Eric Berne a bitva u Tachova

Není jednoduché vyznat se v právních otázkách ohledně legality policejního zásahu na CzechTek u Mlýnců u Tachova. Ani posoudit míru agresivity účastníků obou stran. Pravděpodobně ale nejsem jediný, kdo si z následného děnípřipadal jako v Jiříkově vidění: konzervativnímu prezidentovi zabušilo srdce v rytmu techna, masmédia mluvila o technařích jako o"nevinných dětech"(i když tito se své nevinnosti z celého hrdla smáli), hluk, kterývadil na odlehlé louce v pohraničí, nevadil uprostřed Prahy a populární zpěváci, kteří by byli na CzechTek nemilosrdně vypískáni, pro ně skládali hymny. A aby toho nebylo dost, levicoví politici začali hájit ochranu soukroméhovlastnictví, zatímco ti pravicoví hájili svobodu levičáků toto vlastnictví ničit.Snad to patří ke koloritu prázdnin. Daleko víc než mediální mýtotvorná kampaň mně vadil nevědomý komunikační vzorec, v jehož rámci probíhalo vztahování se veřejnosti k policii. Úplně v jiné oblasti se s ním setkáváme ušikan a lynčů:"XY (zde policie) je výborný kopací míč... protože je totální pitomec, a tak si to zaslouží!"V záplavě zpráv a protichůdných informací přestalo jít velmi rychle o to, co kdo vlastně říkal. Začalo jít spíše o postojové proměny lidí. Státní zástupkyně, která rok řešila případ okresních policejních činitelů, protoželoni včas proti účastníkům technoparty nezasáhli, nyní zahájila šetření za to, že zasáhli. Loni zazněla ze strany masmédií a politiků kritika za to, že policie udělala"A", letos z týchž úst zněla kritika, ženeudělala"A". Přitom loni i letos dávali kritici najevo spravedlivé rozhořčení, neboť - přece - pokud se nějaký Velký Rodič snaží sekýrovat, peskovat a neustále moralizovat hravé Dítě (v tomto případě"našeděti"), je na místě se postavit na stranu svobody, autenticity a alternativnosti.Zkušenost ukazuje, že prožitek spravedlivého rozhořčení je vždy spojen s etickým diskurzem. Vždy je také důsledkem zraněného narcismu. Trojici příznaků - narcistické zranění, spravedlivé rozhořčení a etický diskurz -označujeme v hagioterapii termínem Kainův syndrom. Protože to byl poprvé Kain, který si tuto psychologickou zákonitost prožil sám na sobě: nejprve byl zraněn Božím odmítnutím, pak vzplanul"spravedlivým"hněvem akonečně zabil Ábela. Bylo mu totiž"jasné", že Ábel je gauner a na hrubý pytel patří hrubá záplata.Problém rozpravy o policejním zásahu na CzechTek však nespočívá pouze v tom, že zde nalézáme triádu Kainova syndromu; narcistické zranění (nabili přece"našim"dětem), spravedlivé rozhořčení i moralistní diskurz.Problém je v tom, že moralistní diskurz, který spravedlivé rozhořčení provází, bývá většinou mimořádně iracionální. Bývalý prezident označil dav mládežníků s dredy na hlavách za jedinečné obohacení občanské společnosti a lékproti konzumnímu sobectví a cynismu, i když jejich jediným programem bylo pobavit se maximálním hlukem s příměsí chemie a kašlat na ostatní (respektive sobecky a cynicky nadřazovat svou svobodu nad svobodu druhých). Zpsychologického hlediska byly totiž role rozdány jinak, než si sami aktéři mysleli. Hrála se velká berneovská hra: Velkým Rodičem nebyla policie, ale masmédia a veřejnost, respektive technaři, kteří si - na rozdíl od policie,jež si od začátku připouštěla možnost selhání ve vlastních řadách - ani nepřipouštěli, že by se na ně měla vztahovat nějaká omezení. Ku podivu to byla policie, kdo byl do nekonečna peskovaným, sekýrovaným a provinile se cítícímDítětem.Varovné bylo zejména to, že u veřejnosti bylo možné pozorovat rysy Rodiče těžce schizofrenogenního, komunikujícího s Dítětem stylem dvojné vazby, tedy současnými výroky typu"A"a"non-A":"Máškompetenci rozpoznat nutnost silového zásahu a právo ho vykonat"a současně"Jsi totálně nekompetentní idiot, což každý ,normální' člověk (i když tam nebyl) pozná na první pohled". Forma této berneovské hry, hryNa bitvu u Tachova, vede ovšem k podezření, že kromě vědomých a politicky motivovaných procesů zde hrály významnou roli i procesy nevědomé. Zkrátka že veškerá moralistní kritika byla do značné míry formou pseudo-pedagogickéhosadismu. Jak to kdesi naznačila Ludmila Trapková - tátu bylo třeba potrestat, ne pro věc samu, ale protože to mámě a dětem působilo potěšení.