Online archiv

StručněCílem projektu je vzdělávání pečujících o těžce chronicky nemocné starší rodinné příslušníky a podpora jejich prestiže. Stránky by měly být jejich pomocníkem a mostem k vytváření svépomocných skupin a center pečujících osob, ato bez ohledu na typ postižení rodinného příslušníka. Webové stránky navrhla Ambulance pro poruchy paměti FN Královské Vinohrady a Ústavu lékařské etiky UK v Praze spolu s občanskými sdruženími HESTIA a ECONNECT a Českouasociací pečovatelské služby Praha.

StručněListopadové vydání časopisu Journal of Clinical Oncology přináší studii, která prokazuje, že u žen s nádory prsu (v časné fázi) nemá skupinová psychoterapie vliv na délku přežití. Výzkum probíhal v Austrálii a účastnilo se ho303 žen s rakovinou prsu (ve fázi 1 a 2), které byly současně léčeny chemoterapií. Jedna skupina žen navštěvovala skupinovou psychoterapii a relaxační cvičení, druhá skupina pouze relaxační cvičení. Po pěti letech nebyl mezioběma skupinami zjištěn rozdíl v počtu žen, které přežily. Podle hlavního autora studie, Davida Kissane, nejde o překvapivé zjištění. Přestože jedna známá studie přinesla opačné výsledky (ve prospěch skupinové psychoterapie), vnásledujících výzkumech se již nepodařilo účinnost psychoterapie prokázat. Psychoterapie má význam především pro zlepšení kvality života nemocných.

StručněNízká porodní váha souvisí s nižší inteligencí. Vyplývá to z nové studie vědců z Michigan State University, která byla publikována v časopise Pediatrics. Výzkumu se účastnilo 773 dětí z Detroitu a okolí. Přibližně polovina znich měla porodní hmotnost nižší než 2500 g. Ve věku 11 a 17 let dosahovaly děti s nižší porodní váhou nižší hodnoty IQ - v průměru o 3 až 5 bodů. Z výsledků vyplynulo, že v 17 letech je u dětí s nižší porodní váhou o 50 %vyšší pravděpodobnost, že budou ve verbálních testech skórovat pod 100 bodů, a o 60 % vyšší pravděpodobnost podprůměrných výsledků v matematických testech ve srovnání s dětmi s normální porodní vahou. Podle autorů výzkumu je IQsníženo jen mírně, avšak toto snížení je reálné a odborníci by je měli brát v úvahu.

StručněVědci z Duke University v USA zjistili, že zlost a hostilita vede u zdravých lidí k tvorbě látky, která může být příčinou srdeční nebo mozkové cévní příhody. Jedná se o C-reaktivní protein (CRP). Tato látka se tvoří v játrech vreakci na zánět, který se vytváří na vnitřní stěně zanesených cév. Podle hlavního autora výzkumu, Edwarda Suareze, jde o první důkaz spojení negativních psychosociálních faktorů se zvýšenou hladinou CRP u lidí bez klasickýchrizikových faktorů pro choroby srdce a cév. Studie byla publikována v zářijovém vydání časopisu Psychosomatic Medicine.

StručněMěli by rodiče hovořit se svými umírajícími dětmi o smrti? Studie švédských vědců zjistila, že rodiče dětí umírajících na rakovinu, kteří s dětmi hovořili o smrti, toho nelitují. Naopak rodiče, kteří s umírajícími dětmi ootázkách smrti nemluvili, toho často s odstupem času litují. Mnoho lékařů a zdravotnických organizací podporuje rodiče, aby se svými terminálně nemocnými dětmi o smrti hovořili. Jsou totiž přesvědčeni, že tyto rozhovory mohoudětem pomoci. Existuje však velmi málo výzkumů, které by užitečnost rozhovorů prokazovaly. Vedoucí výzkumného týmu, Ulrika Kreicbergs z Karolinska Institute ve Stockholmu, považuje za nejdůležitější zjištění, že nikdo z rodičů368 dětí neuvedl, že by rozhovoru o smrti a umírání litoval. Studie byla publikována v září v časopise New England Journal of Medicine.

StručněI jeden šálek kávy denně může vyvolat natolik silnou závislost, že jeho absence způsobuje abstinenční příznaky. Vyplývá to z výsledků studie vědců z Johns Hopkins University. Příznaky po vysazení kofeinu by v budoucnu měly býtpodle autorů zařazeny do Diagnostického a statistického manuálu Americké psychiatrické asociace i do Mezinárodní klasifikace nemocí Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO). Podle Rolanda Griffithse, autora studie, je kofeinsvětově nejpoužívanější stimulační látkou. Její dostupnost je příčinou toho, že ji velké množství lidí může užívat trvale. Aktuální výzkum prokázal, že pokud člověk nedostane svou"denní dávku", může to mít zanásledek příznaky jako např. bolest hlavy, únavu, obtíže s koncentrací pozornosti apod. V některých případech mohou lidé pociťovat i nevolnost či bolesti svalů.

StručněBritští vědci zjistili, že děti, které hodně sedí, mají zvýšené riziko rozvoje chronického únavového syndromu (myalgické encefalomyelitidy) v pozdějším životě. Tento syndrom neznámé etiologie spočívá v nevysvětlitelné únavěpostižených lidí. Výsledky nové studie, která byla publikována v časopise British Medical Journal, jsou v rozporu se staršími výzkumy, které identifikovaly několik rizikových faktorů únavového syndromu, včetně onemocněnírodičů, psychického stresu během dětství nebo nadměrného tělesného cvičení. Autoři uvádějí, že mnohem větším rizikem než cvičení je naopak sedavý způsob života.

StručněVíce než jeden člověk z dvaceti prožil ve svém životě psychotické (jako jsou např. paranoidní) myšlenky či halucinace. Vyplývá to z výsledků studie britských vědců z King's College London, která byla uveřejněna v British Journalof Psychiatry. Výzkum zahrnoval celkem 8 580 osob ve věku 16 - 74 let. 5,5 % z nich prožilo jeden či více z pěti sledovaných psychotických příznaků. Autoři studie zjistili, že tyto psychotické příznaky jsou spojeny s drogovouzávislostí, stresovými životními událostmi v nedávné době a s nízkou intelektovou úrovní. Pokud jde o drogové závislosti, nejsilněji jsou psychotické zážitky spojeny s marihuanou. Louise Johns z Institute of Psychiatry dodává,že není jasné, zda závislost na marihuaně vede k psychotickým zážitkům, anebo zda tyto zážitky předcházejí jeho užívání. Výzkum podporuje názor, že psychotická onemocnění představují kontinuum, které existuje v rámci celépopulace. Nejde tedy o přesně ohraničenou diagnostickou kategorii. Naprostou většinu lidí, kteří uvedli jeden či více psychotických zážitků, nelze pokládat za duševně nemocné.

StručněMnoho let se odborníci domnívali, že držení diet může u obézních žen vést k depresivním náladám, záchvatům přejídání a k poruchám příjmu potravy. Nová studie vědců z University of Pennsylvania tyto domněnky vyvrací. Ukázalatotiž, že ženy, které držely dvě různé diety se sníženým příjmem kalorií, vykazovaly méně příznaků deprese než ženy, které diety nedržely. Přestože několik žen držících dietu zaznamenalo izolované epizody přejídání během drženídiety, u žádné se nevyvinula vážnější porucha příjmu potravy. Studie trvala 65 týdnů a bylo v jejím rámci sledováno 123 žen ve středním věku, které trpěly nadváhou. Výsledky byly publikovány v zářijovém čísle časopisu AmericanJournal of Clinical Nutrition.

V každé učebnici psychologie najdeme pěkně utříděné typy reakcí na frustraci. Extrapunitivní typ hledá vinu za selhání v druhých, intropunitivní v sobě a impunitivní mimo sebe a mimo druhé - v souhře nepříznivých okolností.Názorné příklady pak mají objasnit, oč tu běží (bývají často dosti, řečeno eufemisticky, prostinké). Jenže, jak už tomu bývá u všech typologií, i typy reakcí na frustraci mají komplikovanější skladbu a dynamiku. Student, kterýneuspěl u zkoušky, spatřuje vinu v profesorovi, je-li nadán extrapunitivitou. Tíhne-li k impunitivitě, spatřuje vinu v situačních proměnných. Anebo spatřuje vinu v sobě, a to tak, aby si zachoval sebeúctu, má-li intropunitivnínávyk. Ale tak tomu v praxi nebývá. Obvykle každá z uvažovaných reakcí má větší či menší podíl na výsledné proklamaci. Podíl extrapunitivity může být vyjádřen znechucením z nelidskosti zkoušejícího, podíl intropunitivitymomentální špatnou kondicí a impunitivita nešťastným vytáhnutím zapeklité otázky, a to vše vytváří konečnou postfrustrační reakci. Ta se posléze odstiňuje podle toho, kdo je jejím příjemcem. Základní zákonitost psychickéhoobsahu, že totiž vždy funguje komplexně, ne analyticky, platí ovšem i zde. Snaha dát se vést učebnicovými schématy bývá ošidná, je tomu tak u všech typů (extraverze-introverze, typy sociálního chování - pasivita, agresivita,asertivita, prosocialita,racionalita-emocionalita atd.). Býváme někdy naivně uspokojeni, podaří-li se nám přesně pojmenovat a zakategorizovat určitý psychický akt, mnohdy však se naše uspokojení mění v rozpaky - složitostduševní dynamiky je slovy těžko uchopitelná. V tom se zračí i složitost, svoboda, komplexnost i vznešenost předmětu naší vědy; mívám z toho vždy radost, že jde nejen o nejsložitější, ale i nejpozoruhodnější předmět, který nebyldopřán jiným vědám. Před majestátností tohoto faktu jsem zároveň přiváděn k pokoře. Vraťme se k extrapunitivitě. Zdá se mi, že je nějak zahrnuta v každé naší reakci na frustraci, třeba jen malým dílem, snad jen stopově. A navícjako by se uměla přeměňovat v ne-extrapunitivitu. Vezměme banální příklad. Nepodařilo se mi přesvědčit svou ženu o své pravdě. Mohu se intropunitivně obviňovat, případně vezmu do úvahy nepříznivé okolnosti, ale stále ve mnětrčí extrapunitivní osten - má žena bývá proti logickým argumentům často imunní. Jako by někde vždy byla extrapunitivní agresivita, třebas potlačená nebo maskovaná. Komplexu extrapunitivity je zapotřebí dobře rozumět. Rozhodněnejde o nějakou objektivní autoreflexi. Postfrustrační agresivita je autonomnější, než bychom si přáli. Zdá se tedy, že extrapunitivita je přítomna více méně v každé následné reakci, formována tou či onou valencí. Zde jsmeblízko Freudovi, i když nemusíme tuto agresivitu považovat za vrozený úděl. Nasadím-li si masku psychoterapeutické laskavosti a vstřícnosti, musím odolávat razanci extrapunitivních vznětů. Tak tomu bývá i v jednání s úřady, vobchodech, na pracovišti i při hrách, jsme-li k sobě upřímní. Jako by extrapunitivita, třebas tutlaná, byla stále v pohotovosti. I ona podléhá snaze předstírat a transponovat se do jiné tóniny. Dobře je to čitelné u politiků,jež politická praxe vybavila širokým spektrem maskovacích manévrů. Je tomu opravdu tak, že v náročných životních situacích bývá extrapunitivita vždy nějak přítomna? Nevím, ale raději s tím počítejme, abychom si zachovali dobréspaní. Ostražitost proti ní umožňuje žít v skutečně lidském prostředí i se sebou samými.

Nový výzkum, jehož výsledky byly publikovány v zářijovém čísle časopisu Child Development, potvrdil, že děti jdou ve stopách svých rodičů. Alespoň pokud jde o aktivity dívek provozované ve volném čase. Hlavní autorka studie,Susan M. McHale z Pennsylvania State University, zjistila, že dívky mají silnou tendenci angažovat se v činnostech, které mají rádi nebo jichž se účastní jejich rodiče. Aktivity matek mají na dcery nejsilnější vliv ve střednímškolním věku, tj. mezi osmým a desátým rokem. Zájmové činnosti otců mají na dívky nejsilnější vliv později, v období adolescence. Speciální situace nastává, pokud se rodič věnuje činnosti, která je obvykle doménou opačnéhopohlaví. Pokud se například matka intenzivně zajímá o nějaký"mužský"sport, dívka bude mít o tento sport pravděpodobně také zájem (více, než pokud by se o stejný sport zajímal její otec). McHale připomíná, že prodcery je důležité vědět, jak jejich rodiče tráví volný čas, jaké mají koníčky. Výzkumu se účastnilo 300 dívek ve věku 8 až 15 let ze střední společenské vrstvy. Sledování probíhalo po dobu dvou let. Jednou ročně byly dívkykontaktovány a výzkumníci se jich dotazovali na trávení volného času. Jedním ze zajímavých zjištění bylo i to, že přibližně do věku 13 let u dívek narůstá zájem o aktivity typické spíše pro chlapce (např. sporty). Po 13. rocetento zájem klesá přibližně do 17 let. Typicky femininní činnosti, jako je hra s panenkami, tancování apod. měly nejvyšší výskyt v devíti letech. Podle autorky výzkumu lze výzkumná zjištění vysvětlit tím, že společnost obecněvíce oceňuje maskulinní aktivity ve srovnání s femininními. S přibývajícím věkem začínají dívky tuto skutečnost reflektovat a místo panenek si začínají více hrát s legem. Výzkum se zaměřil také na hormonální vlivy. Ukázalo se,že hormony pravděpodobně ovlivňují dívčí aktivity pouze během středního školního věku - mezi osmým a desátým rokem. Konkrétně dívky, které v tomto věku mají hladinu testosteronu nízkou, preferují femininní aktivity, naopakdívky s vyšší hladinou testosteronu tráví typicky dívčími činnostmi času méně. Citlivost na hormonální úroveň je v tomto věku nejspíše dána bouřlivými změnami, které se odehrávají - dochází k významným tělesným změnám,proměňují se sociální vztahy apod.

Nedostatek smyslu pro dějinné souvislosti je nežádoucím omezením reflexe nejen v teorii, ale i v žité praxi. Komunismus byl poražen, ale byl poražen i v nás? Komunistické hnutí má (nebo mělo?) ve své genezi pokleslé altruisticképudy, vlastní člověku jako člověku, a vulgárně pozitivistické vidění světa a společnosti. Jak zdůrazňují religionisté, jde vlastně o implicitní náboženství (až do obliby rituálů a davových mítinků). Že přetrvávají různé postojev naší postkomunistické společnosti, o tom nelze pochybovat. Jde o navýsost aktuální otázku - o tom svědčí i existence komunistické strany, u nás tak dobře zabydlené.Z psychologického hlediska lze hovořit o syndromu komunistické posedlosti. Je charakterizován triádou navzájem kompatibilních symptomů:(1) Insuficience nebo vývojová ustrnulost kognitivních funkcí s adhezívním myšlením, se sklonem k mytománii a utopismu (s neznalostí lidského nitra);(2) anetická inferiorita s poruchami svědomí (nejčastěji příliš široké);(3) infantilní závislost na vzorech s neschopností zapojit do rozhodování rozum.Tyto tři znaky, více či méně vyjádřené, jsou podmínkou stanovení uvažovaného syndromu. I zde ovšem existuje značná variabilita, jak budeme sledovat dál. V praxi se může osvědčit (cum grano salis) jednoduché kritérium: upsání sedémonu komunismu.Infantilizmus, jakkoli maskovaný, je důležitým rozpoznávacím znakem. Jen zalistujte v dílech Lenina, určitě vás překvapí dravá intolerance; místo argumentů se oponentům nadává, sází se na voluntaristické extrémně direktivnívedení, na agresivitu a na potírání svobody (svoboda je přece jen"poznaná nutnost"). Jak tomu ponejvíce bývá, tento syndrom dokáže zaneřádit celou osobnostní strukturu, poznávací procesy, postoje a hodnoty. Obhájcikomunismu podávají vždy hotová, nezralá řešení, do úvah zapojují více emocí, než je zdrávo. Libují si v stručných, myšlenkově nenáročných tvrzeních, která okupují naše vědomí, aniž si to přiznáváme. Jsou mistry v sugestivnímpůsobení a v podbízení se nereflektovanému obecnému mínění. Jednu z dokonalých kritik představuje Masarykova Otázka sociální; psychologa jistě zaujmou výstižné psychologické postřehy, myslím, že tento spis patří k nejlepším,pokud se týká hodnocení marxismu - kritika je dotažena až do sociálních důsledků a do psychologické infekce. Masaryk správně ukazuje, jak primitivní byla Marxova psychologie, jak neznal nitro člověka. Příznačné pro tentosyndrom je adhezívní myšlení (adhesive thinking): je ulpívavé a monotematické, vyznačuje se přilnavostí k určitým myšlenkových schématům. S ním souvisí myšlení prací (wishfull thinking), které lze charakterizovat případnýmrčením"prám otcem myšlenky". Vyskytuje se i apokalyptické myšlení (apocalyptic thinking); to je černobílé, nemá smysl pro odstínění, je nekritické a nereálné, využívají ho totalitní vůdci pro dosahování svých cílů.Silné podléhá sugesci davu - proto ty časté komunistické rituály (což ostatně souvisí s obsesemi) a vytrvalé omílání frází. Třebaže jde u komunismu nejen o doktrínu, ale i o sociální hnutí, jeho sociální postoje jsouspecifické; pozorovat lze totální absenci prosociálního cítění a empatie (sociální pozitiva jsou vyhrazena jen proletariátu či dělnické třídě) a v zajetí černobílého vidění jsou ostatní sociální skupiny třídními nepřáteli, snimiž se musí svést nelítostný boj (jeho nelítostnost dostatečně dokázala historie). Obdobně je tomu i s hodnotovým systémem. Vyšší hodnoty jako pravda, láska, dobro jsou buržoazními přežitky a kněžourství (výraz Lenina). Jakokaždé náboženství i komunismus vychází z víry v zákony společenského vývoje, má své nebe (komunistické společenství), své světce (vůdci proletariátu nebo i propagandou vytvářené vzory údernictví, udavačství, krutosti neboomezenosti). Je-li tento syndrom charakterizován odlišnostmi v kognitivních funkcích, v postojích i v hodnotách, je charakterizován i specifičností v každodenním životě takto trpících jedinců. Hrubý voluntarismus, vojenskádirektivita a absence soucitu se u nich projevuje v práci, v rodině, v době volna. Skoro by se chtělo říci, že jediná pravdivá teze Stalinova byla, že komunista je člověk"zvláštního ražení". Ano, to je. A jak je tomus dnešními komunisty? V jádru trpí všemi uvedenými příznaky, jen rétorika je jiná. Hlásají svou nekonturovanou doktrínu do určité míry v obráceném gardu, navenek se ztotožňují s parlamentní demokracií a tutlají, jak by jednouvládli. Jak lze naroubovat na ortodoxní marxismus svobodu a demokracii, jaký je výsledný hybrid, tím se nezabývají. Zdá se (třebaže nemáme k dispozicí doklady z výzkumu mínění), že jakkoli nepružní v myšlení vykazujípozoruhodnou schopnost flexibility v hlásání šalebných, populistických"argumentů". Nelze rozumně pochybovat, že v každém z nás může přetrvávat určité dědictví čtyř dekád rudého brainwashingu. Působí tu však milosrdněpsychoterapie času a nových zkušeností.