Online archiv

Podle výsledků nejnovější rozsáhlé metaanalýzy, kterou koncem srpna publikoval tým švýcarských a britských vědců v renomovaném lékařském časopise Lancet, jsou homeopatika neúčinná a veškerý jejich pozitivní efekt je pouzeplacebový, tj. je založen zejména na víře pacienta v lékaře a lék.V rámci metaanalýzy bylo zkoumáno 220 vědeckých studií - 110 homeopatických a 110 klasických. Velkou pozornost kladli autoři pod vedením profesora Eggera na posuzování metodologických kvalit jednotlivých výzkumů, přičemž vobou skupinách byla nalezena řada nedostatků. Pokud se však hodnotily pouze exaktně provedené rozsáhlé výzkumy, ukázalo se, že specifickou účinnost mají pouze léky patřící do vědecké medicíny, nikoliv homeopatika.Výsledky metaanalýzy v neprospěch homeopatie nejsou překvapivé - jsou v souladu se čtyřmi podobnými metaanalýzami, které realizovaly týmy německých, francouzských a nizozemských vědců koncem 20. století. Dosud se rovněžnepodařilo prokázat ani jediný ze základních principů homeopatie. Většina z těchto principů je v ostrém rozporu s přírodními zákony a má spíše magickou povahu (např. zásada léčit podobné podobným).Přesto existuje určitá skupina lidí, kteří homeopaty vyhledávají. Jde zejména o případy, kdy klasická medicína nenabízí pacientům rychlou a účinnou pomoc. Profesor Egger k tomu v rozhovoru pro BBC uvedl:"Některýmlidem se může po homeopatické léčbě ulevit. Je to ale výsledek ,zážitku' z léčby. Homeopati tráví s pacienty více času a věnují jim větší pozornost. Nemá to nic společného s tím, co obsahují tablety, které pacientům předepíší."Redaktoři časopisu Lancet na základě nejnovější metaanalýzy vyzvali lékaře, aby"odvážně a čestně přiznali svým pacientům, že homeopatie nepřináší žádný efekt, a aby si zároveň sami připustili, že moderní medicínaselhává především tehdy, když má pacientovi nabídnout individuální přístup a péči".Zdá se, že již nemá velký význam realizovat další a další rozsáhlé a kvalitní metaanalýzy účinnosti homeopatie. Přesto nelze pochybovat o tom, že zejména ze strany firem vyrábějících homeopatické přípravky bude i nadálepokračovat snaha o prokázání alespoň nepatrné specifické účinnosti homeopatik nad rámec placeba. Z hlediska psychologie se však jeví jako zajímavější zkoumání mechanismů, které stojí za iracionální oblibou homeopatie v mnohazemích světa. Také profesor Egger doporučuje, aby se místo dalších placebem kontrolovaných studií výzkumné úsilí vědců zaměřilo nyní spíše na studium okolností, které dojem účinnosti homeopatie vyvolávají.

Na Psychologických dnech 2004 proběhl diskuzní panel k etickým otázkám psychologie. Zazněly různé názory, na jednom se však přítomní shodli - významná etická témata v profesi existují a je třeba se jimi zabývat s účastí všechpsychologických asociací.Rada Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS) iniciovala v dubnu 2005 úvodní setkání. Zúčastnili se jej zástupci z Asociace manželských a rodinných poradců, Asociace klinických psychologů, Asociace poradenskýchpsychologů se sídlem v Brně, Asociace forenzních psychologů, Asociace psychologů sportu, Asociace soukromých poradenských pracovníků, ČMPS a delegát za ČR v Evropské federaci psychologických asociací v stálém výboru pro etiku.V červnu 2005 se konala druhá schůzka, na které byla ustanovena Etická komise psychologů. Je složena ze zástupců psychologických asociací a ČMPS, kteří jsou připraveni společně pracovat s etickými tématy v psychologické praxi.Komise se vymezuje jako dispoziční základna pro možnosti etického posuzování, tedy jako:* platforma pro organizace a jednotlivé konzumenty psychologických služeb, není-li kdo jiný pro posouzení,* místo pro existující etické komise v psychologických asociacích, které mohou požádat o spolupráci/pomoc,* odvolací místo,* možnost ad hoc pozvat zástupce z asociací a přešetřit dění uvnitř.Komise může být prostorem pro posouzení etických problémů (ombudsman), reflexi stavu oboru a diskuzi o něm, pro supervizi.Témata pro nejbližší období:*"Syndrom odcizeného až zavrženého rodiče"- pohled z různých oblastí,* pomezí psychoterapie a sekt - jak srozumitelně sdělit klientům, podle čeho mohou rozlišovat,* konflikt zájmů: nadstandard - doplňková činnost mimo pracovní dobu zařízení,* problém dopravních psychologů Rakouska a Německa - čeští psychologové vyšetří jejich dopravní provinilce a ti u nás získají řidičský průkaz doma odebraný,*"turisté"po psychologických službách,* vystupování psychologů v médiích.

Problém zásahu na CzechTechu nespočívá ani tolik v otázce, zda policie měla zasáhnout, ale spíše jaký zásah byl na místě. Premiér Paroubek se chtěl vytáhnout před národem, že je muž silné ruky. To se mu nepovedlo, ale nutnododat: především proto, že se spolehl na naši policii. Ta se totiž od revoluce nebyla schopna naučit pracovat s davem, i když na západě již dávno mají vypracované taktiky.Kvalitní práci v tomto směru jsme viděli ve dvou případech při zasedání MMF, SB a dále při konferenci NATO. Ale jak ukázal CzechTech, zdá se, že předchozí úspěchy byly výsledkem spíše shody okolností, než že by policiepochopila zásady práce s davem. V prvém případě policie chránila úzkou přístupovou uličku a odrážený dav se mohl rozptýlit buď do bočních ulic nebo do přilehlého parku. V druhém případě jich byla taková přesila, že sidemonstranti nic nedovolili.Na sovětskou strategii"nas mnógo"spoléhala policie i v případě CzechTechu, ale tentokrát neměli ochránit úzkou pražskou uličku. Představovali si, že vyklidí pole o rozloze přes kilometr čtvereční. Na tom seukázal její amatérismus.Vedení policie mělo plán, že utvoří špalír z mnoha těžkooděnců, který bude uzavírat kolem tábora, až nakonec tanečníky z toho místa vytlačí. Ze špalíru se ale nestal sevřený útvar. Rozpadl se na skupinky policistů, protožetlak demonstrantů nebyl ve všech jeho částech homogenní. Policisté pak bezcílně bloumali po louce a občas někoho zmlátili, nebo alespoň přetáhli obuškem. Především ale nebyl stanoven reálně uskutečnitelný cíl zásahu, napříkladochrana provozu na dálnici, chránění hranic nepronajatých pozemků, vypnutí sound systémů kvůli rušení nočního klidu atd.Když pomineme naivní taktiku a neuskutečnitelný cíl zásahu, pak hlavní a stále se opakující chyba české policie spočívá v tom, že do zásahu posílá všechny policisty, které má k dispozici. Na západě však do vlastního zásahuposílá policie jen zlomek lidí. Ostatní jsou rozděleni do oddělených skupin, které se nemísí: jedna skupina drží se štíty pozice. Druhá zasahuje. Třetí převáží zatčené demonstranty. Čtvrtá je vyslýchá na služebnách. Českýpolicista je ale univerzální policista. Napřed bůhvíkolik hodin lítá v"brnění"v letním parnu, pak před sebou tlačí tanečníky, kteří po něm hází flaškami, pak jde do zásahu a honí živly s pendrekem po poli. Sem tamněkoho zmlátí, ale asi nemá pouta, tak ho zase pustí. Ale aby se neřeklo, tak si jich přece jenom pár převeze na služebnu, a protože toho má už za ten celičký boží den plné zuby, zeptá se technaře:"A ty toho, čuráku,nemáš dost?"Zmlátí ho pak již v klidu za zavřenými dveřmi služebny, protože z něho dosud neopadl stres z boje. (Autentické sexistické oslovení převzato z videozáznamu.) To není jen primitivismus obyčejných policistů, alepředevším diletantismus policejního vedení. Pokud na západě tyto zatčené vyslýchá čtvrtá skupina policistů, která byla po celou dobu v klidu, nedochází k těmto excesům na služebnách.Česká policie stále není schopna pochopit, že dav není homogenní útvar a prochází různými fázemi. V určitých fázích je možno s davem či organizátory vyjednávat, v jiných ale už ne. Stejně tak na každém videu policejníhozásahu uvidíme, jak stojící kordon policie polarizuje dav. Někteří od kordonu odcházejí, jiné naopak přitahuje, a ti vyhledávají konflikt. Tyto agresivní je třeba z davu vytáhnout, ne je zahánět, protože se neustále vracejí anakonec třeba začnou házet předměty. Kdyby policisté tyto pochytané spoutali do skupinek, které se nemohou hýbat, ušetřili by si mnoho práce. Téměř na žádném videu však není zatýkání vidět. Na to totiž policisté nebyli vůbecpřipraveni. Neznají chování davu, a tak mají pocit, že by museli zatknout tři tisíce lidí. Raději proto předpokládají, že bude klid, když někoho zmlátí a zaženou.

Mamův komplex je potřeba ničit krásné a ušlechtilé věci (podle Mama, mezoamerického boha zla).Dotyčný se cítí věcmi či událostmi, které překračují běžný estetický průměr, eventuálně jsou neposkvrněné, provokován, ohrožován a cítí nutkání je poškodit. Jednoduše řečeno: nesnese krásu kolem sebe.Pravděpodobné motivy jsou tyto:* věci zastupují svět jako celek, organismus - Matku, samotné ničení je pokračování sadistického trýznění matky (v psychoanalytické teorii je popsáno orální sadistické stadium, ve kterém dítě kouše kojící matku do prsu),* blasfémie, provokace (např. čistá, průzračná voda je pro nevědomí výzvou, znečistit studánku není zločin proti lidem, ale míří výš, je to něco svatokrádežného), dotyčný přivolává trest, od něho si slibuje zbavení pocitů viny,které pocházejí z jeho nepřiznaných incestních přání,* strach z vlastního zániku - binární zákon nevědomí:"když ničím já, nebudu zničen",* nemožnost vlastnit je frustrující - pokud to nemohu mít já, tak nikdo,* podvědomá potřeba poznat tajemství krásna, co je uvnitř,* žárlivost spojená s pocitem méněcennosti - pokud již nejsem krásný já, nebude krásného nic,* způsob explorace světa -"zajímá mě pocit, který to ve mně vyvolá",* utrpení z krásna, ta chvíle je tak krásná, že není k vydržení.Erich Fromm popisuje v knize Mít či být tři příklady setkání člověka s květinou, tři možné mody vztahu ke světu. Jeden ji utrhne a květina uvadne. Druhý ji tiše obdivuje a ani ho nenapadne, že by ji mohl vlastnit. Třetí zvolíkompromis - přesadí si ji do své zahrádky. Člověk s Mamovým komplexem by ji nejspíše zašlápl.

Teodor Kollárik a kol.Bratislava, Univerzita Komenského 2004. 545 s.Slovenským kolegům lze blahopřát k této obsáhlé, informativní, dobře zpracované a nekonvenčně pojaté učebnici sociální psychologie, kterou vytvořilo jednadvacet předních slovenských odborníků pod vedením profesora Kollárika.Originalita této práce spočívá především v pojetí její obsahové struktury a v důsledném rozpracování společenských a sociálních stránek lidské psychiky, a to zejména v příspěvcích T. Kollárika (teoretický úvod a rámec), P.Sýkory (evoluční aspekty sociálnosti), M. Mésarošové (vliv sociálního prostředí), E. Sollárové (socializace), I. Ruisela (sociální vztahy osobnosti).Sociální psychologie je v knize chápána jako věda o sociálním systému a jeho struktuře. Všímá si externích i interních složek této struktury a jejich vzájemné interakce. Nacházíme zde i pojednání o sociální inteligenci akompetenci, o individuálním a sociálním poznávání, o sociálních postojích, sociální percepci, komunikaci, motivaci. Dočteme se o malých skupinách i hromadných procesech.V rámci soudobé etologie a evolučních aspektů sociálnosti se dozvíme mnohé i o sociálním chování zvířat, což je zejména chování dotykové, sexuální, bojové, napodobovací, orientačně pátrací, poskytování a požadování péče.Základními formami sociálních vztahů u zvířat pak je shlukování a dotýkání, sexuální styk, nadřazenost a podřízenost, péče a závislost.Populární je problematika altruismu a jeho forem s pozoruhodnou pasáží o recipročním altruismu v zákopech první světové války: tichá dohoda o klidu zbraní mezi oběma nepřátelskými stranami se opírala o"velmi křehkoudůvěru neustále posilovanou rituální pravidelností, která vede k predikovatelnosti chování druhé strany". Dospělo to tak daleko, že v určitém momentě války až jedna třetina vojáků v zákopech tiše kooperovala s nepřítelem.Autor této kapitoly na jejím konci analyzuje neméně zajímavý problém, hypotézu ,modulární mysli', totiž evolucí vyvolané utváření specifických funkčních jednotek, z nichž mnohé se týkají také sociálního života (napříkladrozpoznávání podvodníků v situaci recipročního altruismu nebo nalezení vhodného partnera pro reprodukci). Tyto a jiné hypotézy evolucionisticky orientovaných psychologů připomínají instinktivismus jednoho z klasiků sociálnípsychologie, W. McDougalla (1908) a poukazují na jisté historické pendlování psychologie od krajního sociologismu ke krajnímu biologismu.Obsah knihy je věnován především problematice psychologických aspektů mezilidských interakcí a přináší v tomto směru nejen množství nejnovějších poznatků a kritických postřehů, ale i mnoho podnětů pro další rozvoj tohoto,jak někteří soudí, nejpsychologičtějšího oboru psychologie. Kniha je po všech stránkách velmi zdařilým dílem, které obohacuje literaturu o sociální psychologii vůbec. U nás je bohužel ke škodě zájemců a zejména studentůpsychologie zatím jen obtížně dostupné.

Kateřina BeaufortováPraha, SPIN, o.s.; AISIS, o.s.; LANGMaster; GROUP s.r.o., 2004.Recenzovaný výukový CD-ROM vznikl na základě několikaletých zkušeností proškolených videotrenérů, kteří získali svou odbornost z výcviků organizovaných občanským sdružením SPIN, při práci s učiteli ve školách. Metoda videotrénikinterakcí (VTI) se začala využívat jak v rodinách (jako pomoc rodičům s výchovou dětí), tak i ve školách - jako pomoc učitelům ve výuce.Cílem tohoto výukového interaktivního CD-ROMu, určeného především učitelům základních škol, je poskytnout podrobné informace o komunikaci a o tom, jak ji lze ve škole efektivně využívat. Inspiraci v něm ovšem mohou kromějiž zmíněných učitelů najít také všichni ostatní, kteří se zabývají výchovou a vzděláváním.Jádro programu tvoří tři sady videoklipů zachycující vždy práci jednoho učitele běžné základní školy. Obsahem každého videoklipu je několik reálných dílčích pedagogicko komunikačních situací, jež může uživatel pomocínávodných otázek detailně analyzovat. Tuto vlastní analýzu komunikace si poté může porovnat s odborným komentářem.Dříve než uživatel začne s programem pracovat, je mu nabídnut test mapující jeho přesvědčení o komunikaci a o něm samotném jako komunikujícím. Touto zábavnou formou je uveden do problematiky interakce mezi učitelem a žákemve škole.Mimo to recenzovaný CD-ROM ,Umění komunikace ve škole' obsahuje ještě velké množství doprovodných textů o komunikaci z pohledu metody VTI, která je využívána jako podpora a pomoc při řešení obtíží v komunikaci se žáky nebos celou třídou. Podrobně jsou popsány principy úspěšné komunikace s odkazy na konkrétní videoklipy učitelů, kteří umění komunikace dobře ovládají: učí děti učit se a rozvíjet jejich myšlení, vedou s nimi dialog, podporujíjejich schopnost vyjadřovat se, sdělovat své pocity, nápady. Dále tito učitelé podněcují diskuzi žáka - tedy utváření, prozkoumávání a sdělování názorů, podporují jejich sociální chování, učí děti spolupracovat a pomáhají jimřešit rozpory a konflikty. Učitel je zde tudíž považován vedle rodičů za velmi důležitou osobu pro vývoj dítěte.Domnívám se, že tento výukový CD ROM může významně napomoci učitelům při hledání cesty ke zlepšení vztahu k žákovi i k celé třídě a posilování jeho odborných kompetencí. Obsah titulu je navíc sestaven do podoby výukovéhoplánu a umožňuje vést individuální studium.Na druhé straně však podle mého názoru nemůže CD-ROM, který je jediný svého druhu, a tudíž postrádá srovnání, přes své výše uvedené kvality plně nahradit vlastní zkušenost ze spolupráce učitele s kvalifikovanýmvideotrenérem.

Hanka FifkováPraha, Mladá fronta 2005. 110 s.Hanka Fifková je rozhodně člověk mimořádného profesního zaměření. Kromě sexuologické a psychoterapeutické praxe je jednou z nejaktivnějších odbornic u nás, které se zabývají osvětou v oblasti sexuálního prožívání člověka. Jejípříspěvky najdeme nejčastěji rozeseté po různých internetových poradnách. Autorka sama je žena velmi otevřená a schopná mluvit o sexu bez nějakých tabu jako o normální součásti života zdravého člověka. Čtenář se proto v jejíútlé knížce setkává s naprosto otevřenými (možná někdy až šokujícími) výpověďmi mnoha žen a několika mužů o tom, jaké představy, fantazie a sny je v jejich sexuálním životě doprovázejí.Kniha si rozhodně nedělá nárok být odbornou sexuologickou publikací. První část je sice věnována teoretickému úvodu, ale to v podstatě jen proto, aby měl čtenář, který se v oblasti sexuologie rutinně nepohybuje, možnostvnímat celý kontext, do něhož jsou sexuální fantazie zasazeny a který je také výrazně ovlivňuje.Druhá část, vlastní jádro knihy, nabízí čtenářům sexuální fantazie sedmdesáti čtyř žen a jednoho muže. Jedna za druhou bez komentáře, tak jak je ženy autorce poslaly napsané. Absence odborného komentáře je možná trochu naškodu, protože by čtenáři umožnil ještě hlubší vhled do ženské duše, ale zřejmě by přesáhl rámec této knihy a autorka ho podle svých slov ani neměla v úmyslu. Protože se jedná o první ucelenější publikaci tohoto druhu, šlo jízřejmě spíše o to shromáždit co největší množství autentických výpovědí a nabídnout je čtenáři jako paletu s živými barvami, z nichž si obraz sestaví už sám. Jednotlivé výpovědi skutečně mohou šokovat, nejednou se v ženskýchfantaziích setkáváme s představou skupinového sexu, veřejného nebo naopak tajného sexu, s násilným i lesbickým sexem. To vše zcela bez obalu, ale také pouze ve fantazii. Pokusy několika žen uvést své fantazie do praxe nebylypodle jejich slov ve většině případů příliš úspěšné. Také reálný sexuální život mnoha žen se často od těchto fantazií značně liší.Zajímavá je i třetí část knihy. Nabízí čtenáři výsledky autorčiny ankety, v níž položila pětatřiceti respondentům, mužům i ženám různých profesí, několik otázek týkajících se ženských sexuálních fantazií a jejichkomunikace mezi partnery. Někteří o nich přemýšleli, jiní ne, většina odpovídajících si ale myslí, že by partneři o svých sexuálních fantaziích měli mluvit, protože to může obohatit jejich společný život. Bylo by zajímavézjišťovat, zda si myslí totéž i po přečtení této knihy. Možná zejména mužům by najednou úplně stačilo znát přání svých partnerek, aniž by museli do detailu vědět, co si při sexu ženy vlastně představují, protože zdaleka ne vždyjsou to právě oni. Ale něco podobného zřejmě platí i u žen.Kniha Hanky Fifkové úspěšně prolamuje další společenské tabu. Je určená všem, kdo se o oblast sexu zajímají (tedy drtivé většině populace). Někoho pohorší, někoho povzbudí k dalším otázkám a pro někoho bude znamenatútěchu, že"neobvyklé"fantazie, jež prožívá, nejsou výsledkem sexuální úchylky, ale projevem velmi dynamické a emočně nabité sexuality.

Stanley KelemanPraha, Portál 2005. 214 s.V posledních letech se na našem knižním trhu objevuje přece jen trochu více publikací, které se věnují psychosomatice. Dosavadní nedostatek je nepochybně dán velkou mezerou, která vznikla pečlivou ideologickou filtracíškodlivých myšlenkových proudů z ,prohnilého' Západu. Nejspíš také proto převažují překlady zahraničních autorů nad původní domácí tvorbou. Kalifornský terapeut Stanley Keleman vydal svou Anatomii emocí poprvé roku 1985 vBerkeley. Nabízí v této knize esenci své tak zvané formativní psychologie.Práci s tělem se Keleman věnuje již přes třicet let. I když zřetelně navazuje na charakteranalýzu Wilhelma Reicha, nikde se k ní nehlásí, takže na neznalého čtenáře může působit dojmem zakladatele nového směru v léčbě. Pročtenáře, který původní Reichovu práci zná, může být Anatomie emocí snadnější četbou. To podstatné mají obě společné: pokus zachytit organismus jako celek, kterému se životní události vtisknou do tělesné struktury.Sám název knihy je paradoxní. Jako by bylo možné anatomické metodologie, exaktního popisu těl zbavených života, použít k popisu něčeho tak bytostně živého, jako jsou emoce. Kelemanovi ovšem nejde jen o prchavé projevyorganismu při prožívání, ale o ztělesnění chronických emočních stavů a konfliktů do tělesných tvarů. Pro názornost svých představ používá obrázky těla, na nichž chce přiblížit dynamiku tělesných změn při emočním prožívání.Oba světy - tělesný korelát i pulzující živé procesy od buněčné až po sociální úroveň se tak v Kelemanově textu setkávají, což může způsobovat nepříjemné paradoxy. Na jednu stranu je kniha plná pojmů z mechaniky: trubice,dutiny, měchy, vrstvy, komory, stěny a prostory, pumpy, tlaky, pulzační vzorce, pohonné látky, čištění tekutin, kondenzování, dokonce polarizování elektrického náboje v krvi. Na druhou stranu autor bohatě využívá metafor a příměrů.Čtenář se může někdy až leknout, když se dozvídá, že povrchová vrstva ,myslí' v pojmech světla, svalová v pojmech natahování, tlaku, zhuštění a rytmu, nebo když zjistí, že"hormony jsou jednou z forem vody a tvořízáklad chování v živočišném světě". Tyto hyperboly a víceméně básnické obraty může každý anatom nebo biolog podrobit kritice, bylo by však škoda, kdyby zrovna jeho odradily od další četby. Prostor setkávání duševníchprocesů s materiálním substrátem těla totiž vzdoruje jednoduchému popisu. Jednou z možností, jak se takového úkolu zhostit, je použití spíše básnického načrtávání obrazů než výčet všech detailů živé skutečnosti. Cenné jsou téžúvahy o terapeutických možnostech a léčebných strategiích.Připravenému čtenáři, který o tělové terapii již něco ví, se bude tato kniha hodit. Lékařům, kteří se s touto problematikou setkají poprvé, bych doporučil velkorysost a dostatek času na čtení, které vyžaduje přijetíponěkud odlišného paradigmatu, než na jaké jsou ze svého studia zvyklí.

Ján PraškoPraha, Portál 2005. 414 s.Psychiatr a psychoterapeut Ján Praško, působící v Psychiatrickém centru Praha, je autorem či spoluautorem dlouhé řady publikací. Některé z nich jsou určeny více pro pacienty či širší veřejnost, jiné kolegům psychiatrům,psychologům i lékařům jiných specializací. O kvalitě jeho díla svědčí například ocenění, kterého se dostalo jeho knize ,Poruchy osobnosti': psychiatrickou veřejností byla zvolena knihou roku 2003.Právě vyšlá publikace je jakýmsi završením systematické práce autora na téma úzkostných poruch. Jedná se o ucelený přehled zabývající se jejich vznikem, diagnostikou i terapií. Začíná popisem vývoje chápání úzkostnýchporuch v historických souvislostech, od etymologického výkladu a odkazů na literární zpracování úzkosti až k nejaktuálnějším poznatkům moderního výzkumu o neuronálních okruzích úzkosti a strachu. Najdeme zde odkazy na Freudovuteorii nevědomých intrapsychických konfliktů, ,bludný kruh neurózy' podle Horneyové a Bowlbyho práce o tom, jak kvalita připoutání dítěte k matce v raném věku ovlivňuje jeho vztahy v dospělosti. Dozvídáme se též o podmiňovánístrachu a úzkosti, o tom, jak například myšlenky typu:"Když si někdo o mně myslí něco nedobrého, nemůžu být šťastný,"ovlivňují naše hodnocení skutečnosti. Praško neopomíjí ani sociologický pohled a zabývá seotázkou, proč - přestože se toho o úzkostných poruchách již mnoho ví - musí úzkostní lidé za odpovídající pomocí urazit dlouhou cestu.Členění knihy zrcadlí klasifikaci úzkostných poruch podle mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), což zajišťuje čtenáři snadnou orientaci. Jednotlivé diagnostické jednotky jsou pak popsány jak v biologickýchsouvislostech, tak očima psychoanalytiků i kognitivně-behaviorálních terapeutů. Následují obecně doporučované léčebné postupy farmakologické a psychoterapeutické. Psaný text je doplněný přehlednými tabulkami a schématy.Praktikující terapeuti klinických oborů ocení zejména názorně popsané kognitivně-behavioriální postupy ilustrované kazuistikami z praxe.Přestože autor působí v evropské asociaci kognitivně behaviorálních terapeutů a je v oblasti KBT též lektorem, zahrnuje do své práce termíny a přístupy z ostatních významných psychoterapeutických škol. Vzniká takintegrativní a ucelený pohled na problematiku úzkostných poruch. Poznatky zahraničních vědců Praško obohacuje o vlastní výzkum a vlastní klinické zkušenosti.Úzkostné poruchy se často skrývají za příznaky tělesné, a tak z knihy nemusejí těžit pouze psychiatři a psychologové, ale i lékaři prvního kontaktu, internisté nebo neurologové. A v neposlední řadě všichni, kteří se snadměrnou úzkostí denně vypořádávají, protože, jak se píše v úvodu knihy:"Zkušenost strachu a úzkosti je pro lidský druh univerzální... Řada myslitelů je zařadila mezi centrální zkušenosti lidského života a existence.Problém začíná, kde se úzkost nebo strach objevují příliš často, trvají příliš dlouho..."

Jedním z nejdůležitějších úkolů moderních firem je vyrovnávat se se změnami a přizpůsobovat se. Prostředí firem se neustále mění a stejně s ním i prostředí, v němž působí veřejnoprávní instituce. Rostoucí konkurence, většípoptávka po kvalitních službách a větší potřeba efektivity nutí firmy k zásadním změnám.

Zvláštní prožitky oddělení vědomí od fyzického těla bývají velmi silné a nezřídka vedou člověka až ke změně pohledu na svět. Vědecká psychologie tyto jevy dlouho přehlížela, což se však nyní mění.

Projektivní interview je explorační pomůcka pro dospělé a adolescenty, která využívá osvědčených otázek (semiprojektivních, nepřímých a evokačních). Jde o adaptaci techniky, kterou jsem vyvinul pro děti a která se stala součástídiagnostického instrumentária.