychoterapeutické inspirace). Autor ji určuje primárně odborníkům, ostatní zájemce však neodrazuje.Kniha je psána s velkým rozmachem, vysokými ambicemi a obrovským osobním nasazením. Vychází z pečlivě pročtené české literatury doplněné o tituly v angličtině a odkazuje na řadu uměleckých literárních děl, která se nějakýmzpůsobem ke snům vztahují. Autor se nebojí použít vlastní sny s osobním kontextem, okamžité nápady, komentovat a kritizovat klasiky tématu. Motorem celé knihy je autorova velká fascinace spánkovým sněním. Jára je nadšenýobdivovatel snů a své zanícení se snaží teoreticky uchopit a prakticky použít. Východiskem je mu Gestalt terapie, ukrajuje však sdělení ze všech dostupných pramenů, zejména z analytické psychologie. Nedostatkem inspirace tedytato publikace netrpí, problematická je však nezávaznost, s jakou jsou koncepty propůjčovány, letmo hodnoceny a zase odkládány."Klíče"ke snu probírané v samostatných kapitolách jsou asociace, projekce, kompenzace aretroflexe. Tyto termíny jsou vágně uchopeny a chaoticky používány. Značný prostor je věnován tématu, zda v terapii používat či nepoužívat interpretace. Autor se klikatě dopracovává spíše k záporné odpovědi. Interpretace jeJárovi nápadem ke snu, který terapeut okamžitě explicitně vyjádří. Takové interpretování je potom snadné negovat. Nejsou však zmíněny okolnosti, jako je vhodné načasování výkladu, terapeutovo povědomí o tom, proč interpretacipoužil, a jeho zodpovědnost za to. Výklad nemusí"ničit tajemství a sílu snů", jak Jára varuje, může vést naopak k prožitému náhledu. Podstatnou součástí knihy jsou příklady terapeutické práce. Jsou tu zápisypůsobivých snových obrazů a příběhů, ale jejich terapeutické použití zůstává nejasné. Nahlédnuty jsou velké psychické síly, které se ve snech zrcadlí, další práce se jich však už netýká. Jakoby úzdravná síla snů spočívala pouzev jejich samotných obrazech a obdivu k nim. Co se týká pozice terapeuta, Jára se například domnívá, že terapeut, který zná vnější kontext (tedy život klienta), je při hledání významných míst snu spíše v nevýhodě. Dále má podleautora terapeut"skoro zodpovědnost nabídnout své sny klientovi", protože"sny praktikujícího terapeuta...patří i klientovi". Tato"skoro zodpovědnost"ovšem vyznívá například při představě terapieklienta s osobnostní poruchou problematicky. Kniha celkově opomíjí veškeré kontraindikace a omezení vyplývající z diagnózy. Každá původní česká práce je v záplavě překladů potěšujícím nakladatelským počinem. Též nadšení prosnový svět je v době fascinované především vnějšími hmatatelnými obrazy sympatické. Otevřená prezentace své terapeutické kuchyně a vnitřních myšlenek je zase obdivuhodně odvážná.