Online archiv

Setkání klienta s psychologem se jeví jako rutinní, divně technická záležitost, ale jde vlastně o setkání člověka s člověkem. Některé těžko měřitelné faktory příběhu psycholog-klient mají pro diagnostický závěr nesamozřejmévýznamy, jaksi mimo nebo nad použité techniky. V žádném povolání nepostačí jen erudice, ale ve hře jsou vždy i potřebné dovednosti. V aplikované psychologii tomu není jinak.Psychologické vyšetření zanechává v klientovi intenzivnější odezvu, než se zdá. Může mít vliv na klientovo sebepojetí. Závěry vyšetření determinují i klientovo sebehodnocení i hodnocení druhých, u dětských klientů případněi postoje rodičů, někdy i učitelů. Není to experiment, který absolvuje klient často. Někdy u klienta dochází k rozhodnutí takřka životnímu (jedna má klientka pochopila při vyšetření, že má výtvarné nadání, a později sevýtvarnou prací začala živit).Klasik klinické metody Watson klade svým kolegům na srdce, aby se snažili vytěžit z diagnostické fáze případu co nejvíce relevantních informací, vedoucích k rozvaze o další psychologické intervenci. Watson vypočítává, čehovšeho si má psycholog všímat, některé proměnné se nabízejí jakoby samy (postoj k vyšetření, motivace, kooperace, koncentrace na úkoly, kreativita apod.), jiné by neměly unikat naší pozornosti, např. flexibilita, reakce naprojevené uznání nebo i na selhání, sebekritičnost, styl uvažování. Pozornost si zasluhují i další indikátory, jako jsou irelevantní či bizarní formulace, emoční ladění až euforie, inhibovanost, zcela osobní asociace.Je známým faktem, že by měl psycholog rozhodnout po ukončení testových materiálů, nakolik jsou klientovy výkony reprezentativní. Krajní případy jsou nabíledni, např. nízká reprezentativnost u depresivních klientů nebopochybná validita u impulzivních. Jestliže aplikuje testy nebo dotazníky sociální pracovnice (nebo počítač), je to výrazné ochuzení o všechny zmiňované indicie.Někdy klient už podle svého dojmu či odhadu, jak"zabodoval", sám koriguje představy o svých schopnostech nebo sklonech. To rozhodně nelze podceňovat; hodnocení je vždy součástí vnímání. Kritickou rozvahu nadvlastními výkony nemůžeme nicméně od klienta vyžadovat; ochotněji přijímá to, co je pro něj žádoucí. Buď jak buď, klient má odcházet klidnější, s větší nadějí a s vírou v sebe i ve smysl dalších konzultací.Na dospělých klientech dobře rozpoznáme, navštěvují-li nás rádi a s reálnou nadějí, děti to vyjadřují bezprostředně. Může se zdát, že by intuice psychologa měla být vzdálena exaktnímu vyšetření, ale každé psychologickévyšetření je víc než jen exaktní činnost. Intuice je legitimní kognitivní funkce, nevynořuje se jaksi ze vzduchoprázdna, rodí se v podvědomí; takové intuitivní signály je ovšem třeba kriticky hodnotit v dalším průběhu příběhu,ale vyhýbat se jim je nemoudré.Je-li tomu tak, máme psychologické vyšetření pojímat také jako korektivní zkušenost klientova sebepojetí. Na tento vedlejší produkt bychom neměli zapomínat. (Svéráznou korektivní zkušenost měl jeden asi osmiletý klučina:"Chodím sem rád, všichni na mě nadávají, ale vy ne.")Každá konzultace je tedy osobitý příběh, má svůj vývoj, své peripetie a krize, specifické postojové a hodnotové konotace a vyústit by měla v katarzi. To je to, co léčí. Vycházíme z toho, že klient má více vnitřních sil,než si uvědomuje, v tom je koneckonců smysl terapie. Stimulace tvořivé samostatnosti, jakoby nad rolí vyšetření, je už v diagnostické fázi příběhu užitečná. Jako psychoterapie přináší informace pro diagnostiku, tak diagnostickáfáze nese zároveň i terapeutické aspekty. Jakákoli izolace té či oné složky je neopodstatněna. Problém psychologického vyšetření je sice mnohem komplikovanější, ale jsme na dobré cestě, uvědomujeme-li si to, co bylo řečeno,stále na šachovnici společného příběhu.

Dospívající děti, které vyrůstají v rodinách ženských homosexuálních párů, se vyvíjejí stejně dobře jako děti, které mají rodiče opačného pohlaví. Kvalita rodinných vztahů je, zdá se, důležitější než to, zda jsou dětivychovávány rodiči opačného, či stejného pohlaví. Vyplývá to z nové studie, která byla publikována v časopise Child Development (listopad/prosinec 2004). Výzkum mj. ukázal, že děti z obou typů rodin (s rodiči stejného aopačného pohlaví) se neliší v navazování vztahů a v partnerském chování."Nejlepším prediktorem adaptace dospívajících je kvalita jejich vztahu s rodiči,"uvádí Charlotte J. Patterson, spoluautorka studie a profesorka na University of Virginia."Pokud jsou rodiče podporující audržují se svými dětmi blízký vztah, je pravděpodobnější, že jejich dospívající děti budou úspěšnější a šťastnější doma i ve škole."Patterson se svými spolupracovníky zkoumala vzorek dětí ve věku 12-18 let z 88 rodin. Rodiny byly vybrány z rozsáhlejšího souboru, který se účastní velkého národního průzkumu amerických adolescentů. Čtyřicet čtyři rodin,které se výzkumu účastnily, bylo tvořeno ženskými rodičovskými páry, 44 rodiny byly s rodiči opačného pohlaví. Obě skupiny byly vyrovnány z hlediska demografických charakteristik (socioekonomická úroveň rodiny apod.). V rámciměření psychosociálního přizpůsobení a školního výkonu dětí nebyly mezi oběma skupinami zjištěny žádné významné rozdíly.

Všichni ze své zkušenosti víme, že když se člověk necítí dobře, nemůže vykonávat dobře ani svou práci. Stejně je tomu s učiteli. Když není učitel v pohodě, ztratil uspokojivý životní pocit (well-being), protože je narušena jehotělesná, duševní i vztahová rovnováha, pak jen stěží může dobře učit a vychovávat.Světová zdravotnická organizace (WHO) přijala proto rozšířenou definici zdraví, aby modernímu člověku uložila naléhavý úkol: Udělej něco pro sebe, aby ses cítil lépe na těle, duši i ve vztazích se světem, změň způsob svéhoživota, a tím i sám sebe.Podívejme se nyní z tohoto zorného úhlu na situaci učitelstva v ČR během posledních let. Můžeme s ní být spokojeni? Nikoliv! Vždyť reformní snahy u nás po roce 1989 stále směřují spíše k vnějším změnám. Pokud se tyto snahypřece jen orientují i na otázky výchovy, zvláště na osobnostní rozvoj nebo podporu zdraví, pak se to týká pouze žáků a studentů, nikoliv učitelů.Ke škodě věci je, že ani učitelé sami si jasně neuvědomují a nevyžadují rozšíření učiva jejich vlastního vzdělávání o otázky přesahující běžné koncepce vzdělání, tj. o otázky filozofické, etické, psychologické, ekologickéa zdravotní, vsazené do rámce otázek životního stylu.Tento postřeh opřeme o výsledky empirického výzkumu postojů učitelů, provedeného na vzorku 500 respondentů z celé ČR v rámci grantu MŠMT z roku 1993. Otázka, zda by mělo být vzdělávání učitelů a školní učivo obohaceno ouvedené, dosud nedoceněné okruhy, získala jen velmi malou četnost odpovědí. Zároveň však byl jako jeden ze tří nejpreferovanějších důvodů pro případný odchod ze školy uveden pocit prožívání silných stresů a duševní únavy. Nenípochyb o tom, že i naše učitelstvo prožívá v rámci radikální transformace celé společnosti velké napětí spojené s nadměrnými stresy. To se týká zvláště učitelek, začínajících učitelů a učitelstva ve velkých městech i ve školáchs odlišnými dětmi. Proto i naši učitelé potřebují psychologickou pomoc, zdravotně preventivní a podpůrné programy a především příležitosti k posilování sebedůvěry, aby dokázali čerpat ze svých zatím nedoceněných zdrojůtvořivých sil.

Žijeme v kultuře založené na řeči, kde slovo je mocným nástrojem, umožňujícím vést válku lingvistickými prostředky. Nevhodně užitý výraz může způsobit strádání či utrpení, zatímco správné slovo vyřčené ve vhodném okamžikunapomáhá uzdravovat choré. Obratnost při užívání jazyka vypovídá o sociálním statutu řečníka. Stejně tak lze s jeho pomocí výrazně ovlivnit vnímání statutu, který zaměstnanci přináší příslušnost k určité profesi.Můžeme například pominout pět let náročného studia na farmacii a degradovat lékárnici na prodavačku léků. Naproti tomu lze zvýšit prestiž veřejného domu tím, že na něj umístíme nápis Sexuální laboratoř a namísto hovorovýchvýrazů označujících profesi zde zaměstnaných dívek a žen se budeme striktně držet označení asistentka.V souladu s tímto principem dnes obchody nehledají prodavačky, ale konzultantky prodeje. V čele podniků už nestojí ředitelé, ale manažeři. Dámy, které mají na starosti jejich sekretariáty, by se dnes mohly cítit dotčeny,pokud by je někdo nazval"sekretářkou", jelikož dnes máme přece mnohem vhodnější označení"personal assistant". Jasně, práce je to ta samá, avšak asistentka nebo konzultantka mají přímo magický vliv naevalvaci ega.Zdá se však, že vliv na zachování či pokles hodnoty ega má spíše subjektivně vnímaný význam. Pokud by skutečný prožitek sebeocenění či sebeúcty kauzálně závisel na příslušnosti k určité profesi, pak by na tom byly patrněnejhůře ženy, kterým se lidově přezdívá - promiňte mi ten výraz - hajzlbáby. Při vyslovení takového slova neprožívá člověk vskutku nijak výrazně kladné emoce a ani analýza práce žen většinou důchodového věku na většinu populacevelký dojem neudělá. Jednak nejde o výrazně výdělečnou profesi, vybavení pracoviště je zpravidla omezeno na nejnutnější záležitosti, a také činnost se na první pohled jeví jako značně stereotypní: dohlížet na to, zda lidénekradou toaleťák a zda platí. Aby zmíněné povolání získalo vyšší prestiž v očích veřejnosti a případně přilákalo zájemce o toto povolání, stačí udělat jediné - přidělit mu honosnější označení, což se jeví být často jakodůležitější než obsah profesiogramu.I některé české firmy, dokonce i ty zdůrazňující svůj český původ, používají pro označení pracovních pozic angličtinu. Setkat se lze i s užitím zvukomalebných slov nebo opisných tvarů, které mají pozici dodat vyššíprestiž. Tyto syntetické náhražky jsou často jedinými kompenzacemi nezajímavé, či alespoň všední pracovní náplně, ale v kombinaci s osobnostními rysy mohou působit jako faktor napomáhající k identifikaci zaměstnance s profesínebo organizací. Předpokládá se, že lidé identifikovaní se svou profesí budou výkonnější, iniciativnější a budou vykazovat vyšší ochotu ke kooperaci. Výhodou identifikace s podnikem je nižší míra fluktuace a absencí.Druhou stranou téže mince může být určitá forma obranného mechanismu. Pokud zaměstnanec skutečně nabude dojmu, že k získání pozice asistenta prodeje (práce u americké společnosti) jsou nezbytné výrazně kladné dispozičnírysy, může tento předpoklad používat jako obranu proti pocitům méněcennosti v jiných osobních, životních nebo interpersonálních selháních (jak bych mohl být k ničemu, když přece Sale Assistant of Product Manager neboRecruitment Specialist HR Department je už z principu lepší člověk).Má to ale jedno"ale". Skutečně vyrovnaná osobnost bez vážnějšího deficitu sebeocenění nemá zapotřebí užívat"sebeklam"ve vyšší míře proto, aby sama sebe vnímala na vyšší úrovni v principu společenskésubordinace. Stejně tak společnost s vhodnou personální strategií a otevřeným způsobem řízení se může těšit z loajality svých zaměstnanců, aniž by užívala stylizace nebo manipulačních principů.Důraz na výkon a úspěch v zaměstnání je často předepisován masmédii jako jeden z nejdůležitějších aspektů hodnoty člověka, který by měl být podle mediálního obrazu nejen stále mladý a krásný, ale také vševědoucí avšezvládající. Akcent na dokonalost ve světě vytvořeném masmédii vede k zisku, zatímco ve skutečném životě spíše k obsedantně-kompulzivním poruchám. Projevem síly a zralosti osobnosti nemusí být tudíž identifikace s profesímanažera, ale naopak přiznání, že někdo je"jen"prodavačkou.

Fénixův komplex je tendence začínat stále znova, hledat nové starty, dělat"tlusté čáry"apod. Často je možné vystopovat touhu vrátit se na začátek, do neposkvrněnosti, do časů ráje před prvotním hříchem.Psychoanalytici by mohli tuto potřebu interpretovat jako návrat k matce, eventuálně jako úsilí znovu si získat mateřskou lásku.Komplex je pojmenován podle bájného ptáka Fénixe, který sám sebe spaloval na oltářním ohni na popel, z něhož povstal nový mladý Fénix. Mezi patologickou a nepatologickou formou je rozdíl pouze kvantitativní. Mnohem častějise setkáváme s tou pozitivní. Patologií se fénixův komplex stává ve chvíli, kdy se"návraty na začátek"stávají účelem samy o sobě.Hnací silou je nespokojenost s vlastním životem (či některou jeho částí). Rozdíl mezi tím, jak bychom chtěli žít, a jak žijeme, je již příliš velký, cítíme, že ztrácíme kontakt, představu o svém ideálu. Svou roli hraje iokouzlení začátkem, jenž bývá čistý, plný pozitivních možností. Nezanedbatelný je strach z konce, ze smrti. (I když paradoxně může být i smrt nebo sebevražda chápána jako nový začátek, totální očištění.)Analýza komplexu by mohla začít otázkou: Jak to děláte, když chcete začít znovu?"Klíčovými slovy/koncepty bývají čistota a novost v nejrůznějších podobách. Někdy je celý proces vyvolán či ulehčen vnějšími událostmi -od změny režimu po čerstvě napadaný sníh.

Luděk KolmanPraha, Linde 2004. 175 s.Publikace nabízí komplexní pohled na využití metod psychologie práce a organizace při výběru zaměstnanců. Jako jedna z mála svého druhu zasazuje tradici výběru zaměstnanců do širšího kulturně-historického kontextu a zároveňupozorňuje na možná úskalí, s nimiž se v této oblasti můžeme setkat. Nastíněny jsou základní poznatky týkající se výběru zaměstnanců - a to jak z pohledu psychologie práce a organizace, která často připravuje vlastní metodyvýběru, tak i z pohledu jiné odborné disciplíny, managementu lidských zdrojů, který je za výběr zaměstnanců zpravidla zodpovědný. Autor se snaží poskytnout majitelům menších firem i manažerům lidských zdrojů ve většíchorganizacích soubor konkrétních poznatků, který jim může být nápomocen při rozhodování o výběru zaměstnanců. Mohou se po jeho přečtení rozhodovat na základě souboru informací o možnostech, jaké skutečně mají, a ne pouze nazákladě reklamní kampaně personálních agentur. Kniha je členěna do pěti kapitol a několika podkapitol. Obsahuje přehledný slovníček pojmů a zkratek, který může být užitečný zejména pro čtenáře - nepsychologa, stručný rejstřík,bohatý seznam literatury a praktické přílohy, uvádějící například soubor otázek, jež je možno přímo užít při přijímacím rozhovoru. První z kapitol čtenáře uvádí do souvislostí vzniku výběru zaměstnanců. S historickým vývojemobsazovaných pozic je nedílně spjat i vývoj užívaných metod. Kapitola druhá popisuje vývoj psychologického testování jako metody předvídání toho, jak se člověk bude chovat v budoucích situacích. Uvádí základní náležitosti,které musí testy splňovat, aby mohly být používány, včetně etické stránky psychologického testování. Tím napomáhá při ověřování kvality nabízených nástrojů. Třetí kapitola se věnuje postupům užívaným při návrhu a ověřovánímetod pro výběr zaměstnanců. Jsou zde diskutovány jak ekonomické a finanční, tak i sociální a morální důsledky výběru zaměstnanců. Ve čtvrté kapitole je čtenář seznámen s možnostmi využití i zneužití výsledků výběrového šetřenía také s postupy, jak se případnému zneužití bránit. Z praktického hlediska je takový návod skutečně neocenitelný. V závěrečné kapitole se Kolman soustředí na vedení a přípravu rozhovorů pro přijímací řízení. Je věnovánapřevážně praktickým radám, které autor označuje jako umění vést přijímací rozhovor. Publikace je psána pro široké spektrum čtenářů, čemuž odpovídá čtivá forma, časté (místy poněkud neortodoxní, ale o to poutavější) příklady apřirovnání. Cílem práce je dle autora:"Popsat výběr zaměstnanců tak, aby poznatky v práci obsažené v konkrétních případech umožnily lépe posoudit možnosti různých přístupů k výběru zaměstnanců, včetně těch, které seobjevují v nabídkách personálních firem a agentur."Zdá se, že tohoto cíle se u recenzované publikace podařilo dosáhnout.

Už asi půl roku čtu Yalomovu Chválu psychoterapie. Jsem u kapitoly čtrnáct. Nacházím uklidnění a ujištění ve svých pochybách, odpovědi na otázky, které si průběžně kladu. V první kapitole jsem ráda četla o pojetí psychoterapiejako pomoci v odstraňování překážek. Ve druhé kapitole zní rajská hudba pro mé uši - používejme diagnózy pouze pro pojišťovny a nezatěžujme jimi jako něčím v čase neměnným a statickým naše klienty, nedávejme jim nálepky na čelopro uklidnění našich nejistot (i když chápu situace, kdy vyřčení diagnózy přináší úlevu a pochopení). V páté kapitole mám naopak námitky proti možnosti ocenění klientovy sexuální atraktivity jako formy pozitivního hodnocení zestrany terapeuta. Dopřála jsem si přečíst celý Brucknerův Hořký měsíc, najednou, bez oddychu, nechala jsem na sebe působit desítky a stovky výrazů v jejich přirozenosti, síle, přitažlivosti i odpudivosti, košatá, barevná ašokující synonyma ve srovnání se sterilními výrazy, které známe z odborné literatury. Jedním dechem jsem pak přečetla knížku Jsem tranďák, ve které moje bývalá klientka Tereza Spencerová zpracovala vlastní nestandardní životnízkušenost za pomoci svého nadstandardního intelektu a pro ni typické břitké ironizace do díla, kterých by mělo být víc. Po večerech jsem si listovala verši Antonína Sovy a z nich nejvíc přece jen verši"Kdo Vám tak zcuchaltmavé vlasy?". Navštívila jsem monodrama Jeana Cocteaua Lidský hlas, které můžete vidět v pražské galerii Černá labuť v podání neuvěřitelné Zuzany Bydžovské. Jen těžko bych hledala slova, pomocí kterých bych mohla byť jennaznačit sílu prožitku. Šla jsem ještě jednou. A nakonec jsem se vrátila k mé milé Milé č. 18 od Leona Urise - ráda si čtu jeho knihy, ve kterých se pro mne srozumitelnou formou dozvídám více o národu, s jehož historií nám vkomunistických školách zdrcujícím způsobem odepřeli se seznámit.

František MoukaOlomouc, Votobia 2004. 157 s.Dramatické válečné události na území bývalé Jugoslávie znamenaly nejen geografické proměny na tomto území, ale především tvrdě a nekompromisně zasáhly do psychiky a životů miliónů lidí, kteří museli ve statisících opustit svédomovy, pochovat na čtvrtmiliónu svých blízkých a především dlouhodobě se vyrovnávat s hrůzami a utrpením. František Mouka zachycuje toto dramatické období formou rozhovorů s autentickými svědky těchto událostí a jakožurnalista je doplňuje svými osobními zážitky z cest do válečných krizových míst bývalé Jugoslávie. Kniha je dále doplněna o zvláštní část"Komentáře", kterou tvoří 16 komentářů, poznámek a glos na téma problematikybývalé Jugoslávie, jimiž se autor zabýval jako novinář v českých sdělovacích prostředcích. První kapitoly knihy podávají obrázek o tom, co předcházelo válečnému konfliktu na Balkáně, kde a jak se asi zrodily příčiny nenávisti atouhy po svobodě, za niž zaplatili všichni občané bývalé Jugoslávie vysokou daň v podobě války. V červnu 1989 se na Kosově poli konala slavnost k 600 letům od vítězné historické bitvy nad Turky. Toho využil předsedaKomunistické strany Srbska Slobodan Miloševič (absolvent moskevské VŠ politické a obdivovatel Stalina) a poprvé zde přednesl svůj sen o Velikém Srbsku. Média mu napomohla k šíření nacionálních vášní, které vedly o dva rokypozději k rozpoutání krvavé války. Lidé z Chorvatska, Slovinska, Bosny a Hercegoviny ze začátku věřili v Ústavou zaručenou svobodu odchodu z federativního svazku Jugoslávie. Věřili, že Srbové nezaútočí proti téměř neozbrojenémuSlovinsku a po té Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Představitelé demokratických západních režimů si stejně jako mnoho místních lidí mysleli, že jde o krátkodobý konflikt. Po vyhlášení samostatnosti bývalých federativníchrepublik Jugoslávie však nastalo neúspěšné jednání s Bělehradem. Dlouhodobé působení srbské štvavé mediální kampaně proti všem ostatním národům bývalé federace však vytvořilo davovou psychózu nenávisti. Velmi realisticky je vknize vylíčen pád chorvatského Vukovaru, který dokresluje autentické svědectví na smrt odsouzeného obránce Vukovaru. Člověk, který se tváří tvář setkal se smrtí a mučením na konci 20. století, je důkazem hrůz, které varují přednacionalismem. V několika příbězích a výpovědích žen-matek je ukázána velká odvaha a skryté schopnosti člověka jednat v krizových situacích, kdy volba záchrany dětí za jakoukoli cenu vedla nakonec například k útěku z obleženéhoSarajeva. Autor v knize také mapuje možnosti a motivy pomoci českých lékařů, charity a nadací ve válkou zničených oblastech, což jistě svědčí o lidském altruismu a snaze účinně pomáhat bližním. Kniha si velmi citlivě a přitomrealisticky všímá nejen válečných proměn v bývalé Jugoslávii, ale především osudů lidí, kteří touto historií prošli, jejich psychickými a fyzickými následky.

Intuitivní rodičovství označuje celou škálu případů, kdy rodiče a pečovatelé při komunikaci s kojencem modifikují své chování, aniž by si toho byli vědomi nebo tím sledovali nějaký záměr.

Půlstoletí staré experimenty patří do pokladnice psychologie. Tu a tam sfouknout prach z jejího víka ovšem neškodí. To, co nazval Solomon Asch konformitou, v sobě může skrývat prvky strachu, zmatku, vstřícnosti, solidarity,přizpůsobení, a třeba i studu za druhé.

Kvalitativní výzkum bývá kritizován pro neobjektivnost. Naopak se setkáváme s názorem, že kvantitativní výzkum byl příliš racionální a necitlivý, že slibné kvalitativní poznatky a"vhledy"se ztratily v galaxiíchčísel. Jaké jsou možnosti kvalitativních přístupů v rámci marketingového výzkumu?

Proměny se dějí v čase historickém, kulturním, sociálním, rodinném a individuálním. Mění se společenské kulisy rodiny, rodina sama i každý její člen.